Kapitola 11.
20. 6. 2008
Jedenáct
Kern putoval další tři hodiny, aniž potkal jediného pocestného, a pak narazil na dva muže, kteří seděli na
kameni u cesty. Hovořili spolu tlumenými hlasy, ale s pozoruhodnou živostí. Oba na sobě měli nepříliš
úhledné tmavé hávy, umaštěné a tu a tam přizdobené skvrnami od jídla. Vyšší a hubenější z těch dvou měl na
nose nasazené tlusté brýle a pod paží svíral knihu. Očividně to byl vzdělaný muž, pravděpodobně učenec
nebo snad dokonce filozof: zdroj dobrých rad a moudrosti vůbec. Druhý, menší a podsaditější, držel v jedné
ruce sklenici s pijavicemi a v druhé měl velký vak. Tyto náležitosti jej jasně označovaly jako mistra
lékařských umění.
Kern by velice rád využil příležitosti pochytat alespoň nějaké drobky z bohatství jejich konverzace, ale
oba muži byli natolik zabráni do toho, o čem hovořili, že mu připadalo nevychované je obtěžovat. Proto
odvrátil pohled a tiše prošel kolem nich.
Muž v brýlích okamžitě zmlkl. Nemotorně, protože mu překážela kniha, kterou svíral pod paží, si upravil
brýle, podíval se skrze ně a řekl: „Dobré ráno, mladý muži. Zdravím tě podmínečně, můj pozdrav je založen
na předpokladu, že jsi přede mnou skutečně přítomen. Je to ten případ?“
Kern se zarazil. „Ano, je. Opravdu jsem tady.“
„Samozřejmě, že tu je,“ prohlásil muž s pijavicemi. „Navzdory tomu tvému žvanění, jsme tady všichni.“
„Tak se mému uchu jeví, že tvrdíš, a připadá mi, že to tak i slyším,“ odsekl učenec. „Ale jak si mohu být
jistý?“
Druhý muž neodpověděl; jen si něco zamumlal pod vousy. Kern v zájmu zdvořilosti řekl: „Vím to
naprosto jistě. Nejsem nikde jinde, a proto musím být tady.“
„Aha!“ zvolal muž a v triumfálním gestu zvedl ukazováček, což způsobilo, že mu kniha spadla na zem.
„Cituješ Profundidovu Druhou námitku, jak ji vykládá Logophilos ve své knize Argumentum contra
Ratiocinationes! Kdybys tady byl doopravdy, byl bys skoro jistě vzdělaný mladý muž, na svůj věk velice
rozumný.“
„Jsem tady. A umím číst a psát,“ odsekl Kern.
Druhý muž promluvil suchým sardonickým hlasem: „Z toho je možné usoudit, že jsi vzdělaný, ale
nedokazuje to, že jsi rozumný. Můj přítel učenec je jeden z nejvzdělanějších lidí v zemi, ale nemá ani dost
rozumu na to, aby pochopil, že lidé a věci, které vidí na vlastní oči, jsou opravdu tady.“
„Smysly nás často klamou,“ opáčil učenec.
„Stejně tak knihy. Nebo logika,“ namítl druhý muž.
„Popíráš velké filozofy? Tvrdím, že tento výrostek před námi doopravdy nestojí, protože Profundidova
Druhá námitka byla popřena Osmnáctou poučkou Inanida z Cacolipposu v jeho Pronuntiationes intelligentes.
A jestliže tu ten chlapec není, hovoříš s přízrakem a já jsem zbytečně promarnil dobrý pozdrav,“ prohlásil
muž s brýlemi a tvářil se při tom dokonale triumfálně.
„A pokud tady je - což je naprosto zřejmé - dokázal jsi, že jsi idiot.“
„Já tomu tak docela nerozumím,“ řekl Kern zmateně. „Přece vím, že tady jsem.“
Obrýlený muž se urážlivě nadřazeným způsobem zasmál. „No jistě, my všichni víme, že si myslíme, že
víme, že jsme, kde jsme, ale kdo z nás si může být jistý, že ví, kde si myslí, že ví, že je? První postulát
Muscia z Capopoka naznačuje něco jiného a Nonzův paradox to podporuje, neboť Nonzo dokázal, že jelikož
veškerý život je konstantní pohyb, už nejsme tam, kde jsme byli, a ani ještě nejsme, kde budeme. Tudíž
musíme být někde jinde, a jestliže jsme někde jinde, nejsme tady. Ergo, ty tady nejsi. A jelikož tady nejsi, je
od tebe špatné a hloupé, že maříš můj čas svým blábolením.“
Kern chvíli mlčel, aby dal mužovým slovům možnost se vstřebat, a pak prohlásil klidným hlasem: „To je
nesmysl. My tady prostě jsme a blábolíte vy.“
Muž vstal a posupně si Kerna změřil. „Ty jsi nepřítel rozumu a logiky. Kdybys tu doopravdy byl, hodil
bych ti tuhle knihu na hlavu, tedy kdybych byl doopravdy tady, což v souladu s Nonzovým paradoxem
nejsem.“
Kern si vzpomněl na legendu o Kňouralovi. Ta nabízela praktické řešení tohoto problému. Ale podobná
myšlenka už napadla filozofova odpůrce. „Když tu nejsi, tak tohle nemůžeš cítit,“ řekl. Pak svému
společníkovi vlepil takový záhlavec, až se mu brýle svezly nakřivo. „A když tu nejsem já, odkud ta facka
přiletěla?“
Obrýlený muž stál skoro minutu bez hnutí a v absolutním tichu, pak zamumlal: „To je vskutku
překvapivý fenomén. Byl jsem udeřen do hlavy někým, kdo tady podle Muscia a Nonzy nemůže být. A přece
to nebyl žádný imaginární políček. Je možné, že by se dva největší myslitelé naší doby mýlili?“
„Je libo další důkaz?“ otázal se druhý muž a napřáhl se.
„Nebuď sprostý materialista,“ řekl filozof. Prozíravě ustoupil stranou a upravil si brýle na nose. „Důkaz
vyžaduje myšlení, ne fackování. Musím si tuhle znepokojující ukázku promyslet. Odpověď musí spočívat v
reinterpretaci Propensidova axiomu. Nechte mne o samotě. Potřebuji absolutní ticho a klid!“
„Rád,“ řekl druhý muž. Odtáhl Kerna stranou a řekl mu: „Doufám, že je to pro tebe lekce, mladíku. Nikdy
se nepři s filozofem. Jakmile začneš silou svých argumentů vyhrávat, začne citovat jiné filozofy, aby
dokázal, že tvoje argumenty jsou falešné, nebo že ve skutečnosti neexistuješ nebo že černá je bílá a bílá zase
černá.“
„Nepředpokládám, že jste také filozof?“ zeptal se Kern.
„Samozřejmě, že ne. Já jsem muž smyslů a rozumu, doktor věd lékařských, a cestuji na Mon Grincheux,
hrad kupce Torkina.“
„Abyste vyléčil jeho syna?“
„Ano. Jak to přijde, že to víš?“
„Zrovna jdu odtamtud. Mladý Edwin je už vyléčený.“
„Vyléčený? Jak může být vyléčený? Vždyť jsem mu ještě nepustil žilou a ani jsem mu nepředepsal
projímadlo.“
„To všechno byl omyl. Nepotřeboval lékaře. Vlastně vůbec nebyl zraněný.“
„Pak je to ještě vážnější, než jsem čekal. Ti, kteří zapírají svá zranění a odmítají mou pomoc, jsou ve
velkém nebezpečí.“
„Ne, ne, on vůbec není v nebezpečí, opravdu! Nikdy nebyl. Mluvil jsem s Edwinem dnes ráno. Je živý,
daří se mu dobře a nic mu není,“ řekl Kern a spěšně dodal: „Ale potřebuje odpočinek.“
„Pak musím okamžitě k němu.“
„To by jeho odpočinek překazilo.“
Doktor věd lékařských ukázal na svůj černý vak a řekl hlasem, který se postupně zvyšoval a sílil: „Já
mohu kvalitu jeho odpočinku jen zvýšit. Mám lektvary, tinktury, elixíry, sirupy a vývary všeho druhu. Mám
balzámy, masti a olejíčky, náčinky a kataplazma, stimulátory a sedativa, léky protihorečnaté, projímavé a
pročišťující. Mám prostředky hojivé i regenerační na každou ránu. A když všechno ostatní selže, pustím
tomu mládenci žilou, a pak teprve pozná, co je to skutečný odpočinek. To neselže nikdy.“
Kern zavrtěl hlavou. „Torkin by to nedovolil. Je to velice rozhodný muž.“
Po krátké odmlce lékař přikývl. „To tedy je.“
„Navíc má násilnickou povahu. A nemá smysl pro humor.“
Lékař přikývl. „Ani co by se za nehet vešlo.“
„Dnes je v obzvlášť špatné náladě.“
Po další odmlce lékař řekl: „Na druhé straně, některým pacientům nejvíc prospívá, když se nechají na
pokoji.“
Kern přikývl. „Myslím, že to bude tento případ.“
„Kromě toho, v jedné vesnici na jihu řádí choroba. Musím tam hned vyrazit. Torkin si na mou pomoc
bude muset chvíli počkat.“
Filozof, který po celou tu dobu seděl na kameni, přerušil jejich rozhovor hlasitým výkřikem: „Nechte
toho povykování! Potřebuji ticho a klid, abych mohl přemýšlet.“
„Jaké povykování? Vždyť tu ve skutečnosti nejsme,“ odpověděl Kern.
„Žvanění prázdných hlav, byť imaginárních, škodí hlubokým myšlenkám,“ odsekl filozof. „Požaduji
ticho.“
„Já také,“ řekl doktor věd lékařských. „Teď, když jsem se rozhodl nemařit čas na Mon Grincheux, musím
spěchat tam, kde je mých služeb třeba. Adieu, mladý pane.“
Kern se s nimi velice rád rozloučil. Nikdy dřív se nesetkal s učencem ani s doktorem lékařských věd a
shledával tu zkušenost velice matoucí. Jak bylo možné, že někdo, kdo toho tolik věděl, nebyl schopen si
správně vysvětlit obyčejnou facku? A copak někdo mohl vrátit nemocnému zdraví tím, že ho nechá
vykrvácet skoro až k smrti? To bylo velice matoucí. Pomalu vyrazil na další cestu, hluboce pohroužen v
myšlenkách. Nakonec si v duchu udělal poznámku o závěru další lekce života: Lidé, kteří tvrdí, že vědí věci,
které nikdo jiný neví, někdy nevědí věci, které vědí všichni ostatní.
O chvíli později připojil ještě dodatek: Takže možná nevědí ani věci, o kterých tvrdí, že je vědí.
V poledne se zastavil u kamenného mostu, aby pojedl kousek masa, plátek sýra a krajíc chleba. Svůj
skrovný oběd spláchl čerstvou chladnou vodou z potůčku a pak si dopřál ještě kousek koláče lady Alice a
jablko. Potom se natáhl pod vrbu, aby si trošku schrupl a promyslel si svoje nedávné zážitky s poutníky,
které potkal cestou.
Brzy upadl do lehké dřímoty, ze které byl probuzen zvuky kopyt. Byly pomalé a stejnoměrné; jako by se
blížila nějaká obrovská bestie; země se chvěla a vrcholky stromů se třásly; zvuky se ozývaly stále blíž a blíž.
Kern vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Neviděl nic. Začal uvažovat, zda by na svou obranu neměl
udělat nějaké menší ochranné kouzlo. Pokud se blížil obr, byla by nejlepší ochranou neviditelnost, ale Tarry
ho žádná zaklínadla na neviditelnost nenaučil - tvrdil totiž, že pro někoho tak mladého, jako je on,
představují příliš velké pokušení k neplechám.
Jak se údery kopyt blížily, zdálo se, že se jejich hlasitost zmírňuje. Kern se znovu podíval a uviděl rytíře v
brnění na obrovském válečném oři, beze spěchu ujíždějícího po cestě s panošem v závěsu. Další nafoukaný
válečník hotový rozdávat na potkání rány byla ta poslední osoba, se kterou se toužil setkat, ale když rytíř
přijel blíže, Kern ho poznal: byl to sir Strathmander, potulný rytíř, pravděpodobně na cestě za dalším
dobrodružstvím. Kern zůstal stát na kraji cesty a pozdravil ho, když přijel blíže.
„Buď pozdraven i ty, mladý Kerne. Nezahlédly snad tvé oči velkého červa, jenž podle svědectví lidu
prostého prý v těchto místech prodlévá?“ řekl rytíř. Jeho hlas byl hlubší a mnohem slavnostnější, než si Kern
vzpomínal; duněl jako zvon a navíc se teď rytíř vyjadřoval vázanou řečí.
„To jako draka?“
„Pravdu díš; draka. Neb věz: já přísahou slavnou jsem se zavázal, zeť obra svým mečem o hlavu
připravím, saň lítou skolím a hradu nedobytného silou dobudu, bych jeho obránce svými vazaly učinil, ježto
se o ruku ctné paní Isobely, nejpůvabnější princezny v zemi a dcery jediné sira Flamboyse Ohnivého,
ucházím. Obr bylť mnou sťat krátce po snídani. Teď už jen saň skoliti musím a hradu nedobytného dobýt a
přísaha má bude vyplněna. A věz, že čím dříve se tak stane, tím lépe, neb ctná paní Isobel není trpělivostí
valně obdařena, a když na mou výpravu byla mne vysílala, tu na srdce mi kladla, bych času nemařil.“
„Pak vám tedy přeji mnoho štěstí, ale po drakovi jsem nezahlédl ani stopu.“
„A přeci mi bylo řečeno, že jeden v zdejších lesích loví. Zda-li bys poznal stopy po drakovi, kdybys je
před sebou uzřel?“
„Řekl bych, že ano. Velké šlápoty... pach síry ve vzduchu... zděšeně prchající vesničané... a tak podobně.“
„Správně hovoříš. A zřel-lis něco z toho?“
„Vůbec nic.“
„Pak má pouť musí pokračovat,“ povzdechl si rytíř, potom vysunul bojovně bradu a upřel oči na cestu
před sebou. „Pojedu, dokud poslední z mých činů nebude vykonán a moje přísaha naplněna, pak teprve se
navrátím ke své paní Isobel a vyzvednu si svou odměnu za statečnost, vytrvalost a věrnost.“ S těmito slovy
vyrazil a země se pod kopyty jeho válečného oře Tempéta znovu rozduněla.
Když utichl poslední zvuk rytířova průjezdu, uslyšel Kern tiché zasyknutí, jako by se někdo pokoušel
upoutat jeho pozornost. Rozhlédl se ale nikoho neviděl. Zasyknutí se ozvalo znovu a tentokrát se mu
podařilo určit jeho zdroj: přicházelo zpod mostu.
„Kdo je tam?“ zavolal Kern.
„Už je pryč?“ zeptal chraptivý hlas šeptem.
„Ano. Kdo to chce vědět? Kde jsi?“
„Na tom nezáleží. Ty jsi čaroděj, že?“
„Ano, jsem,“ odpověděl Kern a pak takřka neslyšně dodal: „Prakticky.“
„Myslel jsem si to. Jsem rád, že se setkávám s někým rozumným,“ řekl neviditelný hlas. Nyní se ozýval
dunivěji a drsněji. Přes své trochu zlověstné zbarvení zněl vcelku přátelsky.
„Jestli se mnou chceš mluvit, vylez ven, abych si tě mohl prohlédnout.“
Zpod mostu se vynořila šupinatá šípovitá hlava velká jako štít. Vztyčila se nad Kernem a řekla laskavým
hlasem: „Nemusíš mít vůbec strach. Jsem vegetarián. Prakticky.“
„Ty jsi drak!“
„Nu, ano. To je přece zřejmé. Ale lidi nejím. Nikdo z nás je nejí. Tu a tam si pochutnáme na dobytku, ale
lidem se vyhýbáme.“
„Opravdu? A co krásné panny?“
Drak si opovržlivě odfrkl obláček dýmu a řekl: „Nepovídej mi, že věříš takovým nesmyslům! Proč by se
měl pro všechno na světě drak starat o krásné panny? Zdravému mládenci, jako jsi ty, možná připadají
zajímavé, ale mně tedy v žádném případě.“
Kern o tom takto nikdy dřív nepřemýšlel, ale zdálo se mu, že to docela dává smysl. A ačkoliv drakovo
chování bylo poněkud nedůtklivé, nebylo výhružné.
„Poslouchej, pokud neubližuješ lidem, proč číháš pod mostem?“
„Já tam nečíhám, já se schovávám. A říkám ti rovnou, že to není nijak pohodlné, mačkat se pod mostem.
Nechápu, proč lidé nestavějí krásné klenuté mosty se spoustou místa pod nimi.“
„Ale před kým se schováváš? Přede mnou určitě ne.“
„Uklidil jsem se tam před tím samolibým, pompézním halamou v plechových kaťatech, když to musíš
vědět. Dělá se mi špatně, už jen když ho slyším. Mluví jako kronika.“
Kern chtěl zůstat nestranný, a tak řekl: „Sir Strathmander je statečný rytíř, vzor vší ctnosti. Jeho řeč je
vysoce heroickou řečí.“
„Neplácej hlouposti. Je to stejně krvežíznivý surovec jako všichni ostatní, a ještě mu to dělá radost. Slyšel
jsem, jak se vychloubá tou svou řezničinou: setnout, skolit, zabit - to je všechno, co umí. Jestli tohle má být
rytířskost, tak jsem všemi osmi pro neotesance.“
„Viděl jsem ho, jak riskoval život, aby pomohl panně v nesnázích. To bylo rozhodně rytířské.“
„Snad ano, pokud ovšem stála o to, aby jí někdo pomáhal. Víš, nepřipadal mi jako člověk, který se
ostatních ptá na jejich názor, než kolem sebe začne mávat mečem a rozseká každého a všechno v dohledu.“
Drak se vysoukal z pod mostu a natáhl se na trávě u potůčku. Na draka nebyl nijak obrovský; jeho tělo
nebylo o mnoho větší než vesnická chatrč. Krk i ocas měl snad deset stop dlouhý a jeho štíhlá blanitá křídla
vypadala, jako by nedokázala udržet ve vzduchu ani kočku, natožpak draka. Kern byl trochu zklamaný.
Nikdy dřív draka neviděl a čekal něco mnohem impozantnějšího. To mu však nezabráno válo, aby se ho dál
nevyptával.
„Proč ses schovával? Myslel jsem, že se draci vrhají na rytíře, sotva nějakého zahlédnou,“ zeptal se Kern.
„Další pomluva,“ odpověděl drak s povzdechem. „Je to úplně naopak. Jsme nejšťastnější, když o nich ani
neslyšíme. Ale když rytíř uvidí draka, napadne ho okamžitě. Patří to k jejich kodexu. A drak, přirozeně,
nemůže utéct. Je to otázka sebeúcty.“
„Nemohl bys to nějak zamluvit, vykroutit se z toho? Rozumíš, jestli doopravdy nechcete bojovat...“
„Tak prosté to zase není. Nejdřív nechceme bojovat, ale všechno to řinčení velice dráždí dračí nervy. Než
se nadějeme, dostaneme se do varu. A jelikož si každý rytíř, který sotva vyroste dost na to, aby zvedl kopí,
nejspíš myslí, že neexistuje nic záslužnějšího než zabíjet draky, máme dnes velice těžké časy.“
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“
„To lidi nikdy. Když jde o jiné druhy, je vaše myšlení velice omezené.“
Tohle byl zásah až příliš blízko středu terče. Kern se rozhodl, že raději změní téma: „Jak to, že se se mnou
tak nenuceně bavíš? Nikdy jsem neslyšel, že by draci konverzovali s lidmi.“
„Cítil jsem tvé čarodějství. Na takové věci máme vyvinutý smysl. A na rozdíl od lidí, se kterými se
setkávám běžně, dokážeš mluvit mým jazykem. Kde ses to naučil?“
Kern pokrčil rameny. „Je to dar.“
„Užitečný dárek. Jak se jmenuješ?“
„Kern.“
Drak překvapeně vyfoukl z nozder obláček páry. „Kern? To není zrovna jméno pro čaroděje.“
„Vlastně jsem ještě pořád učedník. Své čarodějnické jméno dostanu, až získám kvalifikaci. A jak se
jmenuješ ty?“
„Můžeš mi říkat Ted.“
Kern se ušklíbl. „Myslel jsem, že draci mají jména dlouhá, divoká, magická a prakticky nevyslovitelná.“
„Máme, ale svá skutečná jména si raději necháváme pro sebe. Nepotřebujeme je, abychom udělali
dojem.“ Drak pozvedl hlavu a vycenil své velké zuby. Kern doufal, že to byl přátelský úsměv. „Pro účely
konverzace mi můžeš říkat Tede.“
Kern pokrčil rameny. „Dobře, Tede.“
„A co dělá čarodějnický učedník na cestě na sever, smím-li se zeptat?“
„Jdu ke svému novému mistrovi. Tarry musel odcestovat-“
„Tarry? Čaroděj?“
„Tarrendine, můj první mistr. Obdržel předvolání -“
„Tarrendine?! Myslel jsem, že už čarování dávno zanechal! Zachoval se ke mně velice laskavě, už když
jsem se sotva vylíhl z vajíčka. Byl to velký přítel mých rodičů.“
„Nikdy se mi nezmiňoval o žádných dračích přátelích.“
„To by ani nebyl Tarrendine, kdyby se chlubil konexemi. On byl vždycky velice šlechetný muž. Byl
prakticky jako můj otec, když jsem ještě nebyl větší než volek,“ řekl Ted. Hlas se mu při tom trochu chvěl a
musel se na chvíli odvrátit, aby se uklidnil, než pokračoval. „Když byli moji rodiče zabiti velkým surovým
rytířem - podobným, jako byl ten užvaněný mameluk na koni, který jel před chvíli kolem - Tarrendine si mne
vzal k sobě a staral se o mě, dokud jsem nebyl dost velký, abych si poradil sám. Takže ty jsi jeho učedník?
Výborně, výborně.“
Kern najednou pocítil určitou spřízněnost s tím šupinatým stvořením. „To s tvými rodiči je mi líto. Moji
mne opustili, když jsem byl ještě dítě. A moje adoptivní rodiče zavraždili lupiči.“
„Žijeme v krutém světě.“
„To tedy ano.“
Chvíli oba mlčky přemýšleli nad svými osudy a pak Ted řekl: „Povídal jsi, že míříš na sever?“
„Tam bydlí Fraigus Temný. Ten dokončí moje vzdělávání.“
„Nu ano, Fraigus. Není to zrovna nejspolečenštější čaroděj, ale je velice schopný. Překvapuje mne, že si
bere učedníka.“
„Jen jako laskavost Tarrymu.“
„Chápu. Něco ti řeknu, mladý čaroději. Také mířím na sever, a jelikož tyto cesty nejsou bezpečné a v
mnoha místech ani průchodné, mám v úmyslu letět. Nechceš se ke mně připojit? Společnost by mi byla
docela příjemná.“
„Letět? Na tvém hřbetě?“
„Samozřejmě. Pokud se nebojíš.“
Kerna děsilo už pouhé pomyšlení na to. Nikdy neměl rád výšky a držet se zuby nehty na hřbetě malého
draka s křehce vyhlížejícími křídly, dívat se dolů na pevnou zem, postupně se zmenšující, jak budou stoupat
- nebo v horším případě rychle se zvětšující, jak se budou řítit dolů - to neodpovídalo jeho představě o
bezpečném a příjemném cestování. Jenže pozvání k letu od draka patřilo k věcem, které by měl čaroděj
přijmout bez mrknutí oka. Tohle byl druh dopravy, který by měl preferovat nade všechny ostatní, něco, co se
skvěle hodilo k jeho profesi a co ho odlišovalo od obyčejných pocestných. Nemohl odmítnout.
„Jestli se bojím?“ opáčil s nucenou bravurou. „Bude mi potěšením.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář