Kapitola 5.
20. 6. 2008
Pět Být čarodějovým učedníkem se ukázalo být prakticky totéž jako být jeho sluhou. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že učedník měl více práce. Hodin pro Kernova studia přibývalo, ale práci v domě bylo stále třeba zastat a musela se udělat dobře a přesně, pomocí svalů, nikoliv magií. Na tom Tarry trval jako na zásadním principu. Kern proti tomuto principu snášel časté námitky. Tarryho odpověď byla pokaždé stejná. „Magie se nemá používat lehkomyslně.“ Tohle prohlásil jednoho hezkého podzimního dne, zatímco Kern stál se sekerou v ruce u hrozivé hromady polen, která představovala jejich zásobu topiva na zimu. „K čemu potom je?“ zeptal se podrážděně. „Čaroděj by tohle všechno dokázal rozsekat na třísky a narovnat na hromadu několika slovy.“ Tarry, který seděl poblíž ve stínu, si opovržlivě odfrkl. „Dobrý čaroděj jediným.“ „Jednoslovná kouzla nejsou dobrá. Jsou příliš obecná,“ prohlásil Kern s jistotou staletého praktika. „Ne, pokud použiješ správné slovo. Ale dobrý čaroděj nemarní síly na sekání dřeva.“ „K čemu je potom magie, když si s její pomocí nemůžeš život vylepšit?“ „Ty chceš použít magii, aby sis život ulehčil. To není totéž.“ „Ulehčit znamená vylepšit, nebo ne?“ „Ulehčit znamená zhoršit. Vždycky. Pamatuj si to, a jednou se možná staneš dobrým čarodějem.“ „Kdy? Studuji staré jazyky a legendy a příběhy lidí, kteří už dávno zemřeli, tak dlouho, a ještě jsi mne nenechal udělat ani jediné prosté zaklínadlo.“ „To proto, že pořád jen spěcháš, vždycky hledáš nějaké usnadnění a nikdy nevynaložíš patřičné úsilí, abys věci udělal pořádně. Kdyby ses pokoušel udělat zaklínadlo, patrně bys při tom proměnil sám sebe v rozinku, protože bys vynechal nejdůležitější slovo.“ „Ale tebe jsem ze skály vysvobodil, ne?“ Nyní starého čaroděje dostal a ten po něm šlehl zlým pohledem, než řekl: „Jen proto, že jsi tehdy byl dost mladý a dost vyděšený, abys bedlivě naslouchal a udělal přesně to, co jsem ti řekl. Teď si myslíš, že jsi snědl všechnu moudrost světa. To já když jsem byl učedník, měl jsem mistra...“ Najednou zmlkl a jakoby zmateně potřásl hlavou. „Co je s tvým starým mistrem?“ Tarry se dvakrát už už chystal promluvit, ale pokaždé se zase zarazil, než pověděl jediné slovo. Nakonec tiše řekl: „Nedokážu si vzpomenout. Byl to poslední mistr, u kterého jsem studoval, a byl jsem s ním ze všech nejdéle... a teď jsem zapomněl jeho jméno. Je úplně pryč, jako by mi ho někdo vymazal z paměti. Nedokážu si vzpomenout ani jak vypadal nebo jaký měl hlas. Všechno je to pryč.“ „Určitě si vzpomeneš.“ „Nemyslím, Kerne. Je v tom něco podivného.“ Když Tarry začal mluvit, měl spíše mrzutou náladu a tenhle poslední incident mu ji příliš nevylepšil. Kern se moudře rozhodl, že mu ponechá poslední slovo. Kdyby se starý muž doopravdy rozzlobil, byl schopen nařídit mu navíc hodinu prstových cvičení nebo výslovnosti nějakého příšerného starého jazyka, kterým mluvili lidé s kamennými hrdly. „Dobře, Tarry. Udělám to tím těžším způsobem,“ řekl Kern a rozmáchl se sekerou na poleno, které stálo na špalku. „Pro jednou na tom nezáleží, chlapče,“ odpověděl Tarry. Vstal a ukázal na poleno, které se okamžitě rozpadlo na čtyři úhledné díly. Pak ukázal na hromadu a vyslovil jediné slůvko. Všechna polena se rázem rozpadla na kusy a pak se poskládala do úhledné hromady. „Malý dárek pro tebe,“ zamumlal Tarry, obrátil se a rázoval do jeskyně. Kern ho rychle dohnal. „Co se stalo? Něco se stalo, já to vím.“ „To je ta tvoje vděčnost. Jednou ti prokážu malou laskavost...“ začal Tarry rozmrzele, ale pak se zarazil a povzdechl si. Položil ruku Kernovi na rameno. „Ano, něco se stalo. Musím se vrátit do království Vysokých útesů. Empaxian potřebuje mou pomoc.“ „Myslel jsem, že jsi s králi, dvořany a tak podobně skončil.“ „Taky že ano. Ale člověk má na tomto světě povinnosti, kterým se nemůže vyhnout. Něco ohrožuje Empaxiana a jeho poddané, a sami to nepřemůžou. Jsou to dobří lidé a někteří z nich jsou moji přátelé. Já jim mohu pomoci, a proto musím.“ „Ale on pro tebe neposlal, že ne? Nikdo sem přece nepřišel.“ „Nikdo nemusel. Teď už bys to měl vědět.“ „Vezmi mě s sebou. Můžeme -“ Tarry pozvedl ruku, aby ho umlčel. „Pro tebe je ještě příliš brzy, Kerne. Já vím, že se snažíš, ale musíš se toho ještě tolik naučit, než se budeš moci pustit do magického boje. Pošlu tě k Pantoriovi, abys studoval u mého přítele.“ „Kdo je to Pantorius?“ „Pantorius je kdo i kde zároveň. Šestý baron Pantorius... ne, teď už to musí být sedmý baron... ano, sedmý baron Pantorius... nebo možná osmý? To je jedno, je prostě pánem baronie Pantorius, největšího panství v zemi. A v chatrči na území tohoto panství žije Fraigus Temný.“ „Nikdy jsi o něm nemluvil.“ „Nebyl důvod. Fraigus byl můj žák a musím říct, že to byl velice dobrý žák. Je to mladý čaroděj, ale už toho hodně umí a může tě toho hodně naučit.“ „Ty jsi velký čaroděj, Tarry. Chci zůstat s tebou.“ Starý muž zavrtěl hlavou. „Musím jít k Empaxianovi a musím tam jít sám. Tak či tak, už toho není mnoho, co tě mohu naučit. Základy už máš a máš dobrou paměť. Učíš se rychle - když se snažíš.“ „Kdybych šel s tebou, mohl bych se učit díky zkušenosti. Často jsi přece říkával, že zkušenost je nejlepší způsob, jak se učit. A když budeš u toho, abys mi vysvětlil -“ „Ne, Kerne. Musíš jít k Fraigovi. Až budeš připraven, naučí tě, jak správně čarovat.“ „Vrátíš se, až pomůžeš tomu králi?“ „Může to trvat dlouho, než bude moje práce skončena. Jen si pamatuj, co jsem tě naučil.“ „Budu, Tarry. Zapamatuji si všechno.“ „To je dobře. Hlavně nezapomeň na Ocotovu masku.“ Kern se zatvářil zmateně. „Co má Ocotova maska společného s magií nebo se mnou? Je to jen obyčejná stará maska.“ „Jestli je tohle všechno, co pro tebe Ocotova maska znamená, pak o ní raději ještě chvíli přemýšlej.“ Kern se snažil ze všech sil. Nakrčil čelo, poškrábal se na zátylku a snažil se soustředit, až ho hlava bolela, ale když toho konečně nechal, neříkal mu ten starý příběh o nic víc než předtím. (Uplynulo ještě hodně času, než Kern pochopil význam Ocotovy masky. Pro čtenáře, kteří nemají rádi tajemné narážky, zde předkládám úplné vylíčení příběhu. Ti, které příběhy s ponaučením nezajímají, jej mohou přeskočit.) OCOTOVA MASKA Za starých časů neustálého válčení, kdy ruka každého muže byla pozvednuta proti jeho sousedům a války a bitvy zuřily na tváři země, žádný válečník neslul větší slávou než Ocoto. Ve svém mládí byl znám jako Ocoto Smělý. Když dospěl, mluvilo se o něm jako o Ocotovi Neporazitelném. Pak, když dosáhl nejlepších let svého života a byl pánem pohoří a plání, vládcem moří a řek, panovníkem nad městy a královstvími, hlavou klanů a kmenů, kterému si králi považovali za čest dělat poslíčky a císaři sluhy, nazývali ho Ocoto Mírotvůrce. Po boku měl vždy svůj meč, o kterém se říkalo, že ho v boji vyrval z pařátu démona, když byl ještě malý chlapec. Jeho jílec byl zdobený perlami a zlatým filigránem a korunovaný rubínem velkým jako zralá švestka a jeho čepel zářila jako měsíc na čerstvě napadaném sněhu. Byl natolik silný, aby rozpoltil plátové brnění jediným úderem, a přitom dost jemný, aby rozpůlil pírko jemně položené na jeho břit. Ostatní slavní bojovníci dávali svým mečům grandiózní jména, ale meč, který visel po Ocotově boku, byl znám jen jako Ocotův meč. To jméno stačilo, aby šířilo strach mezi všemi, kdo je zaslechli. Ve Válce devíti říší, o které se stále ještě zpívají hrdinné písně a vyprávějí se značně přehnané příběhy, vytáhl Ocoto svůj meč naposledy a v jediné bitvě postupně porazil reky z řad svých osmi nepřátel. Bylo to slavné vítězství, ale zaplatil za ně krutou daň. Z pole odjížděl s hledím přilby spuštěným, mezerou pod ním prosakovala krev. Od toho dne už nikdy neodhalil svou tvář ani před svou ženou, svými dětmi nebo nejdůvěrnějšími rádci. Při každé příležitosti, v jakékoliv společnosti, za každých okolností - říkalo se dokonce, že i když byl sám - skrýval svůj obličej za prostou bílou maskou bez výrazu, jen s oválnými otvory pro oči a štěrbinou pro ústa. V den svého triumfu Ocoto prohlásil, že už nikdy netasí meč. Své slovo dodržel. Od té chvíle si už nikdo netroufl postavit se mu. Rychle se totiž rozneslo, že Ocoto už zbraň nepotřebuje. Při posledním boji byl zle znetvořen a nyní pouhý pohled na něj stačil zabít nepřítele na místě. Žádný štít, žádné brnění, žádná magie nemohly ochránit před hrůzou jeho zhyzděných rysů. Ocoto vládl celému známému světu a přinesl mu mír a pořádek. Jeho panování bylo dlouhé a mluvilo se o něm jako o zlatém věku. Ocoto zemřel, jako umírají i ti nejmocnější panovníci. Když ho připravovali k pohřbu, sňali mu masku. K úžasu všech, kdo uviděli jeho tvář, se před nimi objevila neporušená a důstojná ve svém vzhledu - někdo ji dokonce prohlásil za 'rovnu bohům' - bez jakéhokoliv znetvoření až na malou bílou jizvičku na čele. Přesto polovinu svého života nosil masku. Jeho nejstarší syn, Durouk, šel v jeho stopách. Durouk byl statečný, silný a velice ctižádostivý, ale nebyl moudrý. Když se mocný král v odlehlém koutě jeho říše rozhodl vyzkoušet jeho právo na vládu, Durouk přísahal pozvednout Ocotův meč proti němu a všem zrádcům. Vytáhl proti buřičskému králi a cestou zemřel na horkou nemoc. Vojska bez vůdce se obrátila domů. Jeho bratři začali bojovat o nástupnictví, rozpoutala se občanská válka a Ocotova říše se zhroutila. Dlouhý mír skončil, vrátilo se období vleklých bojů a země nasákla krví na mnoho následujících let. „Pořád nechápu, co to znamená, Tarry.“ „Tak o tom přemýšlej, dokud na to nepřijdeš,“ odsekl čaroděj. „Teď půjdeme dovnitř a uspořádáme si báječnou hostinu. Po ní můžeš začít balit.“ „Musíš odejít hned?“ „Mám před sebou dlouhou cestu a už máme časný podzim. Nepřej si muset někdy cestovat v zimě.“ „Já si vůbec nepřeju cestovat. Cestování nenávidím,“ řekl Kern. „To je tedy pěkná hloupost, co jsi právě řekl. Nikdy jsi přece ještě necestoval.“ „A ani nechci. Jaký smysl má cestovat? Všechno, co potřebujeme, máme přece tady. Cestováním se člověk jen vzdaluje od dobrých věcí.“ „Ale může se tak dostat k jiným dobrým věcem. Někdy i lepším. Neodsuzuj, co neznáš.“ Kern jedl v rozmrzelém mlčení, ale než byla večeře u konce, rozveselil se. Tarry mu vyprávěl o svém starém příteli a znělo to docela zajímavě: Fraigus byl mladý a přitom mistr komplikovaných zaklínadel a badatel na nelehkém poli časové magie. Možná, že ani cestování nakonec nebude tak strašné. Poskytne Kernovi příležitost vidět zbytek světa. Soudě podle některých věcí, které četl, je svět fascinující místo plné rozličných zajímavých lidí. Může se naučit mnoha věcem, které mu jednou pomohou stát se lepším čarodějem. Cestování mu také umožní postavit se na vlastní nohy. Tarry mu nedovolil čarovat od chvíle, kdy ho osvobodil ze skály. Trval na tom, že by nikdo neměl pracovat s magii, dokud dokonale neovládá dikci a akcenty všech prastarých jazyků. Kern měl k takovému cíli ještě hodně daleko. Naučil se zpaměti slova několika jednodušších zaklínadel, ale nikdy je doopravdy nepoužil. Možná k tomu bude mít příležitost na cestách. Možná zachrání krásnou pannu v nesnázích, zabije nějakou odpornou příšeru, potrestá loupeživého rytíře, přemůže krutého obra nebo zlého černokněžníka - prostě něco z toho, co se psalo ve starých knihách, které mu Tarry někdy nechával číst za odměnu. Jak se stávalo poměrně často, zatímco se Kernovy úvahy ubíraly tímto směrem, Tarry jako by četl jeho myšlenky. Právě když si mladík představoval své slavné vítězství nad tlupou zlotřilých obrů a oblud vedených zlou starou čarodějnicí, Tarry řekl: „A při cestování musíš být velice opatrný. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsi student nejvyššího umění.“ „Ale Tarry...!“ zakvílel Kern zoufale. „No ano, já vím, co si myslíš. Honí se ti hlavou všechny ty hlouposti o vlajících rouchách pokrytých astrologickými symboly... špičatý klobouk a hůlčička, kterou bys mával, zatímco budeš mumlat zaklínadlo na proměnu zkyslého mléka zpátky v sladké, aby sis mohl pochutnat na večeři. Předpokládám, že máš také v úmyslu nechat si přes noc narůst dlouhý bílý vous a vlající kadeře. Takže nic takového, rozumíš?“ „Ale tak má přece čaroděj vypadat, ne?“ „Pokud si to opravdu myslíš, pak nejsi příliš všímavý,“ odpověděl Tarry, který byl plešatý, hladce oholený a oblečený jako pomocník na statku s mizivými hygienickými návyky. „Co když bude někdo potřebovat mou pomoc? Jak poznají, že jsem čaroděj?“ „Pomoc, kterou můžeš poskytnout, zatím nestojí ani za zlámanou grešli, mladíku. Ještě dohromady nic neumíš. Než v tomhle povolání alespoň něčeho dosáhneš, trvá to celé století.“ „Ale pak mi bude přes sto let!“ zvolal Kern. „Copak je to možné? Lidé přece žijí jen asi padesát let.“ Tarry se zarazil a překvapeně se na něj podíval. „Jenom? Já zapomněl.“ Udiveně potřásl hlavou a zamumlal. „Jak se jim vůbec může podařit něco dokončit?“ „Ty jsi snad starší?“ „O něco. Je mi... počkej... ano, jsem o trochu starší. A využil jsem každičkou minutu svého života. Je toho hodně, co se člověk musí naučit,“ řekl Tarry. Otřel si rty ubrouskem, odstrčil židli a vstal. „Tak do toho. Začni si balit věci.“ Kern se nehýbal. Seděl a díval se na starého čaroděje. „Je ti víc než sto?“ „Už to dávno nepočítám.“ „Ale vždyť nevypadáš ani tak starý jako Hob a ten jednou vypočítal, že je mu čtyřicet tři.“ „Hob byl vesničan. Trpěl zimou a hladem, častěji byl ztrápený než nebyl, po celý život měl z něčeho strach a stejně na tom byli i jeho předkové. Pracoval dlouho a tvrdě za každého počasí, ze své práce nikdy neměl žádnou radost a jen malou odměnu. To mu zkracovalo život.“ „Ale více než sto let...!“ Čaroděj pokrčil rameny. „To je vedlejší účinek povolání. Fraigus ti to vysvětlí.“ „Ty mi to vysvětlit nemůžeš?“ Tarry se choval, jako by ho to téma zahanbovalo. Po dlouhé rozpačité odmlce řekl: „Čarodějové rozprostírají svůj proces stárnutí na delší časový úsek, to je vše. Nezůstávají navěky mladí. Jenom od jistého okamžiku začnou stárnout pomaleji. Ne, opravdu nezůstávají navěky mladí. Na mne už neduhy stáří pomalu začínají doléhat.“ Zhluboka si povzdechl a rukou si pohladil zátylek. „Budu také žít tak dlouho, když se stanu čarodějem?“ „Budeš muset, abys vůbec mohl dál pracovat. Obyčejný stoletý stařec není ani schopný zvednou většinu potřebných knih nebo udělat složité pohyby prstů nutné pro některá zaklínadla.“ „Obyčejní lidé nežijí sto let, Tarry.“ Tarry se zamračil a pak potřásl hlavou. „Máš pravdu. Pořád na to zapomínám.“ „Jak získám ten čas navíc?“ „Je ještě trochu brzy, aby ses staral o takové věci. Přijde to samo, až budeš připraven - pokud vůbec kdy budeš připraven. Fraigus ti řekne všechno, co budeš potřebovat vědět. Ale teď pojďme do knihovny. Mám několik věcí, které ti chci dát s sebou.“ V knihovně Tarry přecházel od jedné police k druhé a tu a tam bral knihy. Některé si jen prohlédl a pak je zase vrátil na jejich původní místa, jiné přemístil; několik z nich naskládal na dvě hromádky na stůl. Tři z těchto knih si nechal. Pak přistoupil ke svému učedníkovi, který ho po celou dobu rozpačitě sledoval, knihy mu podal a řekl: „Ty jsou pro tebe. No tak, vezmi si je.“ „Tarry, to jsou knihy zaklínadel. Budeš je potřebovat.“ „Nepři se se mnou. Každičké slovo z těch knih mám dávno v hlavě. Pokud na tom nebudeš stejně, vůbec nemysli na to, že by ses mohl stát čarodějem. Neopovažuj se nazývat ani slušným učedníkem.“ Vzal útlý modrý svazek a řekl: „Tahle je patrně nejdůležitější.“ „Magie pro začátečníky?“ zapochyboval Kern. „Ale v té nejsou žádná zaklínadla.“ „Obsahuje potřebná pravidla a bezpečnostní opatření. Magie je nebezpečná a každý, kdo k ní přistupuje náhodně nebo ze zlého důvodu, draze za svou aroganci zaplatí. Vzpomínáš si na Závistýnin příběh, že?“ Kern pokrčil rameny. „Ano.“ „Tak si dávej pozor, abys ho nezapomněl. Zapiš si obsah té knihy pořádně do paměti -“ „Ale já už ji znám, Tarry.“ Starý čaroděj zabručel. „Každopádně si ji alespoň dvakrát do roka přečti, abys ji nezapomněl.“ Namířil na mladíka ukazováček a zabodl do něj svůj přísný pohled: „Rychle, třetí zákon magie?“ „Každému zaklínadlu odpovídá odeklínadlo stejné síly, ale opačné orientace,“ odříkal Kern. „Na to nikdy nezapomínej. A nezapomeň ani ostatní zákony,“ řekl čaroděj. Vzal jinou tenkou knihu, tentokrát vázanou v černé kůži. „Tohle je Rukověť základních kouzel. Bude ti velice užitečná, než se dostaneš k těm skutečně těžkým kouzlům. Možná, že se z tebe jednou stane vysoce specializovaný čaroděj a nebudeš se do ní muset podívat desítky let, ale nikdy ji nepřekonáš,“ řekl a podal svazek Kernovi. Pak mu podal mnohem tlustší černou knihu. „Zaklínadla pro každou příležitost. Všechno, co budeš potřebovat pro každodenní praxi a spousta dalších užitečných informací k tomu. Za nějaké to staletí usilovného studia možná dokonce vymyslíš jedno nebo dvě vlastní zaklínadla.“ Kern si prohlédl knihy, které dostal, a pak se podíval na svého mistra. „Ale nebudeš je potřebovat? Když jdeš na tak nebezpečnou výpravu, určitě -“ Tarry ho umlčel pohledem a pak si slavnostně poklepal na čelo. „Už jsem ti říkal, chlapče, že je mám tady. To je to nejbezpečnější místo pro zaklínadla.“ Po delší odmlce se odvrátil stranou a zamumlal: „A jen tak pro případ, že bych začal trpět zapomnětlivostí, jsem si udělal kopie.“ „Ty jsi je zkopíroval...? Tarry, to tě muselo stát spoustu magie!“ S rychlostí naprosto neuvěřitelnou pro muže jeho věku popadl čaroděj jednu knihu ze stolu - naštěstí pro Kerna tu nejtenčí - a praštil jí svého učedníka po hlavě. „Opsal jsem je, ty idiote! Myslíš, že bych promarnil tolik magie, jen abych si ulehčil práci? To ses ode mne vůbec nic nenaučil?“ hřímal. Kern si promnul čelo a řekl: „Myslel jsem jen, že pro tebe... tvůj čas je cenný, Tarry. Nemyslel jsem, že se budeš zdržovat opisováním knih.“ „No, tak teď to víš. A zapamatuj si, co jsem tě naučil. Použij magii, kdykoliv je to nutné, ale jen když je to nutné. Ne když se to hodí nebo je to snadnější nebo jen tak pro legraci.“ „Budu si to pamatovat.“ „A když už musíš použít zaklínadlo, pamatuj, že máš vyslovovat zřetelně a odříkat ho přesně. Žádné váhání, žádné opakování. A nenech při tom svou mysl bloudit.“ Kern horlivě přikyvoval. Hlava ho bolela. „Vyslovuj každičké slovo zřetelně a dej si pozor, abys ho vyslovil přesně. A nikdy, nikdy nezkoušej odříkat zaklínadlo, když máš škytavku. Jediný drobný omyl, jediné přerušení, a účinek kouzla se může úplně a naprosto nepředvídatelným způsobem změnit.“ „Budu opatrný.“ „Zbývá ještě jedna věc. Tvoje jméno. Naprosto nevyhovuje,“ řekl starý čaroděj. „Hob a Mag mne pojmenovali po svém prvorozeném synovi.“ „To jméno má neblahou konotaci. Ti dva pojmenovali postupně pět svých synů 'Kern' a každý z nich sešel ze světa velice nepříjemným způsobem.“ „To mi nikdy neřekli.“ Mladík zrozpačitěl, ale za okamžik vypnul hruď a řekl: „I tak bych si připadal divně, kdybych si ho změnil. Je to jediné jméno, které jsem kdy měl.“ „Přestaň se se mnou hádat. 'Kern' postačí, dokud budeš učedník, ale rozhodně to není vhodné jméno pro čaroděje.“ „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ „Ještě přece nejsi čaroděj, ne? Zprvu jsem si ani nebyl jist, jestli jím někdy budeš. Ale teď tu existuje taková, byť dosud velice vzdálená, možnost a já chci, abys měl patřičné jméno. Dám ti jméno starého mistra mého mistra mého mistra mého mistra, skutečně velkého čaroděje z pradávných dob, kdy čarodějové byli ještě čaroději,“ řekl Tarry. Přitlačil ruku dlaní proti chlapcově čelu. Kern cítil, že se něco zatetelilo v jeho mysli. „Tak. Až přijde čas, budeš ho znát,“ řekl Tarry. „Pak se dozvíš i několik jiných užitečných věcí.“ „Jakých věcí?“ „To tě nemusí zajímat. Ten čas ještě nepřišel.“ Vzal ze stolu velice tlustou knihu. Kern zamrkal a zakryl si hlavu, ale starý čaroděj ho gestem ruky uklidnil a knihu otevřel. Pomalu v ní listoval, dokud nenašel hledanou stranu. „O svém jmenovci si můžeš přečíst v této knize. Byl jedním z největších. Žil šlechetně a zemřel slavně. Možná se něco z toho přenese i na tebe,“ řekl Tarry a podal chlapci svazek. „Jak znělo jeho jméno?“ „Ještě ses o ně nezasloužil. Až se zasloužíš, budeš ho znát. Přečti si o jeho činech dřív, než se vydáš na cestu. Tuhle knihu nazpaměť neumím a nikdy jsem si nepořídil její kopii.“ Jeho učeň přidal knihu k těm, které už svíral pod paží, vstal, a když se vzdálil z Tarryho dosahu, řekl: „Pročpak ne, Tarry? Co záleží na trošce magie?“ Zmizel z knihovny dřív, než starý muž stačil najít něco, co by po něm hodil. Balení bylo záležitostí několika minut. Tarry vždycky prosazoval jednoduchost a Kernův majetek byl skrovný. Sbalil si pečlivě tři kouzelné knihy, přikryl je jedinou čistou košilí a pak, když byl se vším hotov, se posadil ke stolu ve své malé světničce, aby si přečetl o slavných činech velkého čaroděje, jehož jméno dostal. Byl si velice dobře vědom důležitosti jmen, zvláště pro čaroděje. Jména měla svou vlastní moc a to, že dostal jméno jednoho z velikánů minulosti, pro něj byla nejenom čest, ale i zodpovědnost, příležitost a tak trochu výzva. Byl to skvělý dárek na rozloučenou. Na druhé straně by si Kern přál, aby ho jím Tarry neobdarovával tak brzy. Jména vyžadovala svůj čas, aby si na ně člověk přivykl, a pro jméno dávného velkého čaroděje to platilo dvojnásob. Otevřel knihu, nalistoval si pasáž hovořící o jeho prastarém jmenovci - věděl, že je to správná pasáž, protože každé místo, které obsahovalo jeho jméno, se zdálo být zakryté tetelící se barevnou září - a začal číst. Později toho večera zavřel knihu a dlouho seděl mlčky, s bradou v dlani, přemítal nad tím, co si přečetl. Při tom se cítil každým okamžikem menší a bezvýznamnější. Tarry mu vybral jméno, podle kterého bylo těžké žít. Ale když později ulehl na lůžko a usínal, začal se cítit lépe. Kdyby Tarry nevěřil, že jsem toho jména hoden, říkal si, nedal by mi ho. Tarry byl můj přítel a mistr po více než polovinu mého života. Jestli si myslí, že se jednou stanu velkým čarodějem, pak se jím stát můžu. A stanu se jím.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
