Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 12.

10. 7. 2008
Dvanáct
 
Kedrigern si rozložil Yulimanovy tabulky na stole Enselisovy pracovny a jal se studovat odeklínadla na 
navrácení původní podoby po nečekaných transformacích. Jazyk, ve kterém byly psány, byl jeden z 
nejstarších a nejobtížnějších ze všech prastarých jazyků, které se učil ještě u Tarryho, ale odeklínadlo samo 
se nezdálo být nijak zvlášť komplikované. 
 
„U těchhle starých odeklínadel se hlavně musí vyslovit všechna slova naprosto správně,“ poučoval ho 
Enselis, který visel za Kedrigernem zhruba ve výši jeho ramen. „Pomalu a pečlivě. Nespěchej s tím.“ 
 
„Já vím, vždyť já vím,“ bručel Kedrigern. 
 
„Nemusíš se hned urážet, mladý muži. Pořád jsi ještě začátečník. Já jsem čarodějem mnohem déle než 
ty.“ 
 
A podívej se na sebe, kam jsi to dopracoval, pomyslel si Kedrigern, ale držel jazyk za zuby. Nemělo 
význam se hádat. Aby zavedl řeč na něco jiného, řekl: „Nejsem si stoprocentně jistý výslovností těchto 
několika slov. Možná bys mi s tím mohl pomoci.“ 
 
„Když jsi na pochybách, dávej důraz na třetí slabiku od konce. To je obecné pravidlo.“ 
 
„O tomhle pravidle jsem v životě neslyšel. Jsi si jím jistý?“ 
 
„Samozřejmě, že jsem si jím jistý. Copak mi nevěříš?“ 
 
„Jistěže ti věřím, ale povídal jsi mi, že jsi v důsledku své transformace zapomněl všechno, co jsi věděl o 
magii a-“ 
 
„Ale nezapomněl jsem správnou výslovnost. Tak honem do práce. Ale nespěchej.“ 
 
„Dobře. Ale raději se spusť trochu níž. Pokud by ses doopravdy proměnil, mohl by ses ošklivě uhodit.“ 
 
„O mne si nedělej starosti. Já se o sebe postarám. Prostě mě odčaruj.“ 
 
„Hned. Musím se připravit.“ 
 
„Jistě, dej si načas - připravuj se tak dlouho, jak potřebuješ. Ale hoď sebou!“ Enselsiův hlas byl stále 
nedočkavější. 
 
Kedrigern by odeklínadlo raději studoval trochu déle o samotě, kde by ho nikdo nerušil poznámkami ani 
se mu nehoupal těsně u hlavy a nenakukoval mu přes rameno tuctem leskle černých oček. Samozřejmě 
dokonale chápal, že je Enselis nedočkavý, ale jemu to práci rozhodně neulehčilo. 
 
Šestkrát se zhluboka nadechl. Posunul si svícen blíž k tabulkám a položil prst pod první slovo zaklínadla. 
S posledním vydechnutím plynule přešel do odeklínání, pečlivě vyslovoval hluboké hrdelní kašlavé slabiky 
dávno mrtvého jazyka s přízvukem umisťovaným přesně podle Enselisovy rady. Když vyslovil poslední 
slovo, ozvalo se hlasité zadunění, jak za ním něco velkého dopadlo na zem. Tabulky poskočily na stole. Po 
zadunění následovalo bolestivé zasténání. 
 
„Enselisi! Jsi v pořádku?“ 
 
 
 „Myslím... Ou, podívej se, co jsi udělal!“ ozvalo se ze země. Byl to stále Enselisův hlas, ale změněný 
skoro k nepoznání. Byl teď mnohem hlubší, dunivější a rozmrzelejší, spíš jako nespokojené vrčení. 
 
„Říkal jsem ti, aby ses spustil... A jémine,“ konstatoval Kedrigern. 
 
„A jémine!? To je všechno, co na to řekneš? Podívej se na mě!“ křiče! Enselis, zatímco se neohrabaně 
snažil postavit na nohy. 
 
Kedrigern se podíval. Enselis vypadal hrozně. Byl o polovinu větší než Kedrigern a po celém těle byl 
pokrytý hustou hnědou srstí. Hlavu měl velkou asi jako prasečí, ale prase nebyl. Byl medvěd. 
 
„Vypadáš velice impozantně,“ poznamenal Kedrigern. 
 
„Já nechci vypadat impozantně. Já chci být zase člověk.“ 
 
„Vždyť na tom pracuju. Vypadá to, že s tím odeklínadlem může být trochu problém.“ 
 
„Odeklínadlo je dokonale v pořádku! Jenomže ty jsi špatně vyslovil nějaké slovo, to je ten problém!“ 
zavrčel Enselis. 
 
„To ty jsi mi radil, jak je mám vyslovovat.“ 
 
Asi minutu stáli proti sobě a očima metali jeden na druhého blesky, pak, jako by se domluvili, se oba 
najednou zatvářili provinile. Oba si odkašlali, ale když ani potom žádný z nich nějaký čas nepromluvil, 
Enselis tiše zamumlal: „Přesně tohle se mi stalo minule.“ 
 
„Jak to myslíš, minule? Ty ses pokoušel odeklít sám sebe?“ 
 
„Byl jsem zoufalý. Kdo by nebyl? Myslel jsem, že by se mi to mohlo podařit, i když jsem přišel o svou 
magickou moc. Našel jsem odeklínadlo, o kterém jsem si myslel, že by mohlo vyhovovat, a velice pečlivě 
jsem ho přečetl, ale... skončil jsem jako... pavouk. Myslím, že už ze mě nikdy nebude člověk.“ 
 
„Nesmíš ztrácet naději. Přečtu to odeklínadlo znovu. Budu ho číst tak dlouho, dokud to nebude správně.“ 
 
Zdálo se, že jeho slib Enselise uklidnil. „Víš, já nejsem odborník na jazyky,“ přiznal. „Možná bys mohl 
zkusit důraz na předposlední slabiku.“ 
 
„Vyzkouším to. V tomhle jazyce jsem ještě nikdy neodeklínal,“ řekl Kedrigern. „Možná jsem opravdu 
vyslovil nějaké slovo špatně.“ 
 
„Tak to vyzkoušej hned. Pokud ti to nevadí?“ 
 
„Vůbec ne. Ale víš určitě, že to není nebezpečné, být odeklínán dvakrát po sobě v tak krátkém čase?“ 
 
„Nebezpečí mě nezajímá. Chci být zase člověk.“ 
 
„Tak dobře. Ale tentokrát se raději posaď na podlahu.“ 
 
„Dobrý nápad.“ Enselis se s hekáním a funěním usadil na svůj hnědý chlupatý zadek u Kedrigernových 
nohou. 
 
„Připravený?“ 
 
„Připravený. A ty?“ 
 
„Já jsem připravený,“ přisvědčil Kedrigern. Znovu se šestkrát zhluboka nadechl a při sedmém nadechnutí 
začal recitovat odeklínadlo. Vyslovoval co nejpečlivěji a zvlášť dával pozor na správný přízvuk. Když 
skončil, stál chvíli tiše s hlavou svěšenou a zavřenýma očima. Bál se podívat, jak odeklínadlo dopadlo. Náhle 
uslyšel veselé zavýsknutí. 
 
„Báječné! Skvělá práce! Skutečná nádhera, mladíku!“ křičel tenký ale rozradostněný hlásek. 
 
Kedrigern se podíval a uviděl malého upraveného mužíka v prostém černém hávu, jak se zvedá ze země. 
Dlouhé vlasy měl bílé stejně jako vous a knír. Oči měl tmavé a blýskaly se mu jako knoflíky na uniformě 
gardisty. 
 
Oprášil se, protřepal si ruce a nohy a pak se vesele zašklebil na Kedrigerna. 
 
„Všechno se zdá být v naprostém pořádku,“ řekl. „Jsem Enselis, jsem čaroděj a jsem člověk.“ 
 
„Vypadáš opravdu dobře.“ 
 
„A stejně tak se cítím. Nikde mi netrčí žádné nepatřičné výrůstky. I takové věci se občas stávají, víš? Ty 
staré jazyky jsou hrozně ošidné. Člověk se velice lehce splete ve výslovnosti, že?“ řekl Enselis a spiklenecky 
šťouchl Kedrigerna loktem do žeber. „Oba víme, o čem mluvím, že?“ 
 
„Jsem rád, že se to napodruhé povedlo.“ 
 
„To já taky. Věř mi, že já taky. Odvedl jsi skvělou práci, skutečně skvělou. Jsem ti nesmírně zavázán, 
mladý muži. Jak se ti mohu odměnit?“ 
 
„Tak, že mi poradíš,“ odpověděl Kedrigern. Pak mu vysvětlil, v jaké se nachází situaci, pověděl mu o 
všech svých pokusech spojit se s rodiči, o svém rozhodnutí poradit se s Jaquintou a nakonec dodal: „Jaquinta 
mne poslala za tebou. Osobně si myslí, že bych se mohl o spojení pokusit znovu a že mám šanci uspět, ale 
chce slyšet i tvůj názor.“ 
 
„Docela chápu proč.“ Enselis byl chvíli zticha a hluboce přemýšlel. Potom si Kedrigerna pátravě změřil 
pohledem, potřásl hlavou a řekl: „Nech to plavat, hochu. Je báječné znát svoje rodiče a myslím, že jsi dobrý 
syn, když po nich tak odhodlaně pátráš. Ať už jsou kdokoliv a kdekoliv, mohou na tebe být hrdí. Ale dej na 
 
 
má slova a nech to plavat. Snažit se odhalit magicky utajené informace je nebezpečné; a je to dvojnásob 
nebezpečné, pokud už jsi byl varován. Viděl jsi, co se stalo mně.“ 
 
„Jenomže já už jsem se ke svým rodičům skoro dostal! Slyšel jsem jejich hlasy.“ 
 
„A taky jsi slyšel varování, abys v pátrání dál nepokračoval. Poslechni ho, jinak skončíš jako pavouk. 
Nebo ještě něco horšího.“ 
 
„Kdyby se mi to stalo, ty bys mě odčaroval. Teď už víš jak.“ 
 
Enselis o tom chvíli uvažoval a pak váhavě připustil: „Ano. Myslím, že bych to dokázal. Ale i tak je to 
velice riskantní.“ 
 
„Nemůžu se vzdát. Chci vědět, kdo jsou moji rodiče. Tarry říkal, že mám pro magii přirozené nadání. 
Možná, že jsem potomek velkých čarodějů, kteří právě teď potřebují mou pomoc. Možná se obětovali, aby 
mě ochránili.“ 
 
„To je jen další důvod, abys to nechal plavat.“ 
 
Jenomže tohle Kedrigern slyšet nechtěl. Byl rozhodnut poznat své pravé rodiče a zjistit, co se s nimi stalo, 
a aby toho dosáhl, musel prolomit kouzlo utajení. Od Enselise čekal povzbuzení a taktické rady, nikoliv hlas 
zdravého rozumu. 
 
„Nikdy se nevzdám,“ procedil skrze zaťaté zuby. 
 
Enselis se na něj chvíli díval, pak pokrčil rameny a řekl: „V tom případě tě naučím všechno, co vím o 
odeklínání. Ale varuji tě, je to velice nebezpečná záležitost. V každém zakletí jsou nastražené pasti a člověk 
ani nemusí být neopatrný, aby se do nich lapil. Pokud jde o mne, byl jsem velice opatrný od samého začátku 
až do okamžiku, kdy jsem se proměnil, a dodnes nemám ani potuchy, co se vlastně zvrhlo. Ale víckrát už to 
zkoušet nebudu, to ti říkám rovnou.“ 
 
„Já jsem ochoten postoupit jakékoliv riziko.“ 
 
„No dobře. Dám ti nějaké knihy, ze kterých se můžeš učit a cvičit, a společně důkladně prozkoumáme 
Yulimanovy tabulky. Zatím je znám jen podle jejich pověsti. 
 
Říká se, že obsahují velice mocná odeklínadla, protikouzla, odčarování a ochranná zaříkání... prostě věci 
takového druhu. Přesně to, co budeš při svém pátrání nejvíc potřebovat, a co se člověku vždycky hodí. Ale 
nejprve bychom si měli prohlédnout knihy, které sis nastrkal do bezedného měšce.“ 
 
Kedrigern se zatvářil překvapeně. Ve svém vzrušení z toho, že se zase ocitl o kousíček blíž svému cíli, 
úplně zapomněl na čarodějné knihy, které vzal z Vlenkovy pokladnice. Nikdo nemohl předpovědět, jaký vliv 
bude mít na obsah měšce vysoce koncentrovaná magie, která vytryskla z truhly, když ji poprvé po mnoha 
letech otevřel. Teď, když mu to Enselis připomněl, hořel nedočkavostí spatřit úplně nové a nečekané projevy 
samovolné magie. 
 
„Daroval jsem kalhoty, které jsem našel v měšci. Doufám, že ti to nevadí,“ řekl. Pak Enselisovi vyprávěl 
o Olryxově užitečné pomoci a o odměně, kterou mu za ni dal. Starý čaroděj nevycházel z údivu. 
 
„Ty kalhoty rozhodně nikdy nebyly magické,“ řekl. „Byly to prostě staré a pohodlné kalhoty, které jsem 
měl ve skříni.“ 
 
„Pak to má na svědomí ta erupce uvolněné magie. Možná, že se stejně proměnily i ostatní předměty.“ 
 
„Možná ano. Podíváme se.“ 
 
Enselis zalovil pravou rukou v měšci a začal odtamtud vytahovat jeden předmět za druhým. Na pohled se 
nijak nelišily od těch, které tam vložili, ale Kedrigern cítil, že se změnily, jako by určitým způsobem 
vyrostly. Zvedl hřeben. 
 
„Co umělo tohle, Enselisi?“ 
 
„Daly se tím česat vlasy, nic víc. Rozhodně na něm nebylo nic magického.“ 
 
„Myslel jsem, že jsi mi dal do měšce magické předměty.“ 
 
„Některé z nich docela určitě magické byly. Například lucerna. Taky lahvička, píšťalka a mnohé jiné. Ale 
kalhoty byly prostě kalhoty a hřeben jenom hřeben. Člověk přece nemusí zanedbávat svůj vzhled jenom 
proto, že je zrovna na výpravě.“ 
 
Kedrigern přejel hřeben dlaní a pak si jej přitiskl na předloktí. „Možná, že to byl obyčejný hřeben, když 
jsi ho tam strkal, ale teď je magický.“ 
 
„Skutečně?“ Enselis si od něj vzal hřeben a přidržel si jej těsně před očima. Přičichl k němu. „Máš 
pravdu. Ale jaká kouzla může dělat takový hřeben?“ 
 
„Slyšel jsem o hřebenech, ze kterých, když se hodí na zem a pronese se správné zaklínadlo, vyroste les na 
zpomalení pronásledovatelů.“ 
 
„Hm, to by se mohlo hodit,“ připustil Enselis. „Ale dokud nebudu potřebovat les, budu se jím dál česat. 
Za celou tu dobu, co jsem byl pavouk, jsem si ani jednou nečesal vlasy. To bylo hrozné. Dej na mě, 
Kedrigerne, a nenech se nikdy proměnit v pavouka. Viset ve tmě na špinavé lepkavé pavučině, všude kolem 
poletují netopýři...“ Zatímco Enselis mluvil, nepřítomně si začal hřebenem pročesávat dlouhé bílé vlasy. 
 
 
Vtom se na jeho bledé tváři objevil zasněný úsměv. „A ten klid. Měl jsem spoustu času na přemýšlení, jak 
jsem visel v pavučinách tam nahoře, kde je vzduch chladný a čistý. Spouštět se po vlákně bylo skoro jako 
létat. Neuvěřitelný pocit. Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný. Každý by si měl alespoň na chvíli vyzkoušet 
život pavouka. Svět by byl mnohem lepším místem. Je to tak poklidné a přitom vzrušující, podnětné a 
uklidňující zároveň. Je to ten něj-“ 
 
Kedrigern se natáhl a vyrval mu hřeben z ruky. Pak svého staršího kolegu pevně uchopil za rameno. 
„Enselisi, posloucháš se vůbec, co říkáš?“ 
 
„Líčil jsem ti, jaké má výhody vyzkoušet si vyšší formu života.“ 
 
„Vyprávěl jsi mi, jak je dobré být pavoukem!“ 
 
„Dobré není to správné slovo. Skvělé!“ 
 
„Jenomže než sis začal česat vlasy, tvrdil jsi něco naprosto jiného. Myslím, že ten hřeben má schopnost 
měnit špatné vzpomínky na dobré.“ 
 
„V tom případě je penězi k nezaplacení,“ opáčil Enselis a vytrhl se mu. „Dej mi ho. Ještě několikrát si jím 
přejedu ve vlasech a pak to můžeš zkusit zase ty.“ 
 
„Ale tentokrát se češ zprava doleva.“ 
 
„Proč? Jaký je v tom rozdíl, kterým směrem si češu vlasy?“ 
 
„Minule ses jenom začal česat zleva doprava a okamžitě jsi mi začal vyprávět, jak báječné to je být 
pavoukem.“ 
 
„Ale to je báječné! Je to naprosto-“ 
 
„No dobře, dobře. Ale tentokrát se zkus česat opačným směrem. Prostě to jenom zkus, abychom viděli, co 
se stane.“ 
 
Enselis se zatvářil rozmrzele, ale udělal, co po něm Kedrigern chtěl. Sotva si zajel hřebenem do vlasů, 
spustil: „To je úleva, moci se zase česat jako člověk! Jak já jsem nenáviděl být pavoukem!“ 
 
„Tak teď už víme, co hřeben dělá,“ řekl Kedrigern, vzal inkriminovaný předmět Enselisovi z ruky a hodil 
ho zpátky do měšce. 
 
Enselis zamrkal, potřásl hlavou a pak zabručel: „Ano. Myslím, že bychom se raději měli soustředit na 
knihy. Co třeba tahle?“ 
 
Vzal černou knihu, kterou Kedrigern popadl těsně před tím, než mu zhasla lucerna. Byla těžká a tlustá, 
vybavená panty a přezkami z kovaného železa, a obsahovala mocná odeklínadla a protikouzla. Cítil to ještě 
předtím, než si přečetl nápis vyvedený zlatě na jejich deskách: Kniha odeklínadel a protikouzel: používat 
pouze pro důstojné a čestné účely. Zneužití se trestá postihem příliš strašným, než abychom jej tady uvedli. 
 
„Na tu se můžeme podívat později,“ řekl Enselis a rychle knihu zase odložil. „A co tahle malá červená? 
Musí taky pocházet z té truhly. Nikdy dřív jsem ji neviděl. Ale vypadá jako...“ Vzal ji, prohlédl si ji a pak 
tiše prohlásil: „Ano, už jsem o ní slyšel. Je to Kniha odpovědí.“ 
 
„Odpovědí na co?“ 
 
„Na všechno.“ 
 
„Takto je můj problém vyřešený!“ zvolal Kedrigern a sáhl po knize. 
 
Enselis s ní ucukl. „Počkej! Ty neznáš příběh Knihy odpovědí. Může ti odpovědět na to nejdůležitější, co 
si přeješ vědět, ale musíš ji otevřít na správném místě ve správný čas a za správných okolností. Jinak to, co 
nalezneš, bude sice vypadat jako správná odpověď, ale bude falešná a zničí tebe i všechny které miluješ.“ 
 
„Co to znamená, správné okolnosti? A jak mám poznat správné místo a správný čas?“ 
 
„To právě nepoznáš. Nikdo to nepozná. Někteří lidé tvrdí, že je to jenom velký podvod a že kniha 
obsahuje pouze prázdné stránky, ale zatím si nikdo netroufl ji otevřít a přesvědčit se o tom na vlastní oči.“ 
 
Oba čarodějové si vyměnili dlouhé, zamyšlené pohledy. Pak Enselis bez dalších řečí hodil knihu zpátky 
do měšce. „Tam jí bude nejlépe,“ zabručel. Znovu zalovil v měšci a vytáhl z něj brýle. 
 
„Konečně něco užitečného,“ zaradoval se. „Ty brýle člověku umožňují vidět na velkou vzdálenost. Ale 
pokaždé mě z nich rozbolí hlava. Takže je používám jenom zřídka.“ 
 
„Rád bych je vyzkoušel.“ Kedrigern si brýle nasadil. Nepozoroval vůbec žádný rozdíl. Stěny se zdály být 
pořád stejně daleko, strop přesně tak vysoko jako předtím. Brýle musely být vyrobené z obyčejného skla. 
Pak se přes ně náhodou podíval na Yulimanovy tabulky a řekl: „Tak tohle tedy dělají!“ 
 
„Co?“ 
 
„Překládají staré jazyky. Tu máš, vyzkoušej je.“ 
 
Enselis to udělal a poté, co si přes ně přečetl první odstavec, se zaradoval. „Nádhera, skutečně nádhera! S 
nimi už si nikdy nebudu muset dělat starosti se špatnou výslovností. A už mě z nich ani tak nebolí oči.“ 
 
Zbytek dne stejně jako větší část toho následujícího strávili zkoušením jednotlivých předmětů, které tahali 
z bezedného měšce. Některé z nich ztratily své staré vlastnosti, ale získaly za ně nové, jiné si svou moc 
 
 
ponechaly ve stejné, případně zesílené podobě a u dalších bylo prakticky nemožné určit, co vlastně dělají. V 
tom případě Enselis obvykle řekl: „Důvěřuj měšci,“ a hodil předmět zpátky do něj. 
 
V následujících týdnech vytvořili Enselis a Kedrigern pracovní tým. Každého dne dopoledne společně 
studovali Yulimanovy tabulky a po obědě starší čaroděj učil svého mladšího kolegu všechno, co věděl o 
obtížném umění pronikání skrz magické ochrany. Večery trávil Kedrigern samostatným studiem, zatímco 
Enselis se vrátil k práci, kterou musel přerušit v důsledku své nechtěné metamorfózy. Vesničané, jež se 
vypravili na kopec zabít obludu, se po čase vrátili, aby pátrali po tělesných pozůstatcích svého nešťastného 
odvážného vůdce. Podivili se, když ho nalezli živého a ve společnosti čaroděje, jenž byl údajně pozřen 
obludou a nyní mluvil o mladíkovi velice pochvalně a tvrdil, že jej zachránil. 
 
Vesničané měli takovou radost, že je obluda pryč a jejich čaroděj se zase vrátil, že jej slíbili zásobovat 
jídlem, dřevem na topení a ostatními nezbytnostmi. Dokonce oběma čarodějům vařili. To byla velká výhoda. 
Předtím vařil Kedrigern, ale jelikož Enselisovy zásoby byly velice omezené a nepříliš pestré, pohybovala se 
kvalita jejich menu od nezáživného až po nepoživatelné. Teď, když se Kedrigern nemusel starat o kuchyni, 
mohl se plně soustředit na svá studia. Mnoho otázek sice i nadále zůstávalo nezodpovězených nebo 
nezodpověditelných, ale na konci období, které Kedrigern odhadoval na sedm nebo možná osm týdnů, mu 
Enselis oznámil: „Můžeš u mne zůstat tak dlouho, jak si budeš přát. Můžeš se stát mým asistentem. Ale už 
teď jsi dosáhl bodu, kdy už tě nemám co nového naučit a kdy víš o pronikání ochrannými zaklínadly tolik co 
já. Pokud pořád toužíš odhalit identitu svých rodičů, těžko už na to budeš víc připravený.“ 
 
„Víš to určitě?“ zeptal se Kedrigern. „Já se připravený vůbec necítím.“ 
 
„Neřekl jsem, že jsi připravený. Řekl jsem, že už víc připravený nebudeš. Na druhé straně by ti ale 
neuškodila trocha praxe a mně by se šikovný asistent hodil. Během mých... potíží se mi práce poněkud 
nakupila.“ 
 
„Hrozně rád bych ti pomohl, ale myslím, že bych se měl raději vrátit do Tarryho jeskyně. Děkuji ti za 
všechnu pomoc, Enselisi.“ 
 
„Bylo mi potěšením, chlapče. A já děkuji tobě. Nebýt tvého zásahu, pořád bych ještě byl pavouk. Možná 
navždy.“ 
 
„Pomohl jsem rád. Čarodějové přece musejí držet spolu.“ 
 
„Navštívíš cestou zpátky Jaquintu?“ 
 
„Slíbil jsem jí, že se zastavím, až půjdu kolem. Říkala, že mě pořád ještě má co naučit.“ 
 
„O tom nepochybuj. Ta by nás mohla učit všechny. Úžasná žena.“ Enselis se na chvíli odmlčel, jako by 
nad něčím přemýšlel. Nakonec řekl: „Mimochodem, měl bych ti říct ještě jednu věc: legendu o moudrém 
Bílém čaroději.“ 
 
„Kdysi jsem použil jeho zaklínadlo, ale neslyšel jsem, že by o něm byla nějaká legenda.“ 
 
„Je. O něm a o jeho zaklínadlu. Zjistil jsem, že člověk by měl vždycky vědět co nejvíc o zaklínadlech, 
která používá, zvlášť když se jedná o ta opravdu mocná. Povím ti ji dnes po večeři.“ 
 
A své slovo dodržel. Hned po večeři, připravené nejlepším kuchařem z vesnice na oslavu odvážného 
mladíka, jenž vysvobodil čaroděje a zabil obludu z náhorní plošiny - Enselis a Kedrigern se dohodli, že bude 
nejlépe nechat je, aby si sami vytvořili nějakou hezkou pověst, která by vysvětlila zmizení toho, co sežralo 
jejich dobytek - začal vyprávět příběh nazvaný: 
 
 
 
LEGENDA O MOUDRÉM BÍLÉM ČARODĚJI 
 
 
 
Tak dávno, že už nikdo nedokáže spočítat roky, které od té doby uplynuly, se chudým ale čestným 
rodičům narodila sedmerčata. Jejich narození byl velký div, to, že všechna přežila, byl div ještě větší, ale 
největším divem bylo jejich zdraví, síla a krása. Byli to čtyři chlapečci a tři holčičky a celá země se z jejich 
narození radovala; radost jejich rodičů však byla poněkud zkalena vědomím blízkým zoufalství, že teď 
budou muset živit a šatit o sedm dětí víc, když už byli tak chudí, že se sotva dokázali postarat sami o sebe a 
svého dříve narozeného syna. 
 
Ale sotva bylo těch sedm uloženo do kolébky, objevila se víla kmotřička, aby jim předala dary od celého 
vílího lidu i ostatních, které je lépe nejmenovat. Protože toto nebyly obyčejné děti a jejich rodiče - třebaže si 
to vůbec neuvědomovali - nebyli obyčejní rodiče. Matka byla sedmou dcerou sedmé dcery sedmé dcery a 
otec zase sedmým synem sedmého syna sedmého syna. Děti se pak narodily o sedmé hodině sedmého dne v 
sedmém měsíci, a při jejich porodu sedělo na střeše sedm holubů, kteří se ani nehnuli, dokud se i to poslední 
neprodralo na svět, a pak se dali do takového vrkání, že té noci už nikdo v celé vesnici ani oka nezamhouřil. 
 
Velká byla vrozená nadání všech sedmi a štědré byly dary, které dostaly od laskavých víl. Nějaký čas žily 
děti normálním životem v chudé chýši svých rodičů, ale postupně se jedno po druhém staly učedníky 
čarodějů, kteří se doslechli o okolnostech jejich narození a věděli, že mají v oboru velkou budoucnost. 
 
 
Všechny nakonec opustily své rodiče i své sourozence a začaly se věnovat celoživotnímu studiu magických 
věd. 
 
Očekávání jejich mistrů se vyplnila v míře více než hojné. Každý ze sourozenců se za čas stal mocným a 
proslulým čarodějem či čarodějkou. A pak, když vstřebali všechna ta nastřádaná staletí moudrosti a 
zkušenosti, a když byli na vrcholu svých sil, dostalo se jim jednoho dne tajemného vnuknutí. U všech sedmi 
k tomu došlo jednoho dne téhož roku a žádný z nich tomu nedokázal odolat. 
 
Opustili svoje domovy a vydali se na daleké cesty, čelili nepředstavitelným těžkostem a útrapám, 
vzdorovali četným nebezpečenstvím a konali činy tak úžasné a slavné, že se navěky staly součástmi legend 
míst, kterými procházeli. Pokud by byla všechna jejich dobrodružství vypovězena, naplnila by všechny 
stránky všech knih v největších knihovnách světa. Nakonec se setkali v opuštěné věži na vrcholku hory. Tam 
konečně pochopili účel tajemného vnuknutí a uzavřeli spojenectví zasvěcené boji proti zlé magii na celém 
světě, zvláště pak proti zlu páchanému čaroději, kteří sešli ze stezky dobra. 
 
Po mnoho let pak putovali světem každý zvlášť nebo po skupinkách, výjimečně i všichni dohromady, 
napravovali křivdy, odeklínali zakleté, odčarovávali začarované a pomáhali všude tam, kde to bylo potřeba. 
Lidé jim neříkali jejich jmény, ale podle barvy hávu, který každý z nich nosil. Magičtí sourozenci totiž na 
sebe vzali barvy duhy, která je znamením naděje, a každý z nich měl šat lemovaný jednou ze sedmi barev: 
fialovou, indigovou, modrou, zelenou, žlutou, oranžovou a červenou. Proto byli známi jako Fialový čaroděj, 
Indigový čaroděj a tak dále až po Červeného čaroděje. 
 
Pak přišly na zemi i lid, který ji obýval, zlé časy. V létě udeřila strašná vedra a sluneční žár spolu se 
suchem zničil úrodu; co zbylo, sežrala hejna hmyzu. V zimě napadl hluboký sníh a všechno živé hubil krutý 
mráz a choroby. Na jaře a na podzim zem bičovaly nepřetržité deště, jež spolu s větrnými smrštěmi ničily 
lesy a měnily řeky v dravé přívaly, které odnášely obydlí, ničily cesty a mosty a zaplavovaly celé vesnice. 
 
Dlouho hledalo sedm čarodějů příčinu všeho toho strádání, aby ji mohli odstranit, ale byla zakryta 
závojem magie, jímž nedokázali proniknout ani oni. Když nakonec spojili své síly, dozvěděli se, že to vše je 
práce jediné bytosti nadané nesmírnou mocí a zcela oddané zlu. Víc odhalit nedokázali, ani nevěděli, který 
mistr magického umění je tak mocný a zlý, aby byl schopen způsobit všechno to utrpení. 
 
Když nedokázali zjistit příčinu, rozhodli se, že alespoň zmírní její důsledky jak jen to bude možné. Krotili 
rozbouřené řeky, uklidňovali vichřice, vyvolávali déšť v dobách největšího sucha a roztápěli sníh tam, kde 
byl nejhlubší. Zlo, kterému čelili, však nasměrovalo svou moc přímo proti nim. Jeden po druhém hynuli 
zasaženi neznámou nemocí, útoky démonů, tajemnými jedy v ovzduší, šípy, které přilétly zdánlivě odnikud a 
v jednom případě čirým vyčerpáním. Ale ještě než se mezi nimi začala plížit smrt, dohodli se, že každý předá 
v okamžiku smrti všechnu svou magii těm ostatním, takže se sice může zmenšit jejich počet, ale ne moc. 
Naděje, že nepřítel jednou bude odhalen, nalezen a zničen, tak stále trvala. 
 
Nemáme čas líčit jak každý ze sedmi čarodějů bojoval se zlem a padl, ale stalo se tak a nakonec zbyl už 
jen poslední z nich. Veškeré okolnosti jsou zahaleny tajemstvím, ví se jen, že to byl Červený čaroděj, ten ze 
sourozenců, který se narodil jako poslední. Nyní vládl magií všech sedmi. Přísahal, že ji použije, aby očistil 
svět od ničivého zla, které připravilo o život jeho bratry a sestry a přineslo zkázu a zmar zemi. Protože 
smísením všech barev duhy vznikne bílá, začal se - na památku ostatních - nazývat Bílým čarodějem. 
 
Dlouhý a strašný byl jeho zápas s mocí zla a ničení, skvělá byla odeklínadla a protikouzla, která použil, 
aby zmenšil její sílu. Léta se táhl nelítostný boj a každým rokem o kousek zatlačil svého tajemného nepřítele, 
zmenšil jeho moc a překazil jeho snahy. 
 
Jednoho dne se před domkem Bílého čaroděje objevila malá holčička, bledá a oděná v cárech, a žebronila 
o kousek chleba a trochu vody. Čaroděj pozval dítě dovnitř a předložil mu bohatou krmi. Vtom však holčička 
zmizela a místo ní stál před Bílým čarodějem sám jeho nepřítel. 
 
Tvář měl zakrytou kápí. Háv měl tak černý, že pohlcoval světlo v jeho okolí, přezky, spony a medailon na 
krku měl z ryzího zlata. 
 
„Nevypadáš překvapeně. Čekal jsi snad, že se objevím?“ zeptal se lehce zklamaným hlasem. 
 
„Věděl jsem, že když budu trpělivý, jednou k tomu musí dojít,“ odpověděl Bílý čaroděj. 
 
„Znáš mě?“ 
 
„Znám tvoje dílo.“ 
 
„Takže znáš i moji moc a víš, o kolik je větší než ta tvoje.“ 
 
„A přesto jsem tě tolikrát porazil.“ Černě zahalená postava jen mávla rukou a řekla: „Žádné z drobných 
vítězství, která jsem ti dopřál, ve skutečnosti nic neznamenalo. Lehce jsem tě mohl rozdrtit, ale měl jsem na 
práci důležitější věci. Jsem mocnější než ty a vždycky budu, protože nemám žádné zábrany.“ 
 
„To je tvoje slabina, ne síla.“ 
 
Postava v černém se zasmála a posadila se ke stolu. „Pohovořme si chvíli než tě zničím a pak dokončím 
své dílo. Znovu se tě ptám, víš, kdo jsem?“ 
 
 
„Znovu odpovídám, že znám tvé dílo a z toho není těžké usoudit, že jsi zcela propadl zlu. Veškerá tvá 
moc pochází ze zkaženosti a tvoje vlastní slabosti tě zničí spolehlivěji, než bych to kdy dokázal já-“ 
 
„Ale nevíš, kdo jsem. Myslel jsem si to,“ řekl návštěvník. Když Bílý čaroděj zavrtěl hlavou, muž v 
černém řekl: „Když ses narodil, když se narodilo vás sedm bratří a sester a dostali jste veškerou moc na zemi 
i ve vzduchu, měli už vaši rodiče jednoho syna, dítě rok staré. Ve všeobecné radosti z vašeho narození a vaší 
rostoucí moci, síly a krásy, byl tento malý chlapec dočista zapomenut.“ 
 
„Nikdy jsme nezapomněli na našeho bratra, ale nejspíš jsme jej skutečně opomíjeli. To je pravda. Nebylo 
to od nás hezké.“ 
 
„A co se s ním stalo? Víš to, zajímal ses o to někdy?“ 
 
Bílý čaroděj se zatvářil ustaraně. „Odešel z domu a od té doby jsme o něm neslyšeli. Ale neopustili jsme 
jej z nedostatku lásky. Všichni jsme uposlechli výzvy, která nás rozdělila a naložila na nás nové povinnosti. I 
my jsme odešli od svých rodičů a žili životy plné těžké práce a nebezpečí.“ 
 
„Nečekej, že tě proto budu litovat. Tvůj bratr, ignorovaný rodiči i přáteli, opomíjený - to ty jsi použil to 
slovo - svými bratry a sestrami - trpěl mnohem víc než kterýkoliv z vás. To nikdo netušil, když jej 
odstrkovali a chovali se k němu jako k nežádoucímu vetřelci. Odešel z domova, kde o něj nikdo nestál a 
nikdo jej nemiloval, a rozvíjel své nadání, které v mnohém převyšovalo vaše. Já to vím, protože já jsem tvůj 
bratr, jehož jste všichni opustili,“ řekl muž v černém, vstal a shrnul si kápi z čela. Jeho obličej se poněkud 
podobal tváři Bílého čaroděje, ale jeho rysy byly rozmazané, jako by je halil oblak zla. 
 
„Odpusť mi, bratře. Odpusť nám všem a usmiřme se,“ zvolal Bílý čaroděj. 
 
Jeho bratr se zasmál. Pak pozvedl ruku a ukázal. „Ty jsi poslední a mně se zlíbilo tě na chvíli ušetřit, abys 
mohl přemýšlet o svém neodvratném konci. Až se setkáme příště, zničím tě. Nebudeš muset čekat dlouho. 
Už brzy se připojíš ke svým sourozencům,“ řekl a zmizel. 
 
Nic víc už není o žádném z obou čarodějů známo. Ví se však, že brzy po tomto setkání utrpení, kterým 
země strádala, skončilo, a všeobecně se soudí, že při posledním magickém střetu pronesl Bílý čaroděj 
zaklínadlo takové síly, že je zničilo oba. 
 
A to bylo to zaklínadlo, které Tarry začal a ty jsi ho dokončil. 
 
 
 
Ještě dlouho poté, kdy Enselis skončil své vyprávění, seděl Kedrigern mlčky a přemýšlel o jeho slovech. 
Byl naprosto zmatený. Cítil pýchu, že mu Tarry důvěřoval v něčem tak vážném; hrůzu, když si uvědomil, co 
se mohlo stát s ním a možná i s celým světem, kdyby selhal; naději, že když si poradil s tak mocnou magií, 
mohl by uspět i při pátrání po identitě svých rodičů a netrpělivost při pomyšlení, jaké překážky a těžkosti 
ještě mohou stát mezi ním a jeho cílem. 
 
„Proč jsi mi tohle všechno vyprávěl?“ zeptal se. „To zaklínadlo už nikdy nepoužiju. Vlastně z něj znám 
pouze poslední slova.“ 
 
„Dal bys přednost tomu nic nevědět?“ 
 
„Ale já nic nevím! Vydal jsem se na cesty, abych se naučil jak proniknout tajemstvím halícím identitu 
mých rodičů a zjistil, proč mne opustili. Ty jsi mě naučil všechno co jsi mohl, ale pořád ještě nevím, jestli to 
dokážu nebo ne.“ 
 
„Jaquinta věří, že to dokážeš, jinak by tě nenechala odejít. Já mám stejný názor. To, co ti schází, chlapče, 
nejsou znalosti, ale sebevědomí. Proto jsem ti navrhl, abychom nějaký čas pracovali spolu. Nic tak člověku 
nevylepší sebevědomí, jako trocha praxe v oboru.“ 
 
Kedrigern si vzpomněl na legendu o Fergovi a červím králi. Věř. Důvěřuj. Když zapochyboval ve 
Vlenkově pokladnici, jeho lucerna pohasla, ale když svou víru v měšec potvrdil, znovu se rozzářila naplno. 
 
Jenomže pak měšec přetížila uvolněná magie z truhly a selhal stejně - selhala i jeho vlastní moc. Jediné, 
co ho zachránilo, byly tří a půl mílové boty. Právě když otevíral ústa, aby s touto zneklidňující zkušeností 
seznámil Enselise, starý čaroděj znovu promluvil. Kedrigern získal dojem, že čte jeho myšlenky. 
 
„Nakonec jsi to dokázal a vyvázl jsi odtamtud včas. Jsi tady, v pořádku a v bezpečí.“ 
 
„Jen díky tvým botám.“ 
 
„A protože tě neopustila naděje. Magie nepůsobí pořád. Nic nepůsobí pořád. Musíš být pohotový a když 
jedna věc selže, okamžitě zkus jinou. Doopravdy ztracen jsi jenom když propadneš zoufalství. To si 
zapamatuj.“ Až do této chvíle Kedrigern plánoval, že se co nejrychleji vrátí do Tarryho jeskyně a znovu se 
pustí do práce na odtajňovacím zaklínadle, které by mu umožnilo spojení s rodiči. Ale čím déle uvažoval, jak 
hrozně si přeje, aby zaklínadlo účinkovalo, jak málo o podobných věcech doopravdy ví a jak žalostně mu 
chybí jakákoliv praxe, tím méně sebevědomé se cítil. Příštího dne u snídaně řekl Enselisovi: „Pokud pořád 
potřebuješ asistenta, rád bych ještě nějaký čas zůstal a pomáhal ti.“ 
 
„Skvělé, opravdu skvělé! Věřím, že ti to skutečně prospěje a mně to zase urychlí práci. Musím toho 
hodně dohonit. Jen se podívej na tohle,“ řekl Enselis a vytáhl z kapsy hávu svazek dopisů. Všechny byly 
 
 
vybavené honosnými pečetěmi a některé byly ovázané rudými stužkami. Položil je na stůl a začal se jimi 
probírat, přičemž komentoval jejich obsah bručivými poznámkami: „Vévoda s ošklivou dcerou... Kníže se 
dvěma ošklivými syny... S tímhle si poradíme snadno... postačí zaklínadlo... Dva válčící šlechtici chtějí jeden 
proti druhému nějakou kletbu... Takovou práci vždycky odmítni,“ řekl a odložil svitek stranou. „Pracovat pro 
obě strany je neprofesionální a když si zvolíš jednu z nich, uděláš si nepřítele na celý život,“ vysvětlil, když 
si všiml Kedrigernova tázavého pohledu a pak se rychle vrátil k ostatním dopisům. „Bohatý kupec chce 
ochránit svůj majetek... Ano, tyhle objednávky by se daly použít jako výborná lekce pro tebe. Co kdybychom 
navštívili nejprve toho kupce a pak se trochu projeli po okolí a podívali se i na ty ostatní?“ 
 
„Jak si přeješ. Já jsem jenom tvůj asistent.“ 
 
„Ne, jsi můj kolega. O tom se nebudeme přít, prostě to tak je. A odjíždíme zítra ráno.“ 
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář