Kapitola 3.
10. 7. 2008
Tři
Kameňák se ukázal být velice tichým společníkem. Po staletích uvěznění v balvanu mu docela stačilo
sedět na holi a kochat se krajinou. Zmenšená velikost nijak neomezovala jeho schopnosti vnímat, případně
žasnout a radovat se. Až na občasný výkřik: „Jé, podívej se na tohle!“ nebo „No ne, viděl jsi to?“ mlčel a
Kedrigern na něj skoro zapomněl.
Brzy poté, kdy se vrátili na hlavní cestu, se Kedrigern setkal se skupinou žonglérů. Byli to příjemní
společníci a pořád se měli čemu smát. Jejich tábořiště byla veselá místa, kde všichni žonglovali a prováděli
různé akrobatické kousky, zpívali a tančili za zvuku píšťal a tamburín. Nikdo jako by nemyslel na spaní. Po
třech závratných dnech mezi nimi se Kedrigern cítil jako omámený. Dvakrát se mu podařilo usnout za chůze
a kdyby jej Kameňák včas nevaroval, určitě by vrazil rovnou do stromu.
„Musíme najít hospodu, Kameňáku. Potřebuju se alespoň jednu noc pořádně vyspat,“ řekl, když se trochu
vzdálili od ostatních.
„Dobrý nápad, můj příteli Kedrigerne. Skutečné skvělý nápad. Možná, že bych při tom mohl vykonat
nějaký dobrý skutek,“ řekl démon.
„Možná ano. Jenom nikoho nevylekej.“
Žongléry opustili poblíž hostince, pod chmurným zamračeným nebem. Hostinec nebyl nijak zvlášť vábný
na pohled, ani nebyl výrazně čistější než okolní les, ale přístřeší to bezpochyby bylo. Kedrigern si pomyslel,
že se rád podrobí riziku mizerného jídla a krvelačných blech, jen když se bude moci vyspat jedinou noc
nerušené pod střechou. Žongléři se s ním rozloučili poněkud obscénní písní a pak za stálého smíchu a
povykování pokračovali v cestě.
Jak se ukázalo, rozhodl se Kedrigern moudře. Sotva se pustil do večeře, začalo venku silně pršet. Když
dojedl polévku, vešla do hostince dvojice mužů promoklých až na kůži. Oba tiše nadávali, patrně na
nepříjemnou změnu počasí.
První muž, který vstoupil dovnitř, byl vysoký a oblečený v temném plášti s kapuci, druhý byl naopak
malý a hrbil se pod nákladem těžkých vaků, které s úlevou a mohutným zaduněním nechal dopadnout na
podlahu. Následoval hlasitý hněvivý křik a vysoký muž dramaticky ukázal ke dveřím, zatímco ten druhý mu
zahrozil pěstí. Křik zesílil a nakonec muž v tmavém plášti hodil druhému minci, ten ji chytil ve vzduchu,
ještě jednou zanadával, pozvedl pěst a pak zmizel v dešti.
Podle všech příznaků se jednalo o spor ohledně placení. Jelikož Kedrigern neměl na práci nic
zajímavějšího, s diskrétním zájmem sledoval, jak bude výstup pokračovat. Muž, který odešel, se už nevrátil,
z čehož Kedrigern vydedukoval, že byl propuštěn nebo na své místo dobrovolně rezignoval. Vysoký vzteklý
muž si dramatickým gestem sundal plášť, přičemž štědře pokropil stěny i podlahu vodou, a Kedrigern ke
svému zděšení uviděl, že pod ním má třpytivé roucho pošité symboly, jaké veřejnost obvykle spojuje s
čaroději. Kolem krku měl muž pověšený velice impozantní zlatý medailon.
Vzhled muže však nebyl zdaleka tak působivý jako jeho oděv. Měl dlouhé, světle žluté vlasy a velice
řídký vous stejné barvy. Nezdálo se, že by jeho vous byl starší než několik měsíců. Tvář měl hladkou, bez
vrásek, a oči nejisté, těkavé. Vypadal, že je mu tak dvacet let - ačkoliv Kedrigern dobře věděl, že pokud jde o
čaroděje, může být zdání mládí klamné.
Nově příchozí se přísně rozhlédl po místnosti a nakonec spočinul pohledem na prázdném stolu poblíž
krbu, odkud mohl vidět na celou hospodu a všechny hosty. Ti už jej dlouho pozorovali se zájmem, někteří si
šeptem vyměňovali kradmé komentáře. Cizinec prošel majestátně kolem nich a aniž se podíval nalevo nebo
napravo, posadil se a přivolal hostinského.
Nebylo pochyb o tom, že má vystupování a vzhled čaroděje; ale tím to také končilo. Posadil se tak blízko
Kedrigerna, že stačilo natáhnout ruku a mohl se ho dotknout - a přesto Kedrigern cítil jen velice lehké
tetelení magie. Ani cizinec nedal nijak najevo, že by věděl o přítomnosti svého kolegy.
Aura pravé magie je silná a s ničím nezaměnitelná. Čaroděj vždycky pozná jiného čaroděje, ačkoliv je
většina z nich příliš opatrná, než aby to dali najevo třeba jen velice nevtíravým způsobem. Ale tento čaroděj
nenaznačil ani lehkým pozvednutím obočí, že by si uvědomoval, kdo Kedrigern je - a zjevně nezaznamenal
ani přítomnost démona. Ke všemu ani sám neměl sebemenší auru.
To bylo opravdu zneklidňující. Kedrigern byl plně kvalifikovaný čaroděj, tolik o sobě věděl. Měl na to
dobrozdání Tarryho a Fraiga. Už pracoval s velice mocnou magií. Teď neudělal nic, aby se zamaskoval, snad
s výjimkou toho, že se okázale nepředváděl před veřejností, jako to s potěšením činil cizinec - a přesto si ho
muž vůbec nevšiml. Ztrácel snad svou moc? Jenomže cizincovu pozornost nevzbudil ani Kameňák. Copak
bylo možné, aby démon ztratil schopnost dávat najevo svou přítomnost tím, že začal konat dobro? Nebo snad
byl očarovaný sám hostinec, ve kterém seděli? Či snad nebyl tento muž přes všechno své naparování a
předvádění tím, za co se vydával?
Kedrigern seděl mlčky u svého stolu a v duchu se zaobíral výše popsanými úvahami. Koutkem oka
sledoval, jak cizinec sehrává svému publiku velkolepé divadlo, chová se povýšeně k hostinskému i sluhům,
vznáší nároky, stěžuje si, kriticky se vyjadřuje o počasí, o jídle, o pivu, ohni, cestách a ostatních zákaznících,
kteří seděli dost daleko, aby ho nemohli zaslechnout. Všechno co udělal a řekl, od postoje až po způsoby,
naprosto odporovalo tomu, co jej Tarry učil o tom, jak se má chovat rozumný čaroděj. Kedrigern byl
upřímně pobouřen a zároveň naprosto fascinován.
Asi po dvou hodinách šikanování personálu hostince čaroděj vstal, protáhl se, zívl a křikl na sluhu, aby jej
odvedl do jeho pokoje. Vyžadoval - a také dostal - pokoj i postel jen pro sebe, což byl přepych, který - pokud
byl vůbec k dispozici - si mohli dovolit jen velice bohatí kupci a šlechta.
„Balatronix, hlavní čaroděj Šesti království se nyní odebere k odpočinku,“ oznámil těm, kteří zůstali v
hostinci. „Ráno před svým odjezdem bude k dispozici ke konzultacím a přitom u něj bude možné zakoupit
všechna potřebná zaklínadla, zaříkadla, kouzla a amulety.“ Pozvedl malé sluneční hodiny. „Dva stříbrné
penízky za jedno otočení hodin.“ Panovačným gestem ukázal ke schodům. Sluha okamžitě vyrazil, aby
připravil jeho pokoj.
To všechno zanechalo na Kedrigernovi proti jeho vůli značný dojem. Dva stříbrné penízky byla štědrá
odměna za celé léto práce na poli, měsíční mzda zedníka a opravdu slušný honorář za krátkou konzultaci s
prvotřídním čarodějem. To znamenalo, že Balatronix byl buďto čaroděj obdařený pozoruhodnou mocí nebo
hamižný podvodník. Kedrigern v životě neslyšel o žádném Balatronixovi, ani o místě, které by se jmenovalo
Šest království, ani o nikom, kdo by měl titul 'hlavní čaroděj'. Nechtěl vynášet předčasné soudy, protože si
byl dobře vědom, jak omezené jsou jeho znalosti světa, ale silnému podezření se přesto neubránil.
Jeho úvahy přerušilo zívnutí. Teď nebyl čas zabývat se takovými věcmi. Připozdívalo se, vypil už dva
korbele piva a ráno chtěl vyrazit časně. Musel si odpočinout. Když zjistil, že se bude dělit o slamník na
podlaze s třemi dalšími muži a blíže neurčeným počtem blech, zatímco Balatronix bude spát sám a v posteli,
vzedmula se v něm vlna odporu. Ale pak znovu zívl a řekl si, že raději půjde spát. K tomu, aby si udržel od
těla blechy, postačí jednoduché kouzlo, a čtyři muži na jednom slamníku nebyl přece žádný dav. Kameňák
už se postará, aby se nemusel obávat krádeže nebo újmy na zdraví. A Balatronixem se může začít vážně
zabývat ráno.
Všichni vstávali časně. Balatronix seděl na svém místě u krbu a než Kedrigern posnídal chléb a slabé
pivo, přišli k němu postupně tři muži a žena, každý z nich nejprve položil na stůl peníze a pak s hlubokým
zájmem naslouchal každému slovu falešného čaroděje. Ženě dal amulet a poté odříkal zaklínadlo - stejné -
před každým ze tří mužů. Zaklínadlo nebylo Kedrigernovi ničím povědomé a přestože poslouchal velice
pozorně, nedávalo mu žádný smysl. Klienti však odcházeli velice spokojeni a s viditelnou úlevou.
Nakonec odešel i poslední z nich a Balatronix seděl u stolu chvíli sám. Když usoudil, že nikdo jiný už se
neobjeví, rozhlédl se po místnosti. Jediný, kdo tam kromě něj zůstal, byl Kedrigern. Balatronix na něj ukázal
a řekl: „Ty. Chlapče. Pojď sem,“ přičemž hlasitě luskl prsty. Kedrigern odolal pokušení odpovědět: „Ty.
Podvodníku. Jdi do...“ a přesně specifikovat směr i cíl. Cizincova drzost jej naprosto fascinovala. Jeho aura
neprozrazovala víc magické moci, než jakou vládl každý sluha. Zaklínadlo, které odříkal, byla jen nějaká
hatmatilka, kterou si nejspíš vycucal z prstu; amulet mohl být docela dobře kámen, jenž sebral po cestě a
zabalil do kusu hadru. A při tom jednal a mluvil jako by byl sám velký Merlin. Kedrigern ho toužil v zájmu
obecného poznávání světa ještě chvíli pozorovat a proto se zatvářil jako ztělesněná nevinnost a zeptal se:
„Já?“
„Ano, ty. Nemusíš se mě bát.“
Kedrigern udělal, co bylo v jeho silách, aby vypadal co nejpokorněji, a pomalu se přišoural k
Balatronixovu stolu, kde zůstal uctivě stát. „Mohu pro vás něco udělat, mistře?“
Toto oslovení Balatronixe zjevně potěšilo. Kriticky si Kedrigerna změřil od hlavy k patě. „Možná bych ti
mohl nabídnout místo ve svých službách. Kam máš namířeno?“
„Putuji na jih, mistře.“
Balatronix vyloudil zvuk, který evokoval spokojenost, ale neřekl nic. Ještě chvíli si Kedrigerna prohlížel a
pak konečně prohlásil: „Na prostého chlapce jsi docela čistý a patřičně zdvořilý. Možná bys vyhovoval. I já
cestuji na jih. Nabízím ti privilegium cestovat jako sluha ve společnosti Balatronixe.“
„Hlavního čaroděje Šesti království!“ zvolal Kedrigern s výrazem posvátné úcty v očích.
„To je jeden z mých četných titulů,“ mávl Balatronix nedbale rukou.
Když už se rozhodl vystupovat jako prostý člověk, pomyslel si Kedrigern, měl by projevit zájem o věci, o
které se prostí lidé obvykle zajímají. Přelétl pohledem stříbro na stole a zeptal se: „Jaká bude moje odměna,
mistře?“
Balatronix shrnul mince do svého měšce. „Nic tak pomíjivého, jako jsou obyčejné peníze, chlapče. Tebe
čeká větší štěstí. Nabízím ti příležitost sloužit čaroději, pobývat v jeho společnosti, pozorovat jeho způsoby
chování, poslouchat jeho slova a hřát se v jeho přítomnosti jako se hřeje maličká rostlinka v paprscích
slunce. To je skutečně bohatá odměna, ale vypadáš jako slušný chlapec a dnes se mi zachtělo být štědrý.“
„Ach, děkuji vám, mistře. Kdy začnu?“
„Hned. Odnes moje zavazadla do stáje, dohlédni, aby osedlali koně a pak na mě počkej přede dveřmi.“
Alespoň pojedu na koni, pomyslel si Kedrigern, když odcházel ke stáji. Sotva však svého oře uviděl,
napadlo ho, jestli by nebylo lepší jít pěšky. Ubohé stařičké zvíře bylo neuvěřitelně vychrtlé a vypadalo, jako
by každý jeho krok měl být tím posledním. Možná však vědělo něco užitečného a jelikož nebyl nikdo
nablízku, rozhodl se Kedrigern riskovat několik slov.
„Jedl jsi dnes vůbec něco?“
„Za moc to nestálo. Kdo jsi? Ty přece nejsi kůň.“
„Přítel. Pojedu na tobě.“
Kůň obrátil hlavu a prohlédl si ho. Pak si odevzdaně povzdechl. „Alespoň nejsi tlustý. To je dobře. Čeká
nás dlouhá cesta?“
„Nejspíš ano. Ale nepoužívám ostruhy ani bič.“
„To je od tebe opravdu hezké. Někteří lidé...“ Kůň si odfrkl. „Nasedej, prosím tě, opatrně, ano? Bolí mě
záda. A nespěchej na mě.“
„Nebudu. Jak se jmenuješ?“
„Blesk. Kdysi jsem býval docela rychlý.“
Podle Bleskových instrukcí připevnil Kedrigern sedlové vaky, přikrývky a ostatní zavazadla tak, aby byla
váha co nejpohodlněji rozložena. Blesk už možná nebyl nejrychlejší, ale alespoň byl klidný. K jakémukoliv
odporu mu scházela energie.
Když byli oba koně osedláni a naloženi, Kedrigern je odvedl ke dveřím hostince. Brzy na to se objevil
Balatronix doprovázený hostinským a jeho ženou. Oba měli na krku amulety a hlasitě vyjadřovali svému
odjíždějícímu hostovi nehynoucí vděčnost. Ať se Kedrigern snažil sebevíc, nedokázal zachytit byť i
stopovou magii ani jednoho z amuletů.
Sepnutím rukou udělal stupínek a pomohl Balatronixovi nasednout na koně. Bylo zřejmé, že to
Balatronixe upřímně potěšilo. Možná, že mu jeho předchozí sluha zapomněl pomoct při sesedání a právě to
bylo příčinou jeho propuštění - ale na druhé straně, Kedrigern slyšel, že na sebe křičeli vzájemně. Přece jen
bylo asi pravděpodobnější, že byl sluha ošizen o slíbenou odměnu.
Balatronix zamával na rozloučenou hostinskému, jeho ženě a služebnictvu, a pak pobídl svého koně do
pomalé, jednotvárné chůze. Když dorazili na hlavní cestu, přitáhl svému oři uzdu a nechal Kedrigerna, aby
jel po jeho boku. Zamyšleně se podíval na oblohu a řekl: „Dnes je dobrý den na cestování. K mému cíli
dorazíme za méně než tři dny.“
Kedrigern se zatvářil potěšené. Ve skutečnosti se ani za mák nestaral o to, kam šarlatán míří, pokud to
bylo na jih. Po třech dnech jízdy už budou dost daleko, aby se začal vyptávat na Jaquintu a jakmile zjistí, kde
ji najde, okamžitě se od falešného čaroděje oddělí.
„Určitě by tě zajímalo, kam mág mého formátu může cestovat,“ nadhodil Balatronix.
„Zajímalo, ale zeptat se na to mi připadalo příliš opovážlivé.“
„Hodný chlapec. Velice zdvořilý. To se mi líbí. Na konci mé cesty se ti dostane zvláštní odměny,“ řekl.
„Opravdu? A smím se zeptat, co to bude?“
„Spatříš největší čarodějku na celém světě. Jmenuje se Jaquinta.“
Tentokrát byla Kedrigernova radost opravdová a nelíčená. „Lepší odměnu bych ani nemohl žádat,“
odpověděl se šťastným úsměvem ve tváři.
Balatronix byl sice šarlatán a nejspíš i tak trochu zloděj, ale putovat v jeho společnosti bylo rozhodně
příjemnější než tábořit u cesty. Každou noc strávili v hostinci, kde Balatronix pokaždé opakoval svou
nabídku konzultací. Na první zastávce měli dva klienty, na druhé a třetí už se ale nenašel žádný. Nejenom že
všichni jeho nabídku ignorovali, ale někteří z lidí na jejich poslední zastávce ji doprovázeli hlasitými
obhroublými poznámkami a otevřeně se mu smáli.
„Však on by je ten smích přešel, kdybych je všechny proměnil ve šváby,“ bručel si Balatronix pod vousy,
když mu Kedrigern svítil na cestu do jeho soukromého pokoje, ve kterém Kedrigernovi štědře vyhradil kout.
„Proč jste to neudělal, mistře? To by je naučilo posmívat se čaroději.“
„Ne, musím ovládnout svůj hněv. Ti blázni nejsou hodni mé pozornosti. Velcí se nesnižují k tomu, aby
trestali hloupost.“
„To je velice šlechetné, mistře,“ odpověděl Kedrigern, který se musel kousat do rtu, aby nahlas nevyprskl
smíchy. Už si domyslel, že čím více se budou blížit k Jaquintině obydlí, tím méně přesvědčivá bude
Balatronixova póza, a těšilo jej, že se nespletl. Na konfrontaci s čarodějkou se vyloženě těšil. Balatronix v
její přítomnosti nejspíše shoří jako troud.
Kedrigern se setkání s Jaquintou nemohl dočkat i z jiných důvodů. Od chvíle, kdy před ním Balatronix
poprvé vyslovil její jméno, mu neustále vrtala hlavou otázka, co může mít podvodník jako on společného se
ženou takových kvalit. Určitě nebyli společníci. Nebylo ani příliš pravděpodobné, že by byli příbuzní. Těžko
se dalo uvěřit dokonce i tomu, že se navzájem znali. Milostný vztah byl naprosto nemyslitelný. Ačkoliv
nebyl Balatronix nijak přitažlivý, nebyl ani vyloženě ošklivý, ale jeho nafoukanost jej činila naprosto
nesnesitelným. Jak tedy bylo možné, že míří tak sebevědomě přímo k Jaquintinu obydlí? Zítra se to dozvím,
pomyslel si Kedrigern, když se toho večera zachumlal do přikrývky.
Hostinec opustili časně ráno v husté mlze. Jejich postup byl k velké Bleskově spokojenosti pomalý.
Kedrigern se jen s obtížemi držel Balatronixovi na dohled, mlha se za ním okamžitě zavírala a halila jej jako
plášť neviditelnosti.
„Mohu prokázat svému příteli Kedrigernovi službu a posvítit mu na cestu?“ zašeptal Kameňák ze svého
místa na hlavici hole. Jelikož v hostinci, kde přespali, neměl žádnou příležitost k vykonání dobrého skutku,
hořel nedočkavostí být někomu užitečný.
„Díky, Kameňáku, ale nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Jen by to k nám připoutalo pozornost. Les se
musí hemžit lupiči a jinými darebáky,“ odpověděl Kedrigern. Při tom pomyšlení popohnal svého koně a
dojel Balatronixe.
„Raději bychom se měli držet pohromadě, mistře. V té mlze může číhat kdokoliv,“ řekl.
„Číhat? Kdo by se odvážil napadnout čaroděje?“
„Zoufalí lidé se mohou pokusit o cokoliv.“
„Cha! Rád bych viděl lupiče nebo zbojníka-“
Pokud by byla Balatronixova slova upřímným přáním - což ovšem nebylo příliš pravděpodobné - bylo
vyslyšeno se vskutku příkladnou rychlostí. Na cestě před nimi se objevila skupinka otrhaných mužů s kyji v
rukou. Další se postupně vynořovali z mlhy a zpoza stromů. Neříkali nic, ale jejich kyje, dýky a oštěpy
hovořily o jejich úmyslech celkem jasnou řečí.
„Teď máte příležitost užít svou velkou moc, mistře,“ poznamenal Kedrigern.
Ale Balatronix místo toho užil ostruhy. Jeho kůň vyrazil vpřed a srazil jednoho z lupičů k zemi. Ostatní
bandité mu na poslední chvíli uskočili z cesty a v příštím okamžiku už falešný čaroděj mizel za zvuku kopyt
v mlze. Kedrigern shledal, že se nachází sám uprostřed kruhu velice rozzlobených ozbrojených rabijátů.
„A jsme v maléru,“ poznamenal Blesk tichým zaržáním. Soudě podle slov okolostojících lupičů, měl
úplnou pravdu.
„Tenhle nám neunikne,“ řekl jeden z nich.
„Pořádně mu napráskáme za oba!“
„Já chci jeho boty!“
„Já si vezmu jeho plášť!“
„Z koně uvaříme guláš a najíme se všichni.“
Uprchnout na Bleskoví bylo nemožné. Kedrigern zaváhal. Měl zaútočit, nebo se spokojit s ochranným
kouzlem? Obě možnosti vyžadovaly velké množství magie. A na rozhodování neměl mnoho času.
„Mohu nějak pomoci svým přátelům Kedrigernovi a Bleskoví?“ otázal se Kameňák zdvořile.
„Rozhodně ano,“ řekl Kedrigern.
Maličká postavička seskočila z konce hole. Dříve, než se zaduněním padajícího balvanu dopadl na zem,
nabyl Kameňák velikosti býka a stále rostl. Najednou měl větší zuby a měl jich víc, než si Kedrigern
vzpomínal, a na rukou měl obrovské drápy. Hrozivě zavrčel a kroky, pod kterými se otřásala zem, zamířil k
nejbližšímu triu lupičů.
Druhé zavrčení, hlasitější než první a doprovázené seknutím drápů, zbavilo lupiče odvahy docela. V
panice se rozprchli na všechny strany a zmizeli v mlze tak rychle, jako by je odčaroval. Kameňák se obrátil a
zasmál se jako šťastné děcko. Pak vyskočil, ve vzduchu se zase začal zmenšovat, a na konec Kedrigernovy
hole dopadl už zase tak malý, jako byl dřív. „Myslím, že to bude stačit,“ poznamenal.
„Dobrá práce, Kameňáku,“ pochválil ho Kedrigern a Blesk souhlasně pohodil hlavou. „Vypadal jsi
skutečně hrůzostrašně.“
„Naštěstí dokážu zaujmout množství strašidelných podob. Pomáhá mi to řešit problémy bez toho, abych
se musel uchylovat k násilí.“
„Udělal jsi to vážně skvěle.“
„Pro přátele cokoliv. A vy jste moji přátelé,“ řekl Kameňák.
„Co se stalo se šéfem?“ otázal se Blesk.
Kedrigern se zasmál. „Myslím, že pořád ještě uhání.“
Dál pokračovali nerušené. Kolem poledne dorazili na křižovatku. Tam stál ukazatel směrů, ale nápisy na
něm bohužel byly tak vybledlé, že se vůbec nedaly přečíst. Kedrigern si uvědomil, že teď bude muset hledat
Jaquintu na vlastní pěst a to bude v kraji, kde ani ukazatele neposkytují žádné informace, velice obtížné -
zvlášť pokud si čarodějka střeží své soukromí. Mohl jen doufat, že její magie bude dostatečně silná, aby ho k
ní sama přivedla.
Na dohled od křižovatky stála hospoda a Kedrigern zamířil k ní, aby se tam vyptal na cestu. Když sesedal,
zahlédl ve stáji Balatronixova koně.
Sotva vešel dovnitř, uviděl Balatronixe sedět na lavici u krbu. Před sebou na stole měl přesýpací hodiny a
několik stříbrných mincí. Právě naslouchal velice špinavému muži v hadrech, který mu líčil své potíže se
získáváním srdce jedné místní vdovičky. Balatronix muže vyslechl, pak sáhl do záhybu pláště, vytáhl
odtamtud amulet - kolik jich s sebou asi nosí? napadlo Kedrigerna - a se spikleneckým úsměvem ho vtiskl
muži do dlaně. Potom vzhlédl a uviděl Kedrigerna. Brada mu poklesla a oči mu překvapením vylezly z
důlků. Několik okamžiků lapal užasle po dechu, pak se ale vzpamatoval a ve tváři se mu zase objevil
sebejistý výraz.
„Vidím, že má lest slavila úspěch. Věděl jsem, že nás to zachrání.“
„Jakou lest máte na mysli, mistře?“ zeptal se Kedrigern, kterému působilo značné potíže zachovat výraz
uctivého obdivu.
„Přece jak jsem se vypořádal s těmi lupiči. Věděl jsem, že budou pronásledovat mne a ty tak budeš v
bezpečí.“
„A pronásledovali vás?“
Balatronix nezaváhal ani na okamžik. „Samozřejmě. Všech čtyřicet jsem jich znehybnil zaklínadlem,
pěkně od plic jsem jim řekl, co si o nich myslím, a pak jsem je proměnil ve vlky. Ti si příště rozmyslí
obtěžovat poctivé pocestné!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář