Kapitola 5.
10. 7. 2008
Pět Ve světle svící, jež měkce zalévalo její prostorný a elegantně zařízený dům, byla Jaquinta překvapivě půvabná. Vysoká, bledá a štíhlá žena se pohybovala se samozřejmou grácií mezi třpytícím se stříbrem a křišťálem, nádherně vyřezávaným nábytkem a skvělými tapisériemi. Byla oděná v jednoduchých bílých šatech, které jí spadaly až na zem, a na krku jí visel stříbrný medailon. Na jednom zápěstí měla stříbrný náramek zdobený planoucími rubíny velkými jako třešně. Smolně černé vlasy s delikátním nádechem stříbra jí splývaly až do pasu. Kedrigern věděl, že už jí musí být celá staletí, ale ve tváři neměla jedinou vrásku a její oči byly jasné a zářivé jako oči dítěte. Byla nadčasová a dokonalá; byla to zkrátka žena, které by stačilo kývnout prstem a králové by jí padali k nohám. Vůdčí osobnost, to bylo označení, které se na ni hodilo, byť ji vystihovalo jen velmi nedokonale. Patřila zkrátka k lidem, kteří vydávají rozkazy pouhým pozvednutím obočí. Na Balatronixe ovšem zjevně žádný dojem nečinila. Když dojedl lehkou ale sytou polévku, a když se dozvěděl o pravé povaze svého společníka na cestách, upadl do mrzutého, trucovitého mlčení. Teď stál u ohně, ruce měl založené na prsou a tvářil se přísně. „Tohle se nedá jen tak prominout, tetinko. Ten hoch mě naprosto úmyslně oklamal.“ „Nikdy jste se mě na to neptal,“ hájil se Kedrigern. „Kdybys byl slušný čaroděj, hrdě by ses k tomu hlásil - tak jako já.“ „Po pravdě řečeno, lepší čarodějové na sebe neupozorňují,“ podotkla Jaquinta. „A už vůbec se nechvástají.“ Balatronix chvíli uraženě mlčel a pak to zkusil jinak. Ušklíbl se a řekl: „A předpokládám, že si lepší čarodějové taky obvykle domů vodí démony.“ „Tohle je můj dům, chlapče,“ připomněla mu Jaquinta tiše a přitom se dívala z okna ven, kde se zahradou plížil blíže nedefinovatelný stín.“ „Ale vždyť je to démon! To je neuvěřitelné!“ „Kameňák říkal, že je polepšený, a já mu věřím. Jediné co chce, je být každému přítelem a konat dobré skutky. Zatím na mne dělá dojem mnohem příjemnějšího společníka než většina lidí, se kterými jsem se setkala - některé z nich bych rovnou mohla jmenovat.“ „A co si myslíš, že si budou říkat lidé o mně, jestli se to roznese? 'Tamhle jde Balatronix. Jeho teta se přátelí s démony.' Vždyť mě to zruinuje!“ „Tak za prvé, nejsem tvoje teta. Byla bych ti vděčná, kdybys mě tak přestal oslovovat. Jsem tvoje velice vzdálená příbuzná a pokaždé, když promluvíš, si přeju být ještě vzdálenější. A za druhé, už ses sám zruinoval několikrát a nikdo ti v tom ani nemusel pomáhat.“ „Určitě bys byla raději jeho tetinka,“ opáčil Balatronix a ukázal prstem na Kedrigerna. „Nechci být ničí tetinka. To slovo se mi hnusí. Prosím, už je v tomhle domě nikdy neužívej.“ Balatronix rozhodil rukama a odevzdaně si povzdechl. „No dobře, dobře. Vidím, že tu nejsem vítán. Tak mi prostě jen řekni, jak se stanu dobrým čarodějem. Pak zase hned vypadnu a už tu nebudu dál zaclánět. Mého falešného sluhu a jeho pekelného mazlíčka si můžeš nechat.“ Jaquintě už pomalu začala docházet trpělivost. „Ty můj ubohý poblouzněný Balatronixi, zdá se, že ses rozhodl nechápat. Stát se čarodějem to není záležitost několika jednoduchých pouček, které se člověk může naučit nazpaměť.“ Zvednutím ruky umlčela jeho námitky a pokračovala. „Je to něco jako stát se šachovým velmistrem, jenomže neskonale těžší.“ „Šachy jsem se naučil hrát za odpoledne,“ prohlásil Balatronix a pyšně se rozhlédl po všech přítomných. „Bystré dítě se dokáže naučit základní tahy za méně než hodinu, ale stát se mistrem trvá celý život a jen málokomu se to podaří. Už jen na to, aby se člověk stal slušným amatérem, jsou zapotřebí desetiletí tvrdé dřiny a soustavného studia. Stejně tak ten, kdo se chce stát čarodějem, musí přečíst a naučit se zpaměti -“ „Čtu nerad a nikdy si z toho, co přečtu, nic nezapamatuju,“ skočil jí zamračeně do řeči. „Pak se z tebe čaroděj nikdy nestane,“ prohlásila Jaquinta a zářivě se na něj usmála. „Jsem ráda, že jsme tvůj problém vyřešili tak rychle. Jaké povolání je na tvém seznamu další v pořadí?“ Balatronix se ještě chvíli mračil střídavě na ni a na Kedrigerna, a potom prohlásil: „Myslím, že bych mohl zkusit stavět katedrály.“ Kedrigernovi hlavou bleskla noční můra: tuny kamení, olova, skla a těžkých dubových trámů se řítí dolů na hlavy nic netušících věncích. Ze zasmušilého pohledu, který se na okamžik usídlil v Jaquintině tváři, pochopil, že má o Balatronixových schopnostech přibližně stejné mínění. Čarodějka se však rychle vzpamatovala a zvolala s líčeným nadšením: „To je ale skvělý nápad! Na to se nebudeš muset tak dlouho učit, nejspíš bude docela stačit dvacet let nebo tak nějak. A budou to zdravě prožité roky: hodně práce na čerstvém vzduchu a za každého počasí, lezení po žebřících do závratných výšek, přenášení těžkých kamenů, utužování svalů. Příjemně jsi mě překvapil! Ano, to se ti určitě bude líbit!“ Balatronix se zatvářil udiveně. „Dvacet let?“ „Myslela jsem jen učňovská léta, samozřejmě. Pak to bude trvat ještě nejméně dalších deset, než si budeš moci postavit svou první katedrálu. Musím se přiznat, že obdivuji tvou trpělivost.“ Zdálo se, jako by Balatronixe něco opustilo; nebylo to nic, co by se dalo změřit nebo zvážil, faktem však je, že se trochu zmenšil. „Možná bych mohl... katedrály jen navrhovat,“ řekl tichým hlasem. „Ještě lepší nápad! A procvičit se můžeš na rodinném sídle. Mohl bys začít navržením stájí a stodol, a postupně se propracovat ke kaplím, domům a hradům, a nakonec i k těm katedrálám. Dám ti hezkou kresličskou soupravu, abys mohl hned začít.“ Představa došků řítících se na krávy už Kedrigernovi nepřipadala tak hrůzostrašná jako předchozí vize, a vědomí, že se Balatronix patrně brzy vzdá i této své deziluze, skýtalo značnou útěchu. Už teď se zdálo, že ve svém prvotním nadšení značně ochladí, protože řekl vyčítavým tónem: „Žádnou kresličskou soupravu nechci. Ještě si to všechno musím nechat pořádně projít hlavou. Když jde o mou kariéru, nenechám se nutit k žádnému ukvapenému rozhodnutí.“ „To je od tebe velice prozíravé.“ Balatronix se obrátil na Kedrigerna. „Předpokládám, že tady míníš zůstat tak dlouho, dokud tě nenaučí všechny svoje triky.“ „Můj pobyt tady bude tak dlouhý nebo tak krátký, jak rozhodne Jaquinta,“ opáčil Kedrigern důstojně. „No, ten můj bude rozhodně krátký. Odjedu za úsvitu. A očekávám odpovídající ubytování na noc,“ oznámil Balatronix. Zdálo se, že už je zase plně ve své kůži. „Pokoj ti nechám připravit hned.“ Jaquinta tleskla rukama a nepopsatelná postava ze zahrady se přemístila dovnitř domu, kde zůstala stát u schodů. Bylo to zjevení, tu poněkud zřetelné z jedné strany a tu zase z druhé, ale nikdy se neustálilo na tak dlouho, aby se dal bezpečně určit jeho vzhled. Kedrigern si je zvědavě prohlédl. Čím pozorněji se však díval, tím méně si byl jistý, co vidí, až se před ním nakonec vznášel jen neurčitý mlžný tvar. „Co to je?“ otázal se Balatronix. „Během večeře se to pořád motalo kolem stolu.“ „Neukazuj prstem. Je to neslušné. Jmenuje se Sklittimachus.“ „Tvůj skřet pomocníček?“ „Samozřejmě, že ne. Já žádného skřeta pomocníčka nemám, chlapče,“ vysvětlila mu s výrazem distingovaného znechucení ve tváři. „Ty mají čarodějnice. Sklittimachus sem přišel na návštěvu. Trochu mi pomáhá s domácností.“ „Ale co to je?“ „Nikdy mi to neřekl a já se ho nikdy neptala.“ Usmála se, pokynula hlavou a přízrak zavířil na schodech a byl pryč. Balatronixova zavazadla odletěla s ním. „Bude se tady ometat dlouho?“ „Doufám, že ano. Je to skvělý pomocník. A rychlý. Tvůj pokoj už je připravený.“ „Ale vždyť teprve... teď přece...“ „Určitě jsi unavený. Dobrou noc, drahý chlapče. Snídaně je přesně v sedm. Sklittimachus tě probudí. Hezky se vyspi,“ řekla Jaquinta a mávnutím ruky mu naznačila, že má odejít. Balatronix váhavě vykročil s kyselým 'Dobrou noc' do schodů a na každém stupni se nervózně ohlížel přes rameno. Jaquinta se se zářivým úsměvem ve tváři obrátila na Kedrigerna, „Doufám, že ještě nejsi tak unavený, abys mi nemohl vyprávět o Tarrendinovi a jak ses u něj učil, o Fraigovi a o té hrozné záležitosti, do které ses zapletl - prostě o všem, co si myslíš, že by mě mohlo zajímat.“ Její úsměv rázem zahnal všechny strázně putování do zapomnění. Kedrigern se posadil u jejích nohou a pustil se do zkratkovitého líčení svého životního příběhu. Vyprávění se protáhlo až do pozdních nočních hodin, a když končil, oba už zdvořile potlačovali zívání. „...A pak jsem se vrátil do Tarryho jeskyně, kde jsem bydlel a učil jsem se z jeho knih. Hrozně rád bych ale pronikl kouzlem, které mi brání poznat mé pravé rodiče. Jednou jsem to už zkusil a neuspěl jsem. Pak jsem našel vaše jméno v Tarryho zápisníku. Připadalo mi, že vás považoval za odborníka na všechno. Proto jsem se rozhodl vás navštívit a teď jsem tady.“ „Můj drahý chlapče. Odborník na všechno nejsem zcela určitě. Nejsem si dokonce ani jistá, jestli jsem odborník na vůbec něco.“ „Tarry si to myslel.“ „Tarry byl drahoušek. Když jsme byli mladší...“ Povzdechla si, na okamžik upadla do zamyšleného ticha, pak mávla rukou a vrátila se do přítomnosti. „Tvoje vyprávění je velice zajímavé. Pomohu ti, jestli to bude v mých silách, ale v tuto chvíli si nejsem jistá, jestli mou pomoc skutečně potřebuješ. Odtajňovací kouzlo už jsi přece jednou udělal sám.“ „Jenomže jsem neuspěl. Slyšel jsem hlasy svých rodičů, ale nemohl jsem s nimi mluvit.“ „Pokud jsi je skutečně slyšel, pak sis vedl velice dobře. Jestliže se utajovací kouzlo udělá pořádně, může být neporušitelné.“ „Třetí zákon magie říká, že: 'Každému zaklínadlu odpovídá odeklínadlo stejné síly, ale opačné orientace - a totéž platí pro kouzla.'„ „Drahý chlapče, já zákony magie znám. Samozřejmě, že se každé zaklínadlo dá odeklít a každé kouzlo odkouzlit, ale aby ses dostal před utajovací kouzlo, které udělal mistr, musel bys být...“ Chvíli si jej mlčky prohlížela a její pohled byl tak intenzivní, až se Kedrigernovi zdálo, že nahlíží přímo do jeho nitra. „Co bych musel být?“ Mávla rukou a řekla jenom: „Velice nadaný. Možná, že jsi. Poznat to vyžaduje čas. Prozatím buď mým hostem. Mám spoustu volných pokojů a také mám hromadu knih, které by sis měl přečíst. Najdu pro tebe nějaké užitečné zaměstnání. Zahálka mládí nesvědčí,“ uzavřela rozhovor Jaquinta. „Ale teď už je čas jít na kutě. Nezapomeň, snídaně je v sedm.“ Ráno se Balatronix o zamýšleném odjezdu už ani nezmínil. Místo toho obdivně hovořil o Jaquintině příbytku, chválil dům, pozemky a všechno, co k nim náleželo, s výjimkou kůlničky na zahradě. „Už bys vážně potřebovala novou,“ řekl. „Ta, kterou máš, je zralá na spadnutí. Když jsem šel včera spát, udělal jsem si několik hrubých náčrtků a jakmile mi dáš tu kresličskou soupravu, kterou jsi mi slíbila, hned se pustím do práce na plánech. Nebude mi to trvat déle než několik dní.“ „To je od tebe hezké, že mi věnuješ tolik času,“ odpověděla Jaquinta. „A Kedrigern ti ji pak může postavit.“ „Kedrigern bude mít dost práce jinde.“ „Mně to nevadí,“ řekl Kedrigern. „Tarry i Fraigus vždycky říkali, že je manuální práce velice užitečná. Když se do toho dáme oba dohromady, budeme mít kůlnu postavenou za dva nebo tři dny.“ Balatronix pozvedl obočí. „Já budu, samozřejmě, dohlížet.“ „O tom si promluvíme, až budou plány hotové,“ řekla Jaquinta a tón jejího hlasu naznačoval, že další diskuse na toto téma není ani nutná ani vítaná. „Řeknu Sklittimachovi, aby donesl kreslicí potřeby a všechno ostatní co potřebuješ k tobě do pokoje. Pracovat můžeš tam. A teď...“ Vstala a obrátila se ke Kedrigernovi. „Mám práci pro tebe.“ Balatronix se při jejích slovech ušklíbl. „Takže já jdu do pokoje a začnu kreslit plány, zatímco tenhle mládenec se pustí do uklízení,“ konstatoval se zjevným uspokojením. Ke Kedrigernovi dodal: „Nestrhej se. Šetři si síly na stavění.“ A pak, s úsměvem na tváři, odešel. Jaquinta odvedla Kedrigerna do své pracovny. Jakmile za sebou zavřela dveře, řekla: „Balatronixe si nevšímej. Až trochu nabere rozum, bude v pořádku. Jenom doufám, že to stihne dřív, než bude tak starý, že už to na něm stejně nikdo nepozná.“ „Mně nevadí,“ odpověděl Kedrigern. „To je dobře. Nechci, aby ses něčím rozptyloval. Napíšu ti seznam knih, které si přečteš. Až s tím budeš hotov, rozhodneme se, co dál. Ale nejprve bych se ráda vrátila k některým věcem, o nichž jsi mi vyprávěl včera večer.“ „Jak si přejete.“ „Zmínil ses o zaklínadlu Bílého čaroděje. Skutečně jsi ho zvládl sám?“ „Ne tak docela. Vlastně ho udělal Tarry. Vyslovil ho prakticky celé, až na několik posledních slov, ale než ho mohl dokončit, byl přemožen. Přiletěl ke mně jako pták, řekl mi poslední fráze a já jsem zaklínadlo dokončil.“ „Aha. Víš o tom zaklínadlu něco bližšího?“ „Ne.“ Jaquinta se zatvářila vážně a pak rozhodně kývla hlavou. „Než se vydáš na cestu domů, budeš vědět. Teď další věc. Chci slyšel všechno o smrti tvých poručníků, každičkou podrobnost.“ Kedrigernovi se sevřelo srdce v hrudi. Krutá smrt Hoba a Mag, vesnických manželů, kteří ho jako nemluvně v peřince našli ráno po Svatojánské noci ve vílím kruhu, byla nejbolestnější vzpomínkou jeho života. Byl pro ně jenom přítěží; teď už to věděl a styděl se za to. Byl rozmazlený a sobecký, celé dny si jenom hrál, zatímco oni pracovali od úsvitu do tmy. Za jejich dobrotu jim nikdy ani nepoděkoval, nikdy jim nedal najevo, že je jim vděčný. Teprve až když byli zavražděni tlupou lupičů si uvědomil, jak ho vlastně milovali a jak ochotně se pro něj obětovali; a pak už bylo na vděčnost navždy pozdě. S Hobem a Mag umřela i jeho naděje, že se něco dozví o svých pravých rodičích. Nepomohla mu ani magie - jediné, co jejím prostřednictvím získal, byl mučivý záblesk následovaný naprostou temnotou. Potřeboval víc vědomostí a vládnout větším množstvím magie, a to vyžadovalo dobrého učitele, tedy někoho, jako byla Jaquinta. Přesto ale se mu o tom nemluvilo lehce, ani před jedinou osobou, která mu byla ochotna pomoci a která už mu dala najevo své pochopení. Nakonec se však přinutil a vypověděl jí vše do poslední bolestné podrobnosti. Jaquinta mu naslouchala bez přerušení a teprve když skončil, začala se ho vyptávat. „Takže byli zavražděni tlupou lupičů?“ „Ano.“ „Lupičů na rychlých koních? Vyzbrojených meči? To se mi nějak nezdá,“ namítla Jaquinta. „Mohu vidět ten měšec s mincemi?“ Kedrigern vytáhl měšec, který byl nalezen v košíku spolu s ním ráno po Svatojánské noci. Bylo to jeho jediné pojítko s rodiči a vždycky ho nosil u sebe. Teď vysypal jeho obsah na pracovní stůl a díval se, jak Jaquinta rozhrnuje mince, bere jednu po druhé do ruky, bedlivě si je prohlíží a jemně je přitom tře prsty. Některé z nich si přitiskla k čelu, mumlajíc při tom neslyšné nějaká slova. Mince byly nejrůznějších tvarů a velikostí; některé vypadaly staře a jiné nové, a několik z nich ani nevypadalo jako mince, spíš jako maličké sošky. Když je všechny prozkoumala, zeptala se: „Co ti o těch mincích říkal Tarry?“ „Neřekl mi nic. Chtěl, abych si to domyslel sám.“ „A udělal jsi to?“ „Připadalo mi, že by mohly patřit nějakému mocnému králi nebo bohatému kupci, který obchodoval po celém světě, nebo dokonce drakovi. Ale Tarry si nemyslel, že by mohly pocházet z drakova pokladu. Nakonec jsem dospěl k názoru, že nejspíš patřily čaroději.“ „Ani dvě z nich nejsou stejné. To je velice neobvyklé. A vypadají, jako by nepocházely z žádného známého místa. Někdo z nich velice pečlivě odstranil veškeré známky původu a není na nich ani stopa magie. To mi připadá podezřelé.“ „Odkud si myslíte vy, že pocházejí?“ Jaquinta chvíli zamyšleně mlčela a pak řekla: „Řekla bych, že je to mnohem zapeklitější otázka, než si uvědomuješ. Nějaký čas u mě zůstaneš a pak uvidíme. Nemusíš mít strach, rozhodně to pro tebe nebude promarněný čas.“ Ukázala na police knih, které pokrývaly stěny pracovny. „Tyhle ti pomůžou. Možná, že v některé z nich dokonce najdeš pomoc, kterou hledáš, ale osobně o tom pochybuji. Myslím, že budeš muset hledat dál. Mezitím chci, aby sis uvědomil nebezpečí a zklamání, která tě velice pravděpodobně čekají.“ „Nebezpečí?“ „Samozřejmě. Někdo použil slušnou dávku mocné magie, aby utajil totožnost tvých rodičů. Jediné rozumné vysvětlení je, že k takovému opatření měl smrtelně vážný důvod. Pokud by hrozilo, že utajením pronikneš, mohou se aktivovat obranné mechanismy. Velice nepříjemné obranné mechanismy.“ „Tak ať. Já to musím vědět.“ „Jsi statečný. Všichni mladí mužové jsou stateční; je to obdivuhodná vlastnost, ale někdy hloupá,“ řekla Jaquinta. Pak přistoupila k jedné z polic a po krátkém hledání vyjmula tlustou knihu vázanou v červené kůži zdobené složitými zlatými vzory. „Tohle si musíš přečíst,“ řekla a knihu mu podala. „Co to je?“ „Blouznění Ibn Mqfuze, šíleného vizionáře z Vádí el Gozon. Kniha východních tajemství. Zvlášť bedlivě si přečti příběh o démonickém králíkovi z El Merfudd.“ „A z něj se dozvím, co chci vědět?“ „Z něj se dozvíš, čeho by ses měl bát.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
