Kapitola 7.
10. 7. 2008
Sedm Balatronix se vrátil o několik dní později i s tučnou husou. Podrobnosti příprav nechali na Sklittimachovi a příštího dne večer už všichni seděli u opulentní hostiny. Když povečeřeli a připili si jeden druhému na zdraví, stejně jako na zeď a na každou sochu zvlášť, Balatronix vstal a udeřil prázdným korbelem do stolu, aby si sjednal pozornost. „Musím vám něco oznámit,“ řekl hlasem mírně ztěžklým vínem. „Jen jim to řekni, příteli můj nejlepší!“ zvolal Kameňák. „Kameňák a já odcházíme. Dostali jsme zakázku.“ Kedrigern překvapeně zamrkal. Stalo se přesně to, co Jaquinta předpokládala, nicméně čarodějka se teď tvářila značně překvapeně. „To je ale skvělá novina!“ zvolala. „Takže budeš pro někoho něco stavět?“ „Postavíme kapli.“ „Prosili mého dobrého přítele Balatronixe, aby jim pomohl!“ vmísil se do hovoru Kameňák. „Před několika dny kolem procházel mistr stavitel. Když uviděl sochy nad bránou, okamžitě mu bylo jasné, že ať už je usochal kdokoliv, je to přesně takový člověk, jakého potřebuje pro výzdobu své kaple. A tak žadonil a přemlouval mého přítele Balatronixe, aby jim usochal všechny svaté.“ „Neřekl bych, že vyloženě žadonil,“ namítl Balatronix se skromností, která Kedrigerna překvapila; zdála se totiž být pravá. „Ale velice hezky mne požádal.“ „A já budu jeho pomocník,“ dodal Kameňák. Pyšně se rozhlédl po všech shromážděných. „Je to pro mě dokonalá příležitost odčinit svůj špatný čin z mládí.“ „Udělali jste mi takovou radost!“ zvolala Jaquinta. Vyskočila ze židle, přiběhla k Balatronixovi, objala ho a políbila. Pak bez váhání udělala totéž s Kameňákem. „Určitě vytvoříte skvělé dílo,“ řekl Kedrigern a oběma jim stiskl ruku. Sklittimachus vyjádřil svoje potěšení světlem, které se rozzářilo v místnosti, a provoněnou atmosférou veselí, družnosti a dobré vůle, jež jim vydržela až dlouho do noci. Příštího dne šli vyprovodit Balatronixe, který vyrážel na cestu. Kameňák trůnil na sedlové hrušce a Blesk, naložený jen několika nezbytnými drobnostmi, pomalu kráčel za nimi. Jaquinta se obrátila ke Kedrigernovi a řekla: „Ty vyrazíš zítra. Odejdeš branou štědrosti a na prvním rozcestí se dáš doleva. Pak budeš putovat tak dlouho, dokud nenajdeš čaroděje jménem Enselis.“ „Myslíš, že jsem na to skutečně připravený?“ „Zbývá už jen jediná věc. Musíš si poslechnout legendu o Fergovi a červím králi.“ Kedrigern na ni zmateně pohlédl. „Proč?“ „Protože pro tebe bude poučná. Pojď, najdeme si nějaké pohodlné místečko a já ti ji budu vyprávět.“ Posadili se spolu ve stínu u zdi. Sklittimachus jim přinesl podnos se dvěma poháry a velkou karafou chladné vody. Jakmile se oba uvelebili co nejpohodlněji, Jaquinta zavřela oči a zůstala chvíli sedět nehybně a mlčky. Když se dostatečně soustředila, zamrkala, protřela si oči a začala vyprávět příběh, který se nazýval: LEGENDA O FERGOVI A ČERVÍM KRÁLI Fergus žil se svou početnou nešťastnou rodinou v ubohé chýši v ponurém a bezútěšném koutě provinční části maličkého království. Už v mladém věku se rozhodl, že bude dělat cokoliv, jen ne pěstovat turín na malém kousku jalové země, na němž jeho rodina dřela už sedmou generaci. Půda tu byla neúrodná a kamenitá, pršelo velice nepravidelně a kdykoliv se několika ubohoučkým turínům přece jen podařilo vyrůst, okamžitě je spořádal hmyz a hladová lesní zvěř. A pokud už se jim podařilo vůbec něco sklidit, obvykle to zabavili královští výběrčí na úhradu dlužných daní. Jakmile Fergus dosáhl plnoletosti, vydal se do světa hledat štěstí. Hned první den poté, co odešel z domova, se zastavil v hostinci na krajíc chleba a kousek sýra, a tam uviděl statného muže v honosné uniformě, který seděl na nádherném koni. Nakrucoval si pěstěný knír a přitom cinkal měšcem s penězi. Na Fraiga se usmíval jako by to byl jeho starý přítel. „Hledáš štěstí, slávu a bohatství, odvážný mládenče?“ zeptal se ho. Fergus, kterého mužova jasnozřivost upřímně udivila, odpověděl: „Ano, hledám. Můžete mi říct, kde je najdu?“ „Samozřejmě. Zdravý a silný chlap jako ty by měl sloužit králi jako voják. Dostaneš krásné šaty, budeš cestovat na exotická místa a setkáš se s lidmi mnoha zemí. Dámy se ti budou vrhat k nohám, muži ti půjdou z cesty a vděčný lid tě bude nazývat hrdinou a osvoboditelem. A k tomu ještě dostaneš štědrou odměnu - pět stříbrňáků ročně.“ „Skvělé!“ zajásal Fergus, kterému se ani nesnilo, že by ho mohlo potkat tak velké štěstí a ještě k tomu tak brzy. „Jak se můžu stát vojákem?“ „To nech na mně. Já se o všechno postarám,“ slíbil mu muž na koni, jenž byl samozřejmě královský verbíř. Hned příštího rána se Fergus připojil ke královskému pěšímu regimentu. Byl velice šťastný. Práce byla sice těžká a nudná, ale o mnoho snazší, než na jakou byl zvyklý. Bití nebylo o nic víc než co dostával od svého otce. Měl kavalec a přikrývku sám pro sebe, dobré boty a teplou uniformu, pár ponožek a spoustu jídla. Ostatní vojáci si na jídlo často stěžovali a podle toho Fergus poznal, že nejspíš nevyrostli na tuřínové dietě jako on. Než však měla některá dáma šanci vrhnout se mu k nohám, začala válka a Fergus se vydal setkávat se s lidmi v cizích zemích. Tato zkušenost pro něj byla hořkým zklamáním. Země se povětšinou sestávala z bláta a lidé dělali co uměli, aby ho zabili. Když po strašlivém boji zjistil, že je jediný, kdo z jejich regimentu zůstal naživu, rozhodl se, že být vojákem není život pro něj. Kouřícími troskami se vydal k nejbližšímu městečku, ze kterého už všichni obyvatelé dávno utekli. V pobořeném krejčovství si našel kalhoty, dobrou lněnou košili a solidní kabátec. Oblékl si je a svou zablácenou, potrhanou a zkrvavenou uniformu hodil do ohně, kterých všude kolem hořelo dost a dost. Pak šel z jednoho zničeného krámu do druhého, tu si vzal nějakou maličkost, tam zase jinou, všechny je nastrkal do jednoho pytle a vydal se do světa jako pouliční prodavač neboli kočábr. Časy byly zlé. Lidé dlouho smlouvali a kupovali málo, a po několika měsících na tom byl Fergus hůř, než když se dal zapsat do královských služeb. Brzy pověsil kočábrování na hřebík a nějakou dobu pak pracoval jako tesař, ale neměl smysl pro přesné míry. Pokusil se být řezníkem a pekařem, ale ani jedno z těchto řemesel se mu nepodařilo v dostatečné míře ovládnout. Zkusil by se stát i výrobcem svíček, kdyby ekonomická situace v zemi takové luxusní výrobní odvětví vůbec umožňovala, ale království na tom bylo příliš špatně, než aby si svíčky někdo mohl dovolit. Fergus došel až do přístavu a tam se nechal zapsat na dlouhou plavbu na velrybářské lodi. Brzy zjistil, že je to stejně těžký způsob jak si vydělat na živobytí jako vojančení, a navíc mu hrozí reálné nebezpečí utonutí. Když loď znovu zakotvila v přístavu, rychle zamířil zpátky na pevnou zemi. Postupně se zkoušel uchytit ještě v mnoha jiných profesích, ale ani v jedné neuspěl. Nějaký čas vážně pomýšlel na to, že by se stal učitelem, ale v jeho zemi za oněch dob vyžadovali, aby učitelé uměli číst a psát, a Fergus úskalí abecedy nikdy nezvládl. „Když všechno ostatní selhalo, vždycky se ještě můžu živit rukama,“ řekl si konečně, ale ukázalo se, že to není pravda. V poslední době jedl tak zřídka, tak málo a tak špatné jídlo, že přišel o všechnu sílu. I léta si na něm vybrala svou daň. Už dávno nebyl energický mladík jako dřív. Jednoho dne seděl Fergus v dešti na kameni, hladový, promočený a promrzlý. Přemýšlel, co si počne, když tu uviděl kosa, jak tahá ze země žížalu. V naději, že by si tak mohl opatřit oběd, hodil po ptákovi kamenem. Minul ho, ale vyděšený kos stejně uletěl. Zatímco Fergus hořekoval nad svou špatnou muškou a smůlou obecně, uslyšel tenký hlásek, který na něj volal ze země: „Děkuji ti, šlechetný člověče. Zachránil jsi mne před krajně nepříjemným koncem.“ „Kdo je to?“ vykřikl Fergus a vyskočil. „To jsem já,“ odpověděl červ a pozvedl konec, který byl zjevně jeho hlava. „Jsem král červů a ty jsi mi zachránil život.“ Fergus si dřepl, aby se podíval zblízka. A skutečně, červ měl na přední části tělíčka malinkatou korunku. „Tak to jsem pro tebe udělal víc, než dokážu sám pro sebe,“ povzdechl si Fergus. „Nermuť se. Tvá laskavost bude odměněna. Dostaneš vše, po čem zatoužíš - za předpokladu, že je v mé moci to zařídit.“ „Skvělé!“ zaradoval se Fergus. „Pro začátek bych chtěl truhlu plnou zlata a klenotů.“ „Tak to zařídit nedokážu,“ odpověděl červ. „A co stříbro?“ „Bojím se, že ne.“ „Nádherný palác a půvabnou princeznu, se kterou bych se oženil?“ „Jemine, to už vůbec ne.“ „Tak co vlastně dokážeš, červe?“ „Vaše Výsosti bych prosil,“ opáčil červ ostentativně. „No dobře, tak Vaše Výsosti. Co mi můžeš nabídnout?“ „Všechny možné úžasné věci s hlínou. Měl bys zájem o něco v tomto duchu?“ Fergus se zatvářil skepticky. „Jaké úžasné věci se dají dělat s hlínou?“ zeptal se. Král červů se vztyčil ještě o kousek víc a řekl: „Tím, jak vrtáme v zemi a živíme se, kultivujeme já a moji poddaní půdu. Vylepšujeme zavodňování a dodáváme živiny pro růst rostlin. Dokážeme proměnit i tu nejjalovější půdu v úrodnou zeminu.“ „Skutečně?“ „Jsme na to náležitě hrdí. Sice to nějaký čas trvá, ale umíme odvést báječnou práci,“ chlubil se červ. „Pak pojď se mnou, Vaše Výsosti,“ řekl Fergus a jemně červa sebral ze země. Jeho vlastní rodina jej zprvu ani nepoznala. Hodně se změnil a nebylo to k lepšímu. Dva z jeho bratří mu vyhrožovali, že ho vyhodí. Když se mu nakonec podařilo je přesvědčit, že je opravdu jejich dávno ztracený Fergus, prohlédli si jeho roztrhané šaty, propadlé tváře, špinavý obličej a umaštěné vlasy, a nadšeně ho mezi sebou přivítali. Pak jim ukázal červa a oznámil jim, jaké štěstí ho ve světě potkalo, a oni se smáli tak, jako se nesmáli už patnáct let. Ale když červ promluvil, poslouchali. Nestávalo se každý den, že by slyšeli mluvit červa. A tenhle byl dokonce červí král. Král červů dodržel slovo. Jeho oddaní poddaní se připlazili ze všech koutů království a jali se usilovně pracovat pro člověka, který zachránil život jejich vládci. Za krátký čas se kus jalové země, na které hospodařila Fergova rodina, stala polem s žírnou černozemí, kde v hojném množství vyrůstal turín obrovských rozměrů a lahodné chuti. První sklizeň byla větší, než Fergus a jeho rodina kdy v životě viděli, a každým rokem se výnosy ještě zvyšovaly. Zaplatili dlužné daně, koupili si více půdy a rozšířili výrobu. Brzy už vyváželi turín do všech sousedních království a navíc získali čestný titul dvorních dodavatelů turínu. Fergus a jeho rodina nežili šťastně až do smrti - jen velice málo lidem se to podaří, nanejvýš v pohádkách - ale žili mnohem lépe, než se jim kdy snilo, že by mohli žít, a s tím se vcelku rozumně spokojili. Poprvé v životě jedli pravidelně a už ne výhradně turín. Když se to vezme kolem a kolem, bylo to výrazné zlepšení. Jaquinta domluvila a oba seděli nějaký čas mlčky. Nakonec Kedrigern řekl: „Je to dobrý příběh, ale jaké si z něj vlastně mám vzít poučení?“ Jeho učitelka se zamračila. „Ale no tak, používej hlavu.“ Kedrigern chvíli přemýšlel a pak se nejistě zeptal: „Mám si občas popovídat s červy?“ „Se zvířaty už přece mluvíš. A jenom velice málo z nich má titul krále. Zkus to ještě jednou.“ Kedrigern dumal o něco déle a pak řekl. „Věřit přátelům.“ „Ano. Věřit jim. Věřit v ně.“ „Ale Fergus věděl, že je král červů jeho přítel. Zachránil mu přece život. Jak já poznám, kdo je můj přítel a kdo není?“ „Bojím se, že tohle tě naučit nemůžu. Je to něco, co se musíš naučit sám a obvykle to trvá dost dlouho.“ „Jenomže já pořád nevím, jak se spojit se svými rodiči.“ Jaquinta se usmála a potřásla hlavou. „Možná, že to víš, ale nevíš, že to víš. Možná sám sobě dost nevěříš. Než začneš věřit ostatním a spoléhat se na ně, musíš se nejdřív naučit věřit sám sobě, nemyslíš?“ „Nejspíš ano,“ přikývl Kedrigern. „Tak či tak, už ses naučil všechno, co tě mohu naučit. Myslím, že ses už naučil všechno, co potřebuješ vědět, ale ráda bych na to slyšela i jiný názor. Je velice nebezpečné zacházet s tak mocnou magií, když přesně nevíš, co děláš. Poraď se s Enselisem.“ „Jak mohu použít znalost, o které ani nevím, že ji mám?“ zeptal se Kedrigern rozmrzele. „Enselis ti to vysvětlí.“ „Kde bydlí?“ „Tam, kde ho zrovna zastihneš.“ Kedrigern zasténal. Tohle vypadalo na typickou výpravu. „Jak vypadá?“ „Může vypadat všelijak. Musíš být ve střehu. Je to velice mocný čaroděj a jeho přítomnost ucítíš zdaleka.“ Kedrigern se zamračil. „To pak budu vypadat jako pěkný hlupák, když se budu vyptávat každého v dohledu, jestli náhodou není Enselis.“ „Hovoříš přece se zvířaty, ne?“ „Jenom zřídka. Pořád mluví o tom samém. Proč vůbec změnil podobu?“ „Jeho nápad to není. Chytil se do ochranného kouzla. V něco se proměnil, ale nemám tušení v co vlastně. Enselis se stydí a nechce o tom mluvit.“ „Jak se to stalo?“ Jaquinta vzala Kedrigerna za ruce. „Stejně jako ty se snažil dozvědět chráněnou informaci a přitom spustil obranné kouzlo. Jsi si naprosto jistý, že pořád chceš ve svém pátrání pokračovat?“ Kedrigern nezaváhal ani na okamžik. „Ano. Ráno se vydám na cestu.“ „Víš, může tě při tom potkat něco velice nepříjemného, i když všechno proběhne tak, jak má. Když si dá někdo práci s utajením informace, obvykle použije co nejúčinnější zaklínadlo.“ „Já to risknu,“ odpověděl Kedrigern. „Věděla jsem to. A nezapomínej: cesta je někdy stejně důležitá jako její cíl.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
