Kapitola 16.
20. 6. 2008
Šestnáct
Coby drak byl Ted povahy zvědavé. Když se k němu doneslo, že se v království Vysokých útesů věci
nevyvíjejí příliš dobře, rozhodl se obhlédnout si situaci osobně a zvážit, co by se z toho dalo vytěžit. Nikomu
nepřál nic zlého, ale zdálo se mu rozumné předpokládat, že tam, kde jsou lidé zaměstnaní bojem proti sobě
navzájem a navíc se potýkají se silami temnoty, zbude jim méně energie na perzekuování draků, což by pro
něj mohlo znamenat vítanou změnu.
Z výšky se kraj nezdál nijak odlišný. Ale když se snesl níž, uviděl Ted znamení zlých dob. Z výše
desetinásobku nejvyšších stromů jasně rozeznával zpustlá pole a pobořené chatrče. Lidské nástroje ležely
odhozené a rezavějící na polích i dvorcích. Vozy tam stály prázdné a nezapřažené. Některé stromy pokrývali
havrani jako černé listí, krysy a myši plenily to, co zbylo z úrody, vlci se beze strachu proháněli po cestách a
nikde nebyla ani stopa po lidských obyvatelích.
Když se v dohledu objevil hrad - svým ostrým zrakem zahlédl jeho věže dřív, než ho mohlo spatřit oko
člověka - sestoupil ještě níže a zabočil stranou, aby si našel přechodné doupě daleko od hrozby rytířů a
lučištníků. Brzy se mu podařilo nalézt hlubokou a pohodlnou jeskyni poblíž vrcholku nevysoké hory a tam se
usadil, aby si odpočinul, než se pustí do shánění večeře.
Ted řekl Kernovi, že je prakticky vegetarián. A také byl - prakticky, ale ne úplně. Po dlouhém letu cítil,
že si musí dát něco výživnějšího, i kdyby to znamenalo proslídit blízký les. Byl si jist, že lesy byly plné
zatoulaného domácího zvířectva, každičký kus byl jedlý, byť některé byly trochu podvyživené. S nadějí
vzhlížel k nastávajícím časům hojnosti a celou noc se mu zdály velice příjemné sny.
Následující dva večery hodně lovil a vydatně večeřel. Nenarazil při tom na žádné současné zlo nebo
katastrofu, i když nacházel četné stopy po těch minulých, a proto dospěl k předpokladu, že ať už království
Vysokých útesů sužovalo cokoliv, nyní ho to už nesužuje.
Jednoho dne ho probudilo naléhavé štěbetání a čiřikání těsně u jeho ucha. Zamrkal, protáhl se a potřásl
hlavou. Odněkud za ním vylétl drobný bílý pták a posadil se na jednu z jeho nozder.
Pták vypadal zbědovaně. Peří měl rozčepýřené a sežehnuté a choval se velice vzrušeně. Divoce mával
křidélky. V jednom kuse čiřikal, pípal a štěbetal, dokonce ho tu a tam klovl. Ani za mák se draka nebál, spíše
to vypadalo, že se pokouší upoutat jeho pozornost.
„Snažíš se mi něco říct, ptáčku?“ zeptal se Ted.
Bílý pták začal horlivě pohybovat hlavou nahoru a dolů, což bylo gesto znamenající u člověka
jednoznačný souhlas.
„Zdá se, že to, co chceš říct, je poněkud naléhavé. Nemohl by ses vyjádřit trochu jasněji?“
Pták začal poskakovat. Tedovi připadal naštvaný.
„Předpokládám, že to znamená ne,“ povzdechl si. „No tak dobře. Pokusíme se najít nějakou vhodnou
metodu komunikace.“
Ptáka ten návrh zjevně potěšil. Oba nějaký čas mlčeli a přemýšleli, pak pták přestal přecházet v kruhu,
hlasitě zacinkal a vylétl z jeskyně jako šíp. O několik minut později se vrátil s několika větvičkami v
zobáčku a okamžitě odletěl pro další. Po několika takovýchto cestách ležela na dně jeskyně poblíž drakovy
hlavy celá hromada větviček. Pták je rozprostřel po zemi a začal je přemisťovat. Když to dělal nějaký čas,
drak zvolal: „Písmena! Ty jsi ale hlavička. Poslyš, ty nejsi obyčejný pták, že ne?“
Pták začal okamžitě přeskupovat větvičky a skládat z nich písmena T-A-R-R-E-N-D-, když se dostal až
sem, drak zajásal: „Tarrendine! Co je s ním?“
J-S-E-M J-Á.
Ted si chvíli malého tvorečka mlčky prohlížel a nakonec řekl: „Můj dobrý ochránce, co se ti přihodilo?“
Vypovědět celý příběh byla zdlouhavá a úmorná práce a ptáček na jejím konci padal vyčerpáním. Zato
Ted byl krajně rozhořčen. „Ta obludná stvůra musí být zastavena. Je hrozbou nám všem.“
U-R-Č-I-T-Ě.
„Tarry, co budeme dělat?“
Pták se několikrát prošel sem a tam, vztekle kopl do větvičky a pak napsal: J-S-E-M P-Ř-Í-L-I-Š U-N-A-
V-E-N-Ý N-A P-Ř-E-M-Ý-Š-L-E-N-Í. V-Y-S-P-Ě-M-E S-E N-A T-O.
Příštího rána pták radostně čiřikal už za úsvitu. Ted, který měl ve zvyku si po ránu trochu přispat, ho
ignoroval tak dlouho, jak jen to šlo, ale nakonec, po hlasitém zívnutí a sinusoidním protažení, které trvalo od
čenichu až po špičku jeho ocasu několik minut, se obrátil k ptákovi, který netrpělivě poskakoval po hromadě
větviček. „Nějaký nápad?“
A-N-O!
Pak ho pomalu a pracně zasvětil do svého plánu. Když Ted dočetl, povzdechl si. Jeho nový domov se mu
začínal líbit a opouštěl ho jen velmi nerad; ale situace byla vážná a Tarryho plán byl vcelku rozumný.
Drak si povzdechl ještě jednou, hlasitěji, a řekl: „Za daných okolností se nemohu přít. Musíme odletět k
Fraigovi. Ale bez snídaně neletím.“ Pták začal poskakovat v zuřivém protestu, ale Ted pokračoval: „Je to
dlouhý let, Tarry, a musím si zachovat sílu. Jakmile opustíme Vysoké útesy, budu se patrně muset vyhýbat
šípům a střelám z kuší.“
Pták se na chvíli zamyslel a pak poskládal z větviček slovo S-P-Ě-C-H-E-J.
Ted spěchal. Snídani pozřel na to šup a vlastně ještě žvýkal, když s Tarrym pohodlně usazeným mezi
očima odlétal na cestu.
Navzdory Tarryho bouřlivě vyjadřovaným protestům Ted trval na nočním cestování a dennímu
odpočinku. Až poslední míli cesty, když přelétávali nad Velkou temnotou, letěl ve dne. Když pozdě
odpoledne konečně zahlédli Fraigův dvorek, Tarry se okamžitě rozletěl k oknu pracovny svého žáka. Než
Ted přistál, Tarry byl zase zpátky a rozčileně štěbetal a čiřikal. Nenašel ani Fraiga ani Kerna. Byl tam jen
Pudmox, jenž je přivítal jediným 'Grk', které nevykazovalo žádnou zvláštní emociální reakci na jejich
návštěvu.
„Musíme mluvit s tvým pánem, Pudmoxi. Kde je?“ zeptal se Ted.
„Grk.“
Ted zasténal a z nozder se mu vyvalil obláček kouře. „Kdy se vrátí?“
Trol pokrčil rameny. „Grk.“
„Je doma Kern?“
„Grk.“
Tarry poskakoval kolem, jako by měl pod nohama rozpálené uhlíky. „Nerozčiluj se,“ doporučil mu Ted.
„Zjistím, kam odjeli, a vydáme se za nimi.“ Čaroděj se trochu uklidnil.
Ted si s trolem poměrně dobře rozuměl, ale trolův jazyk byl silně omezen neschopností poradit si s
abstraktními pojmy. Se získáním informací, o které Tedovi šlo, by měl problém dokonce i zkušený lingvista
hovořící s velice vstřícným informátorem. Dozvěděl se, že Fraigus a Kern byli povoláni na hrad nějakého
mocného šlechtice, a znal už také směr, kterým se vydali, ale stále neměl představu, jak je to dávno, co
odešli. Čas neměl pro troly nijak zvláštní význam. Bez speciálního vzdělání rozeznávali pouze dva časové
údaje: 'teď' a 'ne teď'.
Když Ted další pokusy o dorozumění vzdal, chopil se iniciativy Tarry, který už si mezitím nasbíral
hromádku klacíčků.
H-R-A-D P-A-N-T-O-R-I-U-S? zeptal se.
„Skoro jistě. Jiný mocný šlechtic se v okolí nevyskytuje.“
C-E-S-T-U Z-N-Á-M. J-D-E-M-E.
„Tarry, jsem úplně vyčerpaný. Musím vypít pár věder vody a do večera si schrupnout. Pak poletíme.“
Pták neodpověděl. Díval se, jak se Ted potácí ke studni v doprovodu Pudmoxe, a pak znechuceně
rozkopal větvičky do tvaru písmen: T-Y K-Ů-Ž-E L-Í-N-Á!
Na cestu vyrazili ihned po západu slunce a letěli velice rychle, nezdálo se, že by dole pod nimi bylo něco
v nepořádku, ačkoliv ve tmě prozářené jen stříbrem měsíce se to dalo těžko určit. Ted letěl až do rána,
dopoledne lovil, pak se naobědval, odpočinul si a za soumraku zase vyrazili. Několikrát se pokusili o
konverzaci, ale neúspěšně. Tarry zjevně mluvit nemohl. Buď tomu bylo tak, nebo měl nějaký záhadný důvod
zůstat zticha; jinak by se patrně neuchyloval k nešikovné a časově náročné metodě skládání písmen z
větviček. Tedovi to bylo líto, protože si při letu rád popovídal. Ale byl dost rozumný, aby nestrkal čenich do
čarodějových záležitostí.
„Tamhle je,“ řekl Ted, když zahlédl v dálce věže hradu Pantoria. „Donesu tě tak blízko, jak jen to bude
možné, ale až k hradu nemůžu. Jistě to chápeš.“
Odpovědělo mu tiché začiřikání. Ted sestoupil asi tak do výše vrcholků stromů a na malé mýtince
vzdálené dvě míle od hradu přistál. Tarry okamžitě seskočil na zem a začal čmárat do prachu.
D-Í-K-Y.
„Nemůžeš mluvit?“ zeptal se Ted.
N-E-S-M-Í-M.
„Můžu ti ještě nějak pomoci?“
N-E. O-D-L-E-Ť C-O N-E-J-D-Á-L-E.
„Trochu rizika mi nevadí, Tarry.“
V-E-L-I-C-E M-N-O-H-0 R-I-Z-I-K-A. L-E-Ť.
Ptáček doskákal k louži a napil se. Pak vzlétl a zamířil přímo ke hradu Pantoriu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář