Kapitola 8.
10. 7. 2008
Osm Druhého dne časně ráno vyrazil Kedrigern na cestu. Loučení s Jaquintou bylo krátké: objetí, polibek na tvář, rozpačitě zamumlaná slova díků z jeho strany a přání šťastné cesty z její. „Když jde o loučení, nikdy nevím co říct,“ poznamenala, ustoupila o několik kroku a utřela si slzu z oka. „Se mnou je to stejné,“ odpověděl Kedrigern. Zjistil, že si nejprve musí odkašlat, než něco řekne. „Tak už raději jdi. Ale až se budeš vracet, určitě mě přijď navštívit. Možná se ještě něco najde, co bych tě mohla naučit.“ „Přijdu.“ „Věř Enselisovi. Ať už vypadá jakkoliv, je to velký čaroděj. A pozdravuj ho ode mne.“ Kedrigern naposledy zamával, pak prošel bránou jak mu řekla a vydal se na cestu. Už se necítil ani z poloviny tak sebevědomě jako včera. Od té doby měl čas zamyslit se nad Jaquintinými slovy a pomalu začal uvažovat, jestli to přece jen není pošetilost snažit se odhalit pravdu, která je ukrytá pod tak silnou vrstvou ochranné magie. Jenomže ta pravda pro něj měla velký význam. Nejspíš byl tvrdohlavý, možná i neprozíravý a neopatrný nebo dokonce šílený, když se nenechal odradit tak zřejmým nebezpečím, ale ve svém nitru cítil, že nemůže jinak. A přece kdyby jej Jaquinta neposlala na tuto cestu, velice rád by u ní zůstal ještě alespoň tolik roků, kolik už u ní strávil - ať už to bylo kolik chtělo. Byla přesně taková, jak si vždycky představoval svou matku. Možná byla jeho skutečná matka čarodějka, stejně jako jeho otec. Nebo možná byla čarodějka jen ona, zatímco otec byl statečný rytíř. Nebo kníže. Nebo král. Tahle možnost ho předtím nenapadla. Možná byli čarodějové oba dva. To byla příjemná představa a v prvních dnech svého putování se jí rád zaobíral. Cestou potkal několik rodin, skupinu poutníků, kočábra, mnicha, několik sedláků mířících na trh, rytíře a jeho panoše, kteří jeli mlčky a bezpochyby přemýšleli o nějaké hrdinné výpravě, ale Kedrigern se nezdržel ve společnosti žádného z nich. Rytíř jej povětšinou ignoroval a ostatní, kteří si buďto ustavičně stěžovali nebo zachmuřeně mlčeli, byli jen ubohou alternativou k samotě. Čtvrtého dne zrána se spustil déšť. Zprvu to bylo docela vítaná letní bouřtička provázená lehkým deštíkem, který smyl prach z cest a osvěžil vzduch. Jenomže deštík se brzy změnil ve vytrvalý lijavec. Večer, když nebe bylo stále černé, déšť neustával a v dohledu nebylo žádné přístřeší, začal Kedrigern propadat malomyslnosti. Zachmuřeně kráčel po cestě pokryté mazlavým bahnem, jež mu místy sahalo až po kotníky. Tehdy si vzpomněl na útulné pohodlí Jaquintina domu, na křeslo u krbu v Tarryho jeskyni a začal si v duchu spílat do hlupáků. Co ho to jen napadlo, že se vydal na tuhle výpravu, neznámo kam a za čarodějem, který mohl vypadat jako kdokoliv nebo cokoliv? Cestování byl mizerný způsob, jak se dostat z jednoho místa na druhé, zvlášť když si člověk nebyl jist, kde nebo co je vlastně jeho cíl. Tábořiště u cesty v deštivé noci rozhodně nebylo přiměřené ubytování pro čaroděje. Dokonce i hospoda, kde nocoval s Balatronixem, byla proti tmě, dešti a blátu jistým vylepšením. A vtom déšť náhle ustal. Kedrigern už byl sice promočený skrz naskrz, ale aspoň už nemohl promoknout víc. Vzduch byl po dešti chladný a on teď ze všeho nejvíce toužil po přístřeší. Bylo by poměrně snadné vyčarovat si chatičku, ve které by praskal oheň v krbu a nad ním se opékala nějaká lahůdka, ale Kedrigern si v duchu vybavil Tarryho slova: Nepoužívej magii, aby sis usnadnil práci nebo pro své pohodlí. Šetři si ji na důležitější věci. V tomto okamžiku mu sice teplo a sucho připadalo velice důležité, ale Kedrigern věděl určitě, že by s ním Tarry nesouhlasil a Tarry měl obvykle pravdu. V dané situaci se nedalo dělat nic jiného než jít a doufat, že brzy nějaké přístřeší najde. Proto se dál brodil blátem, až nakonec zahlédl v dálce světélko. Rozběhl se k němu tak rychle, jak mu to cesta dovolovala, a po chvíli dorazil na mýtinu, kde plápolající oheň osvětloval krytý vůz. Byl to nádherný červenozelený vůz ozdobený zlatými ornamenty, které se kouzelně třpytily ve světle plamenů. Poblíž se pásli dva statní koně, jeden černý a druhý bílý. Vysoký muž v černém plášti - velice vysoký a rozložitý muž, možná dvakrát rozložitější než kdokoliv jiný, koho Kedrigern kdy viděl - seděl u ohně a opékal si na rožni půl tuctu velkých ryb. Sotva vítr zanesl ke Kedrigernovi jejich vůni, zjistil, že má vlastně obrovský hlad. „Haló!“ zavolal. „Mohu si přisednout k ohni?“ Muž v plášti odpověděl tím, že rozpřáhl náruč a pak kývl hlavou, aby šel blíž. Kedrigern rád poslechl, Natáhl si ruce nad oheň a začal si je mnout, aby urychlil zahřívání. Seděl při tom tak blízko plamenům, že se mu z šatů začalo kouřit. „Mockrát vám děkuji. Jsem promočený až na kost,“ řekl. „Musíte mít hlad. Rád vám nabídnu část své večeře,“ odpověděl muž. Pak zvedl hlavu a nechal si kapuci sklouznout do týlu. Obličej, který se pod ní objevil byl zvláštní: zdálo se, že nemá žádné určité rysy. Nebyla ani kulatý ani hranatý, ani hezký ani ošklivý, ani obyčejný, a nedalo se o něm říct ani nic jiného, co by Kedrigern dokázal pojmenovat. Měl zkrátka všechny obvyklé náležitosti rozmístěné tak, jak měly být, ale vypadaly jaksi nehotově, jako by ten, kdo je rozmisťoval, tak činil mimovolně, bez nějakého zvláštního záměru. Stejně nevýrazné byly mužovy vlasy - ani dlouhé ani krátké - a jejich barva byla něco mezi světlou a tmavou. Jeho rysy byly zkrátka jen rysy, jeho vlasy pouze vlasy a jeho obličej prostě obličej; nic víc se o tom říct nedalo. Jeho výraz byl bezvýrazný. Muž vzal jeden z klacíků, na němž se opékaly ryby, a podal ho Kedrigernovi. Ten ho s díky přijal a na oplátku nabídl muži chléb a cibuli, kterou vytáhl ze své mošny. Chléb byl jen lehce ztvrdlý, cibule byla pevná, šťavnatá a chutná. Jeho hostitel přijal obojí s poděkováním. Jedli mlčky a jediné zvuky, které se nocí ozývaly, bylo praskání ohně a žvýkání pasoucích se koní. Když oba dojedli a muž u ohně stále nic neříkal, nabyl Kedrigern přesvědčení, že je na něm, aby začal konverzaci. „Kam cestujete?“ zeptal se. Muž neodpověděl, jen mávl bledou rukou přibližně směrem, odkud přišel Kedrigern. „Já mířím opačným směrem. Hledám muže jménem Enselis. Nepotkal jste ho náhodou?“ Druhý muž se velice tiše zasmál. „Enselis a já spolu máme často co do činění. Právě nedávno jsem se mu pokusil pomoci, ale ukázalo se, že je to nemožné. Potřeboval by pomoc, kterou mu nemohu poskytnout.“ „Dostal se do nějakých potíží?“ Muž se znovu zasmál, tentokrát otevřeněji, jako by ho Kedrigernova volba slov opravdu pobavila. Přesto rysy v jeho obličeji nedoznaly sebemenší změny svědčící o nějakém emocionálním hnutí. „Nenazval bych to potížemi. Spíš bych řekl, že se... stydí. Ano, stud je to správné slovo.“ „Slyšel jsem něco o nějakém zakletí.“ „Slyšel jsi správně.“ „Transformačním zakletí.“ „I to je pravda.“ „V co?“ Muž v plášti zvedl ruku a pak ji zase nechal v bezmocném gestu spadnout. „Ptáš se v co? Inu, jednou v to a pak zase v něco jiného. Naštěstí si stále zachovává svou živou osobnost a neutuchající smysl pro humor. Je skutečně skvělý vypravěč.“ Kedrigern se začal obávat nejhoršího. Enselis se určitě změnil v něco příšerného. „Jak vlastně vypadá?“ zeptal se muže v plášti. „Samozřejmě, že jako to, čím zrovna je, ať už je to v tuto chvíli cokoliv. To ti skutečně tolik záleží na zevnějšku, mladý muži?“ „Ano. Když nebudu vědět, jak vypadá, jak můžu poznat, že jsem ho našel?“ „Vypadá jako Enselis.“ „Ale jak vypadá Enselis?“ Tajemný muž se znovu zasmál, hlasitě a vesele, a jeho smích jako by se rozléhal několikahlasně. Kedrigern ve světle ohně spatřil tváře namalované na voze. Předtím si jich nevšiml, ale nyní měl pocit, že se na něj šklebí pokřivenými ústy a upírají na něj pohledy prázdných očí. „Jak vypadá?“ Muž v plášti dramaticky pozvedl ruku. „To záleží na mnoha okolnostech. Když přijde nějaký muž nebo žena ke mně, může vypadat jakkoliv si on nebo ona bude přát.“ Vstal s hbitostí a pružností v tak mohutném těle nečekanou, sáhl do tmy a najednou držel v každé ruce jednu masku. Ta první byla zamračená, z očí jí kanuly slzy, které se syčením dopadaly do plamenů; druhá se otřásala veselím. Muž mávl rukama a masky zmizely. Pak pozvedl ruce a dolů se začal snášet déšť masek tak četných a rozmanitých, jako jsou sněhové vločky. Z nebe padaly tváře všeho druhu: mužské, ženské, dětské, ptačí, zvířecí, rybí, hmyzí, tváře mytických tvorů, bytostí imaginárních i naprosto nemyslitelných. Některé byly tak půvabné, až se Kedrigernovi tajil dech, jiné zase tak ošklivé, že se otřásl hnusem, nebo tak groteskní, že se nedokázal ubránit úsměvu. Pršely tak hustě, až se Kedrigern začal obávat, aby je oba nezasypaly; ale muž v plášti opět mávl rukou a všechny rázem zmizely. „Jsem Meribar, výrobce masek,“ řekl a dvorně se uklonil. „S pomocí kousků látky, trochy vosku, peří, drátů a dřeva, zlata a stříbra... a s přídavkem jistých ingrediencí, jejichž tajemství si ponechám pro sebe... měním ošklivost na krásu, krásu v ošklivost a obyčejnost v neobyčejnost. Opravuji omyly přírody. Naplňuji touhy, plním přání, způsobuji, že se sny stanou skutečností - a stejně tak noční můry.“ Náhle měl v ruce masku tak příšernou, že Kedrigern se zaječením vyskočil. „A kdo jsi ty?“ zeptal se ho muž klidně. „Jmenuji se Kedrigern.“ Výrobce masek naklonil hlavu na stranu a chvíli si Kedrigerna pátravě prohlížel, než řekl: „To jméno má dobrý zvuk. Ale je i tvá tvář tváří Kedrigerna? Odpovídá to jméno tvým ambicím? Pokud využiješ mých služeb, můžeš změnit svůj obličej tak snadno jako košili.“ „Děkuji, nechci. Docela mi vyhovuje být tím, kým jsem.“ Meribar hlasitě tleskl mohutnýma rukama. „Pak před tebou smekám. Jsi jeden z tisíce.“ Přes všechno, co Kedrigern viděl, necítil kolem muže žádnou magii a on zase nedal nijak najevo, že by si uvědomoval Kedrigernovu moc. Znamenalo to, že Meribar nebyl čaroděj, ale kejklíř, člověk, jehož schopnosti byly sice udivující, nicméně měly původ pouze v jeho zručnosti a nikoliv v magii. Kedrigernovi však připadal naprosto úžasný. „A proč vlastně hledáš čaroděje Enselise?“ otázal se Meribar. Kedrigern cítil, že si odpověď musí pečlivě rozmyslet. Nechtěl o sobě odhalit víc, než bylo nezbytně nutné, ale na druhé straně ani nechtěl lhát. Vzpomněl si na Tarryho varování: Nezvykej si na lhaní. Pak nerozeznáš pravdu, až ji budeš potřebovat. Proto řekl: „Chci se od něj učit.“ „Ty se chceš stát čarodějem?“ „Ano, to bych chtěl.“ „Pak pro tebe nemohu nic udělat. Mohu docílit, aby člověk jako čaroděj vyhlížel, ale žádná maska ti nezajistí potřebné vědomosti. Čarodějnictví je jedno z mála povolání, které nezávisí na tom, jak člověk vypadá.“ „Můžete mi říct, kde Enselise najdu?“ „Pokračuj dál po téhle stezce.“ „A nemohl byste mi alespoň napovědět, jak vypadá?“ Meribar se nad tou otázkou chvíli zamyslel a pak řekl s jistým pobavením v hlase: „Jeho vzhled je... impozantní.“ „Vypadá směšně?“ „Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by se Enselisovi smál. A být tebou, rozhodně bych se v tom směru nepokoušel o prvenství.“ „Takže vypadá obludně!“ „Na to co je, je vcelku normální. Velký exemplář svého druhu, dalo by se říct.“ Mužovy odpovědi byly stejně neurčité jako jeho rysy. Kedrigern konečně pochopil, že se od něj o Enselisovu zjevu nic nového nedozví. Nezbude mu než pokračovat v pátrání a vyptávat se dál, dokud čaroděje nenajde. „Děkuji vám za večeři a teplo,“ řekl a vstal. „Není třeba, aby ses vydával na cestu v noci. Můžeš se vyspat pod mým vozem. Je tam docela sucho. A divokých zvířat nebo lupičů se bát nemusíš,“ ujistil jej Meribar. Ukázal směrem k vozu a Kedrigern ve světle plamenů spatřil lví hlavu. Nejspíš to byla jen hříčka světla, ale Kedrigern by přísahal, že lev otevřel tlamu a hlasitě sklapl čelisti. „Děkuji,“ zamumlal rozpačitě. „Nabídl bych ti nocleh uvnitř, ale většinu místa zabírají moje masky a zbytek potřebuji pro sebe. Přikládej na oheň dokud nepůjdeš spát. Dobrou noc,“ řekl Meribar a vyšel po dřevěných schůdcích vozu, praskajících pod jeho váhou. Kedrigern přiložil na oheň, pak si rozvinul přikrývku a vlezl si pod vůz. Usnul skoro okamžitě. Ve snech ho pronásledovaly maskované postavy, které jedna po druhé snímaly své masky. Ale pokaždé, když jednu masku odložily, objevila se pod ní další.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
