Kapitola 19.
20. 6. 2008
Devatenáct
Kern putoval po většinu času sám, protože teď už důvěřoval svým schopnostem ubránit se všem
nebezpečenstvím cesty. Nesetkal se s ničím a nikým neobyčejným a jeho moc nebyla vystavena žádné
zkoušce. Dokonce i počasí bylo poklidné. Třiadvacet dní poté, co se rozešel s Fraigem, stál na louce
ohraničené potůčkem tekoucím pod Tarryho jeskyní.
Ale žádná jeskyně tam nebyla. Kde dříve býval vchod, byla jen hladká skalní stěna.
Jak Kern hleděl na neporušenou skálu, ucítil mravenčení na spáncích, kde mu Tarry před léty položil
ruce. Něco jako by zapadlo na své místo, jako západka v zámku, a v mysli se mu vynořila patřičná slova.
Vyslovil je nahlas a skála se přesunula do seskupení, na jaké si vzpomínal ze dnů svého mládí: tři široké
stupně vedly k zastřešené verandě, na které stálo křeslo s příjemnou vyhlídkou na louku a řeku. Do skály
byly zasazeny masivní dubové dveře na silných železných závěsech, se železným kruhem uprostřed, který
sloužil jako klepadlo - ačkoliv jak si Kern vzpomínal, nikdy se nikdo neodvážil zabušit na dveře Tarryho
sídla.
Otevřel dveře a vešel dovnitř. Světlo se rozsvítilo jako na uvítanou a on vykročil známou chodbou do
známé pracovny. Když do ní vstoupil, svíce se samy zapálily a oheň v krbu se probudil k životu. Všechny
knihy byly na svých policích a čekaly na něj: všechny, až na jednu, která ležela na dlouhém stole, otevřená v
místech vyprávějících o dávném čaroději, jehož jméno měl nést, až ho bude hoden. Přistoupil blíž a uviděl,
že slova už před ním nejsou skrytá. Začal číst.
Čaroděj, jehož moudré a magické činy zde byly zaznamenány, byl vskutku mistrem nad mistry a Kern
seděl za stolem dlouho. Když knihu nakonec zavřel, promnul si unavené oči a vstal, cítil se velice hrdý.
Nejen že má nové jméno, jež nosit byla velká čest, jméno dávného čaroděje Kedrigerna, ale bylo mu
odhaleno mnohem dříve, než se vůbec odvažoval doufat. Tarry v něj choval opravdu velkou víru a on slíbil
památce starého muže, že ho nikdy nezklame.
Ten první Kedrigern zasvětil sebe a svou moc odstraňování zla páchaného jinými. Pochopil, že musí
následovat jeho příklad. Bude se muset věnovat obtížné oblasti čarodějnictví a čekají ho nebezpečné boje, ale
byla to dobrá a užitečná magie, která stála za roky učení a riskování.
Jeskyně byla příjemným místem k bydlení. Jelikož si dobře vzpomínal na Tarryho pochybení, nepokoušel
se otvírat odlehlé komnaty, které kdysi byly používány. Měl přední místnosti a knihovnu a víc nepotřeboval.
Čas od času slýchal podivné neurčité hlasy ozývající se z kamene, ale rozhodl se, že případné průzkumy
tohoto fenoménu odloží na čas, až si dokáže lépe poradit s tím, co by při nich mohl nalézt, ať už to bude
cokoliv.
Dny míjely v jednotvárnosti učení, cvičení a těžké fyzické práce. Kedrigern se o celou svou domácnost
staral sám. Nezapomněl na Tarryho varování: budeš-li používat magii lehkomyslně, až ji budeš potřebovat,
nebudeš ji mít.
Pilně se učil jazyky. Teď už mu bylo jasné, proč na tom Tarry tak trval. Byly základnou pro jeho další
studia, nutným předpokladem získávání dalších znalostí. Pořád jich bylo mnoho, které se ještě mohl naučit, a
ty z nich, jež nebyly lidské, vyžadovaly dlouhé hodiny vyčerpávající a často bolestivé práce a skýtaly jen
pomalý pokrok. Učil se jejich slova a jejich mluvnici, psal vlastnoručně jejich symboly, studoval jejich
historii a proměnlivost, sledoval, jak postupně upadaly, jak se vyvíjely, jak jeden jazyk ovlivňoval jiný a jak
se jazyky větvily do dalších jazyků, odlišných přes svou příbuznost. Přes studium jazyků se dostával k
dalším oborům a od nich ještě k dalším. Kdysi se divil, jak čaroděj nebo kdokoliv jiný může mít dost času,
aby se naučil, co musí umět. Teď už věděl jistě, že to není v lidských možnostech. Člověk se mohl jen učit,
pomalu rozšiřovat hranice svých vědomostí a jít dál za světlem, které se stále vzdalovalo stejně rychle, jak se
k němu přibližoval.
Jeho první návštěva u Fraiga byla povzbudivá. Ve světě čarodějnictví už se cítil jako doma a osvojil si
základní zručnosti, které slibovaly rychlý postup. Naučil se několik varovných a ochranných kouzel, aby si
usnadnil putování a pojistil bezpečný příchod. Než uplyne příliš mnoho let, bude schopen poradit si s
mnohem komplikovanějšími zaklínadly a pak bude moci přistoupit k předmětu svého zájmu, k studiu
odeklínadel. Ale k tomu mu zbývala ještě dlouhá cesta.
Jednoho letního odpoledne, v den, který byl příliš krásný na cokoliv jiného než na rybaření, seděl na
břehu, zády se opíral o kmen vrby, klobouk měl stažený přes oči a slastně snil, když tu uslyšel vzdálený
dusot kopyt. Nadzvedl okraj klobouku a uviděl osamoceného jezdce pomalu ujíždějícího podél břehu. Ten
zvuk a pohled vyvolal jeho vzpomínky na osudový den, kdy se jeho životem přehnali jezdci a zabili Hoba a
Mag.
Vtom si s pocitem hanby a provinění uvědomil, že od svého návratu ještě nenavštívil jejich hrob. Nic mu
v tom nebránilo, jen jeho zapomnětlivost, a proto se tam vydal okamžitě.
Cesta byla čistá a suchá, ale od místa, kde se oddělovala od hlavní stezky, rychle zarůstala. Dříve než si
všiml nějakých náznaků, že se blíží ke svému starému domovu, stál před jeho troskami. Komín se zřítil a
pozůstatky zdí se dávno propadly. Z chýše už nezbylo skoro nic. Jen kameny navršené na zanedbaných
hrobech nesly viditelné stopy zásahu lidské ruky.
Hob a Mag byli jedinými pojítky s jeho skutečnými rodiči a teď byli pryč. Bylo škoda, že mu nepověděli
víc, když ještě mohli mluvit, ale možná ani nic nevěděli. Tak či tak, Kedrigern nyní věděl, jak si opatřit
informace, o kterých se mu před nedávném ještě ani nesnilo. Nastal čas, aby se vypořádal se svou
nevědomostí. V slábnoucím slunečním světle se vrátil do jeskyně, rozhodnut poznat svou skutečnou
minulost.
Čas od času o ní přemýšlel, ale nikdy se neodvážil požádat Tarryho nebo Fraiga, aby mu pomohli nalézt
pravdu. Jen jednou na to téma zavedl řeč a Tarry mu zakázal, aby se o tom ještě kdy zmiňoval. Jestliže si
někdo dal takovou práci s utajením jeho pravé identity, řekl, určitě si své tajemství pojistili zaklínadlem, jež
ho mělo udržet v bezpečí před přáteli i nepřáteli, i před chlapcem samotným. Pokusy o jeho odhalení mohly
mít krajně neblahé následky.
Kedrigern už o nebezpečí nedbal. Chtěl vědět. Bylo to krásné, nosit jméno velkého čaroděje, ale chtěl
znát své vlastní, své skutečné jméno, své rodiče a původ. Cítil, že má moc to odhalit.
Tu noc začal připravovat zaklínadlo k vyhledání skryté pravdy. Bylo to náročné zaklínadlo a vyžadovalo
velice přesné provedení. Pracoval pomalu a pečlivě, procvičoval si každé slovo i každé gesto tolikrát, až bylo
naprosto dokonalé. A přesto když vyslovil poslední slovo a čekal na výsledek, žádný se nedostavil. Slyšel jen
ticho.
Věděl, že zaklínadlo provedl bez chyby; přesto selhalo. To bylo neobvyklé a znepokojující, ale možná,
přesvědčoval sám sebe, byl příliš rozrušený a něco důležitého opomenul - vyslovit špatně nějakou slabiku
někdy stačilo, aby bylo zaklínadlo neúčinné, nebo ještě hůře. Nebo - jak ho Tarry varoval - bylo kouzlo
střežící jeho tajemství opravdu nějak jištěno.
Vrátil se ke svým knihám a vyhledal odeklínadlo rušící ochranné zaklínadlo, a uvedl jím svůj druhý
pokus. Pak pomalu a s nejvyšší obezřetností znovu všechno připravil a zopakoval celý postup, přesně a bez
jediné chybičky. Když položil závěrečnou otázku, dutý, vzdálený hlas mu odpověděl: „Tato informace není
přístupná.“
Nyní byl Kedrigern pevně odhodlán přijít tomu na kloub. Někdo tam venku byl a bez ohledu na to, co
říkal, myslel si nebo chtěl, pravda tam byla také a Kedrigern byl rozhodnut ji poznat. Zopakoval zaklínadlo
potřetí. Všechno šlo podle předpokladu až do okamžiku, kdy položil otázku: „Kdo jsou moji praví rodiče?“
Pak uslyšel zvuk burácení větru, větru, který vane mezi světy, mrazivý, vzdálený a prázdný, pak burácení
ustalo vystřídáno absolutním tichem a přítomnost ničeho zaplnila prostor komnaty.
Čekal. A čekal. Uslyšel něco jako šustění následované mumláním, které zase následovala nesrozumitelná
šeptaná výměna slov. Pak řekl ženský hlas, tichý a vzdálený: „Ach, podívej se na něj, drahý. Je tak hubený.
A bledý. A vypadá tak mladě. Po všechny ty roky vypadá pořád jako chlapec.“
Mužský hlas, stejné tichý a vzdálený, odpověděl: „Nesmíš zapomínat, má milá, že náš syn je-“
„Mami! Tati!“ zvolal Kedrigern. „Jste to vy?“
„Slyšíš toho našeho ubožáčka? Krk má určitě celý rozbolavělý od vyslovování těch strašných věcí,“
poznamenala žena.
„Ale vyslovuje je dokonale. To zaklínadlo se mu povedlo, že? Ukryl jsem nás před jeho slídivými zraky,
ale on mé kouzlo prolomil jako mistr čaroděj,“ řekl muž. Jeho hlas nezněl o nic hlasitěji, ale Kedrigern v
něm nezaměnitelně zaznamenal otcovskou pýchu.
,Je zkrátka po tobě, drahý.“
„To doufám, má milá. Magie už na něj začala působit. Cha, když já byl v jeho letech, ještě jsem
zaklínadlo ani neslyšel.“
„Kdy by jen více jedl a častěji odpočíval. Je tak hubený.“
,Je štíhlý, stejně jako jeho matka. Šlachovitý. Urostlý. Ten hoch není žádný slaboch, to ti povídám.“
„Mami! Tati! Mluvte se mnou!“ volal Kedrigern zoufale. „Povězte mi, kdo jste a proč jste mne nechali s
Hobem a Mag. Povězte mi, kdo jsem!“
,Jen si ho poslechni! Nemůžeme si s ním promluvit ani slovíčko?“ zeptala se žena.
„Moje milá, složili jsme slavnostní slib. Kdybychom jej porušili, víš, co by se mu mohlo stát.“
Hlasy zeslábly až na samou hranici slyšitelnosti a Kedrigern zavolal: „Mně je jedno, co se se mnou stane!
Mluvte! Musím vědět, kdo jsem!“
Odpověď nepřišla. Místo toho předchozí hlas, ten, který mu informaci odepíral, dutý a vzdálený, teď
zahřímal místností silou, která ho ohromila: „Jsi Kedrigern! Nikdy nechtěj vědět víc. Zanech tohoto pátrání,
vrať se ke svým knihám a uč se svému povolání.“ Strohý příkaz odrážely stěny místnosti ozvěnou, až na něj
útočil ze všech stran a on si instinktivně zakryl uši rukama. Pak se ozvalo povzdechnutí následované pomalu
zanikající ozvěnou, a nakonec zavládlo ticho.
„Chci to vědět! Musím to vědět! Nech je mluvit!“ křičel Kedrigern.
Hlas, teď mnohem laskavější, řekl: „Přísahali, že se ti nikdy neodhalí, ani se s tebou nepokusí hovořit. To
byla jejich cena za tvé bezpečí.“
„O své bezpečí se postarám sám. Nech je mluvit.“
Slábnoucí dutý a vzdálený hlas odpověděl: „Slib byl učiněn a musí být dodržen. Minulost už uplynula a
ty ji nemůžeš změnit. Tvá práce patří budoucnosti. Dělej ji dobře a oni se to dozví.“
Zdálo se, že tohle je konečná odpověď. Kedrigern omámeně ucouvl a narazil do stolu. Opřel se o něj a
snažil se v klidu pochopit, co se přihodilo. Hlasy, které slyšel, patřily jeho rodičům, o tom nebylo pochyb. A
stejná moc, která mu zaručovala bezpečí, jim ho odepírala navždy.
Ale... museli ho velice milovat, když postoupili takovou oběť. Byli to skvělí, hrdinní lidé. Soudě podle
hlasu, jeho matka byla půvabná a bez nejmenších pochyb urozená. Přinejmenším princezna.
Pravděpodobněji královna nebo dokonce císařovna.
Hlas jeho otce měl takový nezaměnitelný přídech autority, jaký se slýchá jen u největších čarodějů, a jeho
slova vyjadřovala vysoká očekávání vůči svému synovi, i pýchu, že je Kedrigern již naplňoval. Musel být
obr ve svém oboru, pravděpodobně přímý potomek Merlina. Ano, docela určitě v sobě měl Merlinovu krev.
A hodně. Nejspíš byl jeho bratr. Dvojče.
Dokonale to dávalo smysl. Jeho rodiče byli nejkrálovštější z králů a nejčarodějnější z čarodějů. O tom
nemohlo být pochyb. Kedrigern se ulehčeně usmál. Byl to šťastný objev - ačkoliv něco takového
předpokládal od samého začátku.
A také značná úleva. Nyní, když věděl pravdu, bylo by další pátrání naprosto zbytečné. Byla by to planá
honba za předky, která by jenom hrozně zkomplikovala život celé rodině. Když se nad tím pořádně zamyslel,
jeho otázky byly zodpovězeny nanejvýš uspokojivě. Mohl to pustit z hlavy a plně se soustředit na svá studia.
Nic rozumnějšího ani udělat nemohl.
Prozatím.
Později, až jednou bude čarodějem stejně velkým jako jeho otec, vyzkouší zaklínadlo znovu a nikdo mu
pak nebude schopen v něčem bránit.
Teď měl důvod učit se ještě pilněji než dřív. A jelikož před ním leželo tolik práce, zdálo se rozumné začít
s tím ihned. Ten dunivý hlas mu to ostatně také doporučoval.
Zavřel knihu zaklínadel a vrátil ji pečlivě na příslušnou polici. Ještě se k ní vrátí. Pak si vyhrnul rukávy a
přelétl očima knihy, které stály před ním, přešel tlusté svazky Neznámé jazyky, které bych měl znát a
Vyznání nepochopitelného, až jeho pohled padl na útlou zelenou knihu nazvanou O výslovnosti
nevyslovitelných jazyků.
Jeho otec se pochvalně zmínil o jeho výslovnosti při zaklínání. Nemělo smysl, aby vyšel ze cviku.
Sundal knihu z police, položil ji na stůl a přitáhl si židli. Pak si odkašlal a dal se do práce.
KONEC
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář