Kapitola 14.
10. 7. 2008
Čtrnáct
Sotva dorazili zpátky do Enselisovy jeskyně, Kedrigern už se nemohl dočkat, až se zase vrátí do své.
Pořád si nebyl jistý, jestli se doopravdy naučil všechno co se naučit měl, nebo kvůli čemu jej Jaquinta za
Enselisem poslala, ale byl příliš netrpělivý, než aby dál odkládal pokus o spojení se svými rodiči, ať už bylo
riziko jakékoliv.
Ráno toho dne, kdy vyrazil na cestu, mu Enselis věnoval Yulimanovy tabulky. „Myslím, že by měly být
tvoje,“ řekl.
„To je od tebe velice laskavé.“
„Ty jsi riskoval, abys je získal, a použil jsi je velice profesionálně. Dokázaly, co jsem od nich potřeboval
a silně pochybuju, že bych je ještě někdy použil. Ty se o odeklínadla a protikouzla zajímáš, že?“
„Myslel jsem, že bych se na ně jednou mohl specializovat,“ přiznal se Kedrigern.
„To je báječný nápad, mladý muži. Skutečně skvělý. Máš na to nadání. To je nepochybné. A pokud jsi v
něčem dobrý a děláš to rád, byl bys blázen, kdybys dělal něco jiného. Myslím, že svět bude vždycky
potřebovat dobrého odeklínače. A je to dobře placené.“
„Nejspíš máš pravdu.“
„Samozřejmě, že mám. Jakmile bohatý kupec nebo šlechtic zjistí, že je zakletý, zaplatí jakoukoliv sumu,
aby se toho zbavil. Samozřejmě, když se jedná o šlechtice, začne se vytáčet, jakmile ho odekleješ, ale ty už
víš, jak si s takovými poradit. Odeklínání je dobrá specializace. Někdy si přeju, abych si ji taky vybral, když
jsem ještě byl mladý.“
„Nikdy není pozdě na změnu, nebo ano?“
„V mém případě už je příliš pozdě,“ povzdechl si Enselis. „Už mám za sebou pěkný kousek čtvrtého
století a to není vhodná doba na začátek nové kariéry. Pomalu bych se měl začít šetřit. Nechám si jenom pár
svých nejlepších klientů a po zbytek času budu odpočívat.“
Kedrigern byl stále ještě příliš velký nováček, než aby na něj vysoký věk dosahovaný čaroději neudělal
dojem. Čas na ně prostě nepůsobil tak, jako na jiné lidi. Pořád se cítil trochu rozpačitý z toho, že on sám je
mnohem starší, než by mu lidé mohli hádat podle jeho takřka chlapeckého zevnějšku. Nakonec se rozhodl, že
na to raději nebude myslet.
Když jej Enselis vyprovázel k východu z jeskyně, zastavil se, aby se podíval na pavučinu, která kdysi
bývala jeho domovem. Potřásl hlavou a nostalgicky si povzdechl. „V té pavučině jsem strávil mnoho
šťastných hodin. Na ty dny nikdy nezapomenu,“ řekl.
„Pokud vím, nenáviděl jsi každou minutu, kterou jsi jako pavouk prožil. Nemohl ses dočkat, až se zase
proměníš v člověka.“
„Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout? Byly to nejšťastnější hodiny mého života. Klid, pokoj,
smíření s celým světem...“
Kedrigern se zadíval na Enselisovu hlavu. „Už sis zase česal vlasy zleva doprava. Tak nezapomeň: příště
zprava doleva.“
„Možná jednou. Zatím se mi ale líbí vychutnávat si příjemné vzpomínky, i když vím, že jsou falešné.“
Před jeskyní na chvíli postáli a naposledy se rozloučili. Jakmile ale Kedrigern vyrazil přes náhorní rovinu
k cestičce vedoucí dolů z kopce, Enselis na něj zavolal, aby se vrátil a sám odběhl zpátky do jeskyně.
Kedrigern trpělivě čekal ve stínu jejího vchodu, dokud se starý čaroděj zase nevynořil. V náruči nesl velkou
černou knihu odeklínadel a protikouzel, kterou Kedrigern zachránil z Vlenkovy pokladnice.
„Tuhle by sis měl vzít taky,“ řekl. „Pokud to se svou specializací na odeklínání myslíš vážně, bude se ti
hodit.“
„Ale to je hotový poklad, Enselisi.“
„Ty si ho zasloužíš, chlapče. Jen velice málo lidí by se odvážilo proniknout do Vlenkova hradu kvůli
pavoukovi, kterého ani pořádně neznají. Jsem si jist, že ji použiješ moudře. Vleze se ti do mošny?“
„Určitě ano. Jenom ji zabalím do košil.“
Tentokrát se už rozloučili doopravdy a Kedrigern zamířil stezkou dolů svahem a pak dál na hlavní cestu,
která ho dovede do Jaquintina domu.
Na oběd se zastavil v hospodě, kde se stal vůdcem obludobijců. U dveří seděli dva muži a v mírném
dopoledním slunci popíjeli pivo. Jeden z nich Kedrigerna poznal a zavolal na něj.
„Co je nového na kopci? Daří se čaroději dobře?“
„Těší se skvělému zdraví.“
„Odvážný chlapík, ten čaroděj,“ přidal se druhý muž. „Musel zažít hrozné věci.“
„Hrozné. Opravdu hrozné,“ přitakal jeho společník.
Pak směrem ke Kedrigernovi řekl: „A co vlastně zažil? Nikdy jsem se nedozvěděli nic určitého.“
„Kletba. Čaroděj byl zakletý. Já jsem mu pomohl kletbu zlomit.“
„Aha,“ přikývl první muž. „Tak kletba. Ošklivá věc, taková kletba.“
„Ošklivá, opravdu ošklivá,“ pokyvoval hlavou druhý muž. „A jakou odměnu ti ten starý muž za své
vysvobození dal?“
„Knihy.“
Oba muži se zatvářili znechuceně. „Knihy?“ ujistil se jeden z nich nevěřícně a druhý dodal: „Žádné zlato?
Ani stříbro?“
„Ani měďák. Jenom knihy.“
Muži se podívali jeden na druhého a z celého jejich vzezření přímo čišelo zklamání. Stejné zklamání se
ozývalo i v jejich hlasech, když Kedrigernovi vzápětí začali objasňovat svůj postoj ke knihám.
„K čemu jsou knihy? Jíst se nedají.“
„Pít se nedají.“
„Člověk se do nich neobleče.“
„Bydlet se v nich nedá.“
„Nedá se na nich jezdit.“
„Ani prodat se nedají. Kdo by utrácel dobré peníze za knihy?“
„Někteří lidé knihy kupují,“ namítl Kedrigern.
Muže tím ale nezviklal. „Tady u nás knihy nekupuje nikdo. Byl jsi okraden, chlapče.“
„A stejně tak tví věrní přívrženci.“
„Všichni čarodějové jsou bídáci.“
„Sedí na zlatě jako draci.“
„Takže teď nebudeš moci uspořádat hostinu.“
„Ani nám nebudeš moci projevit uznání, že jsme v době nebezpečí stáli při tobě.“
Jejich vzpomínky na tu událost byly zjevně odlišné od Kedrigernových a jemu ani na chvíli nepřišlo na
mysl, že by měl tu sebranku hostit; ale přít se nemělo význam. Proto jen pokrčil rameny a řekl: „Dostal jsem
jenom knihy.“
„Knihy!“ zvolal první muž a zaklel. „Ty jsi mi ale pěkný vůdce, chlapče, to ti tedy řeknu.“
Kedrigern si uvědomil, že se zpráva o jeho odměně rychle roznese a napříště asi nebude v hostinci
vítaným hostem. Usmál se a rozloučil se s oběma pijáky piva, kteří pro něj nenašli ani úsměv, ani slovo
rozloučení, a pak se znovu vydal na cestu.
Cesta domů je vždycky kratší než cesta z domova; alespoň Kedrigern byl o tom přesvědčen. Toho dne už
nepotkal nikoho s výjimkou jednoho mlčenlivého poutníka, bosého a oblečeného v hadrech, který ani
nezvedl oči z prachu, když se míjeli. Přespal na mýtině, kde se setkal s výrobcem masek a jeho sen byl plný
masek a tváří. Když se probudil, nedokázal si ani vzpomenout, jestli ten sen byl příjemný nebo nepříjemný.
Ani dalšího dne na cestě nikoho nepotkal, až krátce před západem slunce se před ním vynořil povědomý
obrys: krytý vůz pohybující se pomalu vpřed. Podle pestrých barev Kedrigern poznal vůz výrobce masek.
Přidal do kroku a za malou chvíli už šel zároveň s kozlíkem, na kterém seděla známá statná postava
Meribara. Pozdravil a výrobce masek jej pozval, aby si přisedl.
„Vyskoč si nahoru, mládenče!“ zavolal dunivým hlasem. „Doufám, že jsi svou cestu završil úspěšně.“
„Děkuji za optání - ano,“ odpověděl Kedrigern. Když se usadil na velice omezeném prostoru, který zbyl
vedle Meribara, řekl: „Našel jsem Enselise. Dobře si vás pamatoval.“
„Na výrobce masek nikdo nezapomene,“ opáčil Meribar, tiše, jakoby sám pro sebe, pak se zasmál a
dodal: „I když někteří by si nejspíš přáli, aby zapomněli.“
„Enselis už je zase sám sebou.“
„To velice rád slyším. A je to tvoje zásluha, nemám pravdu?“ Aniž Meribar počkal na odpověď, sáhl do
vzduchu nad svou hlavou a v ruce držel masku. Velice přesně vystihovala obličej Vlenka Mstivého zkřivený
hrůzou. Meribar luskl prsty a obličej se změnil na rozesmátou tvář Olryxe.
„Zdá se, že víte všechno,“ řekl Kedrigern.
„Snažím se být dobře informován.“ Meribar udělal rychlý pohyb rukou a v rychlém sledu se objevily a
zase zmizely ohyzdné obličeje Kotmy a Kardeba. „Dostalo se ti poučení o výhodách a úskalích čarodějnické
profese, že?“
„Něco mi říká, že mé vzdělávání pořád ještě pokračuje.“
„Ne, ne, ne - přisuzuješ mi nezaslouženou čest. Já nejsem čaroděj, pouze skromný řemeslník.“
„Velice dobrý ve svém řemesle.“
„Děkuji. Bude mi potěšením dopravit tě rychle a bezpečně k tvému cíli. Míříš k domu čarodějky Jaquinty,
jestli se nepletu.“
„Jak to víte?“
Meribar přešel jeho dotaz bez odpovědi. „Velice mocná dáma. Dokázala vzbudit lásku a oddanost ve
všech, kdo se s ní setkali. Vždycky jsme připraveni pomoci jí stejně jako každému, komu věnovala své
přátelství.“
A co Meribar slíbil, to také dodržel. Tři dny bavil Kedrigerna fascinujícím vyprávěním o lidech a místech,
jež viděl, a čtvrtého dne jej vysadil u brány Jaquintina domu.
„Předej můj nejvřelejší pozdrav lady Jaquintě a pověz jí, že mi vždycky bude ctí prokázat jí službu,“ řekl,
když Kedrigern seskočil na zem.
„Nechcete jít dovnitř? Jaquinta by vás určitě viděla velice ráda.“
„Ujistila mne, že u ní budu vždy vítán. Ale dnes mne volají povinnosti. To je skutečně nádherná zeď,“
dodal a ukázal bičem na zeď vystavěnou Balatronixem a Kameňákem za občasné Kedrigernovy pomoci.
Nyní byla hustě porostlá břečťanem a její kameny nesly stopy zvětrávaní.“
„Postavil ji Jaquintin... příbuzný. Jmenuje se Balatronix.“
„Myslím, že jsem se s tím mladým mužem setkal. Cestoval ještě s jedním... kdyby nebyl tak přátelský a
dobromyslný, člověk by skoro řekl, že je to démon.“
„Tak to byli oni. Ale vždyť mířili na sever... a když jsem se s vámi setkal před čtyřmi dny, putoval jste z
jihu...“
„Všechny cesty jedna jsou. Na shledanou, mladíku. Jaquinta už čeká, aby se s tebou přivítala,“ řekl
Meribar a trhnutím opratěmi pobídl svého koně.
Kedrigern se obrátil a uviděl, že Jaquinta skutečně stojí před domem. Zářivé tetelení ve vzduchu po jejím
boku indikovalo i přítomnost Sklittimacha. Zamával jí a pak se otočil, aby se naposledy podíval za výrobcem
masek. Pestře zbarvený vůz už zahýbal za zákrut cesty, ale ruka, která trčela po jedné jeho straně, mu mávala
na rozloučenou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář