Kapitola 4.
20. 6. 2008
Čtyři
Jednoho dne odešel Tarry do odlehlé chodby svého domu a už se nevrátil. Něco takového se nikdy dříve
nestalo a chlapec si dělal starosti, protože nevěděl, kde ani jak ho má hledat; podoba jejich společného obydlí
se totiž neustále měnila. Chodba, kterou Tarry odešel, mezitím zmizela. Na jejím místě teď byla pevná skalní
stěna.
Když minul den a noc a po starém muži nebylo stále ani památky, a když se navíc ze stěn začalo ozývat
znervózňující sténání a skřípění, Kernovy starosti se proměnily ve skutečný strach. Uvědomil si, že se Tarry
mohl zranit nebo se ocitnout v nebezpečí, a že potřebuje jeho pomoc. Ale Tarry byl někde ve skále a chlapce
nenapadal žádný způsob, jak se k němu dostat nebo se s ním spojit.
Nejprve zkoušel křičet tak hlasitě, jak uměl, a bušil pěstmi na skalní stěnu, pak se posadil a pokusil se
uklidnit. Potřeboval pomoc, ale nebyl tu nikdo, na koho by se mohl obrátit. Na den cesty neměli žádné
sousedy. Kerna nenapadlo žádné lepší místo, kde by měl pomoc hledat, než knihovna. Tarry mu často
říkával, že tam nalezne prakticky vše, co potřebuje vědět. A teď byl čas podrobit jeho tvrzení zkoušce
pravdivosti.
Ale když přišel do knihovny a viděl kolem sebe všechny ty přeplněné police knih, uvědomil si, že by
mohl hledáním strávit celé roky. Znal obsah několika málo knih na některých policích, ale většina pro něj
byla naprostým tajemstvím. Mohl je jen otvírat jednu po druhé a doufat ve štěstí.
Hledal, dokud neusnul čirým vyčerpáním, oči ho pálily a písmenka před ním tančila, když se na ně marně
pokoušel soustředit. Příštího rána běžel ke skalní stěně a ta byla pořád na svém místě. Znovu do ní zabušil
pěstmi a ječel na kámen, křičel Tarryho jméno s nadějí, která se však rychle ztenčovala, až zmizela docela.
Vyzkoušel ještě okolní chodby, ale k ničemu to nevedlo, a tak když předtím zhltl nějaké jídlo, vrátil se raději
zpátky do knihovny.
Po noci přerušované velice zlověstným duněním ve zdech nebyl druhý den jeho pátrání o nic plodnější
než první. Třetího dne, když vyčerpal všechny možnosti, jež ho napadly, se pustil do prozkoumávání polic,
které ještě nepoužil, a ani neviděl Tarryho, že by je používal on. Přistavil si ke stěně malý žebřík a vyšplhal k
nejhornější z nich.
Knihy na ní byly jiné než ty, které vídal obyčejně. Byly staré, velice staré, tak staré, že mohl cítit pach
staletí, který na nich ulpěl. Vytáhl z police tlustou černou knihu, slezl z žebříku a položil si svazek na stůl.
Připadala mu nějak podivná - nebylo na ní nic děsivého nebo znervózňujícího, byla jen jiná než knihy, které
používal doposud. Bylo mu, jako by se poprvé dotkl dveří, které tam předtím nebyly: když do nich vstoupí,
všechno se změní jednou provždy. Ale neměl na výběr: bylo třeba pomoci Tarrymu. Zhluboka se nadechl,
kousl se do rtu a knihu otevřel.
Nedokázal přeluštit jediné slovo. Namísto úhledných písmenek, uspořádaných pěkně za sebou do
pravidelných řádek, byla tato kniha zaplněná list po listu pokroucenými klikyháky připomínajícími nejspíše
rozsypané dřevěné hobliny, na stránkách byly uspořádány do sloupců nestejné délky jako ohyzdné
rampouchy nebo zkroucené do velkých a podivných symbolů s ještě podivnějšími značkami uvnitř a kolem
nich. Zavřel knihu, vrátil ji na místo a vzal si místo ní jinou, které obsahovala zase jiné značky, hranaté a o
nestejně tloušťce, ale stejně nesrozumitelné jako symboly v první knize. Kern se nenechal zastrašit; naopak,
jeho sebedůvěra při prohlížení těchto tajemných svazků sílila, protože cítil rostoucí jistotu, že pomoc, kterou
hledá, je někde tady - jen kdyby nalezl způsob, jak ty záhadné knihy rozluštit. Vzal z police mimořádně
tlustý černý svazek a zajásal, když zjistil, že dokáže přečíst slova vyvedená rudou barvou na jeho deskách:
Zaklínadla pro každou příležitost. Listoval stránkami knihy, jak nejrychleji dokázal, a velice se zaradoval,
když se přesvědčil, že i její obsah je psán jemu srozumitelným jazykem jen tu a tam proloženým neznámými
symboly nebo nevyslovitelnými slovy, ačkoliv na některých stránkách stála zářivě červeným písmem
varování ohledně použití následujících kouzel. Nakonec našel kapitolu nadepsanou Inkantace a zastavil se u
zaklínadla nazvaného Vyvolání Žijící podstaty za účelem informačním.
Tohle bylo přesně to, co hledal. Tarry žil, tím si byl Kern jist, a pokud by s ním dokázal navázat kontakt,
určitě by mu poskytl informace, které by chlapci pomohly přivést ho zpátky. Předpokládalo to použití magie,
ale byla to dobrá magie. Chlapec se jí nebál. A co bylo nejlepší, slova zaklínadla nebyla složitá a snadno se
vyslovovala, jeho součásti byly prosté a instrukce naprosto jasné.
Kern nakreslil na podlahu místnosti kruh a dovnitř vepsal symboly přesné podle nákresu v knize.
Rozmístil svíce a pak se postavil k největšímu symbolu s každou nohou na jedné jeho straně, knihu při tom
držel přesně nad ním, a začal číst příslušné věty. Cítil vzrušení, ale ne strach a měl pocit, jako by poprvé v
životě dělal přesně to, co mu odjakživa bylo souzeno, aby dělal.
Při vyslovení jistého slova se plamínky svící zatetelily, ale nic jiného se nestalo, dokud Kern zaklínadlo
nedokončil. Pak prostor uvnitř kruhu zaplnil bledý dým, který stále houstl, ale držel se uvnitř svých
křídových hranic. Brzy získal tvar sloupu, pak lidské bytosti a nakonec lehce průzračnou podobu Tarryho.
Stařec se tvářil nejprve zmateně a pak užasle.
„To ty jsi mne vyvolal, chlapče?“ zvolal. Jeho hlas byl stejně jasný jako vždycky, ale slabší, než ho Kern
znal. Připadalo mu, že se ozývá z velké dálky, jako by Tarry volal z opačného konce dlouhé chodby.
„Ano. Myslel jsem si, že potřebuješ pomoc.“
„To tedy potřebuji. Velice ji potřebuji. Ale nikdy by mne nenapadlo... Jak...? Jsi v knihovně?“
„Ty mě nevidíš?“
„Jen v obrysech. Našel jsi knihu zaklínadel? A bez cizí pomoci jsi jedno z nich udělal?“
„Ano.“
„Pak máš nadání, o kterém není možné pochybovat. Což je štěstí pro mne, protože mi teď můžeš pomoci.
Jak se cítíš po tom zaklínadle? Nejsi vyčerpaný nebo omámený, že ne?“
„Cítím se skvěle, Tarry.“
„Čím dál tím lépe. Takže teď musíš udělat tohle,“ řekl starý muž a nadiktoval chlapci přesné instrukce.
Prošli je spolu krok za krokem, tak, jako to Tarry dělal vždycky, a když se blížil ke konci, byl jeho hlas už
pouhý šepot a jeho obrysy jen bledé tetelení, jako když se za horkého dne vlní vzduch nad rozpálenou
skálou. Když Kern vzhlédl od knihy, která obsahovala zaklínadlo, byl starý muž pryč.
Kern šel rovnou ke zdi a nakreslil na ni patřičné značky. Tohle zaklínadlo obsahovalo některá obtížná
slova a on je četl pomalu a skutečně pečlivě, protože ho Tarry varoval před zkomoleninami, jež byly velice
nebezpečné, a před přeskakováním slov, což bylo ještě horší. Když došel k závěrečné frázi, měl košili skrz
na skrz promočenou a hrdlo ho bolelo od vyslovování nezvyklých chraptivých slov. Byl zesláblý a v hlavě
mu vířilo, ale v srdci jásal: dělal něco obtížného a nebezpečného a pomáhal někomu, kdo jeho pomoc
doopravdy potřeboval. Když stěna nakonec zmizela a Tarry stál před ním, Kern se cítil šťastněji než
kdykoliv ve svém životě.
„Tarry!“ vykřikl. Stařec zavolal jeho jméno a pozvedl ruce ve vítězoslavném gestu. Kern vykročil k
němu, ale kolena se mu podlomila, zapotácel se a upadl. Rychle se zase zvedl, zahanbený takovým projevem
vlastní slabosti, ale nakonec se docela rád uložil na lůžko. Probudil se až o plné dva dny později, celý
rozlámaný a pořád ještě vyčerpaný, ale velice šťastný.
Po tomto incidentu mu Tarry mnohem ochotněji vysvětloval nejrůznější věci. Ještě pořád mu informace
sám nenabízel, ale když se chlapec na něco zeptal, odpověděl mu plně a bez vytáček.
Jak už chlapec uhodl sám, Tarry byl čaroděj. Před dvěma desetiletími - což pro čaroděje není žádná doba
- se jmenoval Tarrendine Nevyzpytatelný a byl královský čaroděj na dvoře mladého vladaře Empaxiana,
pána Vysokých útesů. Když byl unaven dvořany, králi a palácovými intrikami, rezignoval na svou funkci a
odstěhoval se na toto odloučené místo. Rybařil, odpočíval, četl staré knihy a nechával svět jít jeho vlastní
cestou - tedy stále k horšímu. Už s ním nechtěl mít nic společného. Magii, kterou kdysi užíval na rozkaz
králů, teď používal jen k tomu, aby svůj život učinil příjemným a zajímavým, a na toto téma měl chlapci
mnoho co vyprávět.
„Časem jsem se stal bezstarostným a příliš sebevědomým a to byl málem můj konec,“ řekl, když mu
vysvětloval situaci, do které se dostal. „Považoval jsem svou magii za samozřejmost, a když jsem ji
potřeboval, najednou tady nebyla. Ještě štěstí, že jsi myslel tak rychle. Stačilo několik dalších dní, a
rozmačkalo by mě to na marmeládu.“
Kern udiveně poulil oči. „Co, Tarry?“
„Většina tohoto byla vyrobena za pomocí magie,“ řekl stařec a rozmáchlým gestem ukázal na jeskyni
kolem. „Přišel jsem sem hledat samotu. Opravdové jeskyně ji sice skýtají, ale nejsou příliš pohodlné, a tak
jsem si tuhle upravil k svým vlastním účelům. Požádal jsem pár přátelských trolů, aby mi vytesali přední
místnosti, ale na můj vkus pracovali příliš pomalu. Chtěl jsem mít všechno hned a rozprostřel jsem svou
magickou moc příliš tence. Když zaklínadlo, které vytvářelo chodbu, zesláblo, stěží mi zbylo dost magie,
aby mne skála nerozmačkala na místě. Podařilo se mi ji zadržet, ale mé síly rychle slábly.“
„Proč ses nedostal ven?“
„Nezbylo mi na to dost magie.“
„Copak čaroděj může svou magii vyčerpat?“
„Samozřejmě, že ano. Tebe stálo skoro všechny síly udělat dvě poměrně jednoduchá zaklínadla. Každá
lidská síla má svoje omezení a i ten nejsilnější čaroděj může narazit na své hranice, když si nedá pozor.“
„Ale já jsem nikdy neviděl, že bys dělal nějaká kouzla.“
„Nejsem kejklíř, který čaruje, aby si vydělal na večeři. Už jen udržovat dům a jeskyni v tomto stavu mne
stojí spoustu magie. Na nic jiného jsem ji nepoužil od chvíle, kdy-“ Najednou se zarazil a s rozpačitým
mávnutím rukou odvrátil pohled.
Chlapec okamžitě pochopil a řekl: „Od chvíle, kdy jsme pohřbili Hoba a Mag. Tak proto jsi byl tak
unavený - použil jsi tehdy svou magii na lupiče, že ano?“
„Byla to sebeobrana.“
„Co jsi jim udělal, Tarry?“
„Jen to, co si zasloužili.“
Kern si vzpomněl na výkřiky hrůzy, které tenkrát zaslechl. Dovedl si představit, co si takoví lidé
zasloužili, a při tom pomyšlení se mimovolně otřásl.
Tarry mu položil ruku na rameno a řekl: „Nemysli na to. Mysli na svou budoucnost.“
„Co je s mou budoucností?“
„Je ti souzeno, aby ses jednou stal čarodějem. Máš pro to nadání. Myslel jsem si to vždycky, ale teď to
vím určitě.“
„Můžu začít čarovat?“
„Ještě dlouho ne. Musím tě toho ještě hodně naučit.“
„Ale když mám to nadání-“
„Mnoho lidí má nadání, ale většinou ho ztratí, než jsou ne o mnoho větší než ty. Nemají dost pevnou vůli,
aby na sobě pracovali a dlouho studovali. Stát se čarodějem není snadné. Musíš chtít a obětovat pro to jiné
věci.“
Kern se zatvářil pochybovačné: „Ty jsi byl čarodějem a nechal jsi toho.“
Tarry zavrtěl hlavou. „Přestal jsem sloužit králi, ale čarodějem jsem zůstal.“
„Ale já také nechci sloužit králi.“
„Nemusíš. Můžeš se stát čarodějem jiného druhu.“
„Lepšího?“
Tarry se na něj podíval překvapeně, pak se hlasitě rozesmál. „Možná, že ano,“ řekl, pobavený chlapcovou
dychtivostí. „Ale to se ještě dlouho nedozvíme. Chceš se stát mým učedníkem?“
Kern si vzpomněl na pocit, který měl, když Tarry vyšel z pevné skalní stěny osvobozený magií, kterou
stvořil on sám. Přikývl. „Chci.“
„Dobře. Začneme zítra.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář