Kapitola 1.
20. 6. 2008
Jedna
Neměl nikoho stejně starého, jako byl on, ba ani nikoho přibližně stejně starého, kdo by si s ním hrál, ale
netrápil se tím. Měl lesy a řeku, svého psa Spota a kočku Princeznu a starce, který se jmenoval Tarry a byl
jeho nejbližší soused.
S Tarrym bylo mnohem více legrace než s Hobem a Mag. Ti dva uměli jen lomit rukama, soužit se a
zakazovat chlapci všechno to, co dělal nejraději. Nikdy se nesmáli. A pokud se někdy usmáli, tak jen krátce,
jako by měli strach, že je při tom někdo přistihne a potrestá je za to.
Tarry se usmívat nebál a často se i z plna hrdla smál a vždycky dokázal rozesmát chlapce. Chlapec si sice
vždycky nebyl jistý, co je vlastně k smíchu, ale způsob, jakým to Tarry podal, ho nenechával na pochybách,
že je naprosto správné se smát. Tarry se někdy i rozzlobil, a když k tomu došlo, mluvil hlasem, který jako by
umlčel celý les a učinil, že všechno znehybnělo. Ale jeho hněv vždycky rychle pominul a nikdy chlapci
neříkal, že tak příjemné věci jako lezení na stromy, prozkoumávání jeskyní nebo skákání z vysoké skály do
řeky jsou špatné nebo nebezpečné. S Tarrym byla zkrátka legrace.
Chlapec, který se jmenoval Kern, navštěvoval Tarryho velice rád. V létě, zatímco Hob a Mag pracovali
celý den až do soumraku, trávil většinu času se starým mužem.
Když jednoho ospalého odpoledne seděli na břehu řeky a lovili ryby, chlapec náhle přerušil ticho a zeptal
se: „Proč vlastně žiješ tady v lese, Tarry?“
Stařec se pohodlně opřel o mechem porostlý kmen stromu. Pomalu nadzvedl obrubu klobouku, který měl
na ochranu před zapadajícím sluncem stažený hluboko do očí. Chvíli se mlčky díval na Kerna, než konečně
odpověděl: „Abych měl pokoj a klid. Ale teď si myslím, že jsem udělal velkou chybu.“
„Proč?“
„Protože tu žijí lidé, jako jsi ty. Nedají člověku chvíli pokoj a pořád ho obtěžují svými hloupými
otázkami.“
„Proč je to hloupá otázka?“
„Tahle je další taková. Může existovat něco hloupějšího než se ptát, proč je hloupá otázka hloupá
otázka?“
„Já jenom chci znát skutečný důvod, proč jsi sem přišel.“
„Už jsem ti to říkal tucetkrát.“
„Ale vždycky sis ze mne dělal legraci. Pokaždé jsi mi vyprávěl jiný příběh.“
„To proto, že jsem měl mnoho různých důvodů.“ Tarry si stáhl obrubu klobouku přes oči, založil si ruce
na břiše a dál neřekl nic. Chlapec se zachmuřil a začal trhat stébla trávy. Po delším mlčení stařec zabručel:
„No dobře, když už to musíš vědět... Přišel jsem sem, abych unikl Válce nosů.“
Kern se na něj podezíravě podíval. „Zase si ze mne děláš legraci. O Válce nosů jsem jaktěživ neslyšel.
Nic takového nikdy nebylo.“
„Že jsi o něčem neslyšel, ještě neznamená, že to není. Je spousta věcí, o kterých jsi nikdy neslyšel a
neuslyšíš, a přesto jsou skutečné a pravdivé zrovna tak, jako bys o nich slýchal každý den. Poslyš, ty jsi ale
domýšlivý spratek!“
„Nejsem domýšlivý! Chci jen znát skutečný důvod.“
„Dobře, tak tedy dnešní důvod je Válka nosů. Chceš, abych ti o ní vyprávěl, nebo ne?“
Chlapec horlivě přikývl.
„No tak tedy dobře. Ale nepřerušuj mě. Prostě tiše seď a poslouchej, jestli to vůbec umíš.“ Tarry si
patřičně upravil klobouk a začal: „V království, kde jsem žil, byly dva šlechtické rody, oba velice staré a
velice hrdé. Mezi jejich potomky byl sjednán sňatek a zásnuby oslavili hostinou, která trvala mnoho dní.
Byla skvělá.“
„Byl jsi na ní?“ zeptal se chlapec.
„Samozřejmě. V těch dnech mne zvali všude. Vlastně jsem tam byl čestným hostem. Můžu pokračovat?“
„Promiň, Tarry. Už tě nebudu přerušovat.“
„To jsem zvědavý. Budoucí nevěsta, Rhinetta, dcera vikomta de Retrousse, měla stejně jako většina jejích
příbuzných rozkošný maličký nosík. Byl to rodový charakteristický rys. Naproti tomu její budoucí manžel,
Septumus, měl velice prominentní nos, stejně jako většina členů rodu Aquiline. Jak Rhinetta, tak Septumus si
přirozeně mysleli, že nos toho druhého je naprosto dokonalý a překrásný, ale někteří ze Septumových
příbuzných zastávali soukromý názor, že Rhinettin nosík je směšně malý, a na druhé straně byli zase mezi
členy rodu Retrousse takoví, kteří považovali ženichův nos za příliš rozměrný, než aby mu dodával skutečně
heroický vzhled.
Jejich názory nikdy nepronikly na veřejnost. Ale třetího večera oslav, při kterých všichni hojně popíjeli,
vikomt de Retrousse, rozmrzelý jakousi poznámkou vzdáleného bratrance vévody z Aquiline ohledně jeho
jezdeckého umění - vikomt byl na své jezdecké umění mimořádně citlivý - řekl nahlas a přede všemi: „Už
jsem slyšel o legendárním africkém zvířeti, jehož nos visí až k zemi. Nicméně je pro mne překvapením, že
toto bizarní stvoření nosí vévodskou korunku.“
Vévoda zbledl a oči se mu vztekem zúžily. Poznámku zaslechli četní členové obou rodu a slyšel ji i král.
Zachování cti si žádalo odpověď. Nastal okamžik napjatého ticha a pak vévoda chladně pronesl: „Velký nos
je vnějším rysem velkého ducha. Ale těžko lze očekávat, že muž, jehož tvar veškerých rysů postrádá a
připomíná snad ze všeho nejvíce servírovací podnos, něco takového pochopí. Jeho duše je stejně plochá jako
jeho obličej.“
Urážky začaly pršet ze všech stran. Začaly padat facky a jedna výzva k souboji střídala druhou. Ruce
sevřely jílce mečů. Hosté se rozdělili na dva nepřátelské tábory Rhinetta a Septumus se horce pohádali,
každý z nich totiž kladl vinu rodině toho druhého. Hostina skončila, zásnuby byly zrušeny a všichni se vrátili
do svých domovů, ale sémě sváru už bylo zaseto.
Na obou stranách začaly vyrůstat pevnosti, byla shromaždována vojska, došlo k výměně ultimat. Šiky de
Retrousseovy dobyly hrad u Highbndge a zmasakrovaly obránce do posledního muže. Nedlouho potom se
strhla bitva u Nares, kde Aquihnští smetli své nepřátele a pomstili se na nich mimořádně krutým způsobem.
Nakonec, po několika letech nájezdů a šarvátek, vytáhl Eleanor z Aquiline s nesmírným vojskem kanonýrů
pres řeku Pug a rozstřílel vikomtovy branné síly na kusy.“
Když se starý muž na celou minutu odmlčel, Kern se zeptal „To se opravdu stalo, Tarry?“
„Poslyš, to od tebe není příliš zdvořilé. Rušíš člověka při odpočinku, nutíš ho, aby půl dne vyprávěl, a pak
zpochybňuješ jeho pravdomluvnost.“
„Ale copak je možné, aby lide válčili kvůli nosům?“
„Lide válčí i pro mnohem méně. Nebo si snad myslíš, že urození mužové válči jen ze vznešených
důvodů?“
„Ne, ne, Tarry, věřím tobě! Bojoval jsi v té válce? Na které straně jsi byl?“
„Nevybral jsem si ani jednu stranu. Byla to velice hloupá válka a já se rozhodl, že bude nejlepší dostat se
od ní tak daleko, jak jen to bude možné.“
„A tak ses ocitl tady.“
„Nakonec ano.“
„A pak jsem se tu objevil já.“
„To až mnohem později, na štěstí pro mne. Tak jsem měl alespoň možnost prožít několik vzácných let
klidu a pokoje,“ povzdechl si starý muž.
Chlapec chvíli mlčel a pak se zeptal „Proč to museli být Hob a Mag, kdo mne našli? Proč jsi mne nemohl
najít ty, Tarry?“
Stařec neodpověděl. Chlapec se ho zeptal znovu a tentokrát Tarry řekl: „Tohle byla mimořádně hloupá
otázka. Nenašel jsem tě, protože jsem tě nenašel, a dost.“
„Ale proč ne?“
Starý muž pozvedl zprohýbanou obrubu svého klobouku a nějakou dobu chlapce mlčky probodával
pohledem. Pak promluvil pomalým, hlubokým hlasem, vyslovoval tak zřetelně, jako by bylo otázkou jeho
cti, že každé slovo vyjde z jeho úst po stránce fonetické naprosto dokonale. „Měl jsi štěstí, že jsem tě
nenašel. Já bych tě dal sežrat prasatům.“
„To bys neudělal!“
„Rozhodně ano. Co bych asi tak dělal s miminem? Mimina jsou hlučná, mokrá a naprosto neužitečná.“
„Jenže já už nejsem mimino a nejsem neužitečný,“ namítl Kern.
Tarry si hlasitě povzdechl a obrátil oči v sloup, jako by prosil nebe o dar trpělivosti „Jsi ta
nejneužitečnější osoba, se kterou jsem se kdy setkal. Vezmi si jen všechen ten hluk, který tropíš, zatímco já
se snažím chytit rybu na večeři.“
„Jednu velkou jsi už chytil.“
„Myslím, že mám dnes mimořádně velkou chuť k jídlu. A navíc je mi jasné, že budeš chtít také, i když jsi
sám žádnou rybu nechytil.“
„Ano, Tarry. Děkuji ti, že mi dovolíš, abych zůstal na večeři.“
„Budeš si svoje jídlo muset zasloužit - očistíš tu rybu a rozděláš oheň. A udělej to pořádně, ne jako
posledně.“
„Udělám, Tarry.“
„No tak dobře. Teď mlč a nech mě rybařit.“
Starý muž zkontroloval vlasec, stáhl si klobouk do očí a znovu se pohodlně opřel. Chlapec se velice snažil
zůstat zticha. Vrbovou ratolestí odháněl mouchy. Zkontroloval svůj vlasec, potom chvíli pozoroval řeku a
pak zase stromy nad hlavou. Chvíli se škrabal za krkem a vrtěl se, pak zkusmo zatahal za vlasec. Nakonec už
to nevydržel: „Ty bys mě doopravdy dal sežrat prasatům?“
Tarry zaúpěl Posadil se, posunul si klobouk do týla tak energicky, až mu spadl z hlavy, a zamračil se na
chlapce. „Nevěřím, že by o tebe nějaké rozumné prase stálo. Jen se chvíli poslouchej, co říkáš. Nejenže jsi
domýšlivý spratek, navíc jsi ještě ta nejnevděčnější obluda, která kdy žila.“
„Nejsem nevděčný! Řekl jsem ,děkuji.“
„Vděčnost je víc než jen říct 'děkuji', když dostaneš, co chceš. Pořád si tu jen stěžuješ na Hoba a Mag.
Kdybych tě našel a vychoval já, stěžoval by sis teď na mne.“
„Na tebe bych si nestěžoval nikdy, Tarry. Ty mi dopřeješ, abych se bavil. Hob a Mag mi pořád zakazují
dělat to, co mám nejraději. S nimi žádna zábava není.“
„Život většinou není zábava. Brzy to zjistíš sám.“
„Lovit ryby je zábava.“
„Ne když tě při tom pořád někdo otravuje hloupými otázkami,“ odsekl Tarry. Vzal svůj klobouk, narazil
si ho na hlavu a dál se věnoval rybaření. Po chvíli, aniž se při tom podíval na chlapce, řekl: „Hob a Mag se o
tebe starají. Proto mají pořád starosti.“
„Jim dělá starosti všechno, Tarry. Dělají si starosti, že svítí slunce, že prší ... a se zlatem, a-“
„Mlč, ty hlupáku!“ okřikl ho Tarry tichým a náhle přísným hlasem „O zlatu nikdy nemluv nahlas.“
„Proč ne?“
„Protože by tě mohli zaslechnout lupiči.“ Po starcově odpovědi Kern vypoulil oči a rozhlédl se. Tarry
pokračoval sotva slyšitelným hlasem. „Mohou být kdekoliv. Za skalou, na tomhle stromě, ukryti v řece -
slyší každé slovo, které řekneme.“
„Kdyby se ukryli v řece, tak by se přece utopili.“
„Ne nutně. Lupiči jsou mnohem mazanější, než si myslíš.“
„Tak já chci být lupičem.“
„Byl by z tebe skvělý lupič, když neumíš být ani chviličku zticha. Nedokázal by ses tajně připlížit ani k
chcíplému psovi.“
„Nevím, proč bych něco takového dělal. Plížil bych se za bohatými kupci a pocestnými, kteří mají ruce
plné prstenů a zlato v měšcích.“
„Řekl bych, že zlatu přikládáš zbytečně velký význam. Někdy je užitečné, ale tak důležité zase není.“
„Hob a Mag si myslí, že je. Každou noc vytahuji měšec a přepočítávají mince. Dohadují se, jestli se
osoba, která jim nechala měšec v košíku, jednou vrátí a odvede si mne s sebou. Slyšel jsem je, jak o tom
mluví,“ řekl Kern.
„Hob a Mag měli v životě tolik smůly, že když je teď potkala trocha štěstí, nedokážou tomu uvěřit.
Umřelo jim sedmnáct vlastních dětí a pak našli tebe, jak tam ležíš v košíku, jako bys byl dárek určený
speciálně pro ně. A pod nohama jsi měl měšec, však víš s čím. Samozřejmě, že to všechno považují za velice
důležité.“
„Jenže oni si myslí, že důležitý jsem i já.“
„Jen si o sobě tolik nemysli. Buď zticha a nech mě rybařit.“
Kern vydržel mlčet celou minutu a pak se zeptal: „Kdo myslíš, že jsou moji skuteční rodiče, Tarry?“
Vzápětí bolestivě vyjekl, když ho stařec přetáhl přes bosé nohy vrbovým proutkem. „Takhle už nikdy
nemluv, rozumíš?“ řekl Tarry. Tvářil se skutečně rozzlobeně.
Chlapec, který si třel bolavé nohy, se zeptal: „Proč ne?“
„Hob a Mag tě vychovali. Živí tě, šatí tě a poskytují ti střechu nad hlavou. Velice tě milují a starají se o
tebe. To z nich dělá tvoje skutečné rodiče a na to nikdy nezapomínej,“ řekl starý muž.
„Já jsem to tak nemyslel, Tarry. Jen jsem přemýšlel o lidech, kteří mne nechali v košíku s...“ Zakašlal,
ostražitě se rozhlédl a pak pokračoval tlumeným hlasem: „...však víš s čím. Kdo mohli být?“
„Nevím a nestarám se o to, a nemělo by to zajímat ani tebe.“
„Viděl jsi ten košík. Přinesli ti ho ukázat ještě toho dne, protože jsi tak moudrý. Hob mi to řekl.“
Tarry si odfrkl buďto pobaveně nebo nedůvěřivě, nebo možná obojí současně, a pak řekl: „Naštěstí jsem
byl dost moudrý, abych jim řekl, že si tě mají hned zase odnést.“ Když to chlapec nijak nekomentoval, starý
muž si povzdechl a pokračoval. „Nevím, kdo tě sem donesl. Našli tě ráno po Svatojánské noci, uprostřed
vílího kruhu. Mohl ses sem dostat z minulosti nebo z budoucnosti nebo z druhého konce světa, nebo
odkudkoliv jinud. O Svatojánské noci se dějí podivné věci. Ale také je možné, že tě sem záměrně donesli a
měli k tomu velice dobrý důvod.“
„Myslíš, že jsem syn nějakého mocného krále?“ zeptal se Kern dychtivě.
„To je docela dobře možné. Koneckonců, jsi stejně neužitečný jako kterýkoliv královský syn.“
Kern jeho popíchnutí ignoroval. „Až vyrostu, vydám se na cestu a najdu toho mocného krále, který mne
nechal u Hoba a Mág. Prohledám celou zemi a nedopřeji si chvíli odpočinku, dokud ho nenajdu.“
„Myslel jsem, že se chceš stát lupičem.“
„Budu i lupičem. Budu jezdit střídavě na výpravy a střídavě loupit.“
„Vskutku ambiciózní plány pro chlapce, který neumí nic než si hrát. A teď už dej pokoj. Musím rybařit.“
Velmi krátce nato ulovil Tarry tučného okouna dlouhého skoro jako jeho ruka. Oznámil, že pro tento den
s rybařením končí, se sténáním a vzdycháním vstal a oba se vydali připravit večeři.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář