Kapitola 8.
20. 6. 2008
Osm
Ujížděli bez odpočinku celý den a večer, když Kern postavil tábor, zapálil oheň, napojil koně a připravil
jídlo, začal rytíř mladíkovi vysvětlovat některé povinnosti panoše. Samozřejmé, ne všechno z toho se od něj
čekalo na této výpravě, ale rytíři připadalo, že by bylo rozumné, kdyby si jeho nový panoš byl vědom, v čem
spočívá zodpovědnost jeho stavu. „Musíš se starat o koně. Víš, jak se pečuje o koně, ne?“
„Ó ano, pane,“ odpověděl Kern.
„A musíš mi pomáhat oblékat a svlékat brnění a dbát na to, aby bylo vždycky řádně vyleštěné a nezačalo
rezavět.“
„Tohle jsem ještě nikdy nedělal, ale určitě se to naučím.“
„Za normálních okolností budeš obsluhovat u stolu. Ale jelikož žádný stůl nemáme, nebude to teď třeba.
Když budeme na cestě, budeš se starat o mé kopí, štít a přilbici a musíš to pro mne mít vždy připravené,
kdybych to potřeboval.“
„I to zvládnu.“
„A když začne boj, musíš se držet stranou.“
„Ó, to budu, určitě budu.“
„Dobře. Musím říct, že doposud jsem s tebou spokojen. Pomýšlel jsi někdy na to připravovat se na
kariéru rytíře?“
Kern mu pověděl o svém raném dětství, vynechal všechny zmínky o svých čarodějnických studiích a
důraz položil na své znalosti lékaře. Sir Strathmander poslouchal se zjevným zájmem, zvláště když Kern
popisoval podrobnosti svého původu.
„Přítomnost erbu na peřince je velice důležitá. Dokazuje, že jsi z šlechtického rodu,“ řekl. „Škoda, že je
peřinka ztracená. Kdybych si ji mohl prohlédnout, byl bych schopen určit tvou rodinu. Ale možná si časem
rozpomeneš, jak erb vypadal.“
„Myslíte?“
„Je to možné. Ale nemarněme cenný čas tlacháním o tom, co by mohlo být. Musíme si odpočinout a za
úsvitu být připraveni k další cestě.“
Kern, unavený událostmi několika posledních dnů, usnul rychle. Ale probudil se časné, a tak měl chvíli
času přemýšlet o rytířových slovech. Kdyby si jen dokázal vzpomenout, jak vypadal erb na jeho peřince,
mohl by nalézt svoje pravé rodiče. Snažil se, seč mohl, povzbudit svou paměť, ale nic se mu nevybavilo.
Žádné obrazy, nic. Ale vzpomínka se přece mohla vrátit kdykoliv, naprosto nečekaně. Paměť už se tak někdy
chová. Musí být trpělivý.
Byl vděčný Hobovi a Mag a Tarryho měl rád jako svého otce, ale přesto chtěl vědět, kdo byli jeho
pokrevní rodiče, jak vypadali a proč byli tak opatrní, že zakryli všechny stopy, podle nichž by se dal vypátrat
jeho původ, ale na druhé straně se postarali, aby byl zaopatřený a v bezpečí. Byli sami v ohrožení? Pokud
ano, co se s nimi stalo? Byli živí a někde na bezpečném místě a mysleli někdy na svého syna? Bylo možné,
že nebezpečí, které ohrožovalo je, teď pronásleduje i jeho? Byli jezdci, kteří zabili Hoba a Mag, pouzí lupiči,
nebo je někdo poslal, aby ho našli?
Čím více o tom přemýšlel, tím více si byl jist, že Hob a Mag byli pečlivě vybráni. Vzhledem k tomu, že
přišli o své vlastní děti, dalo se předpokládat, že se dobře postarají o nalezence - tím spíš, pokud byl onen
nalezenec vznešeného rodu, nebo dokonce královské krve. Na druhé straně se zdálo, že o jeho původu
skutečně nic nevěděli. Možná byli udržováni v nevědomosti pro svou vlastní - a jeho - bezpečnost. Nebo
možná svou nevědomost jen předstírali. Všechno to bylo tak záhadné a tajemné, ale přemýšlet o tom bylo
zároveň velice vzrušující.
Co když se ukáže, že je dítětem vznešených rodičů, nebo dokonce dědicem království? Pak by se mohl
stát rytířem a složit slavnou rytířskou přísahu, že bude pomáhat bezmocným, jako byli Hob a Mag, a trestat
darebáky. Mohl nalézt své rodiče a vrátit je jejich původnímu stavu, zajistit jim ochranu a bezpečí. To by byl
skvělý způsob, jak prožít život, stejně dobrý, jako se stát čarodějem. I když dosud měl jen nepatrné znalosti
magie, mohly mu být jen nápomocny, aby svému království vládl spravedlivě a moudře. Chrápání sira
Strathmandera vrátilo Kerna zpátky do tady a teď. Vyskočil, rozfoukal uhlíky z minulého večera a nalámal
několik kusů chleba na skrovnou snídani. Zatímco připravoval koně a otíral rosu z brnění, rytíř se posadil a
protáhl se, několik minut si lehce zacvičil s mečem a pak se najedl. Brzy byli zase na cestě a ujížděli ve
stopách loupeživých rytířů.
Narazili na ně odpoledne. Ti tři tábořili na opačném konci lesní mýtiny. Poblíž byla u stromu připoutaná
žena. Hlavu měla svěšenou a zoufalství vyzařovalo z celého jejího vzhledu. Smích rytířů se jasně nesl
mýtinou.
„Ničemové a zbabělci!“ procedil sír Strathmander skrze sevřené zuby. „Zradili všechny zásady rytířství.
Zabíjeli bezmocné, kradli svaté předměty, prznili panny, dámy a urozené paní. Nyní se jim dostane odplaty,
jakou si už dávno zasloužili. Mé kopí a přilbici, panoši! A hleď, aby ses mi nepletl do boje.“
Kern mu nasadil přilbu a podal mu jeho kopí. Pak sir Strathmander vyjel na mýtinu a tři loupeživí rytíři se
spěšně začali shánět po zbraních. Asi sto metrů od nich sir Strathmander zastavil a silným hlasem zvolal:
„Falešní a křivopřísežní rytíři, svými činy jste pošpinili sebe i celé rytířství! Bijte se se mnou, se
Strathmanderem z Mokřin, nebo se podrobte spravedlnosti z mých rukou!“
Kern sice nerozuměl, co mu odpověděli, ale nepřipadalo mu, že by jejich slova zněla kajícně nebo
pokorně. Jejich tón byl zuřivý a odbojný a pěsti, kterými mu hrozili, rozhodně nevyjadřovaly úmysl
kapitulovat. Rychle se ozbrojili a nasedli na koně, pak bez váhání vyrazili proti siru Strathmanderovi. Jak se
k němu blížili, rozdělili se, aby ho obklíčili.
Sir Strathmander nezaváhal. Pobídl svého koně a směle vyjel vstříc prvnímu z nich. V plné rychlosti ho
kopím vyhodil ze sedla. Rytíř dopadl s hlasitým zařinčením na zem a sir Strathmander otočil koně a tasil
meč, aby se postavil druhým dvěma.
Zasazoval jim mocné rány, ale oni je odráželi stejně divoce a přitom kolem něj kroužili tak, že jej měli
neustále mezi sebou. Mezitím se i rytíř vyhozený ze sedla vyškrábal na svého koně a připojil se ke svým
kumpánům. S přesilou tři na jednoho se jim postupně dařilo sira Strathmandera vyčerpat. Pokaždé, když na
jednoho z nich zaútočil, druzí dva zaútočili se stejnou silou na jeho nechráněné boky a záda. Početní převaha
si vyžádala svou daň a výpady sira Strathmandera slábly, až ho nakonec tři protivníci sevřeli do kleští a
srazili ho z koně. Zatímco tam bezmocně ležel, přijeli blíž, sňali si helmy, meče zasunuli do pochev a místo
nich se ozbrojili sekerou, válečným kladivem a řemdihem. Žena připoutaná ke stromu zděšeně vykřikla.
Jeden z darebáků na ni ukázal a ostatní se k němu připojili v hlasitém chechotu.
Pokud jim někdo rychle nepřispěchá na pomoc, ta žena bude vystavena krutému příkoří a sir
Strathmander zemře ošklivou a krajně nepříjemnou smrtí; a nablízku nebyl nikdo jiný, kdo by mohl na
pomoc přispěchat, než Kern. Nebyl důstojným protivníkem pro tři ozbrojené rytíře, ani kdyby měl sám meč a
brnění. Měl jenom svou magii a i té měl spíše poskrovnu.
Vybral si magii, kterou už vyzkoušel, a věděl, že účinkuje, přinejmenším za předpokladu, že jsou váleční
oři stejně bázliví jako jejich domácí kolegové. Zavřel oči, soustředil se na koně a pak zavolal chvějícím se
hlasem, který z jeho úst vyšel jako ržání: „Pozor na hady! Hadi! Jsou všude kolem, syčí a koušou do nohou!
Jsou jich tu stovky, kam se podíváš! Je to strašné! Je to hrozné! Pozor! Jo, a nešlápněte na toho muže v
lesklém brnění!“
Koně se začali okamžitě stavět na zadní, vzpínat se a vyděšeně tancovat, přičemž shodili své jezdce, kteří
ve chvilce očekávání příjemné zábavy povolili ve své pozornosti. S hlasitým zařinčením dopadli na zem.
Vzápětí na ně dopadly kopyta jejich vlastních koní a loupeživí rytíři po krátkém zmítání znehybněli. Kern
dojel k siru Strathmanderovi.
Přilbice studené vody přivedla rytíře k vědomí. Posadil se, rozhlédl se kolem sebe, a když uviděl
loupeživé rytíře ležet na zemi, rychle vyskočil.
„Sraženi... všichni tři?“ zamumlal. „Nepamatuji se...“
„Jste v pořádku? Mám se jít podívat na tu dámu?“
Sir Strathmander zamrkal a potřásl hlavou. „Dámu? Jaká dáma?“
„Ta co je uvázaná u stromu.“
„U stromu?“
„Ano, u stromu. Tamhle.“
„Odvaž ji. U všech všudy, odvaž ji přece. Já se postarám o tuhle sebranku.“
Kern přispěchal dámě na pomoc. Sotva ji odvázal, zhroutila se mu s pláčem do náručí. Kern ji odvedl
tam, kde rytíři tábořili, a posadil ji na přikrývku. Poblíž ležela láhev, ve které ještě zbylo trochu vína. Otevřel
ji a přidržel ji dámě, aby se mohla napít.
„Zachránili jste mne před strašlivým osudem,“ vydechla.
Oči měla zarudlé od pláče a byla poněkud rozcuchaná a zablácená od dlouhého putování, ale i tak to byla
velice hezká dáma. Kern se cítil hrdinně a šlechetně, že pomáhal při jejím vysvobozování.
„Je mi ctí, že jsem vám mohl posloužit, má paní,“ řekl s hlubokou úklonou. „Jestli mne teď omluvíte,
musím ještě -“
„Nenechávej mě tu bez ochrany!“ vykřikla a sevřela mu ruku.
„Musím pomoct spoutat ty loupeživé rytíře.“
„Spoutat? Proč?“ zeptala se překvapeně.
„Aby na nich mohla být vykonána spravedlnost.“
„S tím si nedělej starosti. Už se stalo.“
Kern se obrátil a uviděl, jak sir Strathmander zvedá hlavu a strká ji do velkého pytle. S druhou a třetí
naložil stejně a pak pytel připevnil ke svému sedlu. Když to udělal, zamířil ke Kernovi a dámě.
„Tak, to by bylo,“ řekl a odhodil zkrvavenou dýku na zem. „Kerne, pomoz mi sundat brnění. Pak odstroj
je a mrtvoly zakopej. Potom mi očisti dýku. Až s tím budeš hotov, můžeš nám připravit něco k jídlu, postavit
stan pro dámu a přístřešek pro mne. A nezapomeň se postarat o koně.“
Teprve teď se podíval na dámu. Jeho výraz se okamžitě změnil, zněžněl a rozzářil se. Poklekl vedle ní
najedno koleno a řekl medovým hlasem: „Sir Strathmander z Mokřin k vašim službám, má paní.“
„Já jsem lady Isobel, dcera sira Flamboyse Ohnivého. Včera večer jsem byla unesena ze svého domova
loupeživými rytíři, které jste tak včasně a účinně vyřídil,“ odpověděla.
„Bylo mi ctí a výsadou, má paní, stejně jako mou rytířskou povinností.“
„Jste statečný, sire Strathmandere. Sám proti třem, bojoval jste statečně, i když vás srazili ze sedla a sami
byli na koních. Bez zaváhání, bez slitování, bez hnutí brvou...“
„A v bezvědomí,“ zamumlal si Kern sám pro sebe. Byl to on, kdo porazil loupeživé rytíře a zachránil
půvabnou dámu, ale všechny zásluhy sklidil sir Strathmander, zatímco skutečný hrdina připravoval tábor na
noc a napájel koně. Lady Isobel se ho nezaslala ani slovem. Všechno viděla, a přesto dál pěla chválu na to,
jak sir Strathmander skolil tři zločinné rytíře jediným úderem meče. Jestliže tohle mělo být rytířství a
heroismus, tak si to klidně mohli nechat, pomyslel si Kern hořce.
Probudil se za rozbřesku, aby rozdělal oheň a připravil snídani, pak sbalil válečné trofeje a sedla a naložil
je na koně poražených. Alespoň že je nebude muset tahat celou cestu na zádech.
Když vyrazili na cestu, jel Kern vzadu, s příkazem mít oči na stopkách. Sir Strathmander jel před ním a
lady Isobel po jeho boku.
„Měj mé kopí, štít a přilbici stále po ruce, Kerne. Rytíř musí být připraven k boji neustále,“ řekl.
Kern tedy dával pozor na okolí. Sir Strathmander nikoliv. Byl příliš zaměstnán obdivným zíráním na lady
Isobel a ona zase na něj. Čas od času dokonce zastavil a sesedl z koně, aby utrhl květinu a vetknul jí ji do
vlasů. Jeho chování vůbec neodpovídalo chování muže očekávajícího každou chvíli boj na život a na smrt.
Choval se spíš jako zamilovaný moula.
V hospodě byl sir Strathmander přivítán jásotem, potleskem a hlasitým provoláváním slávy, zatímco lady
Isobel se dostalo všeobecné účasti a péče. Gereth, který po těžké gastronomické zkoušce pořád ještě
nevypadal dvakrát dobře, je přivítal, ale svou pomoc nenabídl. Kerna poslali do stáje, aniž se ho vůbec na
něco zeptali. Když se postaral o koně a uložil válečnou kořist, vrátil se do výčepu, kde našel sira
Strathmandera, jak sedí v čele dlouhého stolu, Gereth po jeho levici a lady Isobel po pravici, obklopeni
pocestnými, jinými hosty, hostinským, kuchařem a kuchyňskými pomocnými sílami. Všichni naslouchali s
očima vypoulenýma a ústy dokořán jeho líčení průběhu boje.
„Prchali se svou nešťastnou zajatkyní tak rychle, jak je jejich koně nesli, ale já je pronásledoval bez
odpočinku, neúnavně a neochvějně a narazil jsem na ně tam, kde se utábořili, aby oslavili svůj domnělý
únik,“ líčil s očima planoucíma. „Zavolal jsem na ty zbabělce svou výzvu a pak jsem proti nim vyrazil na
svém oři Tempétovi v zničujícím útoku. Cválal jsem stále se zvyšující rychlostí po otevřeném prostranství,
svůj bojový pokřik na rtech, a pak jsme se srazili s řinčením zbroje. Můj útok srazil jednoho z lumpů ze
sedla. Okamžitě jsem se otočil a vyhodil jsem ze sedla i druhého, pak jsem se obrátil právě včas, abych mohl
srazit i třetího. Leželi na zemi, v bezvědomí,“ řekl.
„Doufám, že jste jim podřezal krky!“ zvolal Will.
„To by bylo nerytířské. Sesedl jsem a dal jsem jim čas, aby přišli k sobě, a pak jsme tasili meče. Bylo to
tři na jednoho, ale já neměl strach. Můj boj byl spravedlivý a lady Isobel očekávala, že ji osvobodím.
Nemohl jsem zklamat.“
„Byl statečný nade všechna slova,“ prohlásila dáma s pohledem obdivně upřeným na svého rytíře.
„Bojoval jsem s nadšením. Mocným seknutím jsem rozťal ocel i kost a oddělil jsem hlavu prvního z
ničemů hladce od ramen. Ostatní se stáhli, ale když viděli, že nemají naději uniknout svému osudu, vrhli se
na mne s odhodláním zoufalců a doráželi na mne divokými ranami ze dvou stran.
Druhého jsem sťal rychlým backhandem a příští ranou jsem připravil o hlavu i třetího. Bylo po boji.
Dáma byla zachráněna a ničemové zaplatili za své odporné činy.“
Následovalo všeobecné jásání, plácání po ramenou, zvedání korbelů a přípitky na všech stranách stolu.
Kern zasmušile hleděl do své sklenice. Měl pocit, jako by k všeobecné oslavě ani nepatřil. To, že se rytíř
docela opomněl zmínit o jeho účasti v bitvě byť i jako diváka, se ho dotklo stejně, jako že neslyšel ani slovo
poděkování nebo vděčnosti od ostatních za to, že je osvobodil v prvním případě. Seděl mlčky, dokud si
nevšiml, že se na něj dívá soudce Harrin, a pak, aby ostatním oslavu nekazil, se připojil k všeobecnému
jásotu. Nemohl popřít, že sir Strathmander jednal odvážně; byl však toho názoru, že by rytíř měl být
pravdomluvnější a velkorysejší.
Na druhé straně, sir Strathmander možná věřil, že se všechno sběhlo právě tak, jak to vylíčil. Velký počet
úderů do hlavy mohl mít na jeho paměť takový účinek. Nebo se takhle rytíři a vznešené dámy chovali běžně.
Se svou značně omezenou znalostí světa a lidí nebyl Kern kompetentní soudce. Všechno to bylo tak matoucí
a odrazující, že se pevně rozhodl vyrazit za Fraigem a pokračovat ve svých čarodějnických studiích co
nejdříve. Žádné čekání na ostatní, žádné loučení, jen odchod časně ráno a rychlá cesta na vlastní pěst. Už se
nebude zaplétat s jinými lidmi, kteří člověka použijí jako hadr na nádobí a pak ho odhodí, aniž by mu byť jen
slůvkem poděkovali.
Příštího dne vstal ještě před úsvitem, sbalil si to málo, co měl, a tiše se vykradl ke schodišti, aby se vydal
na cestu. Hostinskému zaplatil za ubytování a včerejší večeři, koupil si od něj pecen chleba a kus sýra, a pak
vyrazil. Když kráčel kolem stáje, uviděl sluhu soudce Harrina, jak vede dva koně.
„Také už odjíždíte?“ zavolal na Tadeáše.
„Můj pán se musí vrátit ke svým povinnostem a hostinský měl dva koně na prodej. Nejsou to žádni
krasavci, ale donesou nám tam, kam potřebujeme.“
„Pak vám přeji bezpečnou cestu,“ řekl Kern.
„I tobě. A děkuji, že jsi mi pomohl zachránit mého pána. Chtěl ti poděkovat osobně. Byl by to udělal už
minulý večer, ale ve všem tom ruchu a shonu oslav... no, však víš, jak to myslím.“
„Já vím, Tadeáši.“
Tadeáš se pousmál a řekl: „Ty jsi celý boj viděl, že? Někdy bych si rád poslechl tvou verzi.“
Kern mu úsměv oplatil, ale řekl jen: „Možná, že by bylo lépe zeptat se lady Isobel.“
Sluha se zasmál. „To pochybuji. Kdyby to vyprávěla ona, sir Strathmander by bojoval přinejmenším s
šesti obry.“
„A na zchromlém koni,“ dodal Kern. „Ozbrojený pouze dýkou.“
Zatímco se smáli svým příměrům, přidal se k nim soudce Harrin. „Tak veselí hned po ránu?“ zeptal se.
„Dobrá společnost je záruka dobré nálady, můj pane,“ opáčil Kern.
„To je pravda. Ty také odjíždíš dnes ráno, Kerne?“
„Ano, můj pane.“
„A kam máš namířeno?“
„Moje cesta vede na sever.“
„A my jedeme na západ. To je smůla. Mohli jsme cestovat spolu. Je to bezpečnější a mohli jsme si hezky
popovídat. Ale můžeme jet společně alespoň na rozcestí. Je to dobrou hodinu odsud a já se potřebuji projít,
abych setřásl spánek a ztuhlost ze svých kostí.“
Kráčeli v ranním úsvitu a cestou kladl soudce Harrin Kernovi mnoho otázek. Na rozdíl od sira
Strathmandera, který se staral hlavně o podrobnosti jeho zrodu, Harrin se zajímal spíše o jeho schopnosti a
úspěchy.
„Tak ty umíš číst a psát,“ řekl.
„Ano, můj pane.“
„A chtěl by ses stát lékařem.“
„Mířím na sever, abych pokračoval ve svých studiích,“ řekl Kern. Přímé odpovědi se tak vyhnul a nelhal.
„Úctyhodné povolání. Ale má svá omezení.“
Kern pokrčil rameny. „Vím, že všichni lidé musí jednou zemřít. Lékař může jen doufat, že někomu život
prodlouží a učiní ho méně bolestivým, než by byl bez jeho pomoci.“
„Ale lékař dokáže pomáhat jen jednotlivcům. Kdyby ses soustředil na studium zákonů, mohl bys pomáhat
mnohým. A až by nadešel čas, mohl by ses stát hlavním soudcem země a pomáhat ochraňovat všechny lidi.“
„Nikdy bych se neodvážil doufat v tak vysoké postavení.“
„Člověk může dosáhnout tak vysokého postavení, na jaké stačí jeho schopnosti. Já sám jsem syn kupce, a
přesto jsem se stal královským soudcem. Ty jsi odvážný mladík, nadaný a gramotný. Mohl by ses dostat
vysoko.“
„To je od vás velice laskavé, že to říkáte, můj pane.“
„Říkám, co si myslím. Pomohl jsi mi zachránit život, Kerne, a zasloužíš si odměnu a uznání. Kdyby ses
někdy rozhodl studovat zákony - nebo kdybys někdy potřeboval pomoc, kterou ti může poskytnout královský
soudce - musíš mi dát vědět.“
„Určitě dám.“
Tarry kdysi žertoval o Kernově talentu pro práva, a teď o tom soudce Harrin mluvil naprosto vážně. Kern
byl vděčný za jeho nabídku a ještě více ho potěšilo, že mu Harrin vyjádřil svůj vděk. Ze všech pocestných
jen on sám Kernovi přiznal jeho podíl na záchraně před lupiči. Ale přestože oceňoval nabídku pomoci v
právní kariéře, Kern nijak netoužil stát se lékařem spravedlnosti. Podle toho, co věděl o světském právu,
sestávalo hlavně z věšení lidí na stromy, z utínání jejich hlav a strkání jich do pytle. Skutečnost, že si
potrestaní plně zasloužili, co dostali, nijak nezmenšovala Kernovo znechucení nad tím - pouze zvětšovala
jeho zmatení.
Vzpomněl si na Tarryho setkání s muži, kteří zabili Hoba a Mag. I to byla spravedlnost, ale ne ta rytířská.
Ať už tak či onak, spravedlnost v sobě vždycky zahrnovala utrpení a smrt. A přitom to bylo nutné, jestli měl
zákon vůbec něco znamenat a jestli měli lidé jako Hob, Mag a obyčejní poutníci žít beze strachu.
Svět, začínal si myslet Kern, byl mnohem složitější, než vůbec kdy tušil. Na rozcestí se rozloučil se
soudcem Harrinem a Tadeášem a vyrazil cestou na sever, sám a zmatený.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář