Kapitola 10.
10. 7. 2008
Deset
Kedrigern opatrně prošel mezi kostrami roztroušenými před ústím jeskyně a pak se vydal zvolna klesající
cestou do nitra země. Brzy dorazil do hlavní sluje, do obrovského podzemního prostoru, jehož strop mizel
někde ve tmě mimo dosah světla jeho pochodně. Hlas, jenž se odtamtud ozýval, nesl jistou nezaměnitelnou
podobnost s tím, který slyšel zvenčí, až na to, že v něm nyní nebyla ani stopa po výhrůžnosti. S trochou
dobré vůle by se dokonce dal označit za přátelský. Nebo přinejmenším srdečný.
„Pověz mi, mladíku, co dělá čaroděj jako ty v čele tlupy zabedněných zbabělců?“
Kedrigern se zadíval do tmy. Nikoho neviděl, ale hlas neomylně vycházel z toho směru a proto
odpověděl: „Požádali mě, abych je vedl. Odmítnout mi připadalo neslušné. A teď odpověz ty mně: proč se
čaroděj ukrývá v jeskyni a předstírá, že je obluda?“
„To je velice nepřístojná otázka.“
„Není. Vím, že jsi čaroděj stejně spolehlivě, jako ty víš, že jsem čaroděj já, proto nemá smysl, abys něco
předstíral. A já jsem na tvou otázku odpověděl, takže mám právo očekávat, že odpovíš i ty na mou.“
Odpovědi se dočkal až po dlouhé odmlce. Hlas shůry řekl: „Tak za prvé, já se neschovávám. Žiju tady už
dlouho. A za druhé, nic nepředstírám. Já jsem obluda. Alespoň tak připadám svým sousedům a ti se ke mně
podle toho chovají.“
„A udělal jsi všechny ty hrozné, nesousedské věci - myslím ničení úrody, otravování vzduchu a tak
podobně?“
„Samozřejmě, že ne!“ namítl hlas rozhořčeně. „Připouštím, zrekvíroval jsem nějaký dobytek za účelem
snědení, ale za ten jsem jim zaplatil službami. Za bezměsíčných nocí vyklouznu ven a odnesu si krávu, dvě
tři ovce nebo tucet kuřat, ale nejsem nenasytný. Na oplátku moje přítomnost tady spolehlivě zastrašuje vlky,
medvědy a lupičské tlupy. Ti všichni se bojí obludy.“
„Nepřipadá mi, že by to vesničané chápali.“
„Vesničané nechápou nic,“ odsekl hlas. Kedrigern vyrostl mezi vesničany, kteří se k němu chovali
laskavě, a proto s tímto názorem tak docela nesouhlasil, ale nechal si to pro sebe. Nyní nebyl čas na rozepře.
„Nechápu, proč to děláš. Jsi čaroděj - to vím určitě - takže by ses nemusel snižovat ke krádežím dobytka. Je
to nebezpečné a kazíš tím jméno celé profesi,“ řekl místo toho.
Tentokrát zněl hlas mnohem vztekleji. „A to si myslíš, že to nevím? Myslíš si, že mi dělá radost žít a
vypadat jako... jako...? Ale, podívej se sám, než zase začneš kritizovat.“
Shora se ozvalo tiché zasvištění. Kedrigern vzhlédl, zamrkal proti tmě jen lehce rozředěné světlem jeho
pochodně a uviděl temný stín spouštějící se dolů po provaze. Stín byl stále větší a konkrétnější, a než mohl
Kedrigern uskočit nebo alespoň zaječet, stál tváří v tvář pavoukovi, který mu visel na vlákně tlustém jako
prst přímo nad hlavou.
Nebyl to obyčejný pavouk. Podobal se obyčejnému domácímu pavoukovi asi tak, jako se drak podobá
mlokovi. Tělo měl velké jako dospělý býk a jeho nohy byly delší a tlustší než dřevce. Kusadla měj jako srpy
a nad nimi víc očí, než by se zdálo potřebné, všechny zářivě černé. Ale nebyl to žádný pavouk, pomyslel si
Kedrigern - byl to čaroděj, mluvil jako rozumný čaroděj a také věděl, že Kedrigern je jeho kolega. S trochou
snahy se mu podařilo zachovat si lhostejný výraz.
„Proč neječíš strachy?“ zeptal se čaroděje a znělo to velice zklamaně.
„Pavouka už jsem viděl. Na pavoucích není nic strašného.“
„Takového jako jsem já jsi ještě určitě neviděl.“
Kedrigern pokrčil rameny. „Pavouk je pavouk.“
„Dávej pozor s tou pochodní,“ napomenul ho transformovaný čaroděj. „Pavučina je vysoce hořlavá.“
Kedrigern zvedl pochodeň výš tak, aby se bezpečně vyhnul volným vláknům, a pak si pozorně prohlédl
pavouka před sebou. Až na velikost to byl naprosto normální pavouk. Dokonce by se dalo říct, že byl se
svými žlutými a zelenými pruhy na chlupatém těle docela pěkný, ale jeho velikost z něj samozřejmě dělala
obludu. Živě si dokázal představit vesničana, který se za bezměsíčné noci vrací z hospody a potká tohle
stvoření s ovcí v kusadlech nebo jak si nese pod dvěmi či třemi pažemi volka. Určitě to stačilo, aby
ubožákovi do rána zbělely vlasy i aby se zrodila děsivá historka zveličovaná každým novým vyprávěním.
„No?“ zeptal se pavouk. „Ještě mi vyčítáš, že chodím nakupovat v noci? Líbilo by se ti víc, kdybych
chodil ve dne na trh jako jsem to dělal dříve?“
„Nemyslím, že by byl dobrý nápad jít takhle na trh. Ale přece musí existovat nějaké rozumné řešení. Jak
se ti to stalo?“
Zprvu měl Kedrigern pocit, že mu pavouk neodpoví. Díval se na něj svýma četnýma očima, ale neříkal
nic, jenom vzdychal. Nakonec však přece jen řekl: „Stydím se to přiznat, ale... udělal jsem chybu. Byl jsem
lehkomyslný. A tohle... tohle je můj trest.“
„To tedy musela být veliká chyba,“ usoudil Kedrigern.
„Byla. Nerad bych zacházel do podrobností, ale řekněme, že jsem se snažil získat informaci chráněnou
velice mocným utajovacím zaklínadlem se spoustou menších obranných kouzel na potrestání každého, kdo
by se snažil ho prolomit. Tolik si pamatuju. Musel jsem být skutečně dobrý. Už jsem skoro měl co jsem chtěl
a spěchal jsem, abych byl co nejdříve hotov, a přitom jsem zapomněl na nebezpečí podpůrných zaklínadel.
Jedno z nich mě dostalo.“
„Copak ses před tím nepojistil ochranným kouzlem?“
„Samozřejmě, že ano! Kdo si myslíš, že jsem, učeň? Ale na ta podpůrná zaklínadla jsem připravený
nebyl. Byla mnohem složitější než cokoliv, s čím jsem se dříve setkal, a neuvěřitelné mocná. Náhle jsem
ucítil něco jako ránu, mrákoty, lehkou závrať a když jsem se vzpamatoval, byl jsem... něco, co jsem
každopádně být nechtěl. Samozřejmě jsem se snažil odeklít, ale jenom jsem se proměnil v něco horšího.
Postupně jsem takto skončil jako pavouk a víc jsem už riskovat nechtěl. Pavouk možná není zrovna
krasavec, ale aspoň je to něco, co lidi nepřehlédnou, alespoň když je tak velký jako teď já. Pavoukem už asi
zůstanu.“
„Navždycky? Jedna z prvních věcí, které jsem se naučil, byla, že na každé zaklínadlo existuje
odeklínadlo, a že-“
„Já vím, já vím. Třetí zákon magie si pořád ještě pamatuju, i když je mi to houby platné. Bohužel,
odeklínadlo na to, co se mi přihodilo, je jenom v jediné knize a ta kniha se nachází v majetku člověka, který
by se dal docela dobře nazvat nejsurovějším hovadem jaké svět kdy nosil. Má ji zamčenou ve své pokladnici,
v nejhlubších sklepeních nejmocnější pevnosti svého království, a tam ji hlídají krvelačné obludy a ještě
krvelačnější vojáci. Nikomu nedovoluje, aby se do ní podíval, protože by to mohlo zmírnit něčí utrpení a
utrpení jiných lidí mu dělá radost.“
„Jak tohle všechno víš?“
„Oznámil mi to posměšný hlas ozývající se shůry, když jsem se probudil a zjistil jsem, co se se mnou
stalo.“
„Ale přece jsi mohl-“
„Mohl jsem co? Vplížit se do pevnosti přestrojený za děvečku, která nese do kuchyně mléko? Bojím se,
že by mě moje nohy prozradily. Ne, tady se nedá dělat nic, můj mladý příteli. Vůbec nic.“
„Tvoje magie...“
„O magii jsem přišel, když jsem ztratil svou lidskou podobu a jedno bez druhého zpátky získat nemůžu.
Ten hlas shůry se v tomto bodě vyjádřil velice konkrétně. A pokud mě v tu chvíli sluch neklamal, oznamoval
mi to s velkou radostí. Škodolibou, přirozeně. Takže pokud se nenajde nějaká statečná a dobrá duše, která by
byla ochotná putovat do království Vlenka Mstivého, získat přístup k Yulimanovým tabulkám a vyčíst z nich
jisté odeklínadlo, zůstanu pavoukem až do konce svých dnů... a kdo by byl tak šíleně odvážný a přitom tak
nezištný, že by kvůli mně riskoval život?“ zeptal se pavouk a upřeně se při tom díval na Kedrigerna.
„Jen tak spatra mě nikdo takový nenapadá.“
Pavouk se o krůček přiblížil. Jeho hlas zazněl důvěrněji a přátelštěji. „Musel by to být čaroděj. Raději
mladý, s rychlýma nohama, bystrým duchem a hbitou myslí. Někdo jako ty.“
Kedrigernovi se sevřelo hrdlo. Samozřejmě, že se nemohl obrátit zády ke kolegovi čarodějovi v nouzi, ale
také se mu nechtělo přerušit své pátrání po Enselisovi, sotva s ním začal. Už samotná výprava byla dost zlá,
ale výprava z výpravy, to už bylo skutečně příliš. Kdyby Jaquintu napadlo, že ho něco takového může potkat,
posílala by ho...? Uprostřed myšlenky se zarazil a pak otázku přeformuloval. Co když Jaquinta tohle setkání
předvídala? Nebo dokonce plánovala? Co když to bylo něco jako zkouška? Nebo snad varování před tím, do
čeho se tak urputně řítil?
Nechtělo se mu strávit zbytek života lezením po pavučinách. Ani se mu nechtělo skončit na šibenici.
Ale možná tohle byla jeho příležitost. Možná by mu mohl nešťastný arachnoidní kolega, poučený
vlastním neštěstím, poradit, jak se vyhnout stejnému osudu. A pokud ano, těžko tak mohl učinit aniž nabude
svou dřívější moc a vrátí se mu paměť.
„Pokud by se někdo rozhodl, že pro tebe všechna ta nebezpečí podstoupí, jakou pomoc bys mu mohl
poskytnout?“ zeptal se opatrně.
„Držel bych mu palce. A pokud by uspěl, byl bych ve své věčnosti až nezdravě štědrý.“
„Doufal jsem v něco bezprostředněji použitelného. Například magii.“
„Už jsem ti říkal, že žádnou nemám. Ztratil jsem veškerou svou moc.“
„Všechnu? Úplně?“
„No, pořád ještě poznám čaroděje i když ho zrovna nevidím. Dokázal bych používat magické předměty,
pokud by to nevyžadovalo zaklínání nebo nějakou speciální techniku. Ale zapomněl jsem všechno, co jsem
se za ta dlouhá léta naučil. Věř mi, že jsem se snažil. Několikrát jsem se pokusil získat svou původní podobu,
než jsem si konečně uvědomil, že vlastně vůbec nevím, co dělám.“
„Ale určitě máš pořád svoji pracovnu. Svoje knihy, svoje poznámky, svoje pomůcky...“
„Ano, to ano. Ta je stále tady v jeskyni, v pořádku a v bezpečí. Ale vůbec se v ní nevyznám.“
„Možná, že já ano.“
Četné pavoukovy oči zaplály vzrušením. „Takže mi pomůžeš?“
„Když to bude v mých silách. Ale potřebuju se dozvědět víc o Vlenkovi Mstivém a jeho království, jak se
tam dostanu a všechno ostatní, co by mi mohlo být-“
„Tak pojď se mnou, rychle!“ zvolal pavouk a rozběhl se na svých osmi dlouhých nohách k postranní
chodbě. „Tudy. Není to nijak daleko,“ zavolal na Kedrigerna, který kličkoval jak nejrychleji mohl mezi
balvany a zrádnými stíny, a klopýtal přes kosti pohozené po zemi až k těžký dubovým dveřím zasazeným
přímo do skalní stěny. „A jsme tady. Od té nešťastné příhody se tu nikdo ničeho nedotkl. Všechno je ti k
dispozici.“
Masivní dveře se tiše otevřely při prvním Kedrigernově doteku a za nimi zela prázdnota. Na jeho rozkaz
se rozsvítily svíce.
„Nádhera!“ zajásal pavouk. „Určitě jsem to kdysi taky uměl.“
„Velice pravděpodobně,“ odpověděl Kedrigern nepřítomně, zatímco se rozhlížel kolem.
Všechno bylo pokryto vrstvou prachu, ale byla to velice tenká vrstva, což nasvědčovalo tomu, že k
čarodějově metamorfóze došlo před nedávnou dobou. Police byly zaplněné povědomými tituly, mnohé jiné
znal Kedrigern z odkazů i když je ještě nikdy na vlastní oči neviděl. Některé knihy mu neříkaly vůbec nic,
ale vypadaly velice staře a lákavě. Zasunul pochodeň do kruhu ve zdi, zamnul si ruce příjemným
očekáváním a řekl: „Hezká knihovna. Určitě tu najdu spoustu užitečných informací. Máš nějaký návrh?“
„Běda, nikoliv. Nedokážu ani přečíst názvy knih. Ale můžu ti ukázat mapu.“
Pavouk vyskočil na nejvyšší polici, vzal odtamtud svitek pergamenu a zase seskočil dolů. Jedním párem
nohou uchopil svitek nahoře, druhým ho rozvinul a třetím si ho dole přidržel.
„Zde se nachází království Vlenka Mstivého. Musíš se vydat přímo na východ, překročit Moře podezření,
pak Planinu nespravedlnosti, Pohoří zlovolnosti, projdeš Lesem ztracených nadějí a jsi tam,“ řekl.
„To vypadá na dlouhou cestu.“
„Taky dlouhá je. Příliš dlouhá, než aby ji člověk mohl vykonat pokud není dostatečně silný a houževnatý,
nemá spoustu dobrých koní, nějakou tu rychlou loď... ale okamžik. Mám tady skříň plnou nejrůznějšího
haraburdí a možná, že by se něco...“ zamumlal pavouk a rozběhl se přes místnost k masivní dubové skříni.
Rozrazil její dveře a pak se v ní začal přehrabovat čtyřma nohama najednou. Než se Kedrigern nadál, byl
zpátky a podával mu pár kotníkových bot z měkké kůže.
„Sedmimílové boty?“ zeptal se mladý čaroděj se zájmem.
„Ne tak docela. Jsou to tří a půl mílové boty.“
„Netušil jsem, že se dělají - Hele, vrací se ti paměť!“ zajásal Kedrigern.
„Nevrací. Přečetl jsem si to tadyhle,“ odpověděl pavouk a ukázal na drobnou nášivku v jedné z bot. „Ale
vzpomínám si, kdy jsem je koupil. Tehdy jsem teprve začínal. Nemohl jsem si dovolit sedmimílové boty a
pak už se nikdy nenašla příležitost dát je předělat. Ale pro náš účel budou stačit. Nezaručují sice okamžitý
přenos jako sedmimílové boty, ale i tak jsou velice rychlé. S nimi dorazíš do Vlenkova království za několik
málo hodin.“
„Jak se s nimi zachází?“
„To už nevím. Ale určitě jsem si někde schoval návod...“ Pavouk strčil do jedné z bot nohu, chvíli šátral a
pak vytáhl kousek pergamenu. „Tady je. Bystrý hoch jako jsi ty si s nimi jistě bez problémů poradí. Já se
mezitím podívám, co ještě by se ti mohlo hodit.“
Kedrigern si prohlédl pergamen. Pokyny pro uživatele tří a půl mílových bot byly jasné ale poměrně
komplikované, proto je četl pomalu a velice důkladně. Zatímco to dělal, pavouk se hrabal ve skříni a
vyhazoval kolem sebe jednu věc za druhou. Přitom stál na dvou nejzadnějších nohou a ostatních šest
používal na vytahování předmětů, takže mu to šlo opravdu rychle. Rostoucí hromada klobouků, plášťů,
rukavic, bot, opasků, košil a vest brzy způsobila, že to v místnosti začalo vypadat jako ve vetešnictví, ale
oděvní součásti byly záhy překryty novou vrstvou tvořenou nejrůznějšími potřebami denního použití:
naběračkou, sekerou, astrolabem, šitíčkem, kladivem, křesadlem, nožem, karafou, kapesníkem, lžící,
podvazkem, miskou, hodinkami, maskou, píšťalkou, párátkem, hřebenem, lucernou, brýlemi, lyrou,
lahvičkami nejrůznějších tvarů, barev a velikostí stejně jako četnými jinými, povětšinou povědomými
předměty, které přibývaly takovou rychlostí, že šaty pod nimi brzy nebylo vidět. Nakonec pavouk vytáhl
malý měšec velký asi jako dámský čepeček, a hodil ho navrch hromady.
„Určitě tady někde musí být spousta užitečných věcí,“ řekl. „Kdybych si jen pamatoval, na co vlastně
tohle všechno je.“
Kedrigern se malomyslně podíval na hromadu. Potom vzal měšec a chvíli si ho prohlížel. Náhle radostné
vykřikl a zamával jim jako vlajkou. „Bezedný měšec! Četl jsem o něm, když jsem ještě byl učeň, ale nikdy
jsem ho na vlastní oči... Dá se do něj dát cokoliv!“
Enselis to bez váhání začal dělat. Jedna věc za druhou, počínaje objemným pláštěm a malým párátkem
konče, mizela v útrobách měšce a pořád tam bylo místo na další věci. Kedrigern jej sledoval s údivem.
„Je těžký?“ zeptal se.
Pavouk mu jej s veselým smíchem hodil. Kedrigern se podvědomě připravoval na těžké břemeno, ale
když mu měšec dopadl na dlaň, byl lehký jako pírko.
„Připevni si jej k opasku. Nastrkal jsem dovnitř všechno, co jsem našel ve skříni. Každý z těch předmětů
je nějakým způsobem kouzelný. Budou se ti hodit,“ řekl pavouk.
„Hodily by se mi ještě víc, kdybych věděl, na co se který z nich používá.“
„Velice rád bych ti to řekl. Ale jak už jsem ti vysvětlil-“
„Já vím. Nevzpomínáš si.“ Kedrigern potěžkal měšec a povzdechl si.
„Vůbec nic. Možná ti pomůže měšec. Víš, jak se používá?“
„Vím jenom tolik: když mu člověk důvěřuje, měšec jej sám vede.“
„Tak to vidíš. Důvěřuj měšci a všechno dobře dopadne.“
„Ale to je hrozně mlhavé pravidlo. Musí přece existovat -“ Náhle se Kedrigern v půli věty odmlčel a
zvolal: „Ano!“ a rozběhl se k policím s knihami. Začal se probírat jednotlivými tituly, knihu po knize, polici
za policí a přitom si pro sebe něco tiše mumlal, až konečně našel na čtvrté polici shora tlustý zelený svazek a
s vítězoslavným výkřikem jej vytáhl. „Věděl jsem, že tu někde musíš mít Cyzillovu Cyclopaedii. Tam se
dozvíme o bezedném měšci všechno, co potřebujeme,“ řekl, zatímco si nesl těžkou knihu ke stolu. Odfoukl
prach, položil knihu a začal v ní listovat. Pavouk se k němu připojil a opřel se čtyřmi horními lokty o desku
stolu. Všechny oči upřel na tajemné znaky na stránkách knihy.
„Já jsem všem těm značkám vážně rozuměl?“ zeptal se.
„O tom není pochyb. Tohle je pracovna vysoce kvalifikovaného čaroděje.“
Pavouk si povzdechl. „Doufám, že se ti podaří vrátit mě do původního stavu. Hrozně rád bych se
dozvěděl, co všechno tohle znamená. Vypadá to skutečně zajímavě.“
„Myslím, že je to docela nadějné. Tak, tady to máme,“ oznámil Kedrigern. Odkašlal si a začal nahlas
předčítat z knihy, která před ním ležela na stole:
Bezedný měšec můžeme doporučit všem čarodějům, kteří často cestují. Mohou si v něm bezpečně a
spolehlivě uskladnit kterýkoliv a zároveň všechny magické, čarodějnické a kouzelné předměty, pomůcky,
přístrojky a podobné potřeby. Kvalifikovaný čaroděj je z něj pak může kdykoliv použít tak, že pro ně do
měšce sáhne správnou rukou: pravou pro to co chce a levou pro to, co potřebuje. Jednotlivé předměty mohou
v měšci zůstat po libovolně dlouhou dobu. K vyjmutí konkrétní věci z měšce není zapotřebí žádné dodatečné
kouzlo nebo zaříkadlo, je třeba v něj jen mít bezmeznou důvěru, jinak se může stát cokoliv.
Kedrigern zamyšleně vzhlédl. Po pravdě řečeno, doufal v určitější instrukce. Pokud se v čarodějnických
knihách objevily obraty jako 'může se stát cokoliv' bylo dobré brát to smrtelně vážně.
„Něco není v pořádku?“ otázal se pavouk.
„Nejsem si jistý, co to znamená: 'Pravá ruka pro to co chceš, levá pro to co potřebuješ'. Čekal jsem
jasnější pokyny.“
„Mně připadají naprosto jasné. Pokud přesně víš, co chceš, sáhni pro to pravou rukou. Pokud potřebuješ
pomoc, ale nevíš, co by ti v dané situaci posloužilo nejlépe, použij levou ruku a výběr nech na měšci. To je
také důvod, proč musíš měšec používat s bezmeznou důvěrou.“
Kedrigern jeho vysvětlení několik minut zvažoval a pak řekl: „To dává smysl. Možná, že máš pravdu.“
„Samozřejmě, že mám pravdu. Když jsem se stal pavoukem, přišel jsem o svou magii, ale zato jsem se
naučil uvažovat logicky. Pavouci jsou v logice velice dobří. Jenom se podívej na naše sítě. To je logika
sama.“
„Ano. Na to jsem nepomyslel.“
„Takoví už jsou lidé. Jenom uvidí pavouka a hned se shánějí po koštěti, aby vymetli jedinou logicky
uvažující bytost z domu. Je to zločin, to ti povídám,“ rozohnil se pavouk.
„Možná už moc dlouho pavouk nebudeš. Jakmile najdu Yulimanovy tabulky a vyčtu z nich odeklínadlo,
budeš zase tím, kým jsi býval... Kým jsi vlastně býval? Možná by mi pomohlo, kdybych to věděl.“
„To je první věc, kterou jsem zapomněl. Byl jsem čaroděj, to je jasné. Jak jsi sám řekl, soudě podle mé
knihovny a vybavení jsem byl velice kvalifikovaný čaroděj. Ale který čaroděj jsem vlastně byl... to jsem
zapomněl naprosto dokonale.“
„Znal jsi čaroděje jménem Tarrendine?“
„To jméno mi nic neříká. Ale vážně nevím, jestli jsem ho neznal nikdy nebo jestli jsme byli nejlepší
přátelé a já na něj zapomněl stejně jako na všechno ostatní.“
Kedrigern chápavě přikývl. Zavřel Cyclopaedii a pak, veden náhlým impulsem, ji zase otevřel tak, aby se
mohl podívat na titulní list. V jeho spodní části byl rámeček s upozorněním:
„Enselis. Ty jsi Enselis!“ zvolal Kedrigern.
„Možné to je. To jméno mi zní povědomě,“ připustil pavouk. „Ale ať už jsem byl kdokoliv, teď už jím
nejsem.“
„Zase budeš,“ slíbil Kedrigern a vzal si tří a půl mílové boty.
„To bych byl vážně rád. Víš, zašel bych si tam sám, ale k ničemu by to nebylo. Zapomněl jsem všechnu
svou magii a i kdybych jí stále disponoval, mám jenom dvě boty, ale osm nohou. Navíc bych byl všude
strašně nápadný.“
„Naprosto tě chápu,“ přikývl Kedrigern a natáhl si druhou botu. „Jen se ještě jednou podívám na mapu a
pak hned vyrazím do království Vlenka Mstivého.“
„Ale co plán? Musíš přece mít nějaký plán!“
„Žádný plán nepotřebuju. Mám měšec!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář