Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 13.

10. 7. 2008
Třináct 
 
Začátek podzimu byl skvělý čas k cestování. Stromy zářily pestrými barvami typickými pro toto roční 
období, vzduch byl chladný a omamný, a cesty byly trochu pevnější a ne tak prašné jako v létě - a mnohem 
prázdnější. Jelikož teď bylo tak málo poutníků, bylo i méně lupičů, na které by bylo třeba dávat pozor, což 
znamenalo menší riziko náhlého vyčerpání magie nebo nečekané rány do hlavy. 
 
Poctivý Orizant, kupec, v jehož domě se zastavili nejdříve, bydlel pouhé tři dny cesty od hor a oběma 
čarodějům ten čas příjemně uběhl povídáním; přesněji řečeno Enselisovým povídáním a Kedrigernovým 
posloucháním jen tu a tam přerušeným nějakou otázkou. 
 
Ani jeden z nich neměl důvod si stěžovat. Kedrigern byl rád, že se dozví něco víc o každodenních 
problémech čarodějnického povolání a Enselise zase těšila příležitost osvěžit si a provětrat paměť, která - jak 
se brzy nade všechnu pochybnost ukázalo - nebyla arachnidní fází jeho života nijak poškozena. 
 
„Proč jsi byl tak rád, že o tvé služby požádal bohatý kupec?“ zeptal se Kedrigern při jakési příležitosti. 
„Myslel bych, že budeš raději pracovat pro krále, knížata a tak podobně.“ 
 
„To je všeobecné rozšířený omyl. Pokud jde o mne, dám vždycky přednost bohatému kupci. Je to 
obchodník a je zvyklý za to co chce také platit. Vždycky smlouvá, ale vždycky zaplatí. Na druhé straně ti 
tvoji šlechtici se s výší ceny nikdy nezatěžují; prostě ji ignorují. Šlechta považuje za otázku cti neplatit v 
žádném případě svoje dluhy.“ 
 
„Dokonce i králové?“ otázal se Kedrigern užasle. 
 
„S králi mohou být velké potíže. Někteří z nich si myslí, že jsou to nejskvělejší, co země kdy nosila, a že 
čest sloužit jim je pro každého dostatečnou odměnou. A nižší šlechta je v tomto ohledu stejná. Někdy i horší. 
Baroni jsou nejhorší ze všech. Nevím, čím to je, ale jsou.“ 
 
„V tom případě jsi musel přijít o hodně honorářů.“ 
 
„Ale kdepak,“ opáčil Enselis a tiše se zasmál. Na okamžik se zasněně zahleděl do dálky jako člověk, 
který se oddává příjemným vzpomínkám, a pak pokračoval. „Svou odměnu vždycky dostanu. Takový král se 
může vztekat, vyhrožovat a zapřísahat se při Slunci, Měsíci, hvězdách a všem na celé zemi, že nezaplatí 
jediný měďák, ale jakmile mu začnou uši a nos růst a postupně nabývat všechny barvy duhy, okamžitě si své 
závazky začne uvědomovat. Klidně na jeho království můžeš seslat mor, sucho nebo potopy a vysměje se ti 
do tváře, ale změň jeho vzhled tak, aby vypadal směšně a než se naděješ, plazí se ti u nohou, prosí za 
odpuštění a cpe ti zlato do kapes plnými hrstmi. Až budeš mít vlastní praxi, na tohle nikdy nezapomínej.“ 
 
„Takhle s nimi jednáš se všemi?“ 
 
„Pokud nejsou mimořádně tvrdohlaví. S barony občas bývá těžké pořízení. Dokud se jich dál každý bojí, 
je jim obvykle jedno, jak vypadají. Proto na barony používám kouzlo roztomilosti. Ve většině případů se o 
něm stačí zmínit a hned přijdou k rozumu. Dobře vědí, že kdyby začali před svými vojáky roztomile žvatlat a 
chovat se jako děťátka k zulíbání, byl by to jejich konec.“ Enselis se na chvíli odmlčel, pak potřásl hlavou a 
řekl mnohem vážněji: „Je to drastické opatření. Před několika lety jsem byl nucen použít kouzlo roztomilosti 
na jednoho barona. Sesadili ho hned druhý den. Honorář jsem vyinkasoval od uzurpátora.“ Obrátil se na 
Kedrigerna a ušklíbl se. „Ten zaplatil bez smlouvání.“ 
 
Fiskální rady byly vítané, ale Kedrigern měl i dotazy jiného druhu. Už dlouho přemýšlel, jak si má takový 
čaroděj zařídit domácnost. Tarry ve své jeskyni žádného viditelného pomocníka neměl. K tomu, aby všechno 
fungovalo jak mělo, používal kouzla a neustálé odčerpávání magie mu občas působilo potíže. Fraigus měl 
domácího trola a Jaquinta zase Sklittimacha. Těžko se sice dalo určit, kdo nebo co Sklittimachus byl, ale 
všechnu práci zastal výtečně. Ovšem Enselis žil sám v odlehlé jeskyni. Nezdálo se, že by si byl schopen 
rozdělat oheň nebo připravit jídlo bez cizí pomoci, a přitom očividně nestrádal zimou nebo hlady. Co dělal, 
než mu místní tak obětavě nabídli své služby, zajímal se Kedrigern. 
 
 
„Měl jsem dohodu s jednou trpasličí rodinkou, která mi dvakrát týdně přišla uklidit a něco navařit. Ostatní 
dny jsem jedl zbytky,“ odpověděl na jeho otázku Enselis. 
 
„To nezní příliš luxusně.“ 
 
„Ani nebylo. Ještě jsem neslyšel o trpaslíkovi, který by dokázal uvařit slušné jídlo. Ale byli levní a nikdy 
mi nedělali problémy. Platil jsem jim tím, že jsem je nechal dolovat v hloubi své jeskyně. Trpaslíci si na 
takové věci potrpí. Víš, nikdy jsem si nenašel čas opatřit si pořádného pomocníka. Nejlepší by byl trol, 
takový, jakého má Fraigus.“ 
 
„Najít takového trola není nijak snadné. A nejsou trolové většinou velcí a zlí?“ 
 
„Tomu nevěř. Nic se nevyrovná trolovi, pokud ho máš od mládí a dobře si ho vycvičíš. Musíš s ním mít 
trpělivost. Být neústupný, ale nikdy ne krutý. Když se budeš ke svému trolovi špatně chovat, zatvrdí se a 
stane se zlým. Časem se stane úplně nezvladatelným a budeš ho muset nechat zkamenět, což znamená 
zbytečně proplýtvaný čas a úsilí. Ale správně vychovaný trol je neocenitelný domácí pomocník. Vydrží ti 
celá staletí. Moc si s ním nepopovídáš, ale je silný, oddaný, poslušný a na svého pána nedá dopustit. Myslím, 
že od trolů bychom se toho mohli hodně naučit. Často si říkám, že každý chlapec by měl mít svého trola.“ 
 
Kedrigern si to, stejně jako ostatní užitečné informace, uložil do paměti, a když se přiblížili na dohled 
vysoké zdi chránící dům kupce Orizanta, těšil se na praktickou ukázku opravdové každodenní čarodějnické 
práce. Ale úkol, kterého bylo třeba se zhostit, byl nečekaně snadný, a diskuse o výši honoráře - jakkoliv byla 
hlasitá a emocionální, doprovázená hlasitými výkřiky a divokými gesty - zabrala jen několik málo hodin. 
Čaroděj a kupec se rozloučili vřelým stiskem ruky, objetím a dojemnými slovy, jako bratři, které se právě 
chystá rozdělit zlý osud. Taková ukázka důvěry a přátelství zapůsobila na Kedrigerna mohutným dojmem a 
když nasedal na koně, cítil se mnohem jistěji. Orizant stál vedle Enselisova koně a jemně zvíře popleskával 
po krku. 
 
„Takže teď jedete k vévodovi Halianovi. Co má za problém?“ zeptal se Orizant jen tak mimochodem. 
 
„Chce, abych jeho dceři odstranil bradavice.“ 
 
Kupec prudce ucouvl od Enselisova koně a procítěně si uplivl na zem. „Mor aby tu jejich famílii zchvátil, 
i se vší čeládkou a dobytkem. Když Halianově holce odčarujete bradavice, nic z ní nezbude. Je přesně tak 
ohyzdná, jak si její otec zaslouží, aby byla,“ zavrčel. 
 
„Nezdá se, že bys k Halianovi choval zvlášť vřelé city.“ 
 
„Halian je zloděj. Kdybych měl polovinu toho, co mi dluží, mohl bych si koupit tohle království a 
postavit si hrad větší než Camelot.“ 
 
„Nepřeháníš?“ 
 
Orizant pokrčil rameny. „Jenom trochu. Dluží mi tisíc korun. Pro ubohého těžce pracujícího kupce je to 
hodně peněz.“ 
 
Enselis se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Mohu ti získat zpátky polovinu toho, co ti dluží.“ 
 
„Jenom polovinu? Co je tohle za kouzlo?“ 
 
„Druhá polovina bude moje odměna.“ 
 
„Polovina? Ty chceš polovinu mých těžce vydělaných peněz za to, že uvrhneš malinkatou kletbu na toho 
zatraceného zloděje? Tak to jsi větší zloděj než on!“ zvolal Orizant. 
 
„Raději nebudeš mít nic, než bys mi zaplatil honorář, který si zasloužím - takhle to myslíš? Jsi ten 
nejhamižnější-“ 
 
„Lupiči! Bandito! Dám ti pět procent a víc ani měďák!“ 
 
„Držgrešle! Vydřiduchu! Čtyřicet pět, níž nejdu!“ 
 
Orizant si s teatrálním gestem roztrhl košili, až odhalil svá bledá chlupatá prsa, a za vyl: „Jen do toho! 
Vezmi si mou krev! Vyrvi mi srdce z těla!“ 
 
„Jakou krev? Jaké srdce? Nemáš v sobě nic než trochu vodnatého mléka, jako je to, které prodáváš 
vdovám a sirotkům!“ 
 
„To ty se chystáš utrhnout jídlo od úst mým dětem! Chceš, aby ta ubožátka pomřela hlady! Dohodneme 
se na deseti procentech.“ 
 
„Tvoje ubožátka už mají všechna přes třicet a jsou bohatší než ty. Ze starého přátelství jsem ochoten jít až 
na čtyřicet procent, ale to je moje poslední slovo,“ opáčil Enselis. 
 
Výměna urážek, zoufalých výkřiků, obviňování a procentuálních nabídek ještě nějaký čas pokračovala. 
Po jednom zvlášť ohnivém střetu názorů odběhl Orizant do svého domu, zatímco Enselis se rozjel pryč. Ale 
za několik minut se oba vrátili a pokračovali ve smlouvání s novou energií. Kedrigern to vše sledoval 
pobaveně a fascinovaně zároveň. Vůbec ho nepřekvapilo, když se nakonec dohodli na pětadvaceti 
procentech provize z částky, kterou se čaroději podaří od vévody Haliana získat. A zase byl svědkem 
srdceryvné scény, při které se na obou stranách nešetřilo slzami, objímáním a přáním všechno nejlepšího. 
 
 
„Přesně tohle chtěl od samého začátku,“ poznamenal Enselis, když se dostatečně vzdálili od kupcova 
domu. „Jeho dům je bezpečný jako pevnost, ale potřeboval zinkasovat Haliana.“ 
 
„Tak proč to prostě neřekl?“ 
 
„Je to kupec. Nikdy neřekne co chce rovnou, musí k tomu dospět postupně. A zapamatuj si, že nikdy 
nesmíš vzít jeho první nabídku.“ 
 
„Ale promarnili jsme tolik času.“ 
 
„Jemu to tak nepřipadá. Je to jeho jediná zábava. Nikdy bych nepřipravil člověka o jeho potěšení, pokud 
je za ně ochoten zaplatit,“ řekl Enselis. 
 
Jejich přijetí na L'Emprenable, hradě vévody Haliana, bylo úplně jiné. U padacího mostu je zastavili 
ozbrojení vojáci a pak na sebe dobré čtvrt hodiny pokřikovali otázky a odpovědi, než most konečně spustili. 
Další otázky museli oba čarodějové zodpovědět u brány a když je konečně vpustili na nádvoří, doprovázeli je 
čtyři zbrojnoši. Konečně vstoupili do hradu a posadili se na lavici u ohně, aby se ohřáli. „Vévoda Halian 
musí mít asi spoustu nepřátel,“ poznamenal Kedrigern. 
 
„Vlastně jich má velice málo. Ale rád předstírá, že je obklopen lidmi, kteří nemyslí na nic jiného než jak 
jej zprovodit ze světa. Připadá si tak důležitější.“ 
 
Zatímco Kedrigern vstřebával tuto novou informaci, dveře komnaty se hlučně rozletěly a dovnitř vešel s 
kletbami hřmotný muž s brunátným obličejem a hustým vousem barvy javorového listí na podzim. Zastavil 
se před oběma čaroději, dal si ruce v bok a změřil si je opovržlivým pohledem. „Tak, čaroději, konečně ses 
uráčil přijít. Dal sis načas, to ti tedy povím. A kdo je ten holobrádek?“ 
 
„To je můj kolega, který se uvolnil mi asistovat. Jmenuje se Kedrigern. Jaký máš problém, Haliane?“ 
odpověděl Enselis, aniž se zvedl z lavice. Celým svým vzezřením dával najevo, že na něj Halianovy neurvalé 
způsoby neudělaly ani ten nejmenší dojem. 
 
„Připadá mi moc mladý.“ 
 
„Zdání klame, zvlášť když jde o čaroděje.“ Enselis okázale zívl. „Ptám se znovu: jaký máš problém?“ 
 
„Svou dceru. Pitomý spratek.“ 
 
„Přičarovat jí rozum nedokážu.“ 
 
„Nechci, abys jí přičaroval rozum!“ zařval Halian a jeho obličej získal višňově rudou barvu. „Už teď je 
přemoudřelá až běda. Její matka ji naučila číst a teď má hlavu plnou nesmyslů z knih!“ 
 
„Z nesmyslů člověk nezmoudří, ani když pocházejí z knih. Pomocí kouzel mohu zařídit, aby byla 
hloupější, když si to přeješ, ale-“ 
 
„Ne, ne, ne! Jde o ty bradavice. Copak jsi nečetl můj dopis?“ ječel Halian. 
 
„Samozřejmě, že jsem ho četl, ale to má být vše? Zavolal sis čaroděje, aby tvé dceři odstranil bradavice? 
Existují stovky způsobů, jak-“ 
 
„Jenomže tohle jsou magické bradavice!“ Halianův obličej teď měl barvu starého burgundského. „Líbá 
ropuchy! Myslí si, že se některá z nich promění v krásného prince a ten si ji vezme - jako by nějaký krásný 
princ stál o tu mou pitomou holku!“ 
 
„Měl jsem dojem, že jsi říkal, že je přemoudřelá,“ opáčil Enselis a zatvářil se mírně zmateně. „Vážně, 
Haliane, měl by ses už konečně rozhodnout.“ 
 
Halian po něm blýskl pohledem. Potom se několikrát po sobě zhluboka nadechl a obličej mu trochu 
zbledl, i když pořád ještě vypadal, že každou chvíli vybuchne. O poznání klidnějším tónem pak řekl: „Je 
pitomá jako poleno, ale čte knihy. Spoustu knih. Romance. Balady. Básničky. Hlavu má plnou nesmyslů o 
krásných princích, o pravé lásce a podobných hloupostech. Čeká, že si pro ni přijede nějaký pošetilec na 
krásném bílém koni a odveze si ji do svého krásného hradu uprostřed krásných květů, kde krásní lidé tančí a 
zpívají celý den!“ Jak mluvil, postupně zvedal hlas a jeho obličej nabýval stále sytějších odstínů červené. 
„Žvaní o sňatku z lásky! To já jí řeknu, koho má milovat a kdy se vdá!“ 
 
„O tom vůbec nepochybuji. Mohu mladou dámu vidět?“ 
 
„Hned ti ji pošlu. A jestli tu nebude, než napočítám do pěti, přitáhnu ji sem dolů za vlasy.“ 
 
„To nebude třeba. Ať přijde tak do hodiny.“ 
 
Halian vyrazil z místnosti jako člověk, který míří do boje. Když oba čarodějové osaměli, Enselis řekl: 
„Máme štěstí, že jsme Haliana zastihli v dobré náladě. Někdy bývá opravdu nesnesitelný. Hrozně řve. Už 
celé roky s nikým neválčil a má za to, že musí lidem neustále připomínat, jaký je velký válečník.“ 
 
„A je?“ 
 
Enselis pokrčil rameny. „Kdo ví? Připravme se přijmout mladou dámu. Jsem si jist, že naši pomoc 
skutečně potřebuje.“ 
 
Lady Enthymeme se dostavila asi za půl hodiny; jestli na doporučení svého neurvalého otce nebo z 
vlastní vůle, to se dalo těžko uhodnout. Po otci zdědila vyzývavě vysunutou bradu, ale v ostatních rysech jej 
nepřipomínala ani trochu. Se svými dlouhými kaštanově hnědými vlasy, delikátními rysy, zářivýma očima 
 
 
posazenýma daleko od sebe a štíhlou postavou byla mnohem půvabnější, než oba čarodějové čekali. Také 
informace o jejích bradavicích byly silně zveličené. Několik jich měla na rukou, na pravé tváři, těsně nad 
koutkem úst měla malou tečku, která by se dala snadno vydávat za znaménko krásy - a to bylo vše. 
 
„Můj otec pro vás poslal, abyste mě zbavili bradavic, že?“ zeptala se místo pozdravu. 
 
„Přesně tak, mylady,“ přisvědčil Enselis. 
 
„On vážně věří, že sbírám ropuchy a líbám je v naději, že tak najdu krásného prince. Nevím, jak ho něco 
takového vůbec mohlo napadnout. Už jen ta představa, že by ropucha byla proměněným krásným princem, je 
krajně absurdní.“ 
 
„Takové věci se stávají, mylady, ale jen zřídka. Pokud se skutečně chceš setkat s krásnými princi, 
navrhoval bych spíše uspořádat turnaj.“ 
 
„Dala bych přednost něčemu intimnějšímu. Například kdyby se krásný princ přestrojil za trubadúra a pak 
vzdychal, žadonil o hubičku a zpíval mi pod oknem balady. Jenomže kdyby se o to nějaký princ pokusil 
doopravdy, můj otec by na něj patrně vylil vařící olej,“ konstatovala dívka smutně. 
 
„Možná, že by bylo moudřejší provdat se za krásného prince, kterého tvůj otec schválí, a pak ho naučit 
vzdychat, zpívat a všechno to ostatní.“ 
 
Dívčina zachmuřená tvář se okamžitě rozjasnila. „To je skvělý nápad! Takhle bych se z téhle hrozné 
ponuré pevnosti dostala na to šup! A ty víš o někom konkrétním?“ 
 
„Nech to na mně. Teď se podívám na ty bradavice na tvých rukou. Kvůli tomu jsem sem přijel.“ 
 
Enselis si prohlédl dívčiny ruce, pak zavolal služku a poručil jí, aby okamžitě přinesla vodu, karafu vína a 
ropuchu. Když dostal, o co žádal, pustil se ihned do práce. Nejprve nalil pohár vína sobě, lady Enthymeme i 
Kedrigernovi. Navrhl přípitek na brzkou svatbu a krásné prince. Potom z kapsy vytáhl malou lahvičku, 
zamíchal její obsah do vody a nechal Enthymeme, aby si ve vzniklém roztoku důkladně umyla ruce. Obsah 
umyvadla pak nalil na ropuchu, která nijak neprotestovala. Poté znovu zavolal služku a přikázal jí, aby 
všechno zase odnesla a ropuchu aby pustila na břehu řeky, až se slunce skloní k obzoru. Z kapsy vylovil 
modrý kapesník a osušil si jím ruce. „Zmizí nejpozději do pátku,“ oznámil dívce. „A teď k tomu krásnému 
princi -“ 
 
„Neměl by být příliš krásný,“ namítla lady Enthymeme rychle. „Spíš velice příjemný na pohled. Kdyby 
byl příliš krásný, byl by marnivý a já o marnivého manžela nestojím. Ale musí mít krásný hlas, musí umět 
hrát na loutnu a musí znát spoustu milostných písní.“ 
 
„Dám se do toho okamžitě. Ještě před odjezdem si ale musím promluvit s tvým otcem. Dříve než se do 
něčeho pustím, musíme se domluvit na věnu.“ 
 
„To nebude problém. Hrozně rád by se mě zbavil a jeho pokladnice je plná zlata. Pokud vím, jaktěživ 
nikomu za nic nezaplatil, takže má velice málo výdajů.“ 
 
Lady Enthymeme odešla se šťastným pobrukováním písně 'Balada o třech láskou zmámených rytířích' a 
Enselis si spokojeně zamnul ruce. „Doufám, že jsi všechno pozorně sledoval,“ řekl Kedrigernovi. „Teď tě 
naučím, jak přimět jednoho klienta, aby pracoval pro druhého. Ušetří se tím spousta času.“ 
 
Kedrigern nad tím chvíli dumal a pak zavrtěl hlavou. „Nechápu, jak vyléčení lady Enthymeme pomůže 
Orizantovi.“ 
 
„Však to pochopíš, uvidíš. Skládačka ještě není kompletní. Zatím o tom můžeš přemýšlet.“ 
 
Noc strávili na hradě L'Emprenable. Enselis hovořil s vévodou Halianem za zavřenými dveřmi až do 
pozdních nočních hodin a pak ještě příštího dne do oběda. Když svou dopolední konferenci ukončili, 
vypadali oba velice spokojeně. Enselis nepromluvil ani slovo, dokud nebyli v bezpečné vzdálenosti od hradu, 
a teprve potom řekl Kedrigernovi: „Stal se ze mě dohazovač. Halian je ochoten dát Enthymeme věnem dva 
tisíce korun. Líbí se mu představa, že si vezme prince, ať už krásného nebo jakéhokoliv jiného.“ 
 
„A ty o nějakém vhodném víš?“ 
 
„Čirou náhodou teď zrovna jedeme navštívit prince Grinzila. Má dva syny. Nejsou to ještě princové a v 
žádném případě nejsou krásní, ale o první překážku se postará čas a já se postarám, aby zmizela ta druhá.“ 
 
Kedrigern neřekl nic. Pomalu už si začal dělat představu o Enselisových pracovních metodách a shledal je 
fascinujícími. Tento aspekt čarodějnické profese mu jeho předchozí učitelé neodhalili. 
 
Princ Grinzil byl hubený, stále podrážděný muž, ukvapený v jednání i řeči. Do jeho paláce dorazili kolem 
poledne. Přijal je v síni s výhledem na nádvoří a po obvyklých vítacích formalitách je zavedl k oknu. 
 
Mezi lidmi shromážděnými na nádvoří zvlášť vynikali dva mladí mužové. Jeden z nich seděl na sudu a 
hrál na loutnu, zatímco druhý, v přilbici, tlustě vycpaném kabátci a s mečem v ruce, šermoval s podobně 
vybaveným protivníkem pod přísným dohledem podsaditého muže, který oba duelisty častoval kritickými 
připomínkami. 
 
„Tak to jsou oni. Můj loutnista a můj bojovník,“ řekl Grinzil zachmuřeně. „Loutnistovi bych potřeboval 
najít manželku. Nějakou s velkým věnem. A brzy.“ 
 
 
„To by neměl být problém. Má příjemný hlas. Hráči na loutnu jsou mezi mladými dámami vcelku 
oblíbení.“ 
 
„Ne pokud vypadají jako on. Už jsem ulovil kance, který vypadal lépe. A jeho bratr není o nic hezčí.“ 
 
„S šermířem máš také nějaké plány?“ 
 
„Ten může jít a něco dobýt. To by neměl být problém. Stačí, když ukáže obličej, a všichni se rozutečou.“ 
 
„Něco s tím udělám,“ řekl Enselis, jako by podobné záležitosti řešil každý večer. „Ale pověz mi, co si 
představuješ pod pojmem velké věno?“ 
 
Grinzil si jej podezíravě prohlédl. „Proč se ptáš?“ 
 
Enselis pokrčil rameny. „Hodně cestuju. Tu a tam něco zaslechnu. Možná, že natrefím na dívku, která by 
byla pro tvého syna dobrá partie.“ 
 
Grinzil se zamyslel, zakabonil se a pak oznámil. „Pět tisíc korun.“ 
 
Enselis se shovívavě usmál a řekl tónem, jakým se obvykle mluví s pošetilým dítětem. „To by bylo 
opravdu velké věno, o tom není sporu. Ale pokud bychom se drželi reality?“ 
 
Grinzil se zakabonil ještě víc. Znovu se zamyslel, tentokrát déle, a nakonec řekl: „Tisíc. Ani o měďák 
míň.“ 
 
Nyní byla řada na Enselisovi, aby se zamyslel. Učinil tak a poté co provedl několik rychlých kalkulací na 
prstech, přikývl. „To bych dokázal zařídit.“ 
 
„Jak rychle?“ 
 
„Dej mi deset dní. A deset procent.“ 
 
„Jedině pokud přineseš závaznou nabídku k sňatku do deseti dnů. Když to bude trvat déle, bude to jenom 
pět procent.“ 
 
„Platí. Mohu pro tebe udělat ještě něco?“ 
 
„Stačí, když se postaráš, aby ti dva vypadali alespoň tak, že při pohledu na ně nebudou ženy ječet a 
omdlévat.“ 
 
Enselis velkoryse mávl rukou. „Považuj to za vyřízené.“ 
 
O nějaký čas později vyšli oba čarodějové na nádvoří, kde se Grinzilovi synové stále ještě věnovali hře na 
loutnu a šermu. Enselis si je oba zavolal do tichého koutu. Přišli spíše ze zvědavosti, než ze zdvořilosti a on 
jim oznámil: „Jsem čaroděj Enselis. Váš otec chce, abych z vás udělal pohledné mladíky. Který z vás se hlásí 
jako první?“ 
 
„Já, samozřejmě. Jsem starší,“ řekl hráč na loutnu. 
 
„A ošklivější,“ ušklíbl se jeho bratr. 
 
„Přirozeně. Můj bratr je totiž druhý ve všem.“ 
 
„Jsem nejlepší šermíř a válečník v celém království,“ prohlásil mladší bratr a zabubnoval si na prsa. 
„Kotmova meče se bojí všichni.“ 
 
Starší bratr se zasmál. „To proto, že Kotma zápasí jen se soupeři stíženými nevolností. Stačí jediný 
pohled na něj a každý hned zvrací.“ 
 
Enselis si založil ruce na prsou a trpělivě pozoroval střídavě jednoho a druhého bratra. Bylo těžké 
posoudit, který z nich je ošklivější; oba by v této disciplíně dosáhli plného počtu bodů. „Raději použijte 
všechny urážky, kterými se vzájemně častujete, dokud je čas. Než zapadne slunce, budete nejpohlednějšími 
mládenci v království.“ 
 
„Já se nechci změnit v nějakého hezouna,“ namítl Kotma. 
 
„Na to by ani žádná magie nestačila, bratře. Dokonce i čaroděj potřebuje něco, na čem by mohl stavět. To 
já, Kardeb, budu pohledný. Ty bys mohl s trochou štěstí být alespoň přijatelný.“ 
 
Tak to pokračovalo ještě několik minut, ale bylo zřejmé, že ani jeden z mladíků nedává do urážek srdce. 
Pořád pokukovali po čaroději, jako by mu chtěli naznačit, aby už začal s čarováním, a Enselis jim nakonec 
vyhověl. 
 
Pozvedl ruce a řekl: „Tak, to by stačilo. Chtěl jsem vám dát příležitost, abyste ze sebe dostali všechny 
posměšky ještě dnes, protože zítra už si ze svého vzhledu legraci dělat nebudete. Teď se dáme do práce. Dám 
vám na výběr. Čemu dáváte přednost, jemné kráse nebo příjemnému ale drsnému vzhledu?“ 
 
„Jemné kráse,“ rozhodl se bez jediného zaváhání Kardeb a dodal: „Ovšem není třeba to přehánět. Nechtěl 
bych být tak krásný, aby můj vzhled rozptyloval mé posluchače a nedovoloval jim soustředit se na mou hru. 
Být mimořádně pohledný mi postačí.“ 
 
Enselis se usmál. „Přesně tohle jsem měl na mysli. A ty?“ otázal se Kotmy. 
 
„Já nechci být žádný uhlazený hošánek. Pokud jde o mne, dávám vždycky přednost drsné kráse, 
čaroději.“ 
 
 
„Výborně.“ Enselis zalovil v kapse svého hávu a vytáhl z ní kousek žluté voskovité hmoty, kterou 
rozdělil na dvě půlky. Každou z nich podal jednomu z bratrů. „Vezměte si to, jděte k sudu s vodou a 
důkladně si umyjte obličeje a ramena.“ 
 
Znechuceně se podívali na úlomky kluzké hmoty. „Co to je?“ zeptal se Kardeb. 
 
„Jmenuje se to 'mýdlo'. Slouží to k mytí.“ 
 
„Proč by se někdo měl chtít mýt?“ otázal se Kotma. Jeho údiv byl naprosto nelíčený. 
 
„Je to důležité, aby magie zapůsobila. Tak jděte. A pořádně se vydrhněte.“ 
 
Oba mladíci zamířili k sudu s vodou, vrhajíce přes rameno podezíravé pohledy. Pak se svlékli do půl těla 
a začali se drhnout a mydlit. Náhle Kotma pozpátku uskočil od sudu a zděšeně vykřikl. „Jsem celý od pěny! 
A lítají ze mě bublinky!“ 
 
„To mýdlo dělá. Důvěřuj mi, milý chlapče,“ odpověděl mu Enselis. 
 
Po chvíli se oba hoši narovnali a s výrazem očekávání ve tváři se podívali na čaroděje. Ten přikývl a 
pokynul jim, aby k němu přistoupili. Zatímco se oblékali, Enselis vytáhl z kapsy dvě kuličky velké asi jako 
třešně. Začal je mnout prsty a brzy z nich byly dvě tenoučké blány. Enselis je protřepal a pak si je uhladil na 
stehnech tak, že se změnily ve dvě průzračné masky. „Dostal jsem je od jednoho velice zajímavého člověka,“ 
prohodil při tom ke Kedrigernovi. „Jmenoval se-“ 
 
„Meribar?“ skočil mu do řeči Kedrigern. 
 
„Ano! Ty ho znáš?“ 
 
„Setkali jsme se na cestě. Říkal mi, že tě zná.“ 
 
„Tu a tam spolu uděláme obchod. Je to zvláštní chlapík, trochu výstřední, ale v tom, co dělá, je skutečně 
dobrý.“ 
 
Oba bratři se vrátili, obličeje a ramena ještě mokré, a Enselis si je s uspokojením prohlédl. „Tak je to 
dobře,“ řekl. „Teď vám nasadím tohle na obličej-“ 
 
„Co to je?“ zajímal se Kotma. 
 
„To jsou masky!“ zvolal jeho bratr a ucouvl. „Chce po nás, abychom nosili masky!“ 
 
„To nejsou žádné masky, ale speciální pleťové kondicionéry. Vůbec nebudete vědět, že je máte na tváři. 
Ty první, Kardebe. Chtěl jsi být mimořádné pohledný, pokud si vzpomínám.“ 
 
„Ano, ale nestojím o žádné triky.“ 
 
„To nejsou triky, ale magie,“ odpověděl Enselis, vzal jednu z pavučinově jemných masek, položil ji 
Kardebovi na obličej a lehkými doteky bříšek prstů ji přihladil. Stejný postup aplikoval na Kotmu, pak 
poodstoupil a kriticky zhodnotil výsledný efekt. 
 
Oba bratři se opatrně dotkli svých tváří, pak začali váhavě přejíždět prsty po neznámých obrysech. 
Zamrkali, zatahali se za nosy a brady, popleskali se po tvářích a nakonec si je začali divoce třít. „Co se stalo 
s maskami?“ zvolal Kardeb. 
 
Kotma se štípl do tváře a zatahal se za obočí. „Ta moje je taky pryč.“ 
 
Bratři se na sebe podívali a oba překvapeně vykřikli, když uviděli jeden druhého. 
 
„Kardebe... co se to s tebou stalo? Ty jsi hezký!“ vyhrkl Kotma hlasem tlumeným úžasem hraničícím s 
posvátnou bázní. 
 
„A ty... vypadáš dobře!“ divil se Kardeb. „To je neuvěřitelné!“ 
 
„Tak tomu klidně uvěř,“ poradil mu Enselis, zjevně spokojený sám se sebou. Nastavil dlaň směrem ke 
Kedrigernovi a řekl: „Zrcadla, prosím.“ Kedrigern mu podal dvě malá zrcátka a Enselis je rozdal oběma 
bratrů, kteří se do nich ihned nedočkavě zadívali. 
 
„Co se stane, když si masky sundáme?“ otázal se Kardeb. 
 
„Masky už neexistují. Staly se vašimi obličeji. Nemůžete je sundat.“ 
 
Nechali oba bratry, aby obdivovali své nové tváře a vzájemně si gratulovali k rapidnímu vylepšení 
vzhledu, a vrátili se zpět do hradu. Příštího rána odjeli do Halianova hradu, kde strávili dva dny, a pak se na 
další dva dny vrátili zase ke Grinzilovi. Při každé z těchto návštěv vedl Enselis dlouhé rozhovory s pánem 
domu. Nakonec se oba čarodějové vydali domů. Enselis byl v krajně povznesené náladě. 
 
„To byla velice výnosná cesta,“ pochvaloval si. „Halian dal své dceři věno ve výši dvou tisíc korun. Z 
toho jsem dostal dvě stovky jako provizi. Polovina z Halianových dvou tisíc skončí u Grinzila a ten mi z nich 
dal stovku, to jsou celkem tři sta. Druhá polovina pokryje Halianův dluh Orizantovi, od kterého dostanu dvě 
stě padesát korun. Plus menší honorář za odstranění bradavic. Za dva týdny práce to není vůbec špatné.“ 
 
„Co se stane, až se Halian a Grinzil dozvědí, že jsi je ošálil?“ 
 
„Nikdy se to nedozví. Halian rozhodně popře, že vůbec nějaké věno dal, zatímco Grinzil se bude chvástat, 
že dostal deset tisíc. Nikdo z nich nepřizná pravdu. Vlastně je vysoce pravděpodobné, že o tom spolu nikdy 
nebudou mluvit.“ 
 
„Netušil jsem, že tohle také patří k čarodějnické profesi,“ přiznal se Kedrigern. 
 
 
„Vždycky to není tak výnosné ani tak snadné. Občas musíš udělat něco vznešeného, obětavého a 
nebezpečného - jako třeba to, co jsi udělal ty s Tarrym a Fraigem.“ 
 
„Udělal jsi taky někdy něco takového?“ 
 
Enselis se na něj zděšeně podíval. „Samozřejmě, že ne. Na to já nemám žaludek. A pokud máš kousek 
rozumu v hlavě, do budoucna se podobným věcem budeš taky vyhýbat. Šlechetný už jsi byl dost.“ 
 
Kedrigern na to neřekl nic. Marně se pokoušel přijít na to, jakou informaci se asi Enselis pokoušel zjistit, 
když se stal obětí zaklínadla, které jej proměnilo v pavouka. Nakonec se rozhodl, že se vyptávat nebude. 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář