Kapitola 15.
20. 6. 2008
Patnáct
Kern zamířil do stájí, aby si tam někde v temném a klidném koutku všechno pořádně promyslel. Když
tam dorazil, ocitl se uprostřed zuřící rvačky. Chumel hochů se válel v blátě před stájemi, ruce se divoce
míhaly vzduchem. Kern na ně křikl a chlapci se rozprchli. Na zemi zůstal jen jeden velice malý hošík, který
popotahoval a hrozil pěstí za vzdalujícím se davem.
„Ještě budete litovat, že jste na mě byli takoví!“ zaječel a utřel si nos roztrhaným rukávem. „Pošlu na vás
Velkého rudého psa!“
Kern mu podal ruku a pomohl mu vstát. „Copak se stalo, Wubbe?“
„Já jim ukážu. Však já je srovnám,“ prskal chlapec, který jeho otázku zcela ignoroval.
Kern vytáhl z mošny krajíc chleba a kus sýra. „Tu máš, najez se. Hned ti bude líp.“
Ať už ostatní hoši udělali Wubbovi cokoliv, na jeho chuť k jídlu to vliv nemělo. Spořádal všechen chléb i
sýr, utřel si ústa do rukávu a požádal o další.
„Kvůli čemu se strhla ta rvačka?“ otázal se Kern.
„Bili mne, protože jsem nejmenší.“
„Však nebudeš nejmenší navždycky. S takovou chutí k jídlu určitě ne.“ Kern vytáhl jablko, rozlomil ho
na dvě poloviny a jednu chlapci podal.
„Já jim ukážu, Kerne. Zavolám na ně Velkého rudého psa z Harrowmooru, ten se na ně vrhne, až budou
spát, a sežere je. Pak si budeme kvit.“
„Obávám se, že tím by se nic nespravilo.“ „Ale ano, spravilo. Dal bych cokoliv, abych-“
„Takhle nemluv!“ skočil mu Kern ostře do řeči. „Nikdy nevíš, kdo poslouchá. Copak jsi nikdy neslyšel o
Závistýně?“
Wubb se na něj nedůvěřivé podíval. „Kdo je Závistýna?“
„Někdo, kdo si přál zlo pro ostatní, a jak se věci vyvinuly... myslím, že bych ti to měl raději vyprávět od
začátku,“ řekl Kern. Odešli spolu do stinného koutku, kde se posadili na lavici, a zatímco hoch žvýkal
jablko, Kern spustil:
POVĚST O ZÁVISTÝNĚ
Závistýna byla nejpůvabnější žena v království, ne-li na celém světě. Věděla to, její rodina to věděla
rovněž a věděl to i každý, kdo se na ni jen podíval. Ale nikdo se to neodvážil říct nahlas, protože oficiálně
byly za nejkrásnější ženy světa prohlašovány královna a princezna (v tomto pořadí) a prohlašovat něco
jiného se považovalo za velezradu. Takže Závistýna nemohla počítat s ničím jiným než se třetím místem
daleko za druhým. A to jí rozhodně nestačilo.
Když jednoho rána seděla u toaletního stolku a zamilovaně hleděla do zrcadla - to bylo její oblíbené
zaměstnání - využila toho, že je sama, a vyjádřila nahlas svůj názor. „Nenávidím královnu a princeznu
nenávidím ještě víc! Kéž by obě zošklivěly a umřely,“ zvolala hořce. Pak si odhrnula z čela hedvábně lesklé
vlasy, zamyslela se nad svým přáním, zatímco obdivovala svůj obličej v zrcadle pod různými úhly, a dodala
s omračujícím úsměvem: „Ano, to by bylo báječné. Dala bych za to cokoliv.“
„Cokoliv?“ otázal se tichý hlas za jejími zády.
Závistýna se polekaně otočila a uviděla plnoštíhlou ženu pokročilého věku, která stála za ní a usmívala se,
jak se usmívají staré chůvy. „Jak ses sem dostala?“ otázala se dívka.
„Vyvolala jsi mne, má milá,“ odpověděla žena se zářivým úsměvem.
„Ty jsi moje víla kmotřička?“
„Ne tak docela. Ale přání ti splním.“
„Takže jsi můj anděl strážný?“
Žena ze sebe vyrazila něco, co by se dalo popsat jako chraplavý smích, ale pak si rychle zakryla ústa
rukou. „Promiň, dítě,“ řekla, když se zase ovládla. „Teď jsi mne dostala. Mí klienti obvykle nemají takový
smysl pro humor.“
„Já jsem nežertovala,“ namítla Závistýna. Pak se vrátila zpátky k zrcadlu a začala si důkladně prohlížet
svoje nádherné modré oči.
„Ponechme to stranou. Takže, zmínila jsi jisté přání. Myslela jsi to vážně?“
Závistýna se opatrně rozhlédla po pokoji a pak si ještě jednou pozorně prohlédla ženu. Vypadala
neškodně, ale člověk si nemohl být nikdy jistý. Královnini špehové byli všude. S pohledem upřeným už zase
do zrcadla se zeptala: „Jsi ze zámku?“
„Nebuď tak podezíravá. Jsem odjinud a jsem tady, abych ti pomohla. Myslela jsi vážně, co jsi prve
řekla?“
Závistýna se kousla do rtu - opatrně, aby si nepokazila jejich dokonalou barvu a obdivuhodnou plnost.
Tohle byl tenký led. Zhluboka se nadechla a řekla: „Ano. Každé slovo.“
„Pak tvé přání bude splněno.“
„Ale já nechci jen to.“
„Nu tak si to poslechněme celé.“
Závistýna se znovu zhluboka nadechla a řekla: „Chci, aby o mně každý, kdo mne uslyší nebo uvidí,
prohlašoval, že jsem ta nejpůvabnější žena na světě. Chci, aby mi mou krásu ženy záviděli a muži mne
zbožňovali, abych byla tesána do mramoru a oslavována v písních a pověstech. A také chci, aby to dlouho
vydrželo. Nechci ve dvaceti vypadat jako starý sepraný hadr.“ Otočila se a prohlédla si v zrcadle své
dokonale tvarované lícní kosti.
Po celou dobu, co Závistýna mluvila, žena přikyvovala. Měla tenkou hůlku, které si dívka předtím
nevšimla, a poklepávala si jí v pomalém zamyšleném rytmu o dlaň. Špička hůlky zářila jasně rudě jako
roztavený jantar.
„Na tom se můžeme dohodnout,“ řekla pak.
„Opravdu? Kdy? A co musím udělat?“
Žena velkomyslně mávla hůlkou a řekla: „Ale no tak. Už je to zařízeno. A ty nemusíš udělat vůbec nic.“
Závistýna se na okamžik odvrátila od zrcadla a zeptala se: „Ty mi to přání splníš? A nežádáš odměnu?“
„Jen buď taková, jaká jsi. Pro nás jsi skvělá investice.“
Závistýna rozkošně našpulila rty a odhrnula si kadeř vlasů z očí. „Mohla jsem si přát víc,“ řekla.
„Ach, dostaneš mnohem víc. Splníme ti něco, na co jsi ani nepomyslela, drahá.“
Závistýna se zářivě usmála a potěšené zatleskala svýma drobnýma bílýma ručkama. Velice ráda dostávala
dárky. „Budou kvůli mně muži opouštět své domovy a rodiny?“
„Vylidníš celé provincie.“
„Budou umírat pro mou lásku?“
„Co se mužské úmrtnosti týče, budeš řazena hned za válku a mor,“ přisvědčila žena.
„A vydrží moje krása dlouho?“
„Prožiješ mimořádně dlouhý a vzrušující život a až do posledního dne budeš oslnivě krásná. Tvoje
půvaby se stanou námětem legend. Vedle tebe budou i Kleopatra, Helena Trojská a sama Afrodita vypadat
jako strašáci do zelí.“ Žena zářila a lehounce Závistýnu klepla svou hůlkou.
„Ta hůlka je velice horká,“ řekla Závistýna a ucukla.
„Těžce pracuje.“
„Myslela jsem, že kouzelné hůlky mají mít na konci takovou tu tetelivou bílou záři,“ namítla Závistýna.
„Některé ano. Naše ne,“ odpověděla žena.
„Je ještě něco, co bych měla vědět?“
„Jenom jedna věc. Přidali jsme ti malý dárek. Možná ti bude působit potíže si zvyknout, ale zvykneš si.
Od této chvíle, kdykoliv se podíváš do očí nějakého člověka, uvidíš -“
Někdo zabušil na dveře. Žena zmizela. Závistýna nad jejím náhlým odchodem jen zamrkala, ale zabušení
se ozvalo znovu a její matka zavolala: „Miláčku, právě přijela tvoje sestřenice Bianca a už se nemůže dočkat,
až tě uvidí. Můžeme dovnitř?“
„Samozřejmě, mami,“ odpověděla Závistýna tím nejsladším hlasem. Malá Bianca ji zbožňovala a nikdy ji
nepřestala obdivovat a pět na ni chválu. Návštěva takového moudrého a vnímavého dítěte byla vždycky
potěšením.
Dveře se otevřely a malá Bianca vtrhla dovnitř, aby se vrhla Závistýně do náručí. „Moje krásná
sestřenice! Jsem tak šťastná, že tě vidím!“ zvolalo dítě a začalo ji objímat a líbat. Závistýna ji k sobě
přivinula, pak ji vzala za ramena a podívala se jí do očí. Co viděla, způsobilo, že zbledla. Odstrčila Bianku a
zděšeně ucouvla.
„Závistýno, miláčku, co se stalo?“ otázala se její matka.
Závistýna se podívala na ni. Když se jejich oči setkaly, zoufale vykřikla, zakryla si oči rukama a omdlela.
Probudila se na posteli. Shlížel na ni kruh ustaraných obličejů. Zalapala po dechu a zabořila tvář do
polštáře. V očích každého viděla okamžik jeho smrti.
'Možná ti bude působit potíže si zvyknout,' řekla žena. A měla pravdu; ale Závistýna věděla, že si
nakonec zvykne. Koneckonců, člověk musí přijmout skutečnost, že ostatní zemřou. V některých případech to
pro ni dokonce bude příjemným námětem pro meditace. V případě královny a princezny to bude hotová
slast.
Ale pak si Závistýna s hrůzou uvědomila, že už se nikdy nesmí podívat do zrcadla.
„Doufám, že ponaučení mého příběhu je jasné,“ řekl Kern.
„Samozřejmě. Všechny krásné paní jsou zlé a bezcitné,“ odpověděl Wubb.
Kern si vzpomněl na Quellu a zamrkal. „Ne, ne, tak to není. To přece nejde. Jemine, to ne. Skutečné
ponaučení zní: Nikdy nevystavuj ukvapená přání. Mohla by se ti splnit.“
„Ale Závistýna žila přece jen v pověsti,“ namítl Wubb. Neříkal to ale nijak přesvědčeně.
„Totéž platí o Velkém rudém psu z Harrowmooru.“
Wubb se nad tím chvíli zamyslel. „Ale to není totéž. Lidé v pověstech nejsou skuteční. Věci, které se jim
přihodí, se nikdy nepřihodí ve skutečnosti... nebo ano?“
„Proč by někdo vymýšlel pověst o něčem, co se nikdy nestalo?“
Wubbovi tentokrát trvalo mnohem déle, než si to promyslel. Nakonec vypoulil na Kerna oči a řekl:
„Takže Velký rudý pes existuje?“
Kern pokrčil rameny. „Stejně jako Závistýna. Takže bych raději žádná unáhlená přání nevykřikoval. Jinak
bys třeba mohl navěky čistit kotec Velkého rudého psa, krmit ho, pečovat o něj a také ho věnčit. A přitom
bys nikdy nevěděl, jestli se nerozhodne dát si tě k obědu.“
Wubb si povzdechl. „Takže to vypadá, že mě budou tlouct pořád.“
„Hlavu vzhůru, Wubbe. Uvědom si, že vždycky nebudeš nejmenší.“
Chlapcův obličej se rozzářil. Vyskočil. „To je pravda! Vlastně nejsem nejmenší ani teď! V psinci je ještě
jeden menší kluk - teď půjdu a nařežu mu!“ Než mu mohl Kern vysvětlit, že tohle není správné řešení, Wubb
utekl a Kern zůstal sám s myšlenkami, které nebyly o nic méně zmatené než předtím.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář