Kapitola 9.
10. 7. 2008
Devět Když se Kedrigern probudil ranním chladem, mýtina byla prázdná. Vůz s koňmi byl pryč a pouze stopy po kolech na obou stranách jeho přikrývky a otisky kopyt vedoucí k cestě dokazovaly, že jeho noční setkání nebylo pouhý sen. Oheň dohasínal. Kedrigern rozhrábl žhavé uhlíky, několikrát do nich foukl, přiložil tenké větvičky a klacíky, a když oheň vzplál, přidal i silnější větve. Zatímco se ohříval u ohně, posnídal suchý chléb s tvrdým sýrem a zbytkem ryby od včerejška, která mu opět připomněla Meribara. Na někoho, kdo nevládl magií, byl výrobce masek skutečně pozoruhodnou postavou. Bohužel, nebyl příliš sdílný. Kedrigernovi by velice pomohlo, kdyby mu detailně popsal Enselise a pověděl mu, jak se dostane k jeho domu. Alespoň že mu naznačil směr, kterým se má dát. Ale bylo mu možné věřit? Masky, stejně jako zrcadla a točitá schodiště byly ošidné; věřit výrobci masek se mohlo ukázat být ještě ošidnější. Jenomže s tím se nedalo nic dělat - jen pokračovat v cestě a čekat, jak to dopadne. Když Kedrigern dojedl chléb, uhasil oheň a vyrazil. Po celý zbytek dopoledne nikoho nepotkal. Cesta vedla mezi lesy, sady a lány, a tu a tam zahlédl lidi, kteří pracovali na polích, ale byli příliš daleko, než aby s nimi mohl zapříst rozhovor. U potůčku se zastavil, aby se osvěžil douškem chladné vody a na chvíli si odpočinul. Krátce po poledni dorazil k malé špinavé hospodě, která stála u cesty, a rozhodl se zastavit se tam a ochutnat místní jídlo. Nijak velké naděje si ohledně jeho kvality nedělal, ale říkal si, že s trochou štěstí bude lepší než suchý chléb, který byl tím jediným, co mu ještě zbylo. U dveří postávala skupinka více než tuctu mužů s oštěpy a kopími. Stejný počet byl namačkán uvnitř. Všichni mezi sebou hlasitě a rozčileně hovořili a vyhlíželi velice odhodlaně. Za opasky měli zastrkané nože a dýky, a většina z nich držela kyje. Někteří se na Kedrigerna zvědavě podívali, ale nikdo vůči němu nejevil žádné známky nepřátelství - přesto Kedrigern zamumlal jednoduché ochranné zaklínadlo a teprve potom pozdravil pána domu. „Dnes se obchody hýbou,“ nadhodil. „Je to velký den pro nás pro všechny. Konečně uděláme něco s tou obludou,“ odpověděl hostinský a pak si Kedrigerna podezíravě prohlédl. „Vy nejste zdejší, že ne?“ „Ne. Jenom procházím. A mám hlad.“ „Můžu vám nabídnout misku dobré polévky a chleba upečený dnes ráno,“ nabídl hostinský. Polévka byla těžko identifikovatelná, ale byla horká a docela stravitelná, a také chléb byl křupavý a když se na chvíli namočil do polévky, dal se poměrně snadno rozžvýkat. Kedrigern snědl vše do posledního drobku, napil se piva a pak si spokojeně pohladil plné břicho. Dva muži se posadili na lavici proti němu a mlčky si ho prohlíželi. Kedrigern se na ně usmál, ale oni mu úsměv neoplatili. „Ty seš na naší straně, že jo?“ zeptal se konečně jeden z nich. „Na vaší straně?“ „Jo, na naší. Nejseš s vobludou, že ne?“ zeptal se druhý a položil na stůl obrovský kyj. Další muži se pomalu začali stahovat k jejich stolu. Tvářili se velice vážně. Třetí muž se posadil vedle Kedrigerna a řekl jen tak všeobecně: „Možná má vobludy rád. Možná, že von je ta vobluda!“ Tři muži a jejich přátelé měli všechny neklamné známky tvořícího se davu. Ať už to bylo jeho samotářským životem nebo vrozeným upřednostňováním individualismu, Kedrigern neměl davy rád a pokud možno se jim vyhýbal. Všeobecně byly hlučné, špinavé, chaotické a obvykle více než ochotné k nějaké špatnosti. „O jaké obludě to mluvíte? Nejsem zdejší.“ „Přeci vo ty v jeskyni!“ křikl někdo za ním. „Škodí nám!“ K jeho hlasu se okamžitě přidal sbor ostatních, kteří křičeli jednu stížnost za druhou. „Straší naše děti!“ „Žere nám ovce!“ „Krade nám dobytek!“ „Krávy nedojí!“ „Slepice nenesou!“ „Úroda je mizerná!“ „Vypila nám studny!“ „Otrávila nám vzduch!“ „Sežrala čaroděje!“ Všechna obvinění, zvláště pak naposledy jmenované, dala Kedrigernovi poměrně jasnou představu o chování obludy. Ale byly pravdivé? Davy jsou náchylné k přehnanému obviňování nevinných. A musela by to být opravdu mocná stvůra, aby pozřela čaroděje Enselisova formátu. Na základě svých omezených zkušeností Kedrigern předpokládal, že cílem hněvu davu se vždycky stávají neškodní a nevinní, kteří nějak vzbudili hněv líných a hloupých, nicméně tohle, pomyslel si, mohla být výjimka, která si žádá jeho zásah. A pokud byla obvinění neopodstatněná, měl by být při tom a včas zabránit tomu, aby se situace vymkla kontrole. „Víte určitě, že obluda sežrala čaroděje?“ otázal se. „Samozřejmě, že ho sežrala! Žije nahoře v horách, kde předtím bydlíval čaroděj.“ „Jak se ten čaroděj jmenoval?“ zeptal se Kedrigern, který se obával nejhoršího. Muži se zmateně podívali jeden na druhého a pak jeden z nich prohlásil: „To nikdo neví. Nikdá se s náma moc nestýkal.“ „Jak vypadá ta obluda?“ vyptával se Kedrigern dál. „Vobludně! Je to přece vobluda, ne?“ Ke Kedrigernovi se přiblížil naprosto neatraktivní obličej a jeho majitel na něj vyštěkl v závanu páchnoucího dechu: „Na co šecky ty votázky, cizinče? Seš s náma nebo proti nám?“ „Gurt má pravdu! To von je vobluda!“ zvolal někdo a ostatní začali zlověstně bručet. Kedrigern ztratil trpělivost a odsekl: „Já nejsem žádná obluda, vy hlupáci! Jenom mám za to, že by měl člověk vědět co nejvíc o svém nepříteli dřív, než se s ním pustí do boje. Proto jsem se vyptával.“ V hospodě zavládlo zaražené ticho. Pak se začalo ozývat mumlání jako 'nejspíš to bude válečník' a 'ten ví vo boji s vobludami šecko, to je jednou jistý'. Muži si začali vyměňovat spiklenecké posunky. Kedrigern se zvědavě rozhlížel kolem. Pak se muži stáhli, všichni až na Gurta, který si k němu přisedl a náhle podlézavým tónem se zeptal: „Nemoh byste se stát naším vůdcem, sire? Prosím, dobrýho vůdce bysme zrovinka potřebovali.“ „Je moc mladej,“ zavrčel nějaký stařík. „Mladí sou nejvodvážnější,“ namítl někdo a další se mu jali hlučně přizvukovat, zatímco jiní dál nespokojeně bručeli. Byli však v naprosté menšině. „No dobře, povedu vás. Ale musíte mi ukázat cestu,“ svolil Kedrigern. Připadalo mu, že se rozhodl správně. Pokud obluda skutečně pustošila okolí a požírala čaroděje, někdo musel zasáhnout. A jestliže celá ta záležitost byl pouhý omyl, věřil, že dokáže udržet rozvášněný dav pod kontrolou a zabránit zbytečnému ničení. Uprostřed všeobecného jásotu, křiku, srdečného poplácávání po zádech a halasného chvástání jeho stoupenců opustil Kedrigern hospodu. Ti, kteří zůstali venku, se nyní připojili k jeho skupině a všichni společně se vydali k doupěti obludy. Objevily se sice pokusy cestou si zpívat, ale ani dva lidé se nedokázali shodnout na slovech. Kedrigern byl rád, když toho nakonec nechali; zpívali hrozně. Chvíli šli po hlavní cestě, pak odbočili na postranní cestičku, která se napojovala na úzkou pěšinku. Když došli k mostu, všichni začali pokřikovat a někteří muži ukazovali na kopec, kde obluda žila. Kopec byl strmý, s vrškem tak plochým, jako by jej odřízl obrovský nůž. Dav přešel potok a vydal se po kamenité stezce až k úpatí kopce. Tam se zastavili. Jejich chování teď bylo mnohem méně bojovné, než když vyrazili. „Vobluda žije tam nahoře, na tý plošině,“ informovali Kedrigerna. Kedrigern se na ně překvapeně podíval. „Ale vždyť tam nahoře nic není. To ta obluda žije jen tak pod širým nebem?“ „Ale ne. Tam nahoře je vstup do velký a hluboký jeskyně. Tam bydlíval čaroděj. A vobluda nejspíš žije v jejích hlubinách. Vychází jen za bezměsíčních nocí, aby nám škodila.“ „Tak pojďme na ni. Nechceme přece ztratit výhodu momentu překvapení.“ Vyrazil vzhůru a ostatní ho následovali, ale velice pomalu a bylo na nich vidět, že také velice neradi. Když Kedrigern došel na vrchol, musel počkat plných deset minut, než se k němu připojil první z jeho následovníků a na hlavní voj museli čekat dobrou hodinu. Plošina byla ponuré místo. Kolem rostly jen sporé trsy trávy, sem tam luční květina nebo drobný keřík pokroucený větrem, jenž na místě prostém jakýchkoliv stromu vál ničím neztenčenou silou. Uprostřed, skrytý pohledům zdola, se do výšky dvou mužů tyčil skalní útes. Jeho stěny byly strmé, vrchol rozeklaný, a v úpatí zel černý otvor jako prázdný oční důlek lebky. „To je ta jeskyně?“ zeptal se Kedrigern. Muži kývali na souhlas, ale nikdo se neodvážil promluvit nebo pohnout z místa. Jejich nadšení už vyprchalo docela. Veškerou aktivitu teď omezovali na nervózní pohledy. „Následujte mě!“ zavelel Kedrigern a vyrazil k temné sluji. Dav jej váhavě pozoroval, semknutý k sobě tak těsně, jako kuličky vinné révy v hroznu. Muži se vystrašeně rozhlíželi na všechny strany a vzájemně si šlapali na paty. U vchodu do jeskyně se Kedrigern zastavil a obrátil se k nim. „Zapalte pochodně!“ nařídil. Několik mužů mu odpovědělo hlasy překypujícími zklamáním a lítostí, že pochodně zapomněli nebo zahodili cestou, případně že ztratili křesadlo a budou se pro ně muset vrátit, ale ostatní se hned ochotně nabízeli, že půjdou s nimi. Brzy vzduchem létaly nadávky, výmluvy a obvinění. Našli se i takoví, kteří toho využili a pokusili se nenápadně odplížit, ale jejich kamarádi je zase přivlekli zpátky. Následovaly posměšky, obviňování ze zbabělosti a nepříliš přesvědčivé výmluvy. Kedrigern mezitím tiše dumal o tom, jak nedoceněná je vůdcovská funkce a pomalu začínal litovat, že se jí vůbec ujal. Hádky a křik ustal jako když utne, když se z nitra sluje ozval hromový, příšerný hlas. Zprvu to byl jen neartikulovaný řev, který jim roztřásl půdou pod nohama, ale postupně z něj začala vystupovat jednotlivá slova. Rozhodně nebyla zamýšlená jako přátelský pozdrav na uvítanou. „Lůzo! Červi! Jak si dovolujete přitáhnout až sem k mému doupěti?!“ ozvalo se z podzemí a pak hlas opět přešel v nesrozumitelný řev. Muži začali spěšně ustupovat. Kedrigern zůstal na místě, ne snad proto, že by byl tak odvážný, ale protože cítil něco, co ostatní cítit nemohli a co ho poněkud uklidnilo: ať už bylo uvnitř cokoliv, mělo to magickou auru a její síla nasvědčovala, že zprávy o hrozném čarodějově konci byly přinejmenším předčasné. Nicméně jeho statečnost povzbudila ostatní natolik, že přestali couvat a místo toho pevně sevřeli své zbraně. „Musíme se zformovat,“ prohlásil Kedrigern. „Muži s kopími a píkami ať se postaví dopředu a ostatní-“ Burácivý hlas z jeskyně přehlušil jeho slova a pak se ozvalo: „Kdo je váš vůdce?“ „Já ne!“ „Já taky ne!“ „To on!“ „On!“ „Tohle je vůdce!“ „Cizinec!“ blábolili muži vyděšeně jeden přes druhého. „Pošlete mi ho sem,“ rozkázal hlas z jeskyně, nyní tichý a zlověstný. Kedrigern najednou zjistil, že stojí před půlkruhem namířených oštěpů a každý z nich směřuje hrotem přesně na jeho břicho. „Slyšels vobludu,“ procedil mezi zuby jeden z mužů a druhý dodal: „Vůdce má jít vždycky první.“ Třetí se ušklíbl a řekl: „Dík, že ses přihlásil dobrovolně,“ a šťouchl Kedrigerna špičkou kopí. Kedrigern si vzal od nejbližšího muže pochodeň. Uklonil se svému vojsku a řekl: „Bylo mi ctí s vámi pracovat.“ Nato odvážně zamířil do nitra jeskyně.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
