Kapitola 1.
10. 7. 2008
Jedna Až na tu osamělost to byl dobrý život. Kedrigern bydlel už skoro tři roky v Tarryho jeskyni. Tu opouštěl jenom jednou za rok, když byl navštívit Fraiga Temného. Fraigus zhodnotil, čeho za tu dobu dosáhl, poukázal na chyby a pak mu napsal, které knihy si má v příštím roce přečíst a která zaklínadla se má naučit. Poté se Kedrigern zase vrátil do jeskyně a ke své práci. Takto poklidně ubíhaly jeho dny. 'Jeskyně' nebylo příliš výstižné označení pro obydlí jeho starého mistra. Nebylo ani chladné, ani vlhké, ba ani temné, z jeho skalních stěn nestékala voda a ani tam na nejnevhodnějších místech nerostly stalaktity a stalagmity. Bylo to spíš pohodlné panské sídlo vystavěné uvnitř hory. Jednotlivé místnosti, jejichž počet se neustále měnil, byly vybaveny množstvím vestavěné a pořád skvěle fungující magie. Svíce se samy zažíhaly pokaždé, když Kedrigern vešel do pracovny starého čaroděje a tajemná okna stále dodávala dostatek světla tam, kde ho bylo potřeba, bez ohledu na to, která byla zrovna denní či noční hodina. Za vlhkých a mrazivých dnů Kedrigerna probouzelo veselé praskání ohně. Kdykoliv musel odejít, mohl vchod do jeskyně uzavřít a zamaskovat tak, že po něm nezbyla ani stopa. Bylo to skutečně skvělé místo pro čaroděje, který se nechtěl nechat rušit při studiu. A Kedrigern, ačkoliv se toho pořád ještě musel hodně naučit a přestože vůbec neodpovídal obecným představám o této profesi, čaroděj vskutku byl, o tom nemohlo být pochyb. Veřejnost v něm však čaroděje stále ještě neodhalila: od chvíle, kdy se nastěhoval do jeskyně svého starého mistra Tarrendina, setkal se jen s málo lidmi. Ale ani kdyby byl pod bedlivým každodenním dohledem několika desítek bystrozrakých spoluobčanů, nebylo pravděpodobné, že by jej někdo z nich považoval za čaroděje; ještě mnoho let ne. Většina lidí - a obzvlášť ti, kteří nikdy v životě žádného čaroděje na vlastní oči neviděli - měla naprosto konkrétní představu o tom, jak by měl takový čaroděj vypadat, jak by měl mluvit, jak se oblékat a jak chovat. Byli si jisti, že čarodějové musí nést na svých bedrech tíhu mnoha staletí, jsou bledí a vrásčití, mají dlouhé sněhobílé vlasy a vousy, pronikavé oči a zvučný hlas, který zní jako burácení větru a dunění hromu. Očekávali, že budou pořád chodit oblečeni do tmavých rozevlátých rouch pošitých astrologickými a kabalistickými symboly, a že je bude doprovázet nějaká děsivá stvůra, jež jim slouží. Přestože nic z toho není pro čaroděje závazné, všichni lidé tomu věří a v důsledku toho Kedrigern naprosto vybočoval z obecných představ. On takhle prostě nevypadal. Za prvé, byl příliš mladý. Na rozdíl od většiny ostatních čarodějů si získal jméno, jméno dávného a ctěného čaroděje, už v raném věku. To mělo za důsledek, že se občas cítil jako dítě, které chodí v šatech dospělých. Neměl sněhobílé vlasy; ty jeho měly spíše světle hnědou barvu a povětšinou bývaly rozcuchané. Neměl vrásky ani dlouhý bílý vous. Neměl vůbec žádný vous. Ještě se ani nezačal holit a po několik příštích let se na tom nemělo nic změnit. Nenosil rozevláté roucho, ale oblékal se jako mladík, kterého můžete potkat na cestě, v kterémkoliv krámě nebo na tržišti. Se zaklínadly, odeklínadly, kouzly a protikouzly měl jen málo zkušeností. Znal všechna pravidla, ale nebyl si příliš jistý výjimkami; všechny zákony ale jen málo aplikací. Naučil se nazpaměť několik zaklínadel a některá velice závažná už udělal, ale pokaždé to bylo z okamžité nutnosti, nikoliv po patřičných přípravách. Občas měl pocit, jako by se vydával za něco, co nebyl, a to se mu nelíbilo. Byl pevně rozhodnut, že své kvality prokáže. Co ovšem bylo ještě důležitější, předsevzal si zjistit pravdu o svých rodičích a to byl hlavní cíl, který si stanovil. Bez roků intenzivního studia však nemohl dosáhnout ničeho, proto se usilovně učil řemeslu, které si zvolil. A byla to těžká, osamělá dřina. Řekněte 'čaroděj' a většině lidí vytane na mysli tajemnost, vzrušení, nebezpečí, setkání se zajímavými lidmi a tvory na podivuhodných a báječných místech. Jen málokdo si představí roky těžkého učení a procvičování ve špatně osvětlených a nevětraných místnostech, třeštící hlavu, očí pálící nevyspáním a záda bolavá od věčného hrbení se nad knihami. Jenže právě tohle byla realita. Tarryho pozoruhodná knihovna zůstala po celé ty roky, kdy Kedrigern studoval u Fraiga Temného, nedotčená a čekala na něj. Nyní, když byl Tarry pryč a Fraigus daleko, mladíkovi nezbývalo, než aby se sám zorientoval mezi knihami magie, zaříkadel, zaklínadel a odeklínadel, kouzel a protikouzel, které pokrývaly police. Většina z nich byla v jazycích, jež zněly jako by byly stvořeny pro jiné než lidské hlasivky a zapsána symboly vymyšlenými pro nelidské ruce a nelidské oči. Jednoho hezkého jarního rána Kedrigern zjistil, že jeho trpělivost dosáhla hranic. Byl den jako stvořený pro rybaření a procházky v lese, a on se při svíčce hrbil ve své pracovně nad starou černou knihou. Odstrčil knihu stranou - byla to zvlášť obtížná sbírka ochranných a obranných zaklínadel - protáhl se a protřel si oči. Proč nemůže být magie snadnější? zeptal se nahlas. Ve své samotě si už zvykl debatovat hlasitě sám se sebou. Odpověděl si bez váhání. Protože pak by byl čarodějem každý, hlupáku. Nebyl by to prvotřídní zmatek? Zaklínadla a odeklínadla by se používala stejně běžně jako pozdravy, lidé by byli ustavičně proměňováni v něco odporného a zase by se sami měnili do původní podoby, a nic by nebylo jak má být. S tím se těžko dalo polemizovat. No dobře, ale proč to trvá tak dlouho, než se člověk stane čarodějem? Opět si odpověděl okamžitě: Aby se odradili líní budižkničemové, kteří raději chodí na ryby a flákají se po lesích. Samozřejmě měl pravdu. To bylo to nejhorší, když se člověk přel sám se sebou: měl pravdu a mýlil se zároveň, v každé argumentaci vždycky vyhrával i prohrával. Kedrigern by měl velice rád někoho, s kým by si mohl popovídat, a už dávno se rozhodl, že až bude plnohodnotný a univerzálně vzdělaný čaroděj, nebude žít sám jako Tarry. Ani se jako Fraigus nespokojí se společností trola, který přes všechnu svou oddanost a výkonnost dokáže říkat jen jediné slovo. Bude mít lidského společníka z masa a krve. Opřel se lokty o desku stolu, rukama si podepřel bradu a snil o tom dni, jenž se zatím ještě nacházel někde ve vzdálené budoucnosti. Bude mít společníka. Půvabnou společnici. Urozenou dámu. Možná královnu. Ne, královnu ne. Královny bývají příliš staré a obvykle nafoukané. Raději princeznu. Ano, princeznu. Mladou, krásnou. Zachrání ji před lidožravým obrem nebo ze spárů loupeživých rytířů. Probudí ji z kouzelného spánku. Zbaví ji nějakého odporného zakletí. Takové věci vždycky udělají na princezny dojem. Nemůže přece jen přijít a říct: „Ahoj, princezno. Jsem osamělý čaroděj a chci si tě vzít.“ Už jsi přestal snít? otázal se jeho dotěrný vnitřní hlas. Fajn. Tak se laskavě vrať k práci. Kedrigern si povzdechl a vrátil se k práci. Po pouhých několika minutách, během kterých se nechal unášet představami o příjemné budoucnosti, se mu kniha zdála dvakrát obtížnější a nesmyslnější. Pasáže, po kterých klouzal jeho zrak, vůbec nedávaly smysl. Mělo to být ochranné zaklínadlo proti věcem vyrobeným ze železa - velice užitečné zaklínadlo pro každého, kdo byl nucen putovat přes bojiště a lesy zamořené loupežníky - ale najednou mu připadalo jako pouhé řádky nic neříkajících slov, které se navíc kroutily a splétaly jako úponky révy ve vichřici. Dokonalá hatmatilka. Kedrigern vstal a šel k polici, na níž stála Tarryho velká kniha těžkých a obskurních slov ve všech jazycích. S jistým úsilím ji zvedl, odnesl si ji ke stolu a začal s její pomocí pomalu luštit význam tajemných značek v knize zaklínadel. Tarryho knihy nebyly nijak systematicky setřízené; starý čaroděj si jednoduše zapisoval slova tak, jak na ně přicházel a důvěřoval své paměti, že je zase objeví, až je bude potřebovat. Slova z nejrůznějších zdrojů byla promíchána dohromady jako součásti nějakého slovního guláše. Pátrat mezi nimi byla pomalá a vyčerpávající práce a Kedrigern rychle ztratil trpělivost. Někdo už by si měl dát tu práci a sepsat knihu, ve které by byla u všech obtížných slov jejich výslovnost a pravopis - prosté a jasné vysvětlení jejich významu - a to všechno by mělo být uspořádáno v nějakém systému, aby člověk dokázal nalézt slovo, které potřebuje, a nemusel při tom vždycky prohledat celou knihu. Proč ještě nikdo takovou knihu nenapsal? otázal se sám sebe. A proč to neuděláš ty, když po ní tak toužíš? odpověděl si okamžitě. Protože ji potřebuju teď hned. Ulehčila by mi práci. Možná tu někde je. Přestaň si stěžovat a podívej se po ní, řekl si. To dávalo smysl. Tarry nebyl muž, který by zbytečně marnil čas. Určitě netrávil celé hodiny nad touhle chaotickou příručkou pokaždé, když narazil na neznámé slovo. Musel vymyslet něco k urychlení práce. Někde v jeho pracovně musí ležet klíč. Kedrigern se vrátil k policím a začal je probírat jednu po druhé. Po celou dobu kdy tady žil, od prvních dnů svého učednictví, kdy knihy jen oprašoval a přenášel, až po léta svého studia, nikdy nenašel čas, aby prošel obsah knih hezky jednu po druhé. Zpočátku četl jen knihy, jež mu Tarry vybral; pak si jednoduše vybíral knihu, kterou potřeboval, a když je potřebovat přestal, vrátil je zase zpátky. Nyní začal objevovat věci, kterých si předtím nikdy nevšiml. Tarryho knihovna byla zajímavé místo. Obsahovala mnohem víc než jen knihy. Byly tam mumifikované ruce s osmi prsty, lebka, která by docela dobře mohla být lidská, nebýt tří očních otvorů a zahnutých rohů jež jí vyrůstaly ze spánků, kosti zvláštních tvarů a obzvláštní tloušťky, baňatá lahvička zpoloviny naplněná modrou kapalinou, která sténala a snažila se vyšplhat po stěnách, když ji zvedl, malá figurka lidožravého obra s otevřenými ústy, do kterých mohl člověk hodit oblázek a nikdy neuslyšel, že by dopadl na dno, knihy všech tvarů a velikosti, z nichž některé byly menší než lidský nehet a jiné těžké skoro jako mlýnský kámen. Pak našel zápisník. Byla to malá knížečka v ohmataných kožených deskách velká sotva tak, že by se dala přikrýt dlaní, a tlustá jen jako první článek malíčku. Její stránky byly hustě popsány Tarryho nezaměnitelným rukopisem a mezi ně byly vloženy stejně hustě popsané papírky s poznámkami. Několik prvních listů bylo zaplněno sloupci podivných a zajímavých slov, ale Kedrigern, fascinovaný rozmanitostí obsahu zápisníku, je jen rychle přelétl očima a listoval dál, aby zjistil, jaká zajímavá tajemství ještě ukrývá. Bez zvláštního pořádku tam nacházel návrhy na kombinace zaklínadel sloužících k umocnění účinku, pravidla výslovnosti, tabulky dnů, kdy jistá kouzla byla nejúčinnější nebo zase nejslabší, zkratky (pro použití jen ve zvlášť naléhavých případech), recepty na oblíbené nápoje a zákusky, několik velice zábavných historek o alchymistech a široké spektrum střípků informací, filozofických postřehů a nákresů blíže neurčených předmětů. Bylo to fascinující čtení a Kedrigern měl skoro pocit, že se k němu Tarry zase vrátil a povídá si s ním, jako to někdy dělával po večeři, když byl Kedrigern hotový s úklidem domu i svou lekcí a nastal čas - na odpočinek. Kedrigern rázem zapomněl na ochranné zaklínadlo, kterým to všechno začalo. Následující dva dny strávil pročítáním obsahu zápisníku a učením se toho, co z něj považoval za užitečné. Při tom znovu a znovu narážel na Jaquintu. Toto slovo bylo pokaždé připsáno na okraji a nikdy nebylo vysvětleno. Zdálo se, že když si Tarry nevěděl s nějakým problémem rady, poznamenal si: 'Zkonzultovat s Jaquintou' nebo 'Zeptat se Jaquinty'. Kdo je Jaquinta? Nebo co? A kde jej, ji nebo to najdu? A jak? zeptal se sám sebe. Tentokrát se odpověď nedostavila tak rychle. Ale o několik dní později při večeři na to přišel právě v okamžiku, kdy si do úst strkal kůrku chleba. Jaquinta byla čarodějka. Tarry se o ní jednou zmínil, jen jedenkrát a ještě velice tajemným způsobem. Mluvil o ní s úctou a obdivem. Tarry měl o mužích, ženách a dětech obecně velice nízké mínění a jen zřídka našel dobré slovo pro některého ze svých kolegů, ale když se zmiňoval o Jaquintě, používal výrazy jako 'skutečně talentovaná' a 'opravdová profesionálka'. Kedrigern si nevzpomínal, že by někdy takto pochvalně označil někoho jiného. Pomalu žvýkal chléb a pokoušel se vybavit si víc z onoho rozhovoru. Postupně si vzpomněl, že Tarry vysoce hodnotil Jaquintiny znalosti v oboru rozplétání komplikovaných kleteb a odeklínání zvlášť složitých zaklínadel. Přesně tyto schopnosti si Kedrigern přál získat nejvíce. Pak si ale vybavil mistrovu zmínku o tom, jak má Jaquinta ráda samotu, a že za žádných okolností s nikým nespolupracuje. „Od Jaquinty by ses toho mohl hodně naučit,“ řekl tehdy. „Škoda, že zásadně nebere učedníky. Podle jejího názoru jsou všichni příliš hloupí a líní, než aby stálo za to marnit s nimi čas. A má pravdu,“ dodal, upíraje na svého učně vyčítavý pohled. Kedrigern nemohl té noci dlouho usnout a usilovně se snažil vybavit si co nejvíce z toho rozhovoru. Jediné, na co si však ještě dokázal vzpomenout, byla Tarryho poznámka, že Jaquinta bydlí někde na jihu. To mu příliš nepomohlo. Jih je velice široký pojem. Na čas ho to odradilo. Tvrdě pracoval a snažil se naučit se co mohl, ale bez odborného vedení to bylo těžké a brzy mu bylo jasné, že takhle ztrácí spoustu času. Potřeboval dobrého učitele. Tarry jím sice byl, ale teď tu nebyl a zbývalo jen málo naděje, že se někdy vrátí. Fraigus udělal, co bylo v jeho silách, ale sám řekl, že už pro Kedrigernovo vzdělání víc udělat nedokáže a doporučil mu, aby se vrátil do Tarryho jeskyně a pokračoval ve studiu sám. Potřeboval někoho, kdo byl skutečně talentovaný a opravdový profesionál ve svém oboru. Někoho, kdo ovládal odvětví magie, po kterém toužil nejvíce a které jak doufal jednou ovládne sám. Tedy někoho jako byla Jaquinta. V několika následujících dnech na to myslel jen málo. Pokračoval ve studiu ochranného zaklínadla, ale v duchu byl někde jinde. U Jaquinty. Sváděl těžký duševní boj mezi touhou ji najít a svou nechutí k cestování. Zvědavost nakonec zvítězila. Sám sebe přesvědčil, že je právě to nejlepší období pro cestování: všechen sníh roztál, bláto už začínalo vysychat, strasti zimy ustoupily novému životu jara a cesty plné poutníků a lidí mířících na nejrůznější trhy byly poměrně bezpečné. Jakmile se jednou rozhodl, nacházel další a další důvody, proč by se měl vydat vyhledat Jaquintu. Nebylo by špatné trochu si s někým popovídat, když žil tak dlouho samotářsky ve své jeskyni a jedinou společnost mu dělaly knihy. Měl by příležitost procvičit se v tom, co se už naučil, a možná i vykonat nějaký ten dobrý skutek. A kdyby našel čarodějku, kterou hledal, mohl by zase jednou diskutovat s někým ze svého oboru a získat cenné rady, jak pokračovat ve svém vzdělávání. A co bylo ze všeho nejdůležitější, rozloučil by se s tou zatracenou samotou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
