Kapitola 17.
20. 6. 2008
Sedmnáct
Když se Kern znovu setkal s Quellou, prošla kolem něj, jako by byl neviditelný. Dávala svou
nevšímavost vůči jeho osobě najevo tak okázale, že si Kern tajně prověřil, jestli se opravdu nestal obětí
zneviditelňujícího zaklínadla.
Vůbec nechápal, proč ho tak přehlíží. Byla starší žena - muselo jí být už alespoň dvacet - znalá dění na
hradě a u dvora, a on byl mladý učedník; to všechno bylo pravda, ale mladý byl jen svými roky, nikoliv
zkušenostmi. Už zaklínal, léčil zranění, hovořil s učenými a moudrými muži, bojoval s lupiči a loupeživými
rytíři, letěl na drakově hřbetě, mluvil se zvířaty a pracoval s trolem. Většina princů a rytířů se nemohla
pochlubit ani polovinou těchto činů. Přesto kolem něj přešla, jako by byl jen kus nábytku. Hrozně ho to
zkrušilo, měl pocit, že z nějakých důvodů pochopitelných pouze jí samotné už s nim nikdy nepromluví. Ale
hned následujícího jitra ho pozdravila zářivým úsměvem.
Kern neskrýval svou radost a úlevu. „Má paní Quello,“ řekl, „myslel jsem, že jste se na mne rozhněvala.“
„Rozhněvala? Proč bych se měla rozhněvat? Přece jsi mi nic zlého neudělal.“
„Něco takového by mne nikdy ani nenapadlo!“
„Aha, takže jsi o mně roztrušoval nehezké věci.“
„Ne, ne! Nikomu jsem se o vás ani nezmínil!“
Půvabně našpulila rty. „Takže se za mne stydíš, když o mně raději s nikým nemluvíš?“
„Ne, samozřejmě, že ne. Jsem hrdý na to, že vás znám. Hrozně rád bych vás poznal mnohem lépe, jen
kdybych... kdybych jen...“
„Kdybys co? Tak řekni to.“
„Kéž bych to uměl. Nikdy nevím, co mám říct.“
„To je zřejmé. Víš, s tebou se opravdu těžce konverzuje.“
„Já vím,“ přiznal Kern. Cítil se jako muž snažící se marně uchopit mlhu. Veškerá jeho naděje získat ji mu
unikala mezi prsty a on nevěděl, co proti tomu dělat.
„Musíš se naučit chovat se jako gentleman. To je sice všechno moc hezké být čarodějem a dělat kouzla a
tak, ale čarodějové nemají žádný společenský půvab. Dámám jsou ubohými společníky.“
„Já vím,“ zopakoval Kern.
„Pak se sebou musíš něco dělat. Možná, že kdyby ses stal součástí šlechtické domácnosti, naučil by ses,
jak se správně chovat k dámě. Pak bychom si mohli inteligentně popovídat.“
„To by bylo skvělé. Tak rád bych byl vaším přítelem... více, než přítelem. Ano, mnohem více, než jen
přítelem,“ zvolal Kern a natáhl se, aby ji vzal za ruku.
Quella se spěšně odtáhla. „Zapomínáš se. Nesmíš se mnou flirtovat. Flirtování nesnáším. Je to tak
vulgární.“
„Já jsem jen...“ namítl Kern zmateně. Než ale mohl cokoliv říct, Quella se otočila na podpatku a odešla.
Kern propadl melancholii a zbytek dopoledne i většinu odpoledne strávil potloukáním se po hradě a
sebelítostí. Prostě nevěděl, jak se chovat v přítomnosti ženy. To bylo bolestně zřejmé. Quella byla půvabná,
žádoucí, nepředvídatelná a doháněla ho k šílenství. Toužil být v její blízkosti, ale jakmile se mu podařilo být
s ní o samotě, nejraději by hned zase utekl. Cítil se vedle ní jako hloupý, nemotorný, neotesaný a neomalený
trouba. Na druhé straně se v její přítomnosti ale cítil báječně. Bylo to velice matoucí.
Možná, že kdyby patřil k hradu, všechno by se změnilo. Naučil by se dvorným způsobům a vyjadřování,
takže by si uvědomila, jak jemný a dobrý a láskyhodný ve skutečnosti je, a zamilovala by se do něj. Čím více
o tom Kern přemýšlel, tím více se mu ta myšlenka zamlouvala. Fraigovi se to nejspíš líbit nebude, ale
Fraigus přece nebyl jeho majitel. Tarry asi bude zklamaný; ale kdyby mu Tarry doopravdy věřil, vzal by ho s
sebou do království Vysokých útesů. Tak si to Kern sám pro sebe zdůvodnil.
Cítil, že ho Quella inspiruje a že už žádného mentora nepotřebuje. Ve studiu čarodějnictví mohl
pokračovat i sám, na vlastní pěst. Bude to těžké, ale on to dokáže, zejména když ona bude po jeho boku. Její
úsměv bude pro něj mnohem větší stimulací než čarodějovo bručení. Mohli se dokonce rozhodnout pro jiný
společný život, pro život, ve kterém magie nebude hrát žádnou roli. Jiní lidé tak přece žijí a zdá se, že
mnohým se to docela zamlouvá.
Kern cítil, že pokud bude Quella s ním, dokázal by uspět v čemkoliv. Už předvedl své schopnosti lékaře a
také své předpoklady stát se rytířem a soudcem. Ale zdálo se, že baron měl tolik lékařů, rytířů a mužů
zákona, kolik jich potřeboval. Jak se tedy Kern uchytí na hradě Pantoriu? Jakou kvalifikaci mohl baronovi
nabídnout? Nemohl se stát oficiálním dvorním čarodějem, pokud by před tím ještě alespoň padesát let
nestudoval. Bez nějaké zvláštní dovednosti mohl doufat maximálně v místo stájníka nebo nižšího sluhy - což
byla stěží postavení, která by udělala dojem na Quellu. Seděl pod vrbou a přemítal o svém osudu, když tu k
němu přiběhlo páže a oznámilo mu, že si ho v naléhavé záležitosti žádá Fraigus. Aniž přitom přestal myslet
na Quellu, Kern vyskočil a spěchal do věže, kde byl čaroděj ubytován, vyběhl až nahoru a vešel do jeho
komnaty.
Na rozdíl od zbytku hradu Pantoria panoval ve Fraigově komnatě naprostý nepořádek. Její předchozí
majitel ji opustil ve značném spěchu a vcelku pochopitelně se nezdržoval s úklidem a Fraigus měl jiné
priority než napravovat to po něm. Vlastně úspěšně pokračoval v jeho duchu. Na zemi se vršily knihy v
neuspořádaných hromadách, povalovaly se i na velkém stole uprostřed stejně jako na jiných vhodných
vodorovných plochách. Všude kolem byly rozestavěné nejrůznější tradiční propriety čarodějnictví, stejně
jako věci, které Kern nikdy dříve neviděl a jejichž účel si nedokázal ani představit.
Fraigus stál u stolu, záda shrbená únavou. Čelo měl zamračené soustředěním i starostmi, oči měl podlité
krví. Prsty se opíral o rozevřené strany velké černé knihy, která ležela před ním.
Když Kern vešel, vzhlédl. „Je to ještě horší, než jsem předpokládal.“
„A co?“ otázal se Kern překvapený takovým přivítáním.
„Všechno. Má to na svědomí nestvůrná síla. Je to člověk - nebo alespoň jím kdysi býval. Nyní je to věc,
která zničí vše, čeho se dotkne... neviditelný mrak zhouby, jenž vytahuje veškeré zlo z lidí, zvířat a všeho
jiného, čeho se dotkne. Je to silné a stále to sílí. Sám tomu čelit nedokážu. Budu potřebovat tvou pomoc,
mladíku.“
„Samozřejmě, že vám pomůžu, Fraige!“
„Hm, mladíku, tolik se do toho nehrň. Jsi příliš mladý, než aby ses pouštěl do takovýchto podniků. Máme
před sebou strašný boj a jen málo naděje na vítězství. Ale bojovat s tou věcí musíme. Jestliže se nám to
nepodaří porazit, můžeme to alespoň pozdržet a doufat, že se najde někdo silnější, kdo se s tím pustí do boje,
až nás to zničí.“
Počáteční nadšení, že se připojí k boji, se rychle začalo vytrácet s tím, jak se Kern dozvídal více. „To je to
tak mocné?“
„Ano. Mocné a zlé a velice, velice kruté. Zničí to hrad Pantorius a všechny v něm a utrpení, zkáze a
zoufalství se to bude smát jako šťastné děcko. Pak se to přemístí jinam, kde by to mohlo způsobit ještě větší
zkázu.“
„Proč?“
„Protože taková je jeho přirozenost.“ Jedna věc dodávala Kernovi odvahy: Quella byla v nebezpečí a on
byl povolán, aby pomohl zachránit ji i zbytek hradu. Konečně způsob, jak si získat její srdce.
„Řekněte mi, co mám dělat, Fraige,“ řekl odhodlaně.
„Musíš mi pomoci hledat zaklínadlo, kterým bychom to mohli porazit. Vím, že takové existuje, protože
existuje protikouzlo ke každému kouzlu. Ale nemám ponětí, kde ho hledat.“
„To je všechno?“
„To není málo,“ odpověděl Fraigus a ukázal mu na hromady a řady knih všude kolem. „A přitom je
možné, že tady vůbec není. Ale někde přece začít musíme.“
„Jak to zaklínadlo vypadá? Jak se nazývá?“
„To já přece nevím, mladíku,“ odsekl Fraigus rozmrzele. „Dozvíš se to, až ho najdeš. Aspoň doufám.“
„Raději bych měl začít,“ řekl Kern, vyhrnul si rukávy a vzal nejtlustší svazek z dolní police u dveří.
O mnoho hodin později usnul vyčerpáním, aniž znal zaklínadlo, které hledal. Pomalu a metodicky spolu s
Fraigem probírali policemi, stohy a hromadami knih, stále bez výsledku. Kern pracoval, až neviděl na oči, a
pak spal neklidným spánkem beze snů, aby se probudil do další práce. Jedl, jen když mu kručení v břiše
znemožnilo pokračovat v hledání. Co se Fraiga týkalo, ten snad ani nespal ani nejedl; byl teď ještě hubenější
a bledší než dříve a jeho obličej byl ještě zachmuřenější. Dny míjely, aniž si toho někdo z nich všímal.
Konečně, když se dostali asi do poloviny knih, které měli kolem sebe, našel Kern něco slibného. Byl to
tenký karmínový svazeček, ne větší než jeho ruka, a v něm Kern objevil tajemnou zmínku o zaklínadlu
Bílého čaroděje. Bylo použito jen jedenkrát, před dávnými věky, na obranu proti magii odpadlého čaroděje,
jenž se dal do služeb zla. Zaklínadlo Bílého čaroděje účinkovalo, ale daň byla obrovská. Kern se ztuhle zvedl
ze svého místa na podlaze a přinesl knihu Fraigovi.
Fraigus od něj vzal svazek beze slova a přečetl si pasáž, kterou mu jeho učedník ukázal. Pak zamrkal,
přečetl si ji ještě jednou a řekl: „Myslím, že tohle je kouzlo, které hledáme, mladíku. Dobrá práce.“
„Našel jsem jen jméno.“
„To je víc, než jsme věděli, když jsme začali. Musíme pokračovat, ale nejprve si musíš dopřát pořádné
jídlo a dlouhý odpočinek. Až zaklínadlo najdeme, budeš potřebovat všechnu svou sílu.“
Kern poslechl rád. Vyšel z místnosti a klopýtavě sešel po schodech. Slabostí se sotva držel na nohou a
neustále mrkal, aby udržel oči alespoň trochu otevřené, a když se dostal do své ložnice, svalil se na postel,
kde spal bez přestávky po celých dvanáct hodin. Sotva se probudil, zašel do kuchyně a tam přiměl kuchaře,
aby mu připravil svačinu dostatečnou pro čtyři hladové muže. Odpočatý a nasycený ještě chvíli klábosil s
kuchařem a kuchtíky, než vyrazil zpátky do věže, aby pokračoval v pátrání. V tu chvíli se mu představa
Quelly a života po jejím boku plného lásky a domácí pohody zdála ještě vzdálenější a žádoucnější než
kdykoliv předtím.
Zkrátil si cestu přízemím a cestou se setkal s baronem doprovázeným ministrem voskování a leštění a
ministrem čistých ručníků. Když ho Pantorius spatřil, zamával na něj a zavolal: „Ty tam, mladý čaroději.
Chtěl bych si s tebou promluvit.“
Kern, který předpokládal, že baron chce zprávu o jejich postupu, si spěšně začal uspořádávat myšlenky.
Jeho slova jej však dokonale překvapila.
„Musím si najít nového čaroděje. Máš o to místo zájem?“
„Já, můj pane?“
„Vím, že jsi mladý a nezkušený a vůbec, ale já věřím tomu, že by mladí měli dostat příležitost. Jsi
čistotný mladík a to se mi libí. Jsem si jist, že všechno, co ještě potřebuješ vědět o čarování, by ses rychle
doučil.“
„Můj pane, nevím, co bych na to řekl. Já... já...“
„Nemusíš mi odpovídat hned. Vím, že ty a tvůj mistr teď máte spoustu práce a byl bych raději, kdybyste
se plně soustředili na náš současný problém. Ale až to všechno bude za námi, promluvíme si spolu.“
„Ano, Vaše lordstvo. Děkuji vám, Vaše lordstvo,“ řekl Kern a hluboce se uklonil.
Baron ho propustil mávnutím ruky a znovu se zabral do rozhovoru se svými ministry. Kern spěchal
zpátky do věže. Všechno se vyvíjelo náramně dobře. Svět byla najednou skvělý a plný příslibů. Nebezpečí
neznámého nepřítele a pátrání po zaklínadle Bílého čaroděje se proměnily v drobné patálie. Nějak si s tím
poradí, a až spolu s Fraigem osvobodí baronii od temné síly, která ji sužuje, stane se hrdinou dne. A pak jako
baronův čaroděj bude mít postavení spojené s mocí a prestiží, ve kterém se s Quellou bude moci vídat denně
a ona pak jistě ocení jeho zásluhy, všeobecnou slávu, respekt a pocty. Tím si jistě získá její srdce.
Když vešel do věže, zjistil, že tam Fraigus není. S největší pravděpodobností odpočíval a čerpal sílu ke
konfrontaci, která je očekávala. Místo ohně v krbu žhnuly jen rezavé uhlíky, pach kouře zaplavil místnost.
Nebylo to nepříjemné; vonělo to spíš tak trochu jako kadidlo. Kern vzal knihu, kterou naposledy odložil,
posadil se s ní ke krbu a začal pátrat po zaklínadlu Bílého čaroděje.
Přelétl očima několik stran a knihu zase odložil. Byl příliš vzrušený, než aby se na ni dokázal soustředit.
Myslel na svou budoucnost baronova čaroděje, Quellina úspěšného nápadníka, středobodu pozornosti jak
hradu, tak celé baronie, osvoboditele země.
Nikdy nebyl ambiciózní, ale teď, když se mu otevíraly dveře velikosti a slávy, líbilo se mu to. Myslí se
mu začaly honit zcela nové myšlenky.
Být baronovým čarodějem bude na čas postačující, ale je to jen začátek. Jsou mocnější muži, kteří budou
stát o jeho služby. Poslouží mu jako stupínky, sám si mezi nimi bude vybírat, dostane se mezi ně a nakonec
nad ně, jako jejich pán. Není důvod, proč by neměl být mocnější, proč by své schopnosti nemohl využít pro
vlastní zájmy místo zájmů nějakého šlechtice nebo krále. Dokonce i nejmocnější císař mu jednou bude
sloužit. Získá dlouhý život a všezahrnující moc nad lidmi a říšemi, nad živly a silami přírody; pro svoje
přívržence ji bude užívat, aby léčil a poskytoval hojnost těm, kdo mu budou sloužit věrně a bez otázek, a ty,
kdo se mu postaví, ztrestá nemocemi, hladem a zkázou, bouřemi, mrazy a podobnými nepříjemnostmi. Tak
je podrobí své vůli.
Co se Quelly týče... pro začátek byla docela příjemná a byla po ruce, ale jak bude ve svém postavení
stoupat, bude mít mnohem přiměřenější partnerky, mnoho partnerek, půvabné, inteligentní ženy, které
dokážou ocenit muže, jako je on. Bude je mít a stejně tak všechno ostatní, čeho se mu zachce. Postačí si to
jen vzít: krásu, bohatství, moc, vládu. Bude snadné to všechno získat, mnohem snadnější, než si
představoval. Bylo jen třeba, aby teď učinil jeden snadný první krok, kterým prokáže svou sílu a schopnost
vzdoru. Musí se zbavit Fraiga a připojit se k větší, moudřejší moci, kterou Fraigus ve své hlouposti označil
za jejich nepřítele.
Příležitost nastane už velice brzy. Postačí, aby se jen odvrátil stranou, když ho Fraigus zavolá na pomoc.
Prostá zrada, nic víc nebylo třeba... porušit slovo, nic víc.
Vykřikl, vyskočil z křesla a protřel si oči. Sladká vůně kadidla ho příjemně dráždila v nose, a když se
podíval do ohně, uviděl zlou tvář, která se na něj šklebila z plamenů třepotajících se nad uhlíky. S výkřikem
„Ne!“ kopl do ohně a rozmetal uhlíky na všechny strany. Tvář se zkřivila a rozpadla se v zlaté střepy, které
se vzteklým vytím zmizely v komíně.
Kern se otřásl při vzpomínce na myšlenky, jež se tak lstivě vkradly do jeho hlavy. Mimovolně dovolil
chamtivosti a kariérismu, aby ovládly jeho mysl. To byla nepochybně práce nepřítele. Nějak se musel dostat
do jejich komnat a zaklel je tak, aby se obrátili proti sobě navzájem.
Kern přiložil do ohně kus dřeva, a když vzplálo a vyšlehly z něj plameny, začal přidávat stále větší a větší
polena. Sladká vůně kadidla už zmizela, vystřídána štiplavým pachem kouře z hořícího dřeva. Kern se stáhl
od sálajícího žáru, stále otřesený tím, co právě prožil. Srdce mu divoce bušilo. Nepřítel byl tedy skutečný a
záludný, schopný proniknout mezi ně a pokusit se je rozdělit.
Při zvuku otvíraných dveří vyskočil, ale pak s úlevou zjistil, že je to Fraigus. „Jsi v pořádku, mladíku?“
zavolal na něj čaroděj ode dveří a starostlivost se jasně odrážela v jeho hlase.
„Byl tady nepřítel. Snažil se mi podsouvat myšlenky... abych tě zradil.“
„Se mnou zkoušel totéž - přesvědčoval mne, abych se k němu připojil a nechal tebe i ostatní napospas
osudu. Proto jsem tě vyhledal. Myslel jsem, že když budeme spolu, budeme se mu moci lépe bránit.“
„Odolal jsem. Bylo to těžké a skoro jsem... ale odmítl jsem ho.“
„Jsi správný kluk. Statečný kluk,“ řekl Fraigus a v pro něj naprosto netypickém výlevu citů mu poklepal
na rameno. „Možná, že náš nepřítel přece jen není tak silný, jak jsme se báli. Nedokázal zlomit ani jednoho z
nás.“
„Se mnou se mu to málem podařilo,“ přiznal se Kern.
„Ale neuspěl, mladíku, neuspěl. Možná, že přece jen není tak strašný.“
Kern si tím nebyl tak jist, ale neřekl nic.
„Myslím, že nastal čas na protiútok,“ pokračoval Fraigus.
„Ale vždyť ani nevíme, proti komu nebo čemu bojujeme. Ještě jsme ani neobjevili zaklínadlo Bílého
čaroděje.“
„Znám zaklínadlo, pomocí kterého se dá vystopovat zdroj magie a obrátit ji proti jejímu původci. Není
tak mocné jako zaklínadlo Bílého čaroděje, ale to možná nikdy neobjevíme.“
„Jestli si skutečně myslíte, že je čas...“
„Znáš lepší čas pro útok, než když tvůj nepřítel neuspěl a byl odražen? Když budeme otálet, vrátí se ještě
silnější, než byl. Pojď, přichystáme se. Vyslovíme zaklínadlo, hned jak vyjde měsíc.“
„Co mám dělat já?“
„Sežeň více svíček, pěkně tlustých, takových, co vydrží celou noc. A více dřeva na oheň. Já vyhledám
knihy a připravím potřebné. Teď rychle!“
Kern vyrazil z komnaty. Teď, když už bylo rozhodnuto, se nemohl dočkat, až to začne. Kdyby měl čas o
tom přemýšlet, mohla by ho opustit odvaha.
Vrátil se s tolika svíčkami, kolik jich dokázal unést, a vyrazil zpátky pro dřevo. Jak sbíhal po schodišti,
div že se nesrazil s Quellou. Dívka polekaně ucouvla a on se uklonil a řekl zadýchaně: „Odpusťte mi můj
spěch a mou neohrabanost. Mám velice důležité poslání.“
„To ani nemáš čas si se mnou popovídat? Máš snad někde jinde příjemnější zaměstnání?“
„Nic příjemnějšího než být s vámi není, Quello. Ale nejprve musím splnit své poslání a až pak se budu
moci zabývat tím, co je mi příjemné. Příliš mnoho životů je v sázce.“
„Myslela jsem, že ti na srdci leží jen jediný život... ale vidím, že jsem se mýlila. Zřejmě ti záleží víc na
magii a na tvých zaklínadlech než... na někom v hradě.“
„Tak to není, Quello.“
„Pak se zastav a popovídej si se mnou. Projdeme se spolu.“
„Nemohu. Nemám čas.“
„Tak už mě neobtěžuj,“ odsekla Quella a prošla kolem něj s nosem nahoru dřív, než ji mohl zastavit.
Zavolal na ni jménem, ale ona se neotočila, jen ještě výše a vzdorovitěji zvedla hlavu. Kern vyrazil, aby ji
dohonil, ale pak zůstal stát a jen se díval, dokud nezmizela za rohem chodby. Potom s těžkým srdcem
pokračoval ve své cestě. Měsíc měl vyjít co nevidět a on měl ještě práci.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář