Kapitola 9.
20. 6. 2008
Devět
Cesta na sever byla velice rušná. Za první den putování na ní Kern potkal více než šedesát pěších
poutníků, čtyři kryté vozy a nejméně tucet jezdců na koních. S většinou z nich si vyměnil pozdrav a krátce si
popovídal, a k večeru už zase smýšlel o světě lépe. Přes všechny chyby to bylo živé místo plné příležitostí.
Už mu bylo nabídnuto stát se rytířem a královským soudcem. Pořád ještě dával přednost studiu čarodějnictví,
ale nebylo špatné vědět, že má i jiné možnosti a nikoliv jen tak ledajaké.
Noc - neobvykle teplou a parnou noc na tuto část roku - strávil pod širým nebem a příštího dne vyrazil
časně. Někdy dopoledne se obloha zamračila. V poledne začal padat jemný deštík. Odpoledne už vytrvale
lilo a k večeru byl Kern promočený skrz na skrz, třásl se chladem, byl hladový a zoufale hledal nějaké suché
místo, kde by přečkal noc.
Pak zahnul za zákrut cesty a uviděl vížky malého hradu na blízkém vršku. Padací most byl spuštěný,
brána otevřená a vstupní mříž zvednutá. Kern si to vysvětlil jako důkaz pohostinnosti a vydal se po blátivé
cestě k padacímu mostu.
U brány ho zastavila stráž. „Kdo jsi a co pohledáváš na hradě Mon Grincheux?“ otázal se ho zbrojnoš.
„Jmenuji se Kern. Hledám přístřeší na noc.“
„Čím se zabýváš?“
„Jsem... lékař.“
Zbrojnoš si ho důkladně prohlédl. Mokrý jako myš a třesoucí se zimou Kern nevypadal nijak impozantně
a rozhodně ne nebezpečně. Nakonec strážný řekl: „Proč jsi mi to neřekl hned? Už na tebe čekáme. Pojď se
mnou.“
To bylo nečekané. Kern zaváhal, protože tušil omyl, ale když mu zbrojnoš netrpělivě pokynul, následoval
ho. Pomaloučku se ho zmocňoval pocit, že mluvil unáhleně. Ale co řekl, to řekl a nad příslibem hřejivého
ohně, suché postele a dobrého jídla se nedalo jen tak mávnout rukou. Kdyby si měl poradit s vážnou nemocí
nebo zraněním, musel by se spoléhat na štěstí a na tu trochu magie, kterou vládl, ale co se týkalo lehčích ran,
oděrek, drobnějších bolístek a žaludečních nevolností, dokázal se s nimi vypořádat poměrně úspěšně.
Zbrojnoš ho odvedl dovnitř vlastního hradu a tam ho nechal čekat před těžkými dubovými dveřmi.
Nečekal dlouho. Sotva po dvou minutách se dveře zase otevřely, zbrojnoš vystrčil hlavu a oznámil mu: „Můj
pán a jeho paní tě přijmou. Vejdi, lékaři.“
Kern stanul tváří v tvář podivně ladícímu páru. Muž byl vysoký, štíhlý a zasmušilý, na tváři měl
zamračený výraz, který se zdál být jeho stálým rysem. Obličej měl bledý, bílé vlasy a vousy dlouhé, nos
úzký a klenutý, ústa sevřená do tenké linky. Vedle něj seděla malá, buclatá žena jejíž růžový obličej zářil
andělskou dobrotou. Oba byli oděni v šatech výborné kvality a skvělého střihu a tvářili se ustaraně.
„Tak ty jsi lékař,“ řekl pán domu bez jakéhokoliv úvodu hlubokým chraptivým hlasem. „Připadáš mi
nějak mladý.“
„Putuji na jih, abych tam dokončil své vzdělání,“ odpověděl Kern.
„Doufám, že už umíš dost, abys zachránil mého syna. Jsem Torkin obchodník a tohle je moje žena, lady
Alice. Odměním tě, jak mi to dovolí můj měšec a tvoje schopnosti.“
„Ale nesmíš ublížit našemu drahému Edwinovi,“ dodala rychle lady Alice. „A také nesmíš dělat nic, co si
nebude přát, abys dělal.“
„Nemluv jako idiot, ženská,“ odsekl Torkin. „Musí udělat, co je třeba, aby Edwina zachránil.“
„Jedině pokud s tím bude Edwin souhlasit, drahý.“ Lady Alice se sladce usmála na Kerna a řekla
laskavým, ale vážným hlasem: „Náš Edwin je velice citlivý. Nesmí se s ním jednat hrubě ani mu působit
bolest nebo nepohodlí, jinak bude zase velice rozrušený.“
Její manžel zrudl v obličeji a zvolal: „Musí se mu vyndat ten zatracený šíp, jinak bude brzy velice mrtvý!
Chci, aby mu ten šíp vyndal!“
„Ale no tak, drahý, ty přece víš, že Edwin nesnáší dobře bolest, a když mu bude vyndávat šíp -“
Torkin zahrozil pěstí a zařval: „Mně tahali tucet pirátských šípů a za hodinu už jsem se zase věnoval své
práci! Edwin je rozmazlený slaboch a raději by se měl naučit snášet bolest co nejrychleji, jinak brzy nebude
muset snášet vůbec nic a já budu bez dědice... ačkoliv pouhé pomyšlení na Edwina jako na pána Mon
Grincheux a hlavu domu Torkinů stačí, aby se mi udělalo špatně od žaludku!“
„Ale no tak, Torkine. Nesmíš se rozčilovat,“ řekla lady Alice a pohladila manžela po ruce. Torkin se jí
prudce vyškubl a zavrčel. Lady Alice se obrátila na Kerna a řekla:
„Velkou ctižádostí mého manžela je vidět Edwina jako hlavu nejmocnějšího kupeckého domu na západě.
Někdy ho zlobí, že našemu Edwinovi jako by chybělo nadšení pro obchod.“ Siru Torkinovi navrhla: „Nech
toho hodného mladíka, aby se na Edwina podíval a promluvil s ním, bude-li Edwin chtít, a pak uvidíme, co
se dá dělat.“
Sir Torkin ze sebe vydal hluboké neartikulované hrdelní zavrčení, zahalil se do pláště a řekl Kernovi:
„Pojďme. Čím dříve vytáhneš šíp z mého syna, tím dříve přestane s těmi svými měkkosrdcatými žvásty.“
Kerna sice zajímalo, co se stane, kdyby se mu šíp z Edwina vyjmout nepodařilo, ale cítil, že by nebylo
rozumné se na to zeptat. Vlastně to dokázal vytušit z pohledu na Torkina.
„Můžete mi říct, jak přesně se stalo, že byl váš syn zasažen šípem?“ otázal se místo toho.
„Vlastně to není přímo šíp.“
„Co tedy?“
„Spíš šipka ze samostřílu.“
Kern polkl. To bylo vážné. „A jak...?“
„Předpokládám, že cvičil se zbraní. Kupecký život není pro slabochy. Kupec musí být schopný bránit své
zájmy proti pirátům a konkurentům, ale náš Edwin si s tím hlavu nedělá. Jako obyčejně kňučel, že je venku
příliš chladno a vlhko, tak si nakonec vzal samostříl do svého pokoje, ten idiot. Nějak s ním špatně zacházel -
je to zatracený nešika - a střelil si šipku do prsou.“
„Kam do prsou?“
„Někde poblíž srdce.“
„To je velice nebezpečné. Možná vůbec nebude možné, abych šipku vyndal bez rizika-“
Sir Torkin se na něj podíval a obličej se mu zbarvil do karmínová: „Nežvaň jako nějaký zatracený
zbabělec! Celý dlouhý den u něj byla jeho matka a ty její ubrečené fňukny a k ničemu to nebylo, jen tam
lomily rukama a nadělaly spoustu zatraceného rámusu. Někdo musí něco udělat! A ty jsi přece lékař, ne?
Vyléč ho! Za to tě platím. Nebo jsi snad podvodník a snažíš se ze mne vylákat honorář trikem? Jestli jsi
nějaký zatracený podfukář, tak... tak...“ Torkin zahrozil pěstí a přešel do neartikulovaného vrčení.
„Nejsem podvodník!“ ujistil ho Kern. Tohle začínalo být vážné. Možná, že bude nutné uspat všechny na
Mon Grincheux a pokusit se o štěstí v dešti.
Vešli do pokoje, ve kterém stály kolem postele tři velice znepokojené služky. Z postele se ozývalo
vzdychání a bolestivé sténání. Když se služky při spatření svého pána rozestoupily, sténání se změnilo v
srdcervoucí úpění.
„Nedotýkejte se mne! Nenechte nikoho, aby se mě dotýkal! Nenechte je, aby mi tahali ten šíp nebo mi
přikládali obklady! Nechtě mě být a já se z toho nějak dostanu. Budu v pořádku, jen když mi nikdo nebude
nic řezat a tahat a škubat!“ ozývalo se z postele hlasem překvapivě živým na člověka, který byl tak vážně
raněn.
„Jděte všichni pryč!“ zahřímal sir Torkin a nemotorně se ohnal po nejbližší služce. „A ty mlč, ty
ukňučené štěně, nebo ti ten šíp vyškubnu sám!“
„Ty mě chceš zmrzačit! Zabiješ mě!“
„Přestaň blábolit. Přivedl jsem lékaře. Ten ti vytáhne tu šipku z hrudi a vyléčí tě, i kdyby tě při tom měl
zabít, rozumíš?“
„Příliš agresivní přístup by mohl být poněkud nebezpečný,“ namítl Kern. „Bude lépe, když -“
„Teď není čas na otálení. Menší agónie ještě nikoho nezabila. Přesně to ten kluk potřebuje. Udělá to z něj
chlapa. Na ohni je spousta horké vody. Čisté hadry jsou na stole a ostrých nožů se u nás také najde dost,“
řekl sir Torkin.
Při zmínce o nožích se z postele ozvalo zoufalé zasténání.
„Do práce. Čím dříve začneš, tím dříve dostaneš teplou večeři a suchou postel na noc.“
Zahrozil pěstí postavě ležící v posteli, pak se otočil a vyrazil z místnosti. Při tom si něco polohlasné
mumlal a práskl za sebou dveřmi. Kern slyšel, jak v zámku zarachotil klíč. Absolutně prost jakékoliv
představy, co by měl podniknout dál, přistoupil k lůžku. Vylíčení Edwinova případu znělo vážně, případ sám
vypadal ještě vážněji a pacientův otec byl očividně šílený. Chlapec ležel pod těžkou přikrývkou, která se v
místech jeho hrudi zvedala jako malý stan. Kern si zakryl oči a zasténal. Šipka ze samostřílu v hrudi, takto
blízko srdce, to bylo zcela mimo jeho schopnosti. Neznal ani žádné zaklínadlo, které by si s tím poradilo. Ale
vyčítat si svou unáhlenost už bylo pozdě. Jeho nadějí bylo vytáhnout šipku a nezabít při tom Edwina. Jeho
druhou nadějí bylo najít okno bez mříže a dlouhý provaz.
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se chlapec na lůžku.
Kern se rozhodl, že teď je ta pravá doba pro upřímnost. „Náhodou jsem šel kolem. Zmínil jsem se, že
jsem něco jako lékař, a než jsem se nadál, byl jsem tady.“
„Takže ty nejsi ten lékař, pro kterého jsem poslal?“
„Ne. Pouhý pocestný s minimálními znalostmi lékařství. Bolí tě ta rána hodně?“
„Vůbec ne. Vlastně vůbec raněný nejsem.“ Edwin odhodil přikrývku a posadil se. Na prsou měl malou
modřinku, ale žádná šipka ze samostřílu z něj netrčela. Chlapec se ušklíbl a napřáhl ruku, aby se Kern mohl
podívat.
„Tak už je venku! Jsi v pořádku!“ zvolal Kern.
„Nikdy nebyla uvnitř. Jen jsem si ji držel na prsou a ztropil jsem povyk pokaždé, když se chtěl někdo
podívat. Ale tátovi to nesmíš prozradit. Doufal jsem, že z toho pro sebe vytluču alespoň tři týdny klidu a
míru. Jestli se dozví, že nejsem zraněný, vyžene mne ven válet se v bahně, sekat a bodat, protože má za to, že
je to to nejlepší zaměstnání pro mne. Už toho mám plné zuby.“
„Jestli chceš být velký kupec a cestovat po světě, musíš být schopen se ubránit,“ namítl Kern.
„To už jsem. Armádní seržant tvrdí, že mám jako šermíř přirozený talent. Mistr lučištník zase říká, že
mám neomylné oko. Na kolbišti nikdy neprohraju. Ale můj otec chce, abych cvičil v jednom kuse. Velice ho
zlobí, že jsem ještě nebyl v žádné skutečné bitvě - jako by to byla moje chyba. Nenechává mi ani trošku času
na čtení básní nebo skládání balad nebo na hraní na loutnu. I tyhle věci jsou důležité pro kupce, zvlášť jestli
chce získat zákazníky z řad vyšších vrstev a najít si vhodnou ženu, ale můj otec v tom nikdy nebyl dobrý, a
proto tvrdí, že je to jen pro slabochy a zbabělce.“
„Zdálo se mi, že tvoje matka to chápe.“
„Ve skutečnosti ne. Ona by zase chtěla, abych jenom četl a zpíval a hrál na loutnu a už nic jiného.
Vždycky se hrozně rozčílí, když přijdu domů zablácený, a když se říznu, chtěla by, abych strávil týden v
posteli. Nenechá mne ani dělat účetnictví: tvrdí, že to není dobré na oči. Když se to tak vezme, není mezi
nimi skoro žádný rozdíl.“
Kern přikývl. „Takže sis řekl, že budeš předstírat zranění a získáš tak čas jenom pro sebe.“
„Kdybys nešel kolem, vyšlo by mi to. Doktor lékařství, pro kterého jsem poslal, je podvodník. Ten by rád
přistoupil na můj malý podvůdek,“ odpověděl Edwin s povzdechem. „Škoda. Zrovna se mi podařilo sehnat
výtisk Romance o zakleté zahradě a hrozně rád bych si to přečetl.“
„Já také docela rád přistoupím na tvou hru,“ řekl Kern.
„Opravdu? Byl bych ti tak vděčný. Složím na tvou počest baladu. A dám ti slevu na zboží u všech našich
filiálek.“
„To je od tebe velice laskavé. Ale všechno, co doopravdy chci, je možnost usušit si šaty, dát si dobrou
večeři a vyspat se v teplé posteli.“
„Táta se o to postará. Jestli si bude myslet, že už zase můžu cvičit, bude k tobě velice štědrý. Je to v
podstatě dobrý člověk, ale nejde s dobou. Nechápe, že kupecký život není jen kupování a prodávání a
likvidování konkurentů. Člověk se musí kultivovat a civilizovat. Prospívá to obchodu. Co mu řekneš?“
„Řeknu mu, že vyjmutí šipky byla velice nebezpečná operace. Zápasili jsme o tvůj život a byli jsme v
časové tísni, ale díky svému bojovnému duchu jsi to vydržel.“
„To se mu bude líbit.“
„Mělo by. Ovšem přirozeně potřebuješ tři týdny odpočinku v naprostém klidu. Bude to stačit?“
„Bohatě. Můžu si dočíst Romanci o zakleté zahradě a trochu cvičit na loutnu,“ řekl Edwin šťastně.
„Také by mohl být dobrý nápad vyptávat se ho každý den na svého koně a zbraně a tvářit se trochu
nadšeněji, až zase budeš trénovat. Myslím, že by to mohlo vylepšit postoj tvého otce.“
„Zkusím to. Vlastně -“
Edwinova odpověď byla přerušena zarachocením zámku a třísknutím těžkých dveří o zeď. Edwin zmizel
pod přikrývkou. Kern se otočil a uviděl ve dveřích Torkina se dvěma hromotluky; oba měli meče tasené.
Kupcova tvář byla šarlatová vztekem. Se zavrčením hodil na podlahu před Kerna tři knihy a zařval:
„Nekromante! Černokněžníku! Jaká nečistá kouzla jsi použil na mého syna a potomka?“
„Žádná!“ bránil se užaslý Kern. „Podívejte se, je v naprostém pořádku!“
„Ale musím několik týdnů odpočívat,“ poznamenal Edwin pod přikrývkou.
„Vyléčený? Jak? Tou tvou špinavou magií?“ zavrčel Torkin a vykročil proti Kernovi, ruku na jílci dýky.
„Nepoužil jsem žádnou magii.“
„A jak mi potom vysvětlíš tohle?“ řekl kupec a špičkou nohy ukázal na tři knihy u Kernových nohou.
„Knihy zaklínadel. Magie. Čarodějnictví, černokněžnictví a jiné ohavnosti!“
„Ale ne, ne, ne. To jsou... lékařské knihy. Opravdu, jsou to jen lékařské knihy.“
„Tak proč se jmenují Zaklínadla pro každou příležitost, Magie pro začátečníky a Rukověť základních
kouzel?“
„No protože... protože...“ Kern zoufale přemýšlel a nakonec prohlásil. „Edwin bude za pár týdnů zdravý a
silný jako dřív.“
„Ne pokud je pod vlivem nějakého nečistého černokněžnického kouzla! Raději si najdi nějaké hodně
věrohodné vysvětlení pro ty knihy, nebo tě s nimi nechám spálit na jedné hranici.“
„Jsou šifrované! Proto se tak jmenují. Obsahují lékařské recepty, ale jsou šifrované, takže člověk, který
lékařství nestudoval, podle nich léčit nemůže.“
„Proč by je neměli číst ostatní?“
„Protože... Ale Edwin vypadá dobře, že?“
„Odpověz na mou otázku!“
„Protože... z obchodních důvodů.“
Torkin se zamračil. „Z obchodních důvodů?“
„Ano, samozřejmě. Ty recepty jsou cenné vlastnictví. Jsou obchodním tajemstvím. Tohle přece chápete.“
Torkin se zamyšleně zatahal za bradu. „Obchodní tajemství,“ opakoval zadumaně a pak přikývl.
„Ano. A také z bezpečnostních důvodů. Nesprávně aplikovaná léčba může i ublížit. Proto jsou ty recepty
zašifrované, pro bezpečí všech. Knihy s takovýmito tituly obvykle odstraší každého, kdo by je chtěl ukrást.“
Torkin se podíval na Kerna a pak na knihy. „Knihám nevěřím, pokud to nejsou ty účetní.“
Kern pokrčil rameny. „Vy máte svoje knihy a já zase ty svoje.“
„Tati, vytáhl mi tu šipku,“ ozval se Edwin roztřeseným hlasem. „Strašně to bolelo, ale já jsem při tom ani
nepípl.“
„Je to pravda?“ otázal se kupec Kerna.
„Ani nemrkl okem. Váš syn je statečný jako lev. Ale bude potřebovat několik týdnů klidu na lůžku, aby
se rána náležitě zahojila.“
Torkin se přísně podíval na Kerna, pak na svého syna, potom na knihy a znovu na Kerna. „Říkáš
obchodní tajemství?“
„Ano.“
Kupec si něco zabručel pod vousy. Obrátil se k Edwinovi. „A ty jsi neječel a nekňučel jako nějaké
zatracené mimino, když ti tahal tu šipku z těla?“
„Nevydal jsem ani hlásek, tati.“
„Ale několik následujících týdnů bude potřebovat klid a hodně odpočívat,“ připomenul Kern.
„No dobře. Dobře. Vy dva, můžete jit. Nebudu vás tu potřebovat,“ řekl Torkin oběma zbrojnošům. Pak se
otočil ke Kernovi. „Zasloužíš si dobrou večeři a nocleh. A jestli bude Edwin zítra ráno živý, naplním tvůj
měšec.“
„Už teď se cítím mnohem silnější, tati,“ zavolal Edwin z postele.
Kern si zhluboka oddechl. Sebral svoje knihy a následoval svého hostitele z Edwinova pokoje. Večer se
zatím vyvíjel docela uspokojivě. Když uviděl pokoj, který pro něj připravili, a večeři, přichystanou u vesele
praskajícího krbu, měl pocit, že se vyvinul vysoko nad jeho nejlepší očekávání a naděje. Jídlo bylo chutné,
víno znamenité, postel měkká a jeho spánek hluboký a ničím nerušený.
Příští ráno navštívil pacienta. Edwin seděl opřený o polštáře, na klíně měl tlustou knihu a vypadal
spokojeně jako kočka na krbové římse. Kerna přivítal radostným zamáváním.
„Myslel jsem, že bych ti měl obvázat hrudník. Aby to trochu vypadalo, víš,“ řekl Kern.
„Skvělý nápad. Brzy ráno už tu byla matka a měl jsem co dělat, abych ji odradil od prohlížení mé rány. Je
přesvědčená, že jsi mne zachránil ze spárů smrti a má hroznou radost, že příští tři týdny strávím v bezpečí v
posteli. Určitě se ti štědře odmění.“
„To je od ní moc hezké. Ale víš, vlastně jsem doopravdy nic neudělal,“ řekl Kern. Teď, když měl čas si
všechno promyslet, cítil se kvůli celému tomu divadýlku trochu provinile.
„Udělal jsi toho hodně. Udělal jsi mého otce, mou matku i mne velice šťastné. To je něco, co nám
chybělo už celé roky. Za to si určitě zasloužíš odměnu.“
„No, ano. Možná...“
„Tak si ji vezmi a užij si ji ve zdraví. Obchod je obchod. Kdybych byl doopravdy zraněný, tak bys mě
přece vyléčil, ne?“
„Udělal bych, co by bylo v mých silách.“
„Víc po tobě nikdo chtít nemůže.“
Edwin měl skvělou přesvědčovací schopnost a na svůj věk byl velice inteligentní. Kern si byl jist, že z něj
bude dobrý kupec.
Když vyšel z Edwinova pokoje a vstoupil do hlavní síně, čekal tam na něj Torkin. Přes ruku měl
nádherný temně zelený plášť a na dlani mu ležel měšec z měkké kůže.
„Zachránil jsi mého syna a poskytl jsi mu příležitost prokázat svou odvahu. Dobře jsi to udělal, mladíku.
Zasloužíš si odměnu a dobrý plášť, aby tě na cestách chránil před zimou a mokrem,“ řekl kupec.
„Myslím, že vás mohu s klidem ujistit, že Edwin v budoucnu prokáže více odvahy a válečnické zručnosti
než doposud.“
„Ale zase ne příliš, doufám,“ prohlásil sladký hlas za Kernovými zády. Když se otočil, uviděl, jak k němu
kráčí paní domu s rancem v ruce.
„Přesně tolik, kolik ho potřebuje rozumný kupec.“
„No, když si při tom neublíží,“ řekla lady Alice. „Tady. Tu máš jídlo na cestu. A nějaké koláčky. Pekla
jsem je sama.“
„Mnohokrát vám děkuji za obojí,“ řekl Kern a elegantně se uklonil.
„Nemusíš děkovat. Zasloužil sis odměnu. A odpusť mi to nedorozumění s obchodním tajemstvím.“
„Nic se nestalo.“
„Opravdu nic, díky tobě. Uchoval sis chladnou hlavu a všechno jsi vyjasnil. To je velice důležité. Kdyby
ses někdy rozhodl dát se na obchod, rád bych měl někoho, jako jsi ty -“
„Ne, děkuji,“ řekl Kern.
Cestou z brány procházel kolem strážného, který ho předchozího večera pouštěl dovnitř. Zalovil v měšci,
vytáhl stříbrňák a dal ho usmívajícímu se zbrojnošovi.
Zbrojnoš mu zasalutoval. „Tak jste svou práci odvedl, mladý pane?“
„Ano. Nebylo to těžké.“
Strážný mrkl. „Věděl jsem, že tady čekají lékaře, a vy jste vypadal mnohem slibněji než ten šejdíř, co sem
chodí obvykle. Je to starý obejda. Ale mladík jako vy je vždycky štědrý ke svým přátelům.“
„Takže jsi věděl...?“
Strážný znovu mrkl a šťouchl ho do žeber. Kern mu přidal ještě dvě další mince a pomalu a zamyšleně se
vydal na další cestu. Poznávání světa a lidí v něm bylo mnohem složitější, než čekal. Ale už byl asi v
polovině své cesty. Setkal se na ní s různými druhy pocestných, s tlupou lupičů, s potulným rytířem, s
kupcem a s jeho ženou, s mladíkem s literárními sklony, byl svědkem dvou hromadných poprav a - svým
způsobem - vyléčil pacienta, takže se teď cítil mnohem lépe připravený na to, co ho čekalo na zbytku cesty.
A získal cenné poučení: Dávej si pozor, za co se vydáváš; někdo by ti mohl uvěřit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář