Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 6.

10. 7. 2008
Šest 
 
V příjemném prostředí Jaquintina domova si Kedrigern stěží uvědomoval jak ubíhá čas. Pod citlivým 
vedením své učitelky se prokousával jednou policí knih za druhou a ona ho pak zkoušela z obsahů 
jednotlivých svazků. Některé z nich byly knihy zaklínadel a odeklínadel; ty přirozené předvídal. Jiné 
obsahovaly vysvětlení, varování a úvahy o nejrůznějších aspektech čarodějnické profese; ani ty jej příliš 
nepřekvapovaly. Ale mnohé z knih byly sbírkami pohádek a bajek, příběhů o kouzlech a jejich důsledcích 
případně neúspěších. Přestože je pročítal s velkou chutí, nechápal, proč Jaquinta chce, aby se jimi zabýval a 
proč jim přikládá stejnou váhu jako vážným odborným magickým dílům, jež představovala hlavní složku 
jeho povinné četby. Když se jí na to zeptal, odpověděla jen: „Jednoho dne to pochopíš.“ Z rozhovorů, které 
spolu on a Jaquinta vedli na zdánlivě náhodně volená témata, se naučil stejně tolik, jako při mnohem 
oficiálnějších formách studia. Jaquinta měla nadání vytěžit poučení z každé situace, jakkoliv byla všední a 
obyčejná: z počasí, jídla, ptáků nebo hmyzu, který zahlédla, ze vzpomínek na dětství - to všechno byly 
zdroje, z nichž hojně čerpala při Kedrigernově vzdělávání. 
 
Dokonce i náhodný pocestný jí mohl zavdat příležitost k dlouhé diskusi na nějaké užitečné téma. Jednoho 
podzimního odpoledne se u zahradní brány zastavila postarší dáma v obnošených černých šatech, aby 
Jaquintě nabídla košík čerstvě natrhaných bylin. Zůstala jen tak dlouho, aby si s majitelkou domu vyměnila 
několik zdvořilých slov a pak se zase odbelhala svou cestou. Když se na ni Kedrigern vyptával, dostalo se 
mu odpovědi, že to byla čarodějnice. 
 
„Ještě nikdy jsem se s žádnou čarodějnicí nesetkal,“ řekl Kedrigern. 
 
„Až se Vilie příště zastaví, představím vás. Určitě si ji rychle oblíbíš,“ odpověděla Jaquinta. 
 
„Slyšel jsem, že čarodějnice provozují zlé čáry.“ 
 
Jaquinta se zamračila a rozmrzele pohodila hlavou. „Nesmysl. Jsou to velice příjemné dámy. Hlavně lesní 
čarodějnice... jsou velice příjemné, domácky založené laskavé ženy. A skvělé kuchařky. Bůhví proč si 
naprosto nezaslouženě získaly zlou pověst, ale pravda je, že jsou to jenom prvotřídní kuchařky. Vaří různé 
lektvary, které občas používáme všichni, a v tom, co dělají, se opravdu vyznají.“ 
 
„To jsou všechny tak hodné?“ vyptával se se zájmem Kedrigern. 
 
„Tu a tam narazíš i na zlou čarodějnici, ale většina z nich velice tvrdě pracuje, žije plnohodnotný a 
všestranně užitečný život a za to se jim dostává naprosto nespravedlivé kritiky. Když je na tomto světě někdo 
neškodný a vždycky ochotný pomoci v nouzi sousedovi, takové věci se mu stávají často. Jedna špatná 
výjimka pak zkazí pověst všem ostatním.“ 
 
„Proč tedy lidi nepřesvědčí, že jsou neškodné?“ vyptával se dál Kedrigern. 
 
„Dávají přednost samotě. Mají hodně práce a ta většinou vyžaduje plné soustředění. A drží si kočky, 
protože ingredience, které používají do svých letkvarů, přitahují pozornost myší. A to je celé jejich provinění 
 
 
- žijí na odlehlých místech, chatrč mají plnou koček a dělají takové věci, jako například že chodí ve 
špinavých starých hadrech a jízlivě se pochechtávají nebo vrhají kosé pohledy, jen aby odradily dotěrné 
zvědavce. Bohužel, hloupí lidé, kteří nedokážou nechat svoje sousedy na pokoji, to všechno obrátili proti 
nim.“ 
 
Kedrigern se toho dne vrátil ke svým studiím v zamyšlené náladě. V životě ještě neslyšel, že by někdo 
řekl o čarodějnicích jediné dobré slovo, ale teď, když mu Jaquinta všechno vysvětlila, se docela těšil, až je 
Vilie zase navštíví. Zároveň se rozhodl, že se musí zeptat Jaquinty na její mínění o ostatních příslušnících 
magické komunity a hned příštího dne, když se po svačině procházeli po zahradě, zavedl řeč na elfy. Příkrost 
její odpovědi ho udivila. 
 
„Elfové jsou nádherní a půvabní, i ti nejošklivější z nich. Dokážou být tak šarmantní, jak si jen někdo 
může přát,“ odpověděla Jaquinta. „Ale zároveň jsou to naprosto nesnesitelní snobi. Pokud jde o ně, když 
nemluvíš elfštinou, můžeš být docela dobře němý. Ale to, že mluvíš jejich jazykem, jim ještě nestačí - oni 
zároveň čekají, že budeš dokonale znát gramatiku a tvoje výslovnost bude bez jediné vady. Ovšem i když si 
dáš tu práci, jejich jazyk se naučíš a dosáhneš v něm dokonalosti, stejně se od nich nic nedozvíš. Neumí 
mluvit o ničem jiném než o sobě, o svých legendách a malicherných drbech. Já osobně s nimi jednám tak 
málo, jak jen to je možné.“ 
 
Kedrigerna její slova překvapila. Vždycky měl za to, že elfové jsou něco jako aristokracie magického 
světa, stojí vysoko nad vílami (které Jaquinta považovala za nezodpovědné a dětinské) a rozhodně stojí za to 
je znát. Nyní jeho touha po poznání elfího národa značně ochladla. 
 
Kedrigern nebyl jediný, kdo těžil z Jaquintina učitelského nadání. Balatronix, který zůstal navzdory 
svému rozhodnutí odjet hned následující den po jejich příjezdu, skutečně získal jistou zručnost v navrhování 
staveb. Nejprve nakreslil plán na zahradní kůlnu a poučil se z Jaquintina komentáře. S pomocí Kedrigerna a 
Kameňáka pak kůlnu skutečně postavil. Pak vyprojektoval a postavil malou chatičku, a když byla hotova, 
tiše se do ní nastěhoval. 
 
Jeho posledním projektem byla zeď, která by obepínala dům, přilehlé budovy a zahrady. Měla mít čtyři 
honosné brány ozdobené alegorickými sochami. V každém rohu se bude tyčit věž umožňující vyhlídku na 
blízký les a Jaquintiny pozemky. Byla to ambiciózní stavba a Balatronix se pro ni doopravdy nadchl. 
Sklittimachus opatřil - nějak, odněkud - dostatečnou zásobu opracovaných nahnědlých kamenů a navršil je 
na hromady po obvodu zamýšlené zdi. Kameňák, ze kterého se stal zručný kameník, pomáhal Balatronixovi 
usazovat je na místo. Kedrigern jim také občas pomohl a potěšilo ho, když slyšel, jak ti dva spolu 
dobromyslně žertují. Dokonce se mu zdálo, že u Sklittimacha zachytil něco jako výraz pobavení. 
 
Změny, které se udály s Balatronixem, budily v Kedrigernovi upřímný úžas. Jeho vous zhoustl, v obličeji 
měl mnohem zdravější barvu a získal několik liber svalstva. Ale nejmarkantnější změny se netýkaly jeho 
fyzického stavu: choval se teď mnohem přátelštěji a už neměl ve zvyku se vším končit sotva začal. 
 
Když spolu jednoho odpoledne míchali maltu na zeď, napadlo Kedrigerna, že k takovým změnám 
rozhodně nemohlo dojít za týdny ani měsíce. Chvíli o tom dumal a pak se zeptal přímo: „Jak dlouho už tu 
vlastně jsme? Nějak jsem ztratil pojem o čase.“ 
 
Balatronix se zarazil. Poškrábal se na prsou, zamyšleně se zahleděl do malty a řekl: „Nemám nejmenší 
potuchy. Taky jsem to přestal sledovat. Ale už to musí být skoro rok.“ 
 
„Určitě víc.“ 
 
„Myslíš?“ Nezdálo se, že by to Balatronixe nějak vzrušovalo. 
 
„Vzpomínám si na několik jar.“ 
 
„Těžko říct. Mně připadají všechna roční období skoro stejná. Kameňáku, že nám pomůžeš s tou 
maltou?“ 
 
„Svému dobrému příteli vždycky rád přispěchám na pomoc,“ odpověděl démon a zvedl truhlík s maltou 
jako by to byl talířek s koblihami. 
 
„Nevím, co bych si bez Kameňáka počal,“ prohodil Balatronix, dívaje se za odcházejícím démonem. „Je 
to opravdový přítel. Dříve jsem žádné přátele neměl. Teď mám tebe, Kameňáka a Sklittimacha.“ 
 
„Popovídat si se Sklittimachem není zrovna snadné.“ 
 
„My si spolu nepovídáme, ale myslím, že určitým způsobem spolu komunikujeme. Cítím se dobře, když 
je nablízku, a on se ke mně chová velice laskavě. A to je přece přátelství, ne?“ 
 
„Je to stejně dobrá definice jako kterákoliv z těch, které jsem kdy slyšel,“ odpověděl Kedrigern a chopil 
se zednické lžíce. 
 
„Dokonce i Jaquinta se ke mně začíná chovat přátelštěji. Jednou jsem se zapomněl a řekl jsem jí tetinko, a 
ona se tomu jen smála.“ 
 
Toho večera, když odložil knihu básní napsaných ve velice těžkém elfím dialektu, Kedrigern o 
Balatronixových slovech přemýšlel a jeho už tak značně vysoké mínění o Jaquintě a jejím úsudku ještě 
 
 
vzrostlo. Kdyby se někoho jako je Balatronix pokusil změnit kouzly, spotřeboval by na to obrovské množství 
magie a výsledek by byl stejně značně nejistý. Ale Jaquinta místo kouzel používala čas a trpělivost. 
 
Pro ženu jako byla ona ubíhal čas jinak. Kdyby se Kedrigern tolik nesoustředil na studium, všiml by si, že 
dny, měsíce ba i roky vnějšího světa pro ni neznamenají vůbec nic. Balatronix potřeboval čas, aby dospěl v 
muže, a ona mu ho poskytla. Pro ni, Kedrigerna, Kameňáka a Sklittimacha znamenal tok let jen velice málo; 
pro Balatronixe to byla příležitost vybudovat si úplně nový život. Pocit, který z toho Kedrigern měl, byl 
značně uklidňující. Už chápal, proč si Tarry tak často poznamenával do zápisníku 'Zeptej se Jaquinty.' Ona 
skutečně znala odpovědi. 
 
Minulo další jaro, možná i rok nebo dva. Kedrigern už se ani nepokoušel sledovat tok času. Zeď byla 
hotová a každou z jejích čtyř bran zdobila socha vytesaná ze zářivě bílého mramoru - materiál opatřil 
Sklittimachus stejným způsobem jako kameny na zeď. Sochy vytvořil Balatronix osobné a byly docela 
dobré. Symbolizovaly lidské ctnosti: Skromnost, Houževnatost, Zručnost a Štědrost - tedy vlastnosti, kterých 
si Balatronix po letech práce na zdi vysoce cenil. Jaquinta neskrblila chválou všem, kdo přispěli svým úsilím, 
ale hlavně svému pra-pra-pra-prasynovci; koneckonců, to on vypracoval projekt a byl hybnou silou celého 
díla od počátku až po dokončení. Vyhlásila oslavu a poslala Balatronixe s Kameňákem na ochranu a 
trakařem, aby pro tento účel koupil husu. Když byli z dohledu, obrátila se ke Kedrigernovi. 
 
„Balatronix nás brzy opustí. Už je připravený vydat se do světa. Vadilo by ti hodně, kdyby šel Kameňák s 
ním?“ 
 
„Ne, pokud s tím bude souhlasit Kameňák.“ 
 
„Myslím, že bude. Stali se z nich přátelé a Balatronix bude na cestách potřebovat společnost i ochranu. 
Mimoto mám pocit, že mu Kameňák bude v jeho nové profesi neocenitelným pomocníkem. Ty také brzy 
odejdeš, ale jako čaroděj máš na ochranu svou magii.“ 
 
„Brzy odejdu?“ zopakoval Kedrigern překvapeně. 
 
„Už je čas. Vždycky tě ráda uvidím, když mě budeš chtít navštívit, ale už jsem tě naučila všechno, co 
jsem tě naučit mohla. Teď musíš vyhledat jednoho mého starého známého. Může ti povědět několik věcí, 
které by ti mohly být k užitku.“ 
 
„Posíláš mne na výpravu?“ 
 
„Pokud chceš, můžeš to klidně nazývat výpravou.“ 
 
Kedrigern se zasmušil. „To znamená spoustu cestování, že?“ 
 
„Ano, máš pravdu, cestování bývá obvykle dost podstatnou součástí výprav.“ 
 
„A po většinu času nebudu vědět kde sem, ani kam mám vlastně jít, že?“ 
 
Jaquinta chvíli přemýšlela a pak řekla: „To je poměrně výstižná definice výpravy. Ale je to také docela 
dobrá definice života vůbec.“ 
 
„Setkám se s podivnými a fantastickými tvory.“ 
 
„Velice pravděpodobně.“ 
 
„A budu čelit strašným nebezpečím.“ 
 
„S tím se dá počítat.“ 
 
Kedrigern znechuceně potřásl hlavou. „Nemám rád výpravy. Čím to je, že se člověk vždycky k nějaké 
připlete?“ 
 
„Každá profese má své těžkosti, drahý chlapče. Těmi našimi jsou výpravy. Já vím, mají svoje nevýhody, 
ale někdy ti samotná cesta dá víc než její cíl.“ 
 
„O tom silně pochybuju,“ zabručel Kedrigern. 
 
„A je skvělé počasí na cestování.“ 
 
„Hrozné vedro.“ 
 
„Tak si prober alternativy. Mohl bys být obyčejným vesničanem. Nemusel bys nic nepodnikat ani nikam 
chodit. Ale strávil bys celý život vyčerpávající dřinou, pořád bys byl unavený, hladový a bylo by ti zima. 
Nebo by ses mohl stát rytířem a vykonávat chrabré činy, tedy padat z koně, nechat se tlouct po hlavě a bodat 
a sekat vším možným, to vše pro nějakou krásnou pannu, která se pak ani neobtěžuje říct 'děkuji pěkně'. 
Další možnost je, že by ses stal kupcem. V tom případě by sis pořád dělal starosti, jestli neprodáváš příliš 
levně nebo nenakupuješ příliš draze, jestli nepřijdeš o zákazníka, o loď nebo o všechno, pokud by tě přepadli 
lupiči. Nebo si vezmi takového krále. Celý život strávíš uvažováním, kdo se tě pokusí otrávit. Když tohle 
všechno uvážíš, zjistíš, že být čarodějem není vůbec špatné.“ 
 
„Učenci si taky nežijí špatně.“ 
 
Jaquinta se zamyslela. „Nu, ano - alespoň dokud se nesnaží učit něco, co je lidem nepříjemné. Zkus to a 
docela určitě se najde někdo, kdo tě bude chtít upálit na hranici.“ 
 
„Kdybych byl učenec, učil bych pouze pravdu.“ 
 
Jaquinta pozvedla obočí. „Ty má svatá prostoto. Ta je přece lidem ze všeho nejnepříjemnější!“ 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář