Kapitola 15.
10. 7. 2008
Patnáct
O něco později seděli Jaquinta a Kedrigern nad skvělou večeří, kterou na počest jeho návratu připravil
Sklittimachus, a Kedrigern vyprávěl o svých dobrodružstvích od chvíle, kdy odešel hledat Enselise. Jaquinta
poslouchala velice pozorně a vyprávění přerušovala pouze občasným vyjádřením vzrušení nebo starosti.
Když skončil, řekla: „Setkal ses se skutečně zajímavými lidmi. Určitě ses od nich hodně naučil.“
„Necítím se o nic moudřejší. Vypadám tak?“
„Moudrost není něco, co by na člověku bylo vidět. Zmoudřet není jako ztloustnout. Nemůžeš se podívat
do zrcadla a říct: 'Aha, vidím, že jsem zase přibral nějakou tu vědomost.' Je to mnohem subtilnější proces.“
„Tak subtilní, že jsem ho vůbec nezpozoroval. Nebyl jsem u Enselise dost dlouho, abych se od něj stačil
něco naučit.“
Jaquinta se rozzářila. „Opravdu mě těší když slyším, že mluvíš jako skutečný čaroděj. Obyčejní lidé by
čtyři roky považovali za dlouhou dobu, ale ty-“
„Čtyři roky!“ zvolal Kedrigern užasle. „Skutečně jsem byl u Enselise celé čtyři roky?“
„Zhruba tolik. To víš, přesné záznamy si nevedu...“
„Ale... jak je to vlastně dávno, když jsem sem přišel poprvé?“
„Hm, nějakých dvanáct nebo třináct let. Možná i čtrnáct. No, nanejvýš patnáct.“
Kedrigern vytřeštil oči. „Takto už musím být stařec!“
„Nebuď blázen. Vždyť ti není ještě ani sto let. Pro čaroděje je to prakticky dětství.“
„Ale já vypadám jako kluk. Mladík. Lidí mi říkají: 'chlapče' nebo 'mladý muži'.“
„To je jedna z výhod naší profese.“
„Nechápu, jak je to možné. Když jsem s obyčejnými lidmi, připadá mi, že čas plyne normálním tempem.
Den je den a měsíc zase měsíc. A přitom všechny ty roky...“
„Těžko se to vysvětluje. Musíš prostě pochopit, že když studuješ nebo jsi ve společnosti svých kolegů,
čas se pro tebe natahuje. To je velice praktické. Aby ses naučil všechno, co jako čaroděj potřebuješ vědět,
potřebuješ k tomu jedno nebo dvě staletí, a na to by ti normální život nestačil.“
Kedrigern seděl mlčky s bradou opřenou v dlaních, díval se na plamen svíčky a přemýšlel o tom, co právě
slyšel. Už dávno si všiml, že čas plyne pro čaroděje jinak. Také věděl, že vyučit se povolání, které si zvolil,
vyžaduje mnoho času. Samozřejmě, že mu neuniklo, že při studiu nebo když je ve společnosti jiného
čaroděje, ztrácí rychle pojem o čase. Ale nikdy jej nenapadlo dát si to všechno dohromady a aplikovat to na
sebe. Teprve nyní si s úžasem uvědomil, že možná bude žít pět set let. Nebo šest set let. Nebo ještě víc.
Vypadal jako mladík. Cítil se jako mladík, zdravý a překypující energií. Ale měl příliš mnoho vzpomínek.
Znal, viděl a zažil věci, jaké si moudří století starci ani nedokázali představit. Dokázal číst a zapamatovat si
pasáže z tlustých knih psaných prastarými jazyky, jejichž studium by většině lidí trvalo desítky let. To, co
mu Jaquinta říkala, dávalo smysl, i když se to zprvu zdálo neuvěřitelné.
„Jak jsi vlastně stará, Jaquinto?“ zeptal se.
„To není otázka, jaké se kladou dámě.“
„Promiň. Jsem z toho všeho tak zmatený.“
Konejšivě jej pohladila po ruce. „To je pochopitelné. Klidně můžu přiznat, že už mám za sebou několik
staletí. Ale zjistila jsem, že když žena hodně odpočívá, dodržuje rozumnou dietu a nezaplete se do nějaké
ošklivé magie, může si udržet svůj vzhled poměrně dlouho.“
„Vypadáš báječně, opravdu báječně!“ spěchal ji ujistit Kedrigern, aby odčinil svou nezamýšlenou
neomalenost.
„Samozřejmě, čas se nedá podvádět věčně. Po čtyřech nebo pěti stech letech života se začnou objevovat
první neklamné příznaky stáří. Ale s tím si my dva ještě starosti dělat nemusíme,“ řekla.
„Ty si s tím rozhodně nemusíš dělat starosti, vůbec ne. Jsi velice krásná,“ ujistil ji Kedrigern.
„Je od tebe milé, že to říkáš.“
„Účinkuje to i na rodinné příslušníky? Vypadá Balatronix starší, než když jsem odešel?“
„Rodinných příslušníků se to obvykle netýká, ale Balatronixovi jsem dopřála několik let navíc, když tady
byl. Skutečně je potřeboval. Jakmile však odešel, běh času se pro něj vrátil do obvyklých kolejí a nyní
vypadá o čtyři roky starší. Určitě tě potěší když ti řeknu, že jsem od něj před několika týdny dostala vzkaz.
Jako stavitel si vede velice dobře.“
„Takže jeho práce na kapli byla úspěšná?“
„Mimořádně. Nyní spolu s Kameňákem pracuje na katedrále. Kameňák už se teď vůbec nezmenšuje. Je
nadšený, že může pracovat s lidmi a dělat si nové přátele. Všichni ho mají rádi.“
Tahle novina Kedrigerna skutečně udivila. „Opravdu? Já vím, že je Kameňák přátelský, ale při plné
velikosti je jeho vzhled poněkud... hrozivý.“
Jaquinta se usmála. „Myslím, že už je to s ním trochu lepší. Vlastně by se dalo říct, že Kameňák vypadá
svým drsným způsobem docela přitažlivě. Jeden můj přítel mu pomohl a s výsledkem jsou oba mimořádně
spokojení.“
„Nejmenoval se ten tvůj přítel náhodou Meribar?“
„Jmenoval. Ve svém oboru je skutečně dobrý.“
„Je to zvláštní muž. Je čaroděj?“
Jaquinta chvíli přemýšlela, pak nejistě pokrčila rameny. „To vlastně nikdo neví. Je prostě Meribar. To je
všechno, co se o něm dá říct. Je to můj starý přítel a jsem ráda, že jsi měl příležitost setkat se s ním a vidět
výsledky jeho práce.“
„Na své výpravě jsem potkal mnoho zajímavých lidí. Meribara, Enselise. Olryxe, Vlenka...“
„Nezapomínej na všechny ty rodiny a poutníky, mnicha a sedláky. Ti se také počítají. A ten nepříjemný
dav, se kterým ses setkal v hostinci,“ řekla a při tom se na něj dívala pobaveným, vědoucím pohledem. „A
pak je tu Orizel, Halian a Grinzil a jejich děti.“
Kedrigern vzhlédl. „To ty jsi zařídila, abych se setkal se všemi těmi lidmi?“
„Drahý chlapče, přišel jsi ke mně, aby ses něco naučil. Když jsem zjistila, že jsi celé ty roky žil sám v
jeskyni, bylo mi jasné, že musíš jít do světa a setkávat se s lidmi, s dobrými i zlými, moudrými i hloupými.
Nebyly to znalosti magie, co ti chybělo. Už tehdy jsi věděl většinu toho, co víš dnes, ale aby ses mohl opět
pokusit spojit se se svými rodiči, potřeboval jsi zkušenosti. Nyní jsi připraven tak, jak je to jen možné.“
„Enselis říkal něco podobného.“
„Pak se raději vydej na cestu domů co nejdříve. Hoříš touhou odhalit pravdu o svých rodičích a máš na to
všechny potřebné znalosti. Nechceš přece promeškat nejvhodnější okamžik.“
„Jsem už skutečně připravený?“
„Dost připravený. Nyní je ten správný čas. Víš, člověk může být i příliš připravený.“
Kedrigern si tím sice nebyl nijak jist, ale s Jaquintou se přít nechtěl.
Odešel příštího dne. Sklittimachus mu zabalil jídlo na několik dní, a to se mu spolu s knihami, které
dostal od Enselise, brzy proneslo. Bezedný měšec by se mu nyní velice hodil.
Jaquinta ale žádný neměla, aby mu jej nabídla, a proto ho ani nechtěla zatěžovat dalšími objemnými dary
na rozloučenou. Místo toho jen zaklela jeho boty pro bezpečnou a pohodlnou chůzi, kolem krku mu uvázala
kouzelný šál, který jej měl chránit před vedrem i chladem - podle potřeby - stejně jako před deštěm.
Tentokrát bylo jejich loučení krátké. Poslední Jaquintina slova k němu zněla: „Nezapomínej na Ferga a
červího krále. A brzy mě zase navštiv.“
Podmínky pro cestování byly naštěstí skvělé a zloději, lupiči a briganti provozovali svou živnost zrovna
někde jinde. Kedrigern se cestou setkal jen s málo lidmi a nikdo z nich nebyl tak zajímavý jako ti, se kterými
se potkal když hledal Jaquintu. Nedostatku dobrodružných zážitků nebo podnětné společnosti nijak nelitoval.
Měl toho hodně, o čem musel přemýšlet a netoužil po žádných zdrženích, komplikacích nebo potížích jež by
oddálily jeho návrat domů. Ze všeho nejvíce se chtěl vrátit do Tarryho jeskyně tak rychle, jak jen to bylo
možné, a pak se rovnou pustit do pátrání po identitě svých rodičů, které byl tentokrát odhodlán dovést až do
konce.
Jeskyni našel přesně v takovém stavu, v jakém ji před mnoha lety zanechal. Ochranné kouzlo účinkovalo
bezvadně. Dokonce ani vrstva prachu nenasvědčovala, jak dlouhý čas mezitím uplynul. Bylo dobré zase se
moci procházet z místnosti do místnosti, brát do ruky známé předměty, sedět ve známých křeslech a vidět
známé knihy na jejich obvyklých místech na policích. Jaquinta i Enselis byli skvělí hostitelé, ale pocitu být
zase doma se nic vyrovnat nemohlo.
Ačkoliv toužil pustit se do práce okamžitě, přinutil se Kedrigern nejprve pořádně se vyspat, aby byl na
nadcházející úkol plně bdělý a odpočatý. V tom, co se chystal podniknout, si nemohl dovolit udělat nějakou
chybu.
Následujícího rána začal připravovat zaklínadlo. Tentokrát šlo všechno rychle a hladce. Žádná zdržení,
žádná vyrušení, žádné hlasy shůry, které by mu oznamovaly, že informace pro něj není dostupná. Když
prohlásil: „Chci mluvit se svými pravými rodiči,“ ozvalo se opět svištění mrazivých větrů, které vanou mezi
světy, ale tentokrát mu připomněly spíše podzimní závan unášející suché listí a prach ulicemi nějakého
velkého opuštěného města. Po nich následovalo dlouhé ticho. Konečně se ozvaly tiché, nesmírně vzdálené
hlasy:
„Věděl jsem, že to zkusí znovu. Nevzdá se, dokud se všechno nedozví. Je to hodný chlapec,“ řekl mužský
hlas.
„Je stejný jako jeho otec,“ dodal ženský hlas.
„Je lepší, než jsem já kdy byl. Už teď je stejně dobrý jako jeho dědeček.“
„Mami! Tati! Mluvte se mnou!“ zvolal Kedrigern. „Povězte mi, kdo jste a kdo jsem doopravdy já! Ukažte
se mi!“
„Co budeme dělat? Je tak odhodlaný. Nikdy se nevzdá,“ povzdechla si žena a v jejím hlase neomylně
zaznívaly obavy.
„Máš pravdu, mami. Nedbám na žádné hrozby. Budu pátrat tak dlouho, dokud se nedozvím pravdu,“
vykřikl Kedrigern.
„Náš syn je tak statečný.“
„Statečnější, než sám ví, má drahá. Kéž bychom mu mohli říct, jak jsme na něj hrdí. Ale kdybychom mu
pověděli jediné slovo, víš, co by se stalo,“ opáčil muž.
„To je mi jedno! Já to chci vědět,“ zavolal na ně Kedrigern. Skutečnost, že slyšel hlasy rodičů tak zřetelné
mluvit o něm, ale ne k němu, jej přiváděla k šílenství.
„Nesmíme s ním mluvit. Ale skutečně nemůžeme podniknout vůbec nic?“
„Nic. Pro jeho vlastní bezpečnost nesmíme udělat vůbec nic, nikdy. Ale to neznamená, že se nemůže
dozvědět pravdu.“
Zatímco tohle říkal, mužský hlas slábl. Jeho poslední slovo už bylo pouhé vzdálené a stěží slyšitelné
zašeptání. Pak se znovu ozvalo svištění mrazivého větru a po něm následovalo ticho. Zaklínadlo bylo
zlomeno a Kedrigern stál sám ve své pracovně.
Stále byl rozhodnut dozvědět se pravdu o svých rodičích, ale teď byl zmatený mnohem více než předtím.
Toho dne bděl pozdě do noci ponořený v myšlenkách a pokoušel se vybavit si každé slovo, které od nich
slyšel, zapamatovat si je a odhalit jejich pravý význam.
Je stejný jako jeho otec.
Je lepší, než jsem já kdy byl.
Je tak odhodlaný.
Náš syn je tak statečný.
To všechno byla uklidňující slova, ale bylo jich příliš málo. Mnoho zůstalo nevysloveno, jedna věc však
byla jistá: nějaká závažná přísaha jim bránila, aby s ním komunikovali, a ať už byl trest za její porušení
jakýkoliv, padl by na hlavu jejich syna. Kedrigern by rád riskoval následky, ale bylo jasné, že oni, jeho
rodiče by své dítě nikdy neohrozili. Právě jejich láska jim bránila se s ním spojit. Byla by to beznadějná
situace, nebýt posledních slov Kedrigernova otce: ta naznačovala řešení, nějaké východisko obsahující
příslib odhalení, aniž by byly porušeny podmínky závazku. Vzbuzovaly naději, jakkoliv byla neurčitá a
vzdálená.
Za těchto okolností by bylo nejen nemoudré, ale i vyloženě kruté pokračovat v pátrání. Podařilo se mu dát
o sobě vědět a to byl dobrý začátek, avšak odpověď, ve kterou doufal a o jejíž získání tak dlouho usiloval,
mu pořád zůstávala utajena. Nyní mohl jen čekat, co se přihodí dál.
Tu noc spal špatně a příštího rána se vzbudil brzy a neodpočatý. Po lehké, ale přiměřené snídani, jejíž
chuť stěží vnímal, se rozhodl blíže prozkoumat knihy, jež mu daroval Enselis a pak si vypracovat studijní
plán na následující období.
Na práci se však nedokázal soustředit. Stále musel myslet na své rodiče. Oni byli někde tam venku a on
byl tady, věděli o sobě navzájem a přesto spolu nemohli mluvit přes bariéru času, prostoru a magie. Cítil se
bezmocný. Jeho sebevědomí jej opustilo a propadl zoufalství. K čemu byly dobré všechny oběti, roky studia,
noci strávené nad starými zaprášenými knihami, pokud mu magie nedokáže pomoci v tom, po čem touží
nejvíce? Lepší by byl krátký a jednoduchý život mezi obyčejnými lidmi; žádná zaklínadla ani odeklínadla,
žádné bláznivé a nebezpečné výpravy, jenom každodenní život. Domov, žena, děti, chození do práce,
sousedé, se kterými by si mohl popovídat a na konci každého dne zasloužený odpočinek.
Následujícího rána se probudil do hezkého dne a jelikož mohl přemítat stejně dobře venku jako v jeskyni,
vzal své rybářské náčiní a šel si ulovit rybu k obědu. Jak tak seděl v ranním sluníčku na břehu řeky, nálada se
mu začala zlepšovat. Do mozku se mu vkrádaly nové myšlenky, které brzy zastínily ty z předchozího dne.
Jistě, obyčejný klidný život má mnoho výhod, ale čím déle o něm člověk přemýšlel, tím méně lákavý mu
připadal - zvláště v porovnání se životem čaroděje. Oba světy měly svůj příděl zklamání. Jakkoliv mu jeho
neúspěch v navázání kontaktu s rodiči připadal depresivní, proti zklamáním všedního života nebyl ničím.
Vesničané přicházeli o svou sklizeň, válečníci prohrávali bitvy, králové ztráceli svá království. Láska
nedošla vždycky naplnění, manželství nebývalo pokaždé šťastné a i děti se často nevydařily. Práce mohla být
nudná. Každý rok stejná dřina, bez ohledu na to jestli na poli nebo v paláci, ubíjí ducha a dokáže člověka
zlomit.
Zato čarodějnický život rozhodně nudný není a nezdálo se, že by se to v tomto směru mělo v budoucnosti
nějak změnit. On sám byl živoucím důkazem. Sotva s čarováním začal - byl prakticky ještě učeň - a už měl
na kontě tolik vzrušujících zážitků a zkušeností. Letěl na drakovi, putoval s polepšeným démonem, čelil
mocnému černokněžníkovi a porazil ho složitým zaklínadlem, překročil hory a moře pomocí tří a půl
mílových bot, rozmlouval s ptáky a zvířaty, přátelil se s mistry nejvyššího umění - a to jeho kariéra teprve
začínala. Před sebou měl staletí dobrodružství: cestování na neznámá a mnohdy i nepředstavitelná místa,
společnost fascinujících lidí a jiných tvorů, nové vědomosti a znalosti. A co bylo nejlepší, to vše sloužilo
vznešenému cíli, protože teď byl pevně rozhodnut stát se mistrem odeklínadel a protikouzel, člověkem, který
napravuje dílo zla a pomáhá těm, kterým nějak ublížila magie. Jak ho jen mohlo napadnout, že by se od tak
vznešeného cíle odvrátil?
Vstal, protáhl se a nahlas se zasmál. Bylo od něj pošetilé, že pochyboval o správnosti své volby - zvlášť
když o něm jeho otec řekl, že je 'lepší, než on sám kdy byl'. Situace si žádala trpělivost, nikoliv zoufalství a
trudnomyslnost. Jeho vyhlídky nebyly ani zdaleka tak špatné. Část toho, co si předsevzal, už dokázal. Jen by
si přál, aby věděl, co znamenala poslední, mučivě mnohoznačná slova jeho otce: „Ale to neznamená, že se
nemůže dozvědět pravdu.“ Mohl jen doufat, že pochopí časem. Buď trpělivý, přesvědčoval sám sebe. A tak,
smířený se světem, se pohodlně usadil na břehu, zády se opřel o mohutný dub a soustředil se na chytání ryb.
Jako by se mu s dobrou náladou vrátilo i štěstí - sotva nahodil udici, chytil se mu na ni tučný okoun. Brzy
vylovil ještě jednoho. Protože nechtěl být chamtivý, odložil na čas prut stranou a pohodlně se uvelebil do
trávy, aby s pohledem upřeným do vody přemýšlel o příjemných a nekonfliktních věcech. Byl naprosto
uvolněný a spokojený s celým světem, když tu zahlédl postavu, která k němu kráčela směrem od cesty. Další
šťastná náhoda, pomyslel si. Jen velice málo poutníků tudy chodilo - ve zvlášť rušných letech možná dva
nebo tři - a každému z nich se dostalo mnohem lepšího přijetí, než bylo obvyklé. I tentokrát byl Kedrigern
připraven poutníka přivítat a užít si jeho společnosti.
Ukázalo se, že se jedná o velice starého muže. Do obličeje mu nebylo vidět, protože na ochranu před
sluncem nosil klobouk se širokou obrubou, ale dlouhý bílý vous, který mu sahal skoro až ke kolenům, jasně
svědčil o jeho pokročilém věku. Pomaloučku došel podél řeky až k místu, kde seděl Kedrigern, a tam se
zastavil.
„Dobrý den, mladý muži,“ řekl tichým, příjemným hlasem. „Doufám, že ti moje přítomnost není na
obtíž.“
„Vůbec ne, poutníče. Posaďte se a chvíli si odpočiňte. Ve stínu je vcelku příjemně.“
„Děkuji,“ odpověděl starý muž a velice opatrně se posadil pod starý dub. Pak si natáhl nohy do trávy a
hlasitě si vzdychl úlevou.
„V té lahvi je čistá chladná voda,“ řekl Kedrigern a ukázal na kameninovou láhev, která ležela starci na
dosah.
„Jsi velice laskavý. Hrdlo mám docela vyschlé. Musím se o ně dobře starat, protože je to můj nejcennější
majetek, ale podél cesty teče jen málo potůčků.“
„To máte pravdu. Vy jste pěvec? Nebo řečník?“
„Jsem vypravěč příběhů,“ odpověděl stařec.
„Pak jste dvojnásob vítán. Příběhy, to je moje. Jsou skvělé,“ řekl Kedrigern. Po chvíli dodal: „Chytil jsem
dva hezké okouny. Mám tady kousek chleba a jablka na tamtom stromě zrovna zrají. Najíte se se mnou a
budete mi pak vyprávět nějaký příběh?“
„Velice rád přijmu tvoje pozvání, mladý muži a nikdy nevynechám příležitost procvičit se před uznalým
posluchačem. Ale i ty musíš vyprávět nějaký příběh.“
Kedrigern očistil ryby a připravil oheň. Pak zašel k jabloni a utrhl čtyři zralá jablka, z mošny vytáhl chléb
a prostřel v trávě k skromnému jídlu. On i jeho host jedli pomalu a vychutnávali každé sousto. Když už nic
nezbylo, přinesl Kedrigern z jeskyně ještě džbán vychlazeného moštu a pak se oba usadili do stínu, aby si
vyprávěli. Kedrigern, jako hostitel, začal první. Rozhodl se, že starci poví příběh o Fergovi a červím králi.
„Krásná legenda,“ pochvaloval si starý muž, když Kedrigern skončil. „A ještě jsem ji neznal. Už jsem
slyšel příběhy o kouzelných labutích, ropuchách, orlech, havranech, oslech, skřiváncích, hadech, husách,
rybách, psech, kočkách, králících, myších, vlcích, liškách a medvědech, ale o červovi ještě ne. Vlastně jsem
ani netušil, že červi mají krále. Skoro se k takové nevědomosti stydím přiznat. Když dovolíš, budu tu
legendu vyprávět zase jiným.“
„Beze všeho. A teď je řada s vyprávěním zase na vás,“ vyzval starce Kedrigern. „O čem to bude?“
Starý muž nepřemýšlel ani okamžik a řekl: „Povím ti příběh o moudrém Bílém čaroději.“
„Už jsem slyšel vypravovat o jeho posledním zaklínadle.“
„To je taky slavný a velice často vypravovaný příběh. Ale příběh, který se ti chystám vyprávět, ještě
nikdy vyprávěn nebyl a už ani nikdy nebude. Ty budeš jediný, kdo jej kdy uslyší.“
Kedrigern se usmál. Tohle byla stará vypravěčská báchorka a on jí nevěřil ani na okamžik. Žádný
vypravěč nepromarní dobrý příběh tím, že by jej vyprávěl jen jednou. Naopak, čím je lepší, tím častěji ho
opakuje, a zároveň zdokonaluje, pracuje na něm a vylepšuje ho, tu a tam něco přidá nebo pozmění, předem si
nacvičí každé gesto, promyslí si každou odmlku, propracuje intonaci i dikci, dobrá slova mění za lepší a
kdyby to bylo možné, vyměnil by lepší za dokonalá.
„Ty se usmíváš. Nevěříš mi,“ řekl stařec. Jeho hlas zněl klidně a vůbec ne uraženě.
„Dobrý vypravěč nevypráví žádný příběh jenom jednou.“
„Ale já nejsem obyčejný vypravěč. Moje příběhy mají být vyprávěny jen jednou, určitým lidem, v
předem stanoveném čase a na předem stanoveném místě. Nikdy se neopakují. Ty jsi ten, kdo má slyšet právě
tento příběh a pouze dnes je doba, kdy může být vypovězen. Proto poslouchej velice pozorně.“
Kedrigern zjistil, že jej mužovy způsoby fascinují, stejně jako jeho slova. Natáhl si nohy, složil si ruce na
břiše, přivřel oči a poslouchal jako poslouchá dítě pohádku před spaním příběh, který se nazýval:
PŘÍBĚH SYNA BÍLÉHO ČARODĚJE
Všem je známo, že v rodině stejně požehnané štěstím jako stíhané prokletím se narodila sedmerčata a
všech sedm dětí - stejně jako jejich starší bratr - se stalo mocnými mágy. Přestože je život tohoto nejstaršího
bratra zahalen až do chvíle posledního střetu tajemstvím, ví se, že jej zasvětil pomstě namířené proti svým
sourozencům, jež vždycky považoval za šťastnější než byl on sám. Málo se ví i o mládí ostatních bratrů a
sester. Příběh, který teď budu vyprávět, je o nejmladším z nich - nejmladším o pouhých několik minut - a
pojednává o tom, co bylo, než získal svou moc a titul Bílý čaroděj. Je také o jeho synovi. Poslouchej dobře,
protože ještě nikdy vypravován nebyl a nikdy už vypravován nebude.
Bylo to zdravé dítě, silné a zdatné - a psychicky bylo obdařeno stejně štědře jako fyzicky. Ať už se učil
novému jazyku nebo jak vyrobit podkovu, všechno lehce a rychle zvládl. Přesto nebyl nikdy pyšný nebo
přezíravý vůči ostatním. Všichni lidé v jeho malé vesnici ho respektovali a obdivovali, všechny mladé ženy
na něj pohlížely se zalíbením. On sám si obzvlášť oblíbil jednu z dívek a už od dětství trávil hodně času v její
společnosti.
Když mu bylo sedmnáct, oženil se s tou krásnou vesnickou dívkou. Tehdy ještě ani on ani jeho bratři a
sestry netušili, jaké poslání je čeká. Po určitý čas byli mladí manželé velice šťastní. Do roka se jim narodil
chlapeček. Dítě bylo stejně silné, zdravé a hezké jako jeho rodiče a ti je velice milovali.
O rok později žena opět slehla, ale když se přiblížil den porodu, všechno se vyvíjelo jinak, než při jejich
prvním dítěti. Žena dlouho trpěla a s každým vydechnutím byla slabší a slabší. Pozdě v noci pak porodila
mrtvou holčičku. Matka vzala svou dceru do náručí, políbila ji, podala ji manželovi a vydechla naposled.
Manžel byl zoufalý žalem. Když byla jeho žena i dítě pohřbeni, vrátil se do svého domu. Přestal se stýkat
se svou rodinou, s přáteli a se sousedy, nevycházel ven a o samotě truchlil. Časem to došlo tak daleko, že se
lidé začali bát o jeho zdravý rozum i o jeho život, ale nikdo si ho netroufl vyrušovat.
Třetí noci jeho smutku přišel do vesnice cizinec. Muž oděný v tmavém hávu, s holí, která na konci slabě
zářila, nepromluvil s nikým ani slovo a zamířil přímo do domu smutku. Ačkoliv byly dveře zavřené a
zatarasené proti všem utišitelům a kondolentům, stačilo, aby se jich dotkl holí a samy se před ním otevřely.
Muž vešel a znovu za sebou zavřel.
Zevlouni, kteří se shromáždili venku, se nestačili divit. Z domu se však nic neozývalo. Příštího rána byly
dveře otevřené dokořán a dům byl prázdný. Nikdo neviděl, že by cizinec, pozůstalý manžel nebo jeho dítě
vyšli z domu a nikdo z vesnice už je víckrát nespatřil.
Osud muže je dobře známý: o mnoho let později jej začali nazývat Bílý čaroděj. Jméno cizince se
nedochovalo: jestli to byl pouhý posel, mistr, který si přišel pro svého žáka, aby jej zasvětil do tajů
nejvyššího umění, nebo někdo jiný, není pro náš příběh důležité. Příběh, který můžeš slyšet jen ty, vypráví o
osudu onoho dítěte.
„Proč právě já?“ zeptal se Kedrigern.
„Protože tak bylo určeno a protože jsem přišel zdaleka, abych ti ho řekl. Ovšem jestli nemáš zájem-“
„Pokračujte,“ řekl rychle Kedrigern.
Syn toho, který byl později nazýván Bílým čarodějem, nebyl obyčejné dítě. Ačkoliv to ještě nevěděl ani
jeho otec, byl to sedmý syn sedmého syna sedmého syna sedmého syna.“
„Ale vždyť to není pravda,“ skočil starci do řeči Kedrigern. „Bílý čaroděj byl přece teprve pátý syn svých
rodičů.“
„Přesně tohle si mysleli všichni. Ale můj příběh je pravdivý jak se brzy přesvědčíš sám, když mě konečně
přestaneš přerušovat,“ řekl vypravěč příběhů.
Mezi narozením prvního syna a sedmerčat porodila jejich matka ještě dva chlapečky, ale oba zemřeli
hned po narození. Rodiče, kteří se báli, že je stihla nějaká kletba, děti tajně pohřbili a nikomu o nich neřekli.
Když se jim pak narodilo sedm zdravých holčiček a chlapců najednou, považovali to za zázrak, který jim má
vynahradit předchozí neštěstí, a tajemství mrtvých dětí si s sebou vzali do hrobu. Proto byl Bílý čaroděj,
čtvrtý syn mezi sedmi, ve skutečnosti sedmý syn svých rodičů.
Jeho dítě vyrůstalo ve vzdálené zemi u někoho, kdo dobře věděl o jeho potenciálních schopnostech. Byl
to osamělý život: neměl žádné přátele kromě svého mistra a jednoho sluhy, žádné kamarády, se kterými by si
mohl hrát, jen knihy na policích svého pěstouna. Číst se naučil dřív, než byl vůbec schopen některé z knih
uzvednout. Jeho nadání bylo patrné už v dětském věku a jak míjely roky, desetiletí a staletí, začal svým
uměním udivovat dokonce i svého mistra.
Nikdy se nedozvěděl, že jeho otcem byl Bílý čaroděj a ačkoliv slyšel o jeho skutcích stejně jako o činech
jeho sourozenců, nikdy ho nenapadlo, že je s nimi nějak příbuzensky spjat. Když jeho otec zemřel při
posledním střetu s pomsty chtivým nejstarším bratrem - s tím, který se mstil sedmerčatům za všechno, o co
jej podle něj svým narozením připravila - stal se nejmocnějším žijícím čarodějem on.
Jeho znalosti byly obrovské, ale jeho zkušenosti s lidmi velmi omezené. Byl zvyklý na samotu a
poklidnému studiu dával přednost před ruchem světa venku. Svou obrovskou moc užíval jen zřídka. Nikdy
nejednal ve spěchu, ale pokaždé, když se odhodlal zasáhnout, dal jeho čin vzniknout nové legendě.
Jednou v zimě dostal poselství od vladaře malého knížectví, které obsahovalo prosbu o pomoc. Budu jej
nazývat třeba kníže Remell, přestože se tak nejmenoval. Jeho panství bylo napadeno mocným králem,
barbarským válečníkem, kterého budu nazývat Narchee a jehož ozbrojené síly nejenže několikanásobně
převyšovaly Remellova vojska, ale navíc jim pomáhala zlá magie. Remellův čaroděj jí nedokázal čelit a jeho
žena a nejmladší syn už jí padli za oběť; smrtelné nebezpečí teď hrozilo všem jeho poddaným, ale zejména
Remellově dceři, po které Narchee velmi toužil.
Syn Bílého čaroděje nemohl prosbu odmítnout. Putoval do Remellova hradu a tam se setkal s jeho
dcerou. Byla mladá, půvabná a stejně tak moudrá a dobrá, takže nebylo divu, že se do ní zamiloval dřív, než
s ní stačil promluvit jediného slova. Dlouhá léta studia mu náhle připadala jako roky osamění a pochopil, že
nikdy nebude šťastný, pokud po jeho boku nebude stát tato žena. Pohled jejích očí mu prozradil, že o něm
smýšlí stejně. Jeho magie byla tak silná, že i po mnoha staletích života pořád vypadal jako mladík v plné síle.
Princezně se líbil a svou dobrotou si získal její srdce úplně.
Veden povinností i láskou, vrhl se neprodleně do boje proti Narcheeovi a jeho magickým spojencům.
Remellův čaroděj mu nabídl pomoc a vždy stál po jeho boku. Boj byl dlouhý a krutý, a syn Bílého čaroděje
brzy vyčerpal všechny své magické rezervy. Přesto se mu podařilo zahnat na útěk královo vojsko a úspěšně
čelil všem jeho zaklínadlům. Když poslové donesli zprávy, že se Narchee dal na ústup, objal princeznu a pak
se zcela vyčerpaný zhroutil. Kdyby jej Remellův čaroděj včas nezachytil, klesl by na podlahu.
Příští den strávil hlubokým spánkem. Jakmile se probudil, zjistil, že se nachází v malé komůrce ve věži.
Po jeho boku seděla princezna, ve tváři bledá a vyděšená. Za stěnou z modrých plamenů uviděl Remellova
dvorního čaroděje. Když uviděl, že se syn Bílého čaroděje pohnul, ukázal na něj a zvolal: „Teď zaplatíš i ty!
Remell už mou pomstu okusil a ty jsi další na řadě. Potom doručím tuto ženu Narcheeovi a obdržím od něj
odměnu!“
Syn Bílého čaroděje byl stále ještě zesláblý a nechápal, co se to vlastně děje. „Narchee odtáhl,“
zachroptěl. „Byl poražen.“
„Narchee se stáhl a vrátil se, zatímco jsi spal. To byla součást plánu, který jsem vymyslel já, abych mu
zajistil vítězství a sobě pomstu.“
„Za co se mi chceš mstít?“
„Ukradl jsi mi místo a čest. Kvůli tobě se mi všichni smějí. Remell mě odkopl, jako bych byl pouhý učeň,
a bezpečí království vložil do tvých rukou. Už za to zaplatil a velice brzy zaplatíš i ty.“
„Mluví pravdu,“ řekla dívka, která vyděšeně tiskla jeho ruku. „Viděla jsem, jak probodl mého otce.“
„Patřilo mu to za to, co mi provedl. Narchee se svými muži obsadil palác. Všichni obránci už padli pod
meči jeho vojáků. Namáhal ses úplně zbytečně.“
„Je to pravda?“ otázal se syn Bílého čaroděje princezny.
Dívka přikývla. „My dva jsme jediní, kdo zůstal naživu.“
„Jak jsem mohl něco takového prospat?“
Čaroděj se zasmál. „Tvoje magie není zárukou proti uspávacímu nápoji. Bylo mi ctí, že jsem ti mohl
pomáhat.“ Zvenčí k nim dolehl hluk a čaroděj se zasmál znovu. „Dobyvatel si jde pro svou odměnu,“ řekl.
„Je to pravda? Opravdu jsou všichni mrtví?“ zeptal se syn Bílého čaroděje dívky.
„Ano. Donutil mne, abych se na to dívala z okna věže.“
„Pak musíme uprchnout. Mám dost sil, abych nás odsud dostal. Drž se mě pevně za ruku.“
Z posledních sil vyřkl slova zaklínadla, které je v jediném okamžiku přeneslo stěnou plamenů i zdí na
okraj Remellova knížectví. Potom zůstal docela bezmocný. Noc a následující den strávili v lese, pak došli do
nedalekého údolí a tam si postavili chatrč, ve které zůstali dokud se čarodějovy fyzické síly neobnovily. O
svou magii se už nestaral - málo užitku přinesla těm, které miloval - ponechal si z ní jen tolik, aby se udržel
naživu a dokázal ochránit sebe i svou milovanou. Dívka s lehkým srdcem oželela knížectví - po smrti celé
její rodiny jí vratká moc spojená s titulem nijak nelákala. Měli jeden druhého a to jim stačilo.
Léta plynula a časem se k nim začaly donášet zprávy, že Narcheeovi muži pořádají nájezdy na okolní
samoty a statky. Zdálo se, že tyto drobné výpady mají pouze šířit strach mezi lidem a upevnit královu moc, a
oba mladí lidé se ve svém malém domku cítili naprosto v bezpečí.
Když se jim narodil syn, začala se princezna obávat o jeho bezpečí. Proto si brzy nato sbalili veškerý svůj
majetek a opustili údolí. Jen schovávat se už nestačilo. Bylo třeba obnovit boj proti Narcheeovi. Věž, kde syn
Bílého čaroděje dříve bydlel, bylo bezpečné útočiště. Jakmile se dostane tam, mezi své knihy, bude moci
pracovat na obnově své magické moci pro boj s nepřítelem.
Dva dny putovali bezpečně po prázdných cestách a vyhýbali se setkání s lidmi. Třetího dne, zrovna když
vyšli na vrchol kopce, před sebou uviděli oblak prachu a krátce nato i oddíl jezdců na koních, kteří se hnali
přímo k nim. Když se ohlédli, uviděli druhý oddíl, jenž k nim mířil zezadu. Brzy rozeznali i Narcheeovy
korouhve.
O útěk už nemělo smysl se pokoušet. Byli obklíčeni. Vršek, na němž stáli, spadal po obou stranách v
kamenitých srázech, po kterých se koně mohli pohybovat jen pomalu. Na druhé straně se tam nebylo kde
ukrýt a jezdci je mohli sledovat zdaleka.
„Náš syn. Musíme zachránit našeho syna,“ zvolala princezna.
„Znám způsob, jak to udělat. Ale znamená to, že jej musíme ztratit, abychom jej zachránili.“
„Jak to myslíš?“
„Existuje zaklínadlo, které ho přenese do bezpečí. Přemístí ho daleko z tohoto místa a času, ale my už ho
víckrát neuvidíme. Pokud bychom se ho pokusili nalézt, vrátí se zase sem, do tohoto okamžiku.“
„A co my?“
„Budeme se muset spolehnout na štěstí. Moje magie je tak vyčerpaná, že dokážu udělat už jen tohle
poslední zaklínadlo.“
Princezna si sundala z krku medailónek a dala ho dítěti do ručky. Pak pozvedla košík, ve kterém leželo:
„Zachraň ho!“
Její manžel přidal do košíku měšec s jejich malým pokladem, padesáti zlatými mincemi, přetáhl přes něj
přikrývku a rychle pronesl slova zaklínadla. Zaburácel hrom, zafoukal vítr a košík byl pryč.
„A teď dolů! Rychle!“ křikl na svou ženu.
Seskočili z koní a vzali se za ruce. Pak se rozběhli dolů svahem a vyhýbali se kamenům, které byly příliš
malé na to, aby se za ně mohli schovat, ale příliš velké pro rychlý běh. První šípy je dostihly sotva uběhli
dvacet kroků a přeletěly jim těsně nad hlavou. Tím se lučištníci zastříleli a v několika příštích okamžicích
bylo po všem. Smrt obou manželů byla rychlá a milosrdná a končí jí i náš příběh.
Kedrigern teď seděl vzpřímeně, nohama si objímal kolena a pozorně naslouchal každému vypravěčově
slovu. „A co dítě?“ otázal se, když starý muž skončil.
„Jeho osud je nejistý.“
Kedrigern upřel na muže pátravý pohled. „Nenašli je náhodou ráno po Svatojánské noci ve vílím kruhu?
Byl na jeho peřince erb? A byla každá z padesáti mincí, které mu rodiče nechali, jiná? Pocházely ze všech
království světa?“
„Všechno tohle je docela možné,“ odpověděl vypravěč příběhů a vstal.
Kedrigern vyskočil na nohy. „Vyprávěl jsi mi příběh o mých rodičích a o tom, jak jsem se sem dostal!“
„Vyprávěl jsem příběh, který jsem vyprávět měl. A ty jsi slyšel příběh, který jsi měl slyšet. Víc ti říct
nemohu.“
„Kdo jsi? Kdo tě poslal?“ Když starý muž neodpověděl, Kedrigern ucouvl, zakryl si obličej rukama a
zvolal: „Ne, ne! Nesmím se ptát. Víc už mi říct nemůžeš. Velice ti děkuji za všechno, co jsi mi odhalil.“
„Neodhalil jsem nic. Jenom jsem vyprávěl příběh, nic víc.“
„A já jej nikdy nezapomenu.“
Vypravěč příběhů pozvedl ruce a udělal jimi pohyb, jako by odmetal pavučiny. „Zapomeneš,“ řekl tiše.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář