Kapitola 4.
10. 7. 2008
Čtyři Téhož odpoledne zastavili na rozcestí, kde do čtyř světových stran ukazovaly čtyři anonymní ukazatele. Stejně jako všechny ostatní, na něž zatím narazili, i tyhle byly silně vybledlé a ošlehané větrem, takže na jejich tabulích zbyly jen naprosto nečitelné pozůstatky písmen. Balatronix se na ukazatel chvíli díval a pak prohlásil: „Jaquinta bydlí někde tady. Musíme se jen držet znamení.“ „Už jsme projeli kolem tří znamení a na žádném z nich nebylo jediné čitelné slůvko,“ namítl Kedrigern. A neubránil se pokušení dodat: „Co vlastně hledáme, mistře? Velkou tabuli s nápisem: 'Tudy k Jaquintě'?“ „Ne, ty hlupáku. Myslel jsem nezaměnitelná znamení čarodějčiny přítomnosti.“ „Vy skutečně dokážete vycítit přítomnost jiného čaroděje?“ „Samozřejmě. Kdyby se v okruhu sta mil nacházel jiný čaroděj, věděl bych o něm.“ „Chcete říct... že kdybych já byl čaroděj, poznal byste to?“ „No jistěže ano, ty troubo,“ odsekl Balatronix. Opovržlivě zhodnotil pohledem Kedrigernovy obnošené šaty, rozcuchané vlasy a mladistvý zjev. „Každý čaroděj by poznal kolegu, pokud by jel vedle něj na dosah ruky.“ S tím Kedrigern plně souhlasil. V poledne ucítil ve vzduchu první zatetelení magie a když se zase zastavili na křižovatce cest, cítil silný tah směrem k jihozápadu. Balatronix nijak nedal najevo, že by si cokoliv uvědomoval. Jelikož už Kedrigern nechtěl dál marnit čas, sesedl z koně, otřel nečitelný ukazatel rukávem a předstíral, jako by ho dlouze zblízka studoval. Nakonec řekl: „Je to tudy, mistře.“ „Co je tudy?“ „Jaquintin dům.“ „Chceš říct, že dokážeš přečíst slova na rozcestníku? Já nepřečtu nic.“ Kedrigern sice také ne, ale cítil Jaquintinu magii stejně jistě, jako by bylo její jméno napsáno na ukazateli zářícím písmem. „Když se na něj podíváte zblízka, dají se jednotlivá písmena trochu rozeznat. Určitě je to tahle cesta,“ zavolal a ukázal na jihozápad. Balatronix si položil ruku na čelo, zavřel oči a zaklonil hlavu. V této meditační póze setrval asi půl minuty, pak se podíval na Kedrigerna a prohlásil: „Ano, je to jihozápadní cesta. O tom se nedá pochybovat. To jenom Jaquintina aura byla zastíněna mou vlastní velkou mocí. Nuže, nasedni rychle na koně. Nesmíme marnit čas.“ Už se skoro stmívalo, když narazili na úzkou stezku, která odbočovala z hlavní cesty. Tou dobou už byla Jaquintina přítomnost stejně patrná, jako večerní chlad, ale Balatronix o ní neměl zjevně ani potuchy, protože přejel kolem odbočky, jako by tam ani nebyla. Kedrigernovi už se příčilo pořád něco předstírat, ale musel dohrát svou hru do konce. „Podívejte se, mistře!“ zavolal. „Dům.“ Samozřejmě žádný dům neviděl. „Dům? Kde? Já žádný dům nevidím,“ namítl Balatronix. „Přece tamhle, za těmi stromy. Není moc dobře vidět, ale s vašimi schopnostmi...“ „Ano, samozřejmě, teď už ho vidím. Musíme jet tudy, přesně jak jsem říkal.“ Vydali se po stezce a Kedrigern cítil, jak přítomnost magie roste, až dosáhla takřka nebezpečné intenzity. Pokud pojedou dál, mohou každou chvíli narazit na obranné zaklínadlo. Jelikož Kedrigern neměl ani potuchy, jaký je Jaquintin vztah k sousedům nebo neohlášeným návštěvníkům, vůbec se mu nechtělo riskovat srážku s aktivním hlídacím kouzlem. Předklonil se a zašeptal Bleskovi do ucha: „Rychle, předstírej, že tě bolí nohy.“ „Ale mě bolí nohy. Mě bolí vždycky,“ opáčil kůň. „Tak zastav a začni vrávorat.“ Blesk poslechl a Kedrigern zavolal na Balatronixe. „Mistře, musíme zastavit. Můj kůň se asi zranil.“ „Nemůžeme tady stát celou noc kvůli hloupému starému koni. Nemám v úmyslu spát venku.“ „Půjdu napřed a seženu pomoc.“ Balatronix se nad tím chvíli zamyslel a pak řekl: „Jdi napřed. Představ nás Jaquintě a řekni jí, aby nám poslala pomoc.“ To je pro něj typické, pomyslel si Kedrigern. Myslí si, že může rozkazovat velké čarodějce, jako by to byla nějaká služka. Nyní, když se on a Balatronix nacházeli v naprosté divočině uprostřed ničeho, nebyl už důvod, aby dál něco předstíral. Jaquinta stejně pošle toho podvodníka pryč hned jakmile poprvé otevře ústa a předvede jaký je osel. Kedrigern spěchal po stezce k Jaquintiné obydlí. Zakrátko před sebou ucítil jasné zatetelení magie a vzápětí zahlédl ve světle zapadajícího slunce bíle oděnou postavu. Zastavil. „Kdopak jsi?“ otázala se postava. „Jsem Kedrigern, bývalý učeň čaroděje Tarrendina. Přišel jsem navštívit čarodějku Jaquintu,“ odpověděl. Zaklínadlo, které ho obklopovalo, se rozplynulo. Žena v bílém odpověděla sytým, sladkým hlasem: „Cítím přítomnost čaroděje.“ „Jsem čaroděj.“ „Jsi velice mladý.“ „Učím se rychle. Tarry říkal, že postupuji velice nadějně.“ „A proč se chceš setkat s Jaquintou?“ „To je dlouhá historie. Doufal jsem, že se něco dozvím o svých skutečných rodičích, jenomže jsem zjistil, že ta informace je blokována. Vy byste mě mohla naučit, jak proniknout přes její ochranné kouzlo.“ „Zdá se, že sis jistý, že jsem Jaquinta.“ „Vím, že jste. Magie, která z vás vyzařuje, může patřit jen velice mocné čarodějce.“ Tentokrát Jaquinta neodpověděla. Až po nějakém čase řekla: „Cítím také přítomnost démona.“ „Ten je tady se mnou. Je polepšený. Teď už koná jenom samé dobré skutky.“ „Démon, který koná dobré skutky, není zrovna obvyklý zjev.“ „I to je dlouhá historie. Pokud si to přejete, může vám ji Kameňák vyprávět sám.“ „Docela ráda si ji poslechnu.“ Kameňák pochopil její slova jako výzvu, aby začal mluvit, proto seskočil z Kedrigernovy hole, nemotorně se uklonil bíle oděné postavě a pak několika slovy vylíčil, jak došlo k proměně jeho charakteru a jak ho ostatní démoni vyhnali ze svého středu a potrestali za jeho dobré skutky zakletím do nitra balvanu. Jaquinta naslouchala mlčky. Když Kameňák domluvil, chvíli zamyšleně mlčela, a pak řekla: „Polepšený démon by mohl být zajímavý společník.“ „A nemohl bych být váš přítel?“ zajímal se Kameňák. „Jestli se budeš chovat jaksepatří, ráda tě budu nazývat svým přítelem. A teď mi vyprávěj o Tarrym, Kedrigerne. Daří se mu dobře?“ Kedrigern jí pověděl o souboji Tarrendina se zlou mocí, která ohrožovala království jeho starého přítele. Vylíčil jí, jak jeho mistr v posledním okamžiku vyvázl záhubě v podobě ptáčka a jakou roli sehrál s Fraigovou pomocí v rozhodující bitvě on sám. „Nic víc o něm nevíš?“ otázala se čarodějka, když skončil. „Fraigus říkal, že Tarry bude ptákem po celý zbytek svého života. Zaklínadlo, které použil, je nevratné.“ „Tenhle druh zaklínadel vždycky zanechává trvalé následky. Ale Tarry je velice vynalézavý čaroděj. Nějaká naděje pořád ještě zbývá.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. „A teď, co s tebou. Povídal jsi, že by ses rád něco dozvěděl o svých pravých rodičích.“ „Ano.“ „Ale ta informace je blokována zaklínadlem.“ „Je.“ „A navzdory nebezpečí, které je s tím spojeno, chceš, abych tě naučila jak to zaklínadlo zlomit.“ „Chci.“ Jaquinta ze sebe vydala těžko srozumitelný zvuk, něco jako 'Mmm-hmm', a její odmlka byla tentokrát výrazně delší. Když zase promluvila, zněl její hlas tiše, jako by promlouvala spíš sama k sobě. Kedrigern ten tón dobře znal a věděl, že nyní není na místě čarodějku přerušovat. „Obecně vzato, vědět je lepší než nevědět, zvlášť když se jedná o záležitost identity vlastních rodičů.“ Následovala další odmlka. „Na druhé straně, taková informace se obvykle neutajuje bez dobrých příčin. Zkoušet ji získat navzdory ochrannému zaklínadlu by mohlo být nebezpečné, nebo dokonce špatné.“ Odmlka. „Ovšem Tarry určitě nepatřil k těm, kteří by poslali mladého učně na cestu jeho vlastní zkázy.“ Následovala další dlouhá odmlka, po které čarodějka pokračovala: „Mladý čaroděj chce, abych ho naučila, jak proniknout zaklínadlem, které před ním ukrývá tajemství. Odtajňovací kouzla patří k mým specialitám a jsem také docela dobrá učitelka. Má pomoc mu tedy nebude odepřena.“ A po chvíli: „Koneckonců, když se člověk taková odeklínadla naučí, neznamená to ještě, že je musí použít. Rozhodnutí je jen na něm. Já se pouze rozhodnu, jestli ho učit budu nebo nebudu. Tudíž,“ uzavřela konečně svůj monolog, „já ho učit budu. Žák může vnést do mé tiché domácnosti trochu vzrušení.“ „Takže mi pomůžete!“ „Pomůžu. Možná dokonce vymyslím nějaké dobré skutky, které by mohl vykonat tvůj přítel.“ „Děkuji vám, laskavá paní. Navěky budu vašim přítelem,“ zakrákal Kameňák. „Pojďte dál. Uzavřu za vámi ochranné kouzlo.“ Kedrigern popošel o několik kroků a pak se zastavil. „Úplně jsem zapomněl na Balatronixe! To je třetí člen naší malé skupinky.“ „Balatronix? On je tady?“ Jaquinta nevypadala ani trochu potěšeně a její výraz okamžitě zpřísněl. „Proč sem leze? Chce si půjčit peníze?“ „O půjčování neříkal nic. Je oblečený jako čaroděj, ale nepřipadá mi-“ „Balatronix? Čaroděj!“ Jaquinta zvrátila hlavu dozadu a pak se od srdce rozesmála. „Čaroděj!“ zopakovala ještě jednou a pak přešla do nezvládnutelného chichotání, které se - jako nějaké dítě při vážné slavnostní situaci - marně snažila potlačit. „Vy ho znáte?“ „Je to můj velice vzdálený příbuzný. Pra-pra-pra-pra-synovec, myslím, a možná ještě nějaké to pra navíc. Sama přesně nevím, v příbuzenských vztazích jsem nikdy neměla úplně jasno. Takže ty tvrdíš, že se vydává za čaroděje?“ „Za hlavního čaroděje Šesti království, abych byl docela přesný.“ Jaquinta si dala ruku před ústa a vyrazila ze sebe další tlumené zachichotání. „Ubožáček. Balatronix se prostě nehodí vůbec k ničemu. Je příliš bojácný, než aby se mohl stát rytířem, na obchod nemá hlavu... už vůbec se nehodí na kněze a jako právník je taky naprosto beznadějný... Pravděpodobně skončí jako rádce na dvoře nějakého krále, ale ještě předtím je pevně odhodlán selhat v každičkém odvětví lidské činnosti. Takže teď je čarodějem. Je v tom hrozný, že?“ „Bojím se, že ano. Pokud vím, neudělal jediné kouzlo. A cítil jsem z něj pouze velice jemný odér magie.“ „To bylo pravděpodobně z jeho hávu. Předpokládám, že všechny čarodějnické náležitosti má prvotřídní kvality?“ „Podle oděvu je to čaroděj od hlavy až k patě. Nikdy v životě jsem neviděl impozantnější medailon.“ Jaquinta přikývla. „Peníze nejsou pro Balatronixe žádný problém. Jsou to přirozeně rodinné peníze - sám si nikdy v životě nevydělal jediný měďák. Co se oblečení týče, je bohatě vybavený. Když se chtěl stát rytířem, první co udělal bylo, že si koupil nádherné brnění a válečného oře. Jenomže mu pořád padalo kopí. A jakmile jeho kůň trochu zrychlil, spadl obvykle i on. O dva dny později to všechno prodal s velkou ztrátou. A tak je to s ním pokaždé.“ „Na někoho, kdo zažil tolik neúspěchů, je velice sebevědomý.“ Jaquinta se na něj podívala s takřka mateřským soucitem. „Drahý chlapče, velice málo znáš svět. Právě neúspěšní lidé překypují sebevědomím. Ti, kdo jsou v něčem skutečně dobří, vědí, jak těžké je být v něčem byť jen obstojně dobrý a to je naplňuje pokorou. Jenom vyložení hlupáci věří, že dokážou všechno.“ Povzdechla si. „Nu, bojím se, že nemůžu nechat příbuzného stát celou noc venku.“ „Já půjdu a přivedu toho pošetilého muže, který předstírá, že je velký čaroděj,“ nabídl se Kameňák. „Bude to přátelská službička.“ „Možná bych měl jít raději já,“ řekl Kedrigern rychle. „Vždyť jsem mu tebe ještě ani nepředstavil. A koneckonců, jsem přece jeho sluha.“ „Pokud si to můj přítel Kedrigern skutečně myslí, pak to tak bude,“ odpověděl Kameňák a zase zaujal své místo na holi. „Takže Balatronix neví, že jsi čaroděj?“ otázala se Jaquinta Kedrigerna. „Ne. Najal mne jako sluhu.“ „Viděl Kameňáka?“ „Ne.“ „Ubožáček. Vypadá to, že ho čeká překvapení, že?“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
