Kapitola 7.
20. 6. 2008
Sedm Běželi a nesli soudce mezi sebou, dokud jim nedostatek dechu, tma, poranění a čiré vyčerpání neznemožnilo pokračovat, a pak se svalili na malé mýtince u potoka. „Teď už jsme v bezpečí,“ řekl Tadeáš. „Ve tmě nás nenajdou.“ „A co když ano?“ „Nenajdou. Ve tmě přece nevidí, ne? Přes noc si můžeme odpočinout a zítra za úsvitu vyrazíme.“ „Musíme držet hlídky,“ řekl Kern. „Když chceš, klidně si ji drž sám. Já jdu spát.“ Kern věděl, že by někdo hlídat měl, ale byl příliš unavený, než aby se o to přel. Usadil se pod strom a snažil se zůstat bdělý a ostražitý. Hlava mu po úderu stále třeštila a po celém těle měl modřiny od nárazů do stromů. Zápěstí měl od pout celá oteklá a nohy ho bolely. Dělal, co mohl, aby neusnul. Možná, že je lupiči skutečně nemohli ve tmě vyslídit, ale také bylo možné, že mohli. Každopádně bylo lépe nepokoušet divoká zvířata. Rozhodl se, že raději zůstane vzhůru celou noc. O minutu později už tvrdě spal. Probudil se náhle do černočerné tmy. Až na chrápání jeho společníků a šumění nočního větru v korunách stromů vládl všude klid. Rozhlédl se kolem sebe, ale tma byla dokonalá. Pak uviděl záblesk světla. Zmizel, ale v příštím okamžiku se objevil znovu. „Lucerna!“ zašeptal. Vedle prvního světélka se objevilo druhé a Kern zacloumal bližším ze spáčů, soudcem. „Lupiči nás pronásledují! Musíme utíkat!“ Soudce zasténal a zamumlal něco, čemu Kern nerozuměl. Nehýbal se. Kern s ním zatřásl znovu, tentokrát silněji, a zašeptal: „Probuďte se! Musíme pryč!“ „Jsem příliš ztuhlý, než abych utíkal. Nedokážu se postavit na nohy.“ „Musíte. Rychle,“ naléhal Kern, pomáhaje mu vstát. Tadeáš se probudil okamžitě a se soudcem mezi sebou vyrazili do tmy. Všechno mohlo dopadnout dobře, ale sluha o něco zakopl a upadl, soudce se svalil na něj a Kern, který zavrávoral a narazil kolenem tvrdě o skálu, vykřikl. Víc jejich pronásledovatelé slyšet nepotřebovali. Světla luceren se okamžitě začala pohybovat jejich směrem. Prchali do tmy. Často padali, ale hned se zase zvedali a utíkali dál. Naráželi do stromů a zraňovali se o jejich větve. Houští jim rvalo šaty a šlahouny se jim ovíjely kolem kotníků, ale oni stále utíkali, dokud je neochromilo vyčerpání. Otlučení, poškrábaní, lapající po dechu se z posledních sil vyšplhali na vysoký strom a stěsnali se v jeho rozsoše. Tam prakticky okamžitě usnuli únavou a spali až do rozednění. Když se Kern probudil, byl ztuhlý a celé tělo od hlavy až k patě ho bolelo. Jedno oko měl oteklé a na tváři mu zasychala krev. Obě ruce měl zle poškrábané od toho, jak se prodíral trnitým houštím. Ostatní dva nevypadali o nic lépe; vlastně soudce vypadal mnohem hůř, protože ho ještě před jejich nočním útěkem měli v práci lupiči. Kern dlouho naslouchal, ale neslyšel nic než zpěv ptáků. Pak opatrně slezl a ještě jednou prozkoumal pohledem okolí, než konečně seskočil na zem. „Vzduch je čistý,“ zavolal tiše. „Můžete slézt.“ Listí nad jeho hlavou se rozhrnulo a objevil se obličej sluhy. „Můj pán je příliš těžce zraněný, než aby mohl jít. Zůstaneme tady, dokud nepřivedeš pomoc.“ „Kde ji mám hledat?“ Ve větvích nad ním došlo k tiché výměně názorů a pak rozhrnul listí pro změnu zase soudce. „Jdi do nejbližšího hradu a řekni tam, co se stalo. Pověz jim, že soudce Harrin žádá ve jménu krále o pomoc a poslal tě, abys jednal z jeho moci. Ukaž jim tohle.“ Kernovi k nohám dopadl těžký prsten. „A spěchej!“ Jelikož Kern neměl ani tušení, kterým směrem se dát nebo kde najde cestu, zamířil na západ. Zvolil dobře. Zakrátko našel pěšinu, a když po ní chvíli kráčel, poznal vyvrácený strom a zvláštně tvarovaný balvan. Nacházel se nedaleko od místa, kde byli přepadeni. Spěchal dál a zanedlouho uslyšel zvuk kopyt, který se k němu postupně přibližoval. Bylo to pomalé, těžké dunění, zdálo se, jako by se pod ním chvěla sama země. Kern se rychle ukryl do houští a čekal. Najednou se objevili tři studenti a hned za nimi mladý vesničan. Všichni byli ozbrojení těžkými holemi a obezřetně se rozhlíželi kolem sebe. Za nimi jel rytíř a jeho panoš na koni. Kern vyběhl ze svého úkrytu a zvolal: „Unikli jsme lupičům! Zachránili jsme se!“ „Je můj táta v bezpečí? Kde je?“ vyptával se vesnický mladík. „To nevím. Byl jsem se soudcem Harrinem a jeho sluhou. Skrývají se v lese. Lupiči soudce mučili a on mne poslal pro pomoc, ve jménu krále.“ Ukázal všem prsten. Rytíř k němu přijel blíž a natáhl ruku pro prsten. Dlouho a pečlivě si ho prohlížel a pak ho Kernovi vrátil. „Buď dobré mysli, chlapče. Našel jsi bojovníka,“ řekl. Jeho zjev byl vpravdě impozantní. Byl vysoký a statný, takže vypadal jako opevněná věž. Tmavé vlasy měl nakrátko zastřižené. Obličej měl posetý špatně zahojenými jizvami, nos mírně rozpláclý, bradu hranatou a vyzývavě vyčnívající. Vypadal jako sama předloha hrdinných rytířů. „Kolik je lupičů?“ zeptal se. „Šest.“ „Dokážeš najít cestu do jejich doupěte?“ „Myslím, že ano.“ „Tak se ozbroj a pojď s námi.“ „A co soudce a jeho sluha?“ „Vezmeme je cestou. Jsou způsobilí k boji?“ „Sluha ano. Soudce Harrin je zle pochroumaný.“ Rytíř se ponuře, nevesele usmál. „Soudce Harrin je chrabrý muž. Budeme ho ještě potřebovat, až lupiče zajmeme. Jdeme.“ „Ano, pane,“ řekl Kern. Vzrušením z toho, že se osobně účastní pronásledování, zapomněl na všechny své rány a bolesti. Šel vedle mladého venkovana, který se chtěl dozvědět co nejvíce o svém otci. Kern mu pověděl to málo, co věděl, a mladík mu na oplátku vyprávěl, jak při svém útěku potkal sira Strathmandera z Mokřin, potulného rytíře se svým panošem, kteří mu okamžitě nabídli pomoc. Will, jak se mladík jmenoval, nechal svou ženu v bezpečí v jedné hospodě a vedl rytíře na místo jejich přepadení. Cestou se setkali se třemi studenty. „My jím ukážeme,“ prohlásil vesničan. „Však už nebudou přepadat slušné pocestné, jen až se s nimi vypořádáme.“ „Cave, latrones,“ zvolal jeden ze studentů a zamával klackem. Jeho společníci se zasmáli. „Co říkal?“ zeptal se Will. „Ať si lupiči dají pozor,“ odpověděl Kern. „Ano, přesně tak. My jim ukážeme,“ přisvědčil Will s ponurým úsměvem. Když dospěli ke stromu, kde se ukrýval soudce se svým sluhou, sir Strathmander oznámil silným jasným hlasem svůj příchod. Soudce Harrin, kterého v listoví vůbec nebylo vidět, radostně zvolal: „Můj skvělý mladý příteli, jaká to radost, že tě vidím! Ale co děláš tak daleko od domova?“ „Pronásleduji tři loupeživé rytíře, kteří musí zaplatit za své zločiny. Když jsem se dozvěděl o přepadení tebe a tvých společníků, nabídl jsem svou pomoc.“ Jeho hluboký hlas duněl uvnitř lesklého brnění jako zvuk bojové trubky. „My těm lupičům ukážeme!“ zvolal Will. „Jistěže ukážete, chlapi. A já se k vám rád připojím,“ řekl soudce. Pak s mnohým sténáním a s pomocí svého sluhy stejně jako těch dole vylezl ze svého stromového úkrytu a sešplhal dolů. Zatímco si protahoval nohy, Tadeáš uřízl dvě dlouhé hole. Harrin si od něj jednu z nich vzal, s překvapující zručností a obratností jí zatočil nad hlavou a řekl: „Raději bych měl svůj meč, ale tohle bude muset stačit. Ano, to bude skvělé.“ Znovu se vydali na cestu. Kern cítil, jak v něm roste vzrušení, jaké za svého života s Tarrym nepoznal. Tohle bylo konečně skutečné dobrodružství - hrdinský čin, pocit nebezpečí, odvážní přátelé po boku. Čekali na ně skuteční nepřátelé, muži z masa a kostí, kteří uměli dávat i přijímat tvrdé rány. Kouzla a knihy a dlouhé noci studia při blikající svíčce se proti takovému hrdinskému podniku zdály ničím. Kern dychtil po příležitosti dokázat, zač stojí. Nedlouho poté narazili na stopy pronásledování a lupičský tábor z minulé noci. Všechny známky ukazovaly, že lupiči stíhání uprchlých zajatců vzdali a vrátili se do svého doupěte, ale i přesto dál postupovali obezřetně. Když se přiblížili skoro až k chatrči, poslali Kerna napřed jako zvěda. Z komína stoupal kouř a vzduchem se nesla vůně jídla. Kern pomalu a obezřetně obešel mýtinu, dávaje si dobrý pozor na všelijaká poplašná zařízení nebo pasti, a hledal případné únikové cesty. Čas od času se z chatrče ozvaly hlasy, tu veselé, tu zase rozhněvané. Občas zazněl i výbuch drsného smíchu. Bylo zřejmé, že lupiči vzdali pronásledování a vrátili se, a teď se nad jídlem dohadují o útěku svých vězňů, probírají se svou kořistí a pochvalují si výprask, který uštědřili soudci Harrinovi. Pomyšlení na odplatu jim bylo docela vzdálené. Dokonce ani nepostavili hlídku. Když Kern dokončil svůj průzkum, odkradl se zpátky, aby se o zjištěné informace podělil s ostatními. Načrtl na zem plánek loupežnického doupěte a rytíř po několika minutách přemýšlení a dvou nebo tří doplňujících otázkách přednesl plán útoku. Mýtina bude obklíčena, aby lupiči nemohli uprchnout. Tři studenti se postaví za chatrč na úzkou pěšinku, která podle všeho sloužila jako úniková cesta. Kern s vesnickým mladíkem se pak postarají o jednu stranu mýtiny, soudce a jeho sluha o druhou. Když budou všichni na svých místech, Strathmander a jeho panoš přijedou po hlavní cestě a vyzvou lupiče jménem krále, aby se vzdali. Pokud se lupiči rozprchnou, setkají se s odporem na každé straně. Pokud se rozhodnou bránit společně, útočníci se kolem nich stáhnou. S několika povzbudivými slovy všichni zaujali své pozice. Kern, skrčený za chatrčí, cítil, jak mu buší srdce vzrušením s jistou příměsí strachu. Nebál se nebezpečí boje, který byl skoro určitě nevyhnutelný, ale možnosti, že by se před svými společníky mohl neukázat v nejlepším světle. Ti muži, které ještě před krátkým časem vůbec neznal, teď byli jeho nejbližší přátelé na celém světě. Jejich život závisel na něm a jeho zase na nich. Nesmí je zklamat. Pevně sevřel klacek. Vedle něj se za rohem chatrče krčil Will. „Už vidíš Strathmandera?“ zeptal se Kern šeptem. „Ještě ne.“ „Už jsi někdy něco takového zažil, Wille?“ Po dlouhé odmlce Will přiznal: „Ne. Jednou jsem honil chlapa, který tátovi ukradl dvě kuřata. Pořádně jsem mu tenkrát vyprášil kožich. Ale řekl bych, že tohle je něco jiného.“ „Jistě. Tohle je o moc horší. Oni by soudce zabili, kdyby -“ Kern náhle zmlkl. Uvědomil si, že ho vůbec nenapadlo použít magii, aby svým přátelům pomohl. Jednoduchým kouzlem mohl zabránit zraněním, možná dokonce zachránit životy, a jeho to vůbec nenapadlo. Co jsi to za čarodějnického učně? zeptal se sám sebe znechuceně. Musíš něco udělat, a rychle. Znovu lupiče uspat, to by mohlo... Ale účinkovalo jeho uspávači zaklínadlo doopravdy? Tím si nemohl být jist, lupiči přece mohli být opilí a soudce Harrin v bezvědomí po přestálém mučení. Možná vůbec žádnou moc nemá. Kdyby se pokusil o zaklínadlo a ono by nepůsobilo nebo kdyby ho spletl, mohl by být výsledek horší, než kdyby neudělal nic. Zavřel oči a snažil se přemýšlet. Byl vzrušený a času bylo málo - a pak uslyšel, jak sir Strathmander vyzývá lupiče, aby se vzdali. Sotva jeho slova dozněla, všech šest lupičů vyrazilo z chatrče a vrhlo se na rytíře a jeho panoše. Kern sice odnesl z chýše všechny zbraně, které našel, ale lupiči nejspíš měli nějakou tajnou zbrojnici. V rukou měli dýky, kyje a sekery a jeden z nich měl kopí na lov medvědů. Kern a Will vyběhli ze svého úkrytu, aby se jim postavili, a při tom uviděli, jak Harrin a jeho sluha vybíhají z protější strany. Dva z lupičů při pohledu na posily zahnuli do lesa, ale cestu jim zastoupili tři studenti. Když se kruh kolem nich sevřel, semkli se i loupežníci zády k sobě, mávali svými zbraněmi, vrčeli a vykřikovali hrozby a nadávky. Boj, který následoval, byl divoký a krátký. Když bylo po něm, všech šest rabiátů leželo na zemi. Will si držel zlomené žebro a jeden ze studentů měl sečnou ránu na předloktí, ale jinak všichni útočníci vyvázli bez zranění. Kern sotva popadal dech, ale byl šťastný. Postavil se lupiči ozbrojenému sekerou a srazil ho k zemi a pak ještě pomohl Willovi přemoci jiného. A to všechno dokázal úplně bez pomocí magie. Sir Strathmander byl skvělý. Zaútočil na dva lupiče a okamžitě je porazil jedinou ránou na každého, přičemž se elegantně vyhýbal zběsilým výpadům kopí, seker a čepelí. Nyní zasunul svůj meč do pochvy, sňal si helmu a změřil si ležící nepřátele pohledem. „Chop se svého úřadu, soudce Harrine,“ řekl. Soudce stanul nad poraženými lupiči a řekl: „Provinili jste se loupežnictvím na královské cestě a násilím spáchaným na jeho služebníkovi. Trestem za to vám budiž smrt.“ Tři z lupičů tou dobou už seděli. Jeden z nich zaklel, jiný si odplivl. Třetí mlčel. Jeden ze zbylých ležel bez hnutí a nejevil ani známky dýchání. „Dones z chatrče provaz, Gerethe, ať můžeme vykonat spravedlnost na místě,“ nařídil Strathmander svému panoši. Gereth odešel a jeden ze studentů řekl: „Tenhle už je po smrti, sire Strathmandere.“ „Stejně ho pověste,“ odpověděl Harrin. Když se všech šest lupičů houpalo na stromech na okraji mýtiny, prohledali chatrč. Vše, co bylo uloupeno, nalezli, spolu s menším množstvím věcí pocházejících ze starších loupeží. Většina z toho neměla valnou cenu a stěží to stálo za ukradení. „Byli pěkné přičinliví,“ poznamenal jeden ze studentů. „A krvežízniví,“ dodal Harrinův sluha. Pozvedl mužskou košili s velkou dírou na zádech lemovanou zaschlou krví. V kotli nad ohněm zůstalo trochu guláše a Kernovi přátelé si ho mezi sebou rozdělili. Nebyl to nijak zvlášť dobrý guláš, ale hospoda byla kus cesty odtamtud a dlouhý pochod završený bojem s rabijáty jim dodal chuť k jídlu. Když dojedli, zapálili chatrč a zapálili by i kůlnu, ale Kern namítl, že je příliš blízko lesa a požár by se od ní mohl nezvládnutelně rozšířit. Sám tomu příliš nevěřil, ale chtěl uchránit myšky, které ho osvobodily, a musel si pro to vymyslet nějakou hodnověrnou záminku. Naštěstí ho Will podpořil, a tak byla kůlna ušetřena. Pod rytířovým vedením se pak vydali k hospodě, kam dorazili za soumraku. Zbytek jejich původní skupiny už tam byl a přivítal je s nelíčenou radostí. Mlynář, který se nejvíc radoval, že má zpátky své zlato, trval na tom, že zaplatí pivo všem, a soudce Harrin zase všem jménem krále poručil večeři. Byl to slavný večer. Únava a zranění byly zapomenuty ve všeobecném veselí. Ostatní návštěvníci hospody dychtili vyslechnout plný výčet dobrodružství a každý ze skupiny našel alespoň jednoho vděčného posluchače vlastní verze celého příběhu. Kern a ostatní odepřeli komentovat mlynářovu značně přehnanou verzi, v níž celý útěk naplánoval a vedl on sám, a raději vylíčili, co viděli oni, od napadení lupiči až po triumfální návrat mstitelů. Okamžitě byli všichni prohlášeni za hrdiny. Kern skromně odmítal chválu a při líčení svého podílu na dobrodružství nijak nenadsazoval, ale ve svém nitru si jako hrdina skutečně připadal. Nebyl to špatný pocit. Večeře se protáhla až do pozdní noci. Will pobavil všechny u stolu veselou písničkou. Tadeáš, sluha soudce Harrina, strhujícím způsobem přednesl báseň oslavující vítězství Hronfina Rudé čepele nad tlupou pirátů. Studenti se přidali se třemi sólovými baladami a pak ještě přidali trojhlasné moteto v latině. Kern vyprávěl jeden z Tarryho příběhů. Soudce Harrin přednesl dlouhou řeč, která byla několikrát přerušena jásotem, a sir Strathmander se připojil s podstatně kratším proslovem, nicméně bouřlivý potlesk si vysloužil také. Kern seděl vedle panoše Geretha, mladíka asi tak stejného věku, ale o vlásek vyššího a statnějšího. Gereth nebyl od přírody nijak sdílný, ale jak se večer měnil v noc, uvolnil se a duch oslav ho do sebe vtáhl. Poté co zazpíval krátkou píseň o neopětované lásce a sklidil za ni zdvořilý potlesk, stal se trochu hovornějším. „Je to ohromný život, být panošem. Má to samozřejmě svůj díl těžkostí, ale je to ohromný život. Nemyslíš, že je to ohromný život?“ zeptal se Kerna. „Mně to tak určitě připadá. To je vždycky takové?“ „No, tohle je z toho ta nejlepší část. Taky k tomu patří řádný kus perné práce. Pořád jezdíme od jednoho dobrodružství k druhému. Pak je tu pravidelný trénink. Musíme se držet ve vrcholné formě. Ale je to ohromný život. Pokaždé, když člověk vykoná nějaký hrdinský čin, rozpráší tlupu darebáků, osvobodí princeznu nebo zabije obludu, vždycky ho čeká jásot davu, velká oslava, ovace a pocty.“ „To zní jako báječný život,“ řekl Kern. „Ohromný. A co děláš ty?“ zeptal se Gereth. „Studuji na lékaře,“ odpověděl Kern. V určitém smyslu nebyl daleko od pravdy. Měl dostatečné základy, aby se před několika hodinami mohl postarat o rány svých přátel. „To je dobré. Velice úctyhodné. Není to tak ohromné, jako být panošem, ale je to užitečné. Velice bezpečné.“ „Ale ne moc dobrodružné.“ Gereth zavrtěl hlavou. „Dobrodružné ani trochu. Ale úctyhodné.“ „Ano. Velmi úctyhodné.“ „Samozřejmě, nejctihodnější ze všeho je být rytířem. To je ohromný život. Já se taky jednou stanu rytířem.“ Gereth si posloužil už čtvrtou štědrou porcí uzeného úhoře á la Bordelaise s troškou hořčice navrch a všechno to spořádal. Kern, který byl tou dobou už docela plný, si ulomil kousek chleba. „Ty máš ale apetit.“ Gereth přežvýkl, polkl a řekl: „Musím se držet při síle. Je to namáhavá práce, být panošem. Ten úhoř je ohromný.“ Kern přikývl. Nikdy nepřišel na chuť úhořům v jakékoliv podobě a přídavek hříbečků na másle s hořčičnou polevou jeho chuť k jídlu nijak neprovokoval. Všiml si, že sir Strathmander takovým delikatesám neholduje. Rytíř večeřel polosyrové maso s chlebem a splachoval to červeným vínem. Kernovi to připadalo jako mnohem příhodnější strava pro bojovníka. Jestli to zavinily přísady, počet porcí nebo příprava, nebo snad apetit panoše Geretha, zvláštnosti jeho zažívání či obyčejná žravost, to nikdo nevěděl. Faktem bylo, že příštího rána, když byl Kern přivolán na pomoc, ležel mladý panoš zkroucený jako garnát, sténal a tiskl si žaludek jako člověk narážený na kůl. Jeho obličej měl duchovitou zelenožlutou barvu a jeho útroby vydávaly hotovou symfonii kručení, brumlání, klokotání, bublání a zlověstného rachocení. Byl nemocnější než kdokoliv, koho Kern kdy viděl. Sotva se nad ním Kern sklonil, panoš k němu vztáhl třesoucí se ruku. „Jsi přece lékař. Vyléč mne,“ řekl slabým hlasem. „Co je s tebou?“ „Ty houbičky byly otrávené. Nebo hořčice. Nebo něco jiného...“ Gereth se odmlčel, aby vydal sérii docela jiných zvuků, a pak dodal: „Nebo... úhoři.“ V průběhu svých čarodějnických studií se Kern naučil i mnoho věcí o léčení. Dokázal vyjmout hrot šípu, spravit zlomenou kost, ošetřit ránu způsobenou mečem, utlumit bolest modřin a oděrek, vyříznout nežit nebo vřed. Na žaludeční neduhy znal jen jediný lék: poskytnout pacientovi důkladný výplach žaludku, umístit jeho hlavu nad škopík a rychle poodstoupit do bezpečné vzdálenosti. „Udělám, co budu moci, Gerethe.“ „Cokoliv,“ vydechl panoš. „Vyléč ho tak rychle, jak to bude možné. Hned ráno musím pokračovat ve svém pronásledování loupeživých rytířů,“ řekl sir Strathmander. „Udělám, co je v mých silách,“ opakoval Kern. Povzbudivě poklepal panoše po rameni a pak se odebral do kuchyně, aby shromáždil ingredience pro léčivý nálev, který by vyprázdnil Gerethovy útroby co nejrychleji. Jestli bezprostředně po tom bude nebo nebude schopen pomáhat siru Strathmanderovi, záleželo na jeho regeneračních schopnostech. Obyčejně bývali zdravý muž nebo žena neschopni pohybu, slabí a rozbolavělí ještě dva dny po takovéto kúře. Gereth to mohl zvládnout zajeden, pokud měl zdravý kořínek a nepřidaly by se komplikace. Aby se dokázal pohybovat a být někomu něco platný za kratší dobu, na to by potřeboval tělesnou konstituci Herkula. Nálev působil s pozoruhodnou účinností. Sotva ho Gereth polkl, sehnul se nad škopíkem a začal se činit jako odpadní potrubí za hustého deště. Kern a sir Strathmander se diskrétně odvrátili. Po několikerém opakování panoš klesl na postel, bledý a slabý jako odstředěné mléko. „Jak brzy bude připraven vyrazit na cestu?“ zeptal se rytíř. Kern popsal normální průběh rekonvalescence. Sir Strathmander se zamračil a zavrtěl hlavou. „Už se nemohu déle zdržovat. Darebákům, které pronásleduji, nesmí být dopřán čas k útěku.“ Obrátil se na Kerna a chvíli si ho zevrubně prohlížel a pak řekl: „V boji s lupiči sis vedl dobře. Umíš jezdit na koni?“ „Umím.“ „Vládnout mečem?“ „Trochu.“ „Pak mi budeš sloužit jako panoš. Vyrážíme ihned.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
