Kapitola 2.
10. 7. 2008
Dvě Kedrigern za sebou pevně uzavřel jeskyni, zamaskoval její vchod zaklínadlem a pak se vydal na cestu. Ve vaku měl všechno potřebné: čisté košile a ponožky, Tarryho zápisník a jídlo na tři dny. Ráno bylo slunečné, nebe jasně modré, lesy kolem cesty zářily svěží zelení jara, vzduch byl prosycený vlhkostí země a nového života, a všude poletovali ptáci, shánějící potravu pro čerstvě vyvedené potomstvo. Byl to skvělý čas na cestování. Kedrigern začal mít pocit, že se přece jen rozhodl dobře a všechno bude v pořádku. Nezapomněl na Tarryho radu: když se ho budou ptát na jeho zaměstnání, nesmí za žádných okolností - s výjimkou vážného ohrožení života - prozradit svůj status čaroděje. Nadání tohoto druhu bylo nejlépe ukrývat. Tarrendine byl v tomto ohledu naprosto neústupný. Proto se Kedrigern rozhodl vydávat za ranhojičského učedníka. O lékařském řemesle toho věděl dost, aby si dokázal poradit s drobnějšími zraněními a neduhy. V případě nouze byl patrně schopen i amputovat nějakou tu končetinu, ačkoliv nijak zvlášť netoužil vyzkoušet si to v praxi. Třetího dne svého putování, krátce poté, kdy dorazil na hlavní cestu, se přidal ke skupince kupců. Zprvu se k němu chovali podezíravě a nepřestávali jej úkosem pozorovat, ale když se jejich kuchař při přípravě večeře zle popálil a Kedrigern byl nejen schopen utišit jeho bolest a profesionálně ošetřit zranění, ale i dovařit jídlo, přijali jej do své společnosti. S kupci zůstal až do chvíle, kdy se jejich cesta stočila k východu. Nějaký čas pak pokračoval sám, dokud se nesetkal se skupinou poutníků a pak nenarazil na partu dřevorubců. Ani ti však nebyli o mnoho sdílnější než kupci nebo poutníci. Byli to statní chlapi a nesli si sekery, ostré jako břitvy. Kedrigern se mezi nimi cítil v bezpečí, ale hrozně toužil po tom s někým si popovídat. Když dorazili k místu, kde se od hlavní cesty oddělovala úzká pěšinka vedoucí doprava, rozhodl se Kedrigern, že se dál vydá na vlastní pěst. Jeho společníci to kvitovali překvapením a zděšením a rázem se stali mnohem výřečnějšími, než když se k nim přidal. „Ta cesta je nebezpečná,“ řekl jeden z nich. „Je to zkratka. Ušetří mi nějakou tu míli putování.“ „Zlé věci tam číhají,“ varoval ho druhý dřevorubec a třetí šeptem dodal: „Zlá magie.“ Kedrigern žádnou magii necítil, přestože dřevorubci byli o její existenci skálopevně přesvědčeni. Ale kdyby tam přece jen nějaká byla, pomyslel si, tím lépe. Ať už se v lese setká s magií dobrou či zlou, poradí si s ní a možná se mu i naskytne příležitost hezky si popovídat. Navíc pouhá hrozba magie dokáže zastrašit lupiče a jiné vyvrhely, takže bude moci cestovat rychleji a bezpečněji. „Jdi si, jestli chceš, mládenče. Varovali jsme tě,“ řekl nakonec první dřevorubec a pokrčil svými širokými rameny. Ostatní smutně potřásli hlavami a šli dál svou cestou. Někteří se ještě cestou několikrát otočili, aby se soustrastně podívali na odvážného, ale hloupého pocestného. Kedrigern počkal, až budou z dohledu, pak sešel z hlavní cesty a vydal se po pěšince. Nezdálo se, že by stezka byla v posledních letech používána. Alespoň tomu nenasvědčovala výška trávy ani přítomnost menších keříků rostoucích místy přímo na ní. Zvířata a ptáci zde byli mnohem početnější než na hlavní cestě, a aby si ukrátil čas, Kedrigern při chůzi poslouchal jejich švitoření. Tarry mu před léty daroval kouzelnou lasiččí ledvinu. Jakmile ji Kedrigern spolkl, získal schopnost konverzovat se všemi příslušníky živočišné říše; s velkými i malými, porostlými šupinami, peřím i srstí, všech velikostí a tvarů od leviatana až po veš. Tuto schopnost upotřebil hned krátce poté, co ji získal - při vzpomínce na to se mu ještě trochu svíral žaludek, a proto si udělal krátkou přestávku, aby se napil vody - ale od té doby ji využíval jen zřídka. Po pravdě řečeno, konverzace se zvířaty mu připadala velice nudná. A co ji dělalo ještě horší byla skutečnost, že většina takzvaných 'němých tváří' byla neuvěřitelně užvaněná, zvláště když se setkaly s člověkem, jenž dokázal hovořit jejich řečí. Rády se s ním zastavily a prohodily pár slov, ale ta slova jen zřídka stála za poslouchání. Malí tvorečkové neměli v hlavě nic než práci. Včely a mravenci byli v tomto směru naprosto nesnesitelní a veškerá jejich témata se omezovala na věty jako: 'Popadni ten drobeček, Tony! ' nebo 'Píchni nám s tím velkým zrnkem pylu, Jacku!' Větší zvířata zase chtěla mluvit jenom o jídle, páření a bezpečí, jednalo-li se o býložravce, nebo o jídle, páření a lovu, pokud to byli predátoři. Ptáci mluvili tak rychle, že bylo těžké udržovat s nimi jakoukoliv konverzaci, a obvykle neměli v hlavě nic jiného než semínka, hmyz nebo hnízdění a tudíž byli poněkud nudní, i když krásní na pohled. A domácí zvířata byla naprosto beznadějná. Jejich slovní zásoba se obvykle omezovala na 'Ňam, ňam!' nebo 'Kdy bude šlichta?', plus několik stejně tristních frází týkajících se stínu a spánku. Ptáci v této části lesa se nijak nelišili od těch, se kterými se Kedrigern setkal dříve. Jak kráčel lesem, poslouchal jejich rozhovory na téma semínka, vejce, chutný hmyz a slibná místa k hnízdění - nic z toho jej nezajímalo a nemělo to žádný vztah k cíli jeho cesty. Už už chtěl naslouchání nechat, když tu si všiml, že veškerá konverzace náhle utichla. Rozhlédl se a zjistil, že v dohledu není jediný ptáček. Znovu se zaposlouchal, ale neslyšel ani ptáky, ani hmyz ani jiné zvířectvo. Bylo to, jako by překročil neviditelnou bariéru, přes kterou se nic nemohlo dostat, ale žádnou bariéru necítil a nevnímal, ani magii kolem sebe. To bylo velice zvláštní. Opatrně postupoval po cestičce dál, když tu uslyšel rozhovor ptačí rodinky přímo nad hlavou. Vzhlédl a po chvilce pátrání objevil na stromě sojčí hnízdo. „Do večeře si můžete hrát na tom velkém dubu, ale nechci, abyste se přibližovali k břízám. Rozumíte?“ říkal právě ženský hlas. Zvedl se sbor protestujícího pípání a dětské hlasy jeden přes druhého namítaly: „Ale mami, na tom velkém dubu je hrozná tlačenice!“ „Velcí ptáci nás zahánějí!“ „Není si tam kde hrát!“ „A na břízách není nikdo. Máme je sami pro sebe a můžeme si tam hrát jak chceme!“ „A pročpak asi na těch břízách nikdo není, co myslíte?“ opáčila jejich matka a hned si sama odpověděla: „Protože je to špatné místo. Proto!“ „Vsadím se, že jsou plné larev, housenek a jiných dobrot,“ pípl tenký hlásek. Okamžitě se zvedla další vlna švitořivých protestů. „Já si chci hrát na břízách!“ „Já taky, já taky!“ „Proč jsou břízy špatné místo, mami?“ „Ano, mami, proč? Proč?“ Drobné hlásky sojčat žadonily, naléhaly a vyptávaly se pořád dokola, až se na ně matka sojka rozčíleně utrhla: „Protože to tak je a dejte už pokoj! A teď si leťte hrát na velký dub, jinak večer nebudou žádní červi! Tipe, ty zůstaň tady. Ještě nejsi na létání dost silný.“ „Ale, mami, já už to dokážu!“ protestoval tenký hlásek, ale nebylo mu to k ničemu. Všechna ptáčata až na jedno odletěla a v hnízdě zůstala jen matka a Tip. Kedrigern si odkašlal a řekl: „Na okamžik, madam.“ Jeho slova zněla jako proud pípání a čiřikání. „Kdo jsi? Co chceš? Ty nejsi sojka! Okamžitě jdi od mého stromu! Děti! Děti!“ spustila matka sojka rozčileně, pak se snesla dolů a začala Kedrigernovi výhružně kroužit kolem hlavy, křičíc: „Jdi pryč! Jdi pryč, ty velký hlučný hromotluku!“ Kedrigern ustoupil. Pomyslel si, že tohle poněkud nezvládl. Ptačí matky byly notoricky známé pro svou nervozitu, hraničící zejména v době hnízdění s hysterií. Ale alespoň něco se přece jenom dozvěděl. Zlé místo bylo nedaleko a bylo nutné se mu vyhnout. Ale co na něm bylo zlého? Pořád kolem sebe necítil žádnou magii, dobrou, zlou ani neutrální. A nebylo pravděpodobné, že by matka sojka varovala děti před nebezpečím hrozícím od člověka - vždyť ani nedokázala poznat člověka v Kedrigernovi. Situace byla stále záhadnější a záhadnější. Kedrigern se otočil a pomalu se vracel. Když se ocitl ve středu tiché zóny, začal bedlivě pátrat ve svém nejbližším okolí po něčem neobvyklém. Neviděl nic, vůbec nic - a to bylo rozhodně nanejvýš neobvyklé. Žádní ptáci mu nelétali nad hlavou, žádní hadi se neplazili v trávě, žádní cvrčci nekoncertovali pod kameny a kobylky neposkakovaly ze stébla na stéblo. Nezahlédl ani jediného mravence. Kráčel dál obklopen naprostým tichem a když došel na mýtinu v březovém háji, v jejímž středu ležel obrovský balvan ve tvaru polokoule, rozhodl se, že si tu odpočine, osvěží se a promyslí si, co dál. Vylezl si na balvan a z kapsy vytáhl kus chleba. Právě když si ho chtěl strčit do úst, ozval se tlumený hlas: „Pokud by vás to příliš neobtěžovalo, drahý pane, velice bych ocenil vaši laskavou pomoc.“ Kedrigern se lekl a zase chléb odložil. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. „Mluvil tady někdo?“ „Znovu se omlouvám. V žádném případě jsem neměl v úmyslu vás vylekat. Skutečně bych ale ocenil vaši přátelskou pomoc, pokud byste byl tak laskavý a uvolil se mi ji poskytnout,“ řekl hlas. Byl to hluboký hlas, drsný a skřípavý, ale zároveň velice zdvořilý a neobyčejně naléhavý. „Kde jsi?“ otázal se Kedrigern a zmateně se rozhlížel. „Sedíte na mně.“ „Aha. Promiň,“ řekl Kedrigern a seskočil na zem. „Není třeba se omlouvat, drahý příteli. Pomůžete mi?“ „Nejsem si jistý, co bych mohl udělat pro mluvící balvan.“ „Já nejsem balvan. Já jsem v něm. Byl jsem tady uvězněn před mnoha a mnoha lety, za trest za své dobré skutky.“ „Kdo by tě trestal za dobré skutky?“ „Ostatní démoni.“ „Takže... ty jsi démon?“ Kedrigern o několik kroků ucouvl. Nebyl si jist, jestli si dokáže poradit se skutečným démonem, i když byl uvězněný v kusu horniny. Věděl, že démoni jsou zlí a nebezpeční. Jenomže tenhle byl tak zdvořilý. A říkal něco o dobrých skutcích. „Pomůžete mi, prosím? Bude to pro vás velice snadné a získáte tím ve mně nekonečně vděčného a věrného přítele,“ naléhal démon. „Rád bych se o tom nejdříve dozvěděl něco víc. Jestliže jsi démon, jak to přijde, že jsi konal dobré skutky?“ Z balvanu se ozvalo jímavé povzdechnutí. „Přesně na tohle se mě ptávali mí rodiče, učitelé a všichni sousedé. Zprvu mnou byli velice zklamaní a pak se na mě hrozně zlobili.“ „Určitě jsi to měl těžké,“ politoval jej Kedrigern, ale v duchu si pomyslel, že to bylo jen přirozené. „A co jsi vlastně udělal?“ „Původně to byl můj první špatný skutek a musím říct, že to bylo skutečně ďábelské zlo. Jednoho dne, právě na Vánoce to bylo, jsem vyvolal zemětřesení, které zničilo celou katedrálu plnou zbožných mužů a žen. Byl tam i sbor malých chlapců a dívek s tvářemi jako růžičky a andělskými hlasy, několik kněží, dva jáhnové a arcibiskup. Jako debut to rozhodně nebylo špatné. Katedrála začala hořet a to byla pastva pro mé oči. Tehdy jsem učinil osudnou chybu, která posléze zavinila mou zkázu. Skotačil jsem mezi plameny a troskami a posmíval jsem se svým nevinným obětem, ale ony mi odpouštěly. Někteří se za mě dokonce modlili. Stoupali vzhůru, všichni rovnou do nebe, v obláčku sněhobílého dýmu a při tom zpívali žalmy. Běsnil jsem, že mě neproklínali a nezemřeli plni nenávisti a hořkosti, nicméně jakousi útěchu jsem čerpal ze skutečnosti, že alespoň zahynuli strašnou smrtí. Takže jsem tam stál, chechtal jsem se tak odporně, jak jsem jen svedl, a vdechoval jsem ten kouř. Varovali mě, abych to nadělal, ale já jsem ho vdechoval.“ „Proč?“ „Protože mi táta a máma říkali, že to nesmím, a démoni nikdy nedělají to, co se jim řekne. Ale jakmile se svatý kouř jednou dostal do mého organismu, už jsem se ho nedokázal zbavit. Ten kouř mě postupně začal ovlivňovat. Zprvu to byla jen tu a tam nějaká laskavost, nikdo si toho ani nevšiml, jenomže jsem byl pořád lepší a lepší. A když jsi démon, lepší a lepší znamená horší a horší. Když jsem zachránil před povodní plný dům starých vdov a přenesl tucet malomocných do lazaretu vzdáleného šedesát mil, prohlásili mě za beznadějný případ. Starší démoni mne prokleli vším co dokázali vymyslet a uvěznili mne do balvanu na tak dlouho, až všechno dobro z mého organismu zase vyprchá.“ „A už vyprchalo?“ „Ne. Cítím ho silněji než kdykoliv dřív. Pomůžete mi?“ „Co musím udělat?“ „Je to opravdu velice jednoduché, šlechetný pane, vůbec nic to není. Jen obejmete balvan a budete po mně opakovat slova osvobození: Vím, že jsi démon, ale jsi hodný démon a chci, aby ses stal mým přítelem. To je všechno.“ Znělo to jako velice jednoduché odeklínadlo. Až příliš jednoduché. Podezřele jednoduché. „Pokud je to tak prosté, proč to už dávno nikdo neudělal?“ „Démonům nikdo nevěří. Všichni se báli, že jakmile se osvobodím, něco ošklivého jim provedu, a raději utekli. Stejně jako teď určitě utečete i vy, že?“ povzdechl si démon. Kedrigern se zamyslel. Jednání s démony byla vždycky ošidná záležitost a nejlépe bylo se jim vyhnout. To celé mohl být podvod, past s bolestnými následky pro něj i pro všechny ostatní v okruhu mnoha mil. Na druhé straně, zoufalství v démonově hlase znělo skutečně upřímně a nadmíru dojemně. Pokud to stvoření skutečně mluvilo pravdu, osvobodit ho by byl přímo příkladný dobrý skutek. Reformovaný démon by byl účinnou pomocí silám dobra. „Pomůžu ti,“ řekl Kedrigern nakonec a přistoupil k balvanu, aby ho objal. Pak pronesl odeklínadlo, hlasitě a jistě. Při posledním slově se balvan rozpadl na úhledné čtvrtiny. Ven vyskočila komická postavička, která Kedrigernovi sahala asi po ramena, zato byla dvakrát širší. Měla barvu starého bronzu, byla rohatá a pokrytá výrůstky velkými asi jako palce na rukou a se špičatými konci. „Příteli!“ zaskřehotalo stvoření a rozpřáhlo ruce silné jako větve stromu. „Jak se jmenuješ, můj drahý příteli?“ „Kedrigern. A ty?“ „To nesmím nahlas vyslovit. Když démon řekne hlasitě svoje jméno, dějí se příšerné věci. Raději ti ho ani nepošeptám. Stejně bys ho nejspíš nedokázal vyslovit.“ Tento předpoklad Kedrigern nekomentoval. „Jak ti tedy mám říkat?“ „Opravdu se mnou chceš mluvit? Budeme přátelé?“ „Jestli jsi tak dobrý, jak o sobě tvrdíš, nechápu, proč by někdo nechtěl být tvým přítelem. Ale přátelé mají jména.“ „Můžu si nějaké sám vybrat?“ „Nevím, proč bys nemohl.“ „Tak mě tedy nazývej... Dobrodušín Srdečný!“ Kedrigern se zamračil. „Nemyslíš, že je to trochu přehnané? Proč si nevybereš raději nějaké dobré a poctivé jméno, jako je Jack, Tom nebo Ed?“ „A nemohl bych se jmenovat Broskvička?“ Kedrigern se zadíval na jeho sinale šedý drsný obličej posetý boulemi, hrboly a četnými proláklinami, na jeho drobná pichlavá očka a zubatá ústa, a řekl: „Raději ne.“ Démon smutně svěsil hlavu a zadíval se na úlomky kamene, které se mu válely kolem nohou. Vzápětí zase vzhlédl a na tváři se mu objevila grimasa, která měla patrně vyjadřovat spokojený úsměv. „A co takhle Kameňák?“ „Skvělý nápad.“ Kameňák si zamnul ruce se zvukem jaký vyluzují mlýnské kameny, když v mrazivém ránu melou obzvlášť tvrdé zrní. „Báječné! Mám krásné jméno a mám dobrého přítele. Kam půjdeme, Kedrigerne, můj příteli?“ „Tak počkej, Kameňáku. Jsem rád, že jsem ti mohl pomoci a těší mě, že chceš být můj přítel, ale mám něco na práci a musím se setkat s jistými lidmi, a bojím se, že-“ „Žádný strach, žádný strach,“ skočil mu do řeči Kameňák tím, co v jeho představách měl nejspíš být konejšivý tón. „Vím, že by můj vzhled mohl citlivé lidi rozrušit, takže...“ začal se velice rychle zmenšovat, až byl velký jako malé dítě a pořád se scvrkával, „...postarám se, abych byl co nejméně nápadný.“ Když se Kameňák zmenšil na velikost pěnkavího vajíčka, vyskočil a uvelebil se na konci Kedrigernovy hole. Ta se okamžitě začala bořit do země. „Jejda!“ zvolal démon. „Zapomněl jsem se postarat o váhu.“ Hůl přestala klesat a Kedrigern ji s jistým vypětím síly zase vytáhl. Kameňák řekl tenkým, lehce zahanbeným hláskem: „Promiň. Pokud to výslovně neřeknu, moje váha se při zmenšování nemění. Zákon zachování hmoty, však víš. Už jsem trochu vyšel z cviku. Je to dávno, co jsem se naposledy zabýval něčím jiným než dřepěním v balvanu. Ale už jsem zase v pořádku.“ Kedrigern zahlédl, jak se vzduchem mihlo něco modrého a uviděl trojici mladých sojek, která přelétla mýtinu a usadila se na stromě. Ze všech stran se postupně začal ozývat ptačí zpěv. Z hustého listoví na okraji mýtiny vykoukl koloušek a když uviděl člověka, zase rychle zmizel. Kedrigernovi se od boty odrazil luční koník. „Vypadá to, že opravdu jsi, Kameňáku. Vydejme se na cestu,“ řekl.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
