Kapitola 2.
20. 6. 2008
Dvě
Chlapec opustil Tarryho jeskyni, aby se dostal domů před setměním. Vzdálenost, kterou musel překonat,
nebyla větší než hodina pohodlné chůze a on si mohl dopřát to potěšení prozkoumat cestou všechno nové a
zajímavé, a pořád ještě být doma dřív, než si Hob a Mag začnou dělat starosti. Tarryho slova na něj skutečně
zapůsobila; slíbil si, že udělá, co bude moci, aby jim byl co nejlepším synem.
Když vešel do posledního pruhu lesa, který svým druhým koncem ohraničoval pole kolem jejich chatrče,
uslyšel Kern podivné dunivé zvuky, které se k němu rychle přibližovaly. Znělo to jako dusot kopyt, ale ještě
nikdy je neslyšel tak hlasitě a v tak rychlém rytmu na úzké lesní cestičce. Tudy projížděly jen pomalé selské
vozy a i ty jen zřídka. Toto byl zvuk útočícího vojska. Kern okamžitě vytušil nebezpečí, vrhl se do porostu a
tam se skrčil pod vyvrácený strom.
Sotva to stihl, když se kolem přehnal první kůň. Zvuk jeho rychlého cvalu chlapce děsil. Pak následovali
další dva koně a po nich další, a ještě tři další, s čenichy prakticky na ocasech těch předešlých. Země se
chvěla pod údery jejich kopyt.
Kern počkal, dokud nezavládl úplný klid, a teprve pak vylezl. Celá událost jím zle otřásla. Kdyby byl na
poslední chvíli neuskočil stranou, určitě by ho srazili a sedm čtveřic koňských kopyt by jej roztlouklo na
kaši. Oprášil si šaty a strach u něj postupně vystřídal spravedlivý hněv. Těch sedm cizinců - a naprosto určitě
to cizinci byli, protože mnoho mil kolem neměl nikdo koně, který by dovedl běžet tak rychle - byli hloupí a
zlí lidé, když dělali takové věci, a měli by být chyceni a potrestáni. Jestli je doopravdy královský syn, pak
jedna z věcí, kterou udělá, až se ujme vlády nad svým lidem, bude vydání zákona omezujícího rychlost jízdy
na úzkých venkovských cestičkách, zejména večer za snížené viditelnosti.
Pokračoval v cestě domů a snil o tom, jak se vydá hledat své skutečné rodiče, o dobrodružstvích, jež
cestou zažije, a o strašlivých způsobech, jimiž bude trestat ty, kteří poruší jeho zákony. Než přešel pruh lesa,
na jezdce docela zapomněl. To první, co uviděl, byl dým zvedající se k nebi v nehybném večerním vzduchu.
Pak zahlédl plameny, klidné a systematické, poté co už strávily došky a vyschlé dřevo trámů. Zaječel hrůzou
a zděšením a rozběhl se přes pole, přes bolestivě bodající strniště, až ho žár sálající z hořící chatrče donutil
zastavit a couvnout. Začal pobíhat kolem a volat Hoba a Mag. Nikdo mu neodpovídal, ale když chatrč oběhl
dokola, našel je sám. Viseli na velkém ořešáku a jejich těla se ježila šípy. Pod stromem leželi Spot a
Princezna, oba připíchnutí k zemi oštěpy.
Kern zakřičel, ale nebyl tam nikdo, kdo by ho slyšel. Chvíli zmateně pobíhal sem a tam a nakonec padl na
kolena a rozplakal se. Když mu došly slzy, odpotácel se do úkrytu lesa. Vyčerpaný svým zoufalstvím tam
klesl na zem a usnul.
Probudil se časně za úsvitu a okamžitě vyskočil a rozhlédl se. Všechno to bylo skutečné, ne jen noční
můra, jak na kratičký okamžik věřil. Těla Hoba a Mag se pomalu houpala v ranním vánku, jejich krev kanula
na zem a ze spáleniště pořád ještě líně stoupaly proužky dýmu. Jejich dvorek se proměnil v bahniště
rozdupané země a trosek. Půda byla široko daleko poznamenaná kopyty koní - určitě to museli být koně,
kteří ho předešlého večera málem srazili na lesní cestičce.
Měl hlad, ale nepodařilo se mu najít nic než pár ředkviček v troskách zahrádky. Umyl si je a pak se vydal
za jediným přítelem, který mu teď zbyl.
Tarry seděl na břehu řeky a lovil ryby. Kern k němu doběhl a klesl po starcově boku. Pokusil se mu
vysvětlit, co se stalo, ale slova se jen těžko prodírala slzami a vzlyky.
„Přestaň už plakat, chlapče. Pověz mi všechno, i když je to pro tebe tak strašné. Pomůžu ti,“ konejšil ho
Tarry.
„Hob a Mag jsou mrtví! Visí na stromu a trčí z nich spousta šípů! Spot je mrtvý a Princezna je taky
mrtvá. Někdo je všechny zabil!“
Víc Kern říct nedokázal. Bezmocně se rozvzlykal a Tarry ho vzal do náručí, kolébal ho, dokud se chlapec
zase neuklidnil. Ani jeden z nich při tom nepromluvil. Nakonec Tarry chlapce pustil a vstal.
„Sundáme je a náležitě je pohřbíme. Ale nejprve se musíš najíst. Máme před sebou těžkou práci. Můžeš
mi to všechno vyprávět při jídle.“
Tarry bydlel v jeskyni, ale jeho jeskyně nebyla ponurá, temná a vlhká. Připomínala dům víc než jakýkoliv
skutečný dům, který chlapec kdy viděl, se zastíněnou verandou s výhledem na louku, která se svažovala k
řece. Přední pokoje, vytesané z jednolitého kamene, byly velké, pohodlné a jasně osvětlené, přestože neměly
žádná venkovní okna. Z nich vedly chodby a schodiště do míst, která Kern nikdy nespatřil. Každému, kdo
přicházel, se Tarryho dům jevil jen jako veranda a otvor ve skále, ale uvnitř byl vzduch svěží a čistý, bez
jakékoliv stopy po zatuchlině. Všechno tam bylo prostorné a neomezované.
Tarry odvedl chlapce do kuchyně a připravil mu snídani sestávající z ovesné kaše s ovocem, chleba, sýra,
marmelády a mléka. Chlapec to snědl všechno do posledního sousta. Pak vypověděl, co se přihodilo. Tarry
mu naslouchal bez přerušování. Když chlapec skončil, řekl: „Nikdy bych si nepomyslel... ne tady, tak daleko
od všeho...“
„Proč to Hobovi a Mag udělali?“
„Kvůli zlatu. Lidi dělají kvůli zlatu strašné věci.“
„Ale nemuseli je přece zabíjet. Proč je zabili?“
„Pro vlastní potěšení. Někteří lidé takové věci dělají.“
„Najdu je a potrestám je.“
„Trestu neujdou, o to se neboj. Ale teď nás čeká jiná práce. Hob a Mag musejí být pohřbeni. Jestli se tam
nechceš vrátit, udělám to sám.“
„Chci ti pomáhat,“ namítl Kern.
„Pak tedy budeš. Potom můžeš zůstat u mne, jestli chceš.“
„Vždycky jsem si říkal, jak by to bylo hezké, kdybych mohl bydlet u tebe, Tarry, ale nechtěl jsem, aby to
dopadlo takhle...“ Kern se znovu rozplakal.
„Já vím, že ne. To není tvoje chyba, chlapče. Svět je plný zla a to někdy zasáhne nevinné a neškodné
lidi.“
„Proč, Tarry?“
„To se pokusím zjistit velice brzy. Až to budu vědět, povím ti to. Teď se postaráme o Hoba a Mag.“
Pohřbili je do měkké půdy na zahrádce, nedaleko trosek domu, ze kterého pořád ještě stoupaly bílé
proužky dýmu. Psa a kočku pohřbili do malých hrobečků u jejich nohou. Kern si našel dlouhý klacek a začal
rozhrabávat ruiny, ale nepodařilo se mu najít nic, co by uniklo ničivému ohni.
„Co tam hledáš?“ zeptal se ho Tarry.
„Já nevím. Cokoliv. Mám pocit, že je teď všechno pryč, a chtěl bych něco, co by mi připomínalo dům,
Hoba a Mag.“
„Budeš mít svoje vzpomínky.“
Chlapec hleděl do spáleniště „Nemám moc dobré vzpomínky, Tarry. Nikdy jsem jim s ničím nepomohl
ani jsem jim neřekl, že jsem jim vděčný, nikdy jsem pro ně neudělal nic dobrého.“
Tarry objal chlapce kolem ramen „Nikdy tě nežádali, abys jim pomáhal. Chtěli, abys byl šťastný, a když
jsi byl, byli šťastní i oni. Nelituj, chlapče. Lítost je hloupá.“
„Pomstím je.“
„To není to, co by si přáli. Pomsta ti otráví život. Chtěli, abys prožil dobrý život, ne abys ho zasvětil
pomstě.“
„Nemohu na to jen tak zapomenout, Tarry. Jestli ty muže ještě jednou uvidím, zabiju je.“
„Jestli je ještě někdy uvidíš, budeš utíkat, co ti nohy postačí. Rozuměl jsi mi? Takoví by tě zabili stejně
rychle, jako by zabíjeli mouchu.“
„Nepomůžeš mi? Hob a Mag přece byli tví přátele, ne?“
„Potěšilo by mne, kdybych věděl, že ti muži za svůj zločin zaplatili, ale jsem si jist, že by Hob a Mag
chtěli, abych se staral o tebe, a ne abych se honil za lupiči. To je práce pro královy zbrojnoše. Pojď, chlapče,
odejdeme z tohoto smutného místa.“
Vydali se přes pole domů, pak došli na lesní cestičku. Chlapec Tarrymu ukázal místo, kde se skrýval před
jezdci, a stařec si chvíli důkladně prohlížel zem, než se znovu vydali na cestu.
„Říkal jsi sedm jezdců? Viděl jsi je zřetelně?“ zeptal se po chvíli.
„Do tváře jsem jim neviděl. Viděl jsem jen koně a muže v tmavém oděvu.“
„Tím tmavým oděvem jsi si jistý? Neměli na sobě brnění nebo barvy nějakého šlechtice?“
„Ne, Tarry, jsem si jistý.“
Stařec zabručel a neřekl nic. Nespouštěl oči z cestičky, jen občas se rozhlédl, zastavil se, aby si prohlédl
okraje pěšiny. Náhle zůstal stát a naznačil Kernovi, aby se nehýbal. Pak se naklonil až těsně k němu a
zašeptal: „Vrať se do mé jeskyně, honem. Jakmile dojdeš za zatáčku, utíkej, jak nejrychleji umíš. Na nic se
mě nevyptávej, jen udělej, co ti říkám.“
Kern poslechl, ale když došel k zákrutu cesty, zastavil a ohlédl se. Viděl, jak Tarry vytahuje ze záhybů
šatů měšec. Z měšce vylovil medailon na těžkém řetězu a pověsil si ho kolem krku. Pak zmizel v porostu.
Kern sváděl těžký duševní boj. Chtěl následovat Tarryho, ale neodvažoval se ho neposlechnout. Hob a
Mag mu nikdy nic nepřikazovali, ale když Tarry řekl, že je něco třeba udělat, myslel to vážně. Jeho hněvu se
bylo záhodno obávat. Chlapec váhal, přemýšlel. Co když Tarry našel stopu lupičů? Co když se lupiči vrhnou
na starého muže a zabijí ho?
Ale Tarry mu řekl, aby utíkal. Kern se rozběhl a za chvíli zase zastavil. Zamyslel se. Pak se obrátil a
rozběhl se zpátky. Jestli jeho přítel potřebuje pomoc, nemůže utíkat do bezpečí, ani když mu to Tarry
přikázal.
Když se dostal tam, kde Tarry zmizel v lese, zpomalil a jal se hledat místo, kudy pronikl do porostu.
Najednou uslyšel z hloubi lesa výkřik plný bezmezného děsu. O okamžik později se ozval druhý výkřik,
ještě hrůzostrašnější než ten první.
Kern ztuhl na místě. Srdce se mu divoce rozbušilo. Ani jeden z těch výkřiků nebyl Tarryho, tím si byl jist.
Byly hluboké a chraptivé - jako hlasy, které by člověk čekal u lupičů, pomyslel si chlapec. Ale nebyla v nich
hrozba, jen nepředstavitelná hrůza a děs.
Uslyšel další křik, tentokrát to bylo více hlasů najednou a zněly ještě vyděšeněji než ty předchozí.
Najednou nechtěl nic než dostat se co nejrychleji pryč. Obrátil se na patě a rozběhl se k jeskyni, co mu nohy
stačily.
Když tam dorazil, počkal u jejího vchodu. Trvalo to dlouho, než se Tarry konečně objevil v dohledu;
kráčel pomalu jako muž unavený dlouhou cestou. Každou chvíli se zastavoval a hlavu měl svěšenou. Při
chůzi se opíral o kopí, které používal jako hůl. Kern se k němu rozběhl a křičel: „Tarry, ty jsi v pořádku! Nic
se ti nestalo!“
„Samozřejmě, že jsem v pořádku. Co jsi čekal?“
„Slyšel jsem-“ vyhrkl chlapec a pak se zarazil a zakryl si ústa dlaní.
„Takže jsi neběžel pryč, jak jsem ti nařídil,“ řekl Tarry a zamračil se.
„Ne... ne hned. Myslel jsem... že jestli najdeš lupiče, budeš potřebovat pomoc a chtěl jsem...“
„To od tebe sice bylo statečné, ale dobře jsi neudělal. Jestli chceš zůstat se mnou, musíš se naučit dělat
přesně to, co ti řeknu. Když ti řeknu utíkej, budeš utíkat, rozumíš?“
„Ano, Tarry. Slibuji. Ale co se stalo?“
„Našel jsem tábor lupičů,“ odpověděl stařec. Sáhl pod svou halenu a vytáhl měšec, který hodil chlapci. Za
opaskem měl vetknuté dva šípy, které hodil na podlahu. „Přesvědčil jsem je, aby zlato vrátili.“
„Jak jsi je mohl...?“ zeptal se chlapec zmateně.
„Docela snadno, když víš, jak na to. Možná tě to jednou naučím. Ale teď musíš ulovit něco na večeři.
Jsem unavený.“
Kern se podíval na Tarryho šíji, kam si stařec pověsil medailon, než zmizel v lese. Teď tam neměl nic.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář