Kapitola 1.
Zrovna mrholilo, když se stormtroopeři z imperiální pětisté první legie shromáždili na různých výstupních pozicích, což bude s trochou naděje poslední bitva této poslední války. Za chvíli byly vydány rozkazy a jednotlivé jednotky vyrazily, aby zaujaly své místo v útočné linii. Mrholení se rozšířilo v bouři, doprovázenou silným větrem a oblohou tak černou, že ve městě a přilehlém okolí změnila soumrak v noc.
„Vypadá to jako z nějaké legendy,“ zamumlal Chorál z jednotky Aurek-Čtyři z pravé řady stormtrooperů sedící na strohých lavicích v maskovaném vojenském transportéru opatrně se valícím tichými městskými ulicemi.
„Cože?“ zeptal se Kopáč z Aurek-Tři, který byl jeden z šesti mužů na spodní lavici.
„Co myslíš?“ odvětil Chorál a kývl hlavou směrem k monitoru, který ukazoval scénu před nosem transportéru.
Vír, velitel čtyřčlenné jednotky Aurek-Sedm, se za obličejovým chráničem své helmy mračil, když obraz studoval. Musel připustit, že Chorál udeřil hřebík na hlavičku. Pevnost tyčící se na okraji města měla v sobě vždy něco přízračného. Teď, když k nim mezi domy přilétaly záblesky šedorudých věží, celé to bylo bičováno větrem a obklopeno blesky, vypadalo to mnohem přízračněji.
Po Vírově levici si jeho spolubojovník Hlídač jemně odfrkl. „Osobně, vždy jsem měl rád propíchávání bublin legend,“ řekl. „Je to docela legrace vypouštět z nich vzduch.“ Pokynul směrem k monitoru. „Jen doufám, že tam ten ještěří syn je.“
„No, jestli ne, tak to bude pěkně zmařené úsilí,“ zabručel Mrak z Hlídačovy odvrácené strany. „Zvlášť s těmi Eickarii v pohybu. Kdyby bylo po mém, nechám jim další měsíc, aby Lakry chytili do těch svých posílených broučích děr, pak celé jejich dvě stovky, co jich jsou, naházet na hromadu a jít domů.“
„A kolik dalších Eickariů zemře za další měsíc bojů?“ zeptal se Stín, čtvrtý člen Aurek-Sedm, po Vírově pravici. „Když lidi vyzbrojíme a pak je necháme vyjít proti utlačovatelům, máme jasnou povinnost nedopustit, aby neskončili v mlýnku na maso.“
„Tomu rozumím,“ souhlasil Mrak. „Ale Kariek je koneckonců jejich svět, ne náš. Po tom, co tolik let bojovali s Diktátorem a jeho hrdlořezy, si myslím, že by měli dostat tu čest je vykopat.“
„Vykopat je a popravit,“ řekl Hlídač. „Domnívám se, že eickariský běžný zákon by pro Diktátora požadoval strašnou smrt.“
„Na to si koupím lístek,“ řekl Mrak suše. „To pořád nevysvětluje, proč nemůžeme celou pevnost vyhodit do vzduchu. Být pohřbený pod tunami trosek je podle mě dost strašná smrt na to, aby uspokojila i Eickarie.“
„Jsem si jistý, že pro to mají generálové své důvody,“ řekl Vír a vložil do svého hlasu varování, aby tohle téma nechali být.
„Já vím,“ zamumlal Mrak, očividně toho ještě nechtěl nechat. „Jen si myslím, že ten chlap nestojí za další imperiální životy.“
Vír neodpověděl. Ostatní pochopili a konverzace ustala.
Ale odpověď, kterou měl říct ho stále tížila. Tížila všechny v transportéru.
Nebylo to jen čtyřicet mužů čety Aurek, kdo na to byl vybrán. Zdaleka ne. Do bitvy byly nasazeny stovky imperiálních vojáků včetně tří dalších čet z pětisté první. Většina z nich byla venku v lesích a na pláních na druhé straně pevnosti, připravení na přímý útok s masivní leteckou a pozemní podporou. Impérium Ruky vynaložilo spoustu úsilí, aby chytili tyrana, který tento svět a jeho obyvatele utlačoval celých minulých padesát standardních let.
Ale proč?
Mrak měl pravdu. Ačkoli byla tato stará eickariiská pevnost silná, nebyla navržena na palebnou sílu, kterou na ni mohlo Impérium Ruky poslat. Pokud se výzvědná služba nemýlila, několikahodinové bombardování by mělo změnit celou pevnost v hromadu spáleného kamene, mrtvých lakraských žoldáků a stejně tak mrtvého Diktátora. Jakmile bude zlikvidován samotný vůdce, zbylá ohniska odporu už budou snadno vyřízena, zvlášť, když se proti nim spojí celá planeta. Bylo by to rychlé, efektivní a pro stormtroopery a další pozemní vojska mnohem jednodušší.
Samozřejmě tu byl nějaký důležitý důvod, proč mohlo Impérium Ruky potřebovat Diktátora naživu. Otázka byla: co to bylo za důvod?
Vír potřásl hlavou. Jak věděl, typický voják tyto otázky měl a také si je nechával pro sebe. Vojáci byli cvičeni, aby bez otázek přijímali rozkazy a bez váhání je plnili.
Přesně jak by měli jednat imperiální stormtroopeři. Ale... Tohle nebylo Palpatinovo Impérium a stormtroopeři v obrněném transportéru nebyli jen necitelné a nemyslící vraždící stroje, které zaplavili Republiku. Elitní vojáci Impéria Ruky byli vybíráni jak podle inteligence, tak podle bojových schopností, byli cvičeni k tomu, aby se pohybovali mezi poslušností a iniciativou, mezi upřímnou otázkou a vírou bez otázek.
Vír pomalu přeletěl pohledem přes čtyřicet ozbrojenců sedících tiše kolem něj. Už byl s četou Aurek téměř šest let, z toho dva byl velitelem Aurek-Sedm a za ten čas zjistil, že jen málo imperiálních stormtrooperů nedokončilo misi, když zapojili vlastní hlavu. Měli nařízeno jít a zajmout Diktátora a on vůbec nepochyboval, že se jim to podaří. Nikdo z nich nepotřeboval vědět důvody, skrývající se za rozkazy.
Ale otázky zůstávali.
„Jedna minuta,“ ozval se řidič.
Zvedla se vlna mírné aktivity, jak stormtroopeři naposled kontrolovali své blasterové pušky BlasTech E-11 a ostatní vybavení. Transportér zpomalil a zadní dveře se otevřely. Po čtyřčlenných skupinách vyběhli stormtroopeři do lijáku, spěchajíc ke svým určeným pozicím na opuštěných ulicích.
Aurek-Sedm byla poslední jednotka. Vír seskočil na zem, udělal ještě několik kroků, než se zastavil a rychle prohlédl okolí. V budovách kolem svítilo jen několik světel a byly tak tiché, jako samotné ulice. „Vypadá to, že Eickariové zjistili, že sousedství Diktátora není dobré místo k životu,“ komentoval to Mrak.
„Doufejme, že z vlastní vůle,“ odpověděl Vír. Dokončil prohlídku a zkontroloval své muže. „Jdeme.“
Jejich určená pozice byla dvě ulice daleko v úzké uličce mezi jedním obytným domem a jednou z mnoha městských špinavých kantýn. Podle holopozorovatelů by odtud měli mít výhled k východní cestě k budově označené jako Pozorovatelna Dvě.
Dvě pozorovatelny byly podivný eickariiský vojenský koncept, o kterém si většina stormtrooperů moc nemyslela. Zamaskovány jako obyčejné obytné domy nebo kancelářské budovy, to byly vysoce technicky vybavené hlídkové a špionážní stanice spojené s pevností na okraji města vzdálenou asi dva kilometry, a vzájemně propojené opancéřovanými podzemními chodbami. V nedávné minulosti, kdy byla válka součástí života na Karieku, umožňovaly pozorovatelny komukoli, kdo zrovna ovládal pevnost, sledovat protivníky ve městě, kteří tam byli kvůli obchodu nebo ze sociálních důvodů, nebo sloužily k provedení zákeřného útoku. Když Diktátor zabral všechny pevnosti, používal on a jeho žoldáci pozorovatelny ke stejným účelům, zvlášť když pro ně byl každý Eickarie potenciálním členem opozice. Mnoho nespokojených obyvatel si na ulici s přítelem postěžovalo na Diktátorovu tvrdou vládu a až pozdě zjistili, že byli pozorováni, nahráváni, usvědčeni a odsouzeni mnohdy dřív, než byl rozhovor ukončen.
Pozorovatelny samotné neměli žádnou zvláštní strategickou hodnotu. Jejich význam a důvod, proč byly stormtroopery hodnoceny jako špatný strategický koncept, ležel v tunelech spojujících je s pevností. Kdyby četa Aurek dokázala obsadit jednu nebo obě pozorovatelny, budou mít přímou cestu do Diktátorova úkrytu, která není chráněna silnou obranou namířenou proti zbytku imperiálních sil umístěných venku.
Samozřejmě, že Diktátor nebyl tak hloupý. Mohl jistě v tunelech postavit silnou obranu včetně min, pastí a tolik blasterů a lakraských žoldáků, kolik jen mohl. Ale tohle byla 501. Legie, legendární ‚Vaderova pěst‘. Zvládli už horší věci, zvládnou i tohle.
Aurek-Sedm dosáhla své určené ulice a Vír ji rychle prohlédl. Základy obytného domu byly rozčleněny schodišti, vedoucími do malých obchodů nebo zahradních bytů. Všechny byly tmavé, zatímco kantýna měla rozsvícená jen bezpečnostní světla, jako každý zavřený obchod. Nikde nebyla ani noha. S blasterovou puškou přitisknutou k hrudi Vír vklouzl do uličky, kam ho ostatní následovali.
Byli blízko vchodu do kantýny, když Vírovo oko zaujalo blikání ze senzorového displeje jeho helmy. „Pozor – někdo tam je,“ varoval ostatní a svým BlasTechem ukázal směr, který vyčetl z displeje. Naneštěstí nemohli kvůli hustému dešti rozmazávajícímu infračervené skenování a znemožňujícímu analýzu plynového spektra rozpoznat, jestli to je neškodný Eickarie a nebo nepřátelský Lakra. „Buďte ve střehu.“
Sotva dořekl varování, dveře kantýny se otevřely a z nich vyšel mladý Eickarie. Déšť stékal po jeho lesklých šupinách jeho hlavně zeleného obličeje. Nebyl oblečen v tradiční světlý vrstvený oblek, ale v černých přiléhajících kalhotách, nízkých botách a volném saku. „Dobrý večer, imperiálové,“ řekl ucházejícím basikem. „Mnoho štěstí vašemu kmeni.“
„Mnoho hojnosti tvému kmeni,“ odpověděl Vír tradiční odpověď, mračící se, jak zaznamenávací zařízení jeho helmy zvětšovalo. V přítmí to bylo těžko určit, ale neviděl žádné barevné kolísání oranžových obličejových skvrn, které ukazovaly většinu eickariiských emočních informací. Mladík byl klidný a nevykazoval normální reakci na to, že se obyčejnému obyvateli náhle a nečekaně objevili tváří v tvář čtyři imperiální stormtroopeři.
Což naznačovalo, že Eickarie byl opilejší, než se slušelo v tuto dobu, nebo že to setkání nebylo tak nečekané jak vypadalo. „Mohu se zeptat, co tady děláte?“ zeptal se mladíka.
Oranžové skvrny se zabarvili tmavě růžově v ekvivalentu ironického úsměvu. „Právě jsem se vás chtěl zeptat na totéž.“
Než mohl Vír odpovědět, pozvedl ruku. „Ale tohle není dobré místo na rozhovor,“ řekl. „Jsem si jistý, že uvnitř to bude pohodlnější.“
„Oceňujeme váš zájem,“ řekl Vír a přitom udělal jemný signál rukou. Kolem sebe vycítil pohyb, jak se ostatní otáčeli do ven směřujícího obranného čtverce. Navzdory své padesátileté brutální tyranii a současné alianci všech hlavních kmenových vůdců na Karieku, si Diktátor udržoval malý, ale ne nevýznamný stupeň podpory mezi obyčejnými Eickarii. Někteří byli kolaboranti, jejichž výdělky a životy byly ohroženy, kdyby byl nakonec svržen, ale většinou to byli obyčejní lidé, kteří se báli a odolávali změnám, i kdyby to byly změny k lepšímu. Pokud je tohle past...
„Obytná budova, zamumlal zpoza něj Hlídač. „Pomalu a nahodile.“
Vír se opatrně otočil, aby se podíval.
Prázdná schodiště vedoucí k obchodům už prázdná nebyla. Každé z nich bylo obsazeno třemi až čtyřmi Eickarii. Všichni byli oblečeni ve stejných tmavých oblecích a vyzbrojeni blastery, stařičkými projektilovými zbraněmi používanými místními kmeny nebo vrhači granátů.
Samozřejmě všechny zbraně mířily na stormtroopery.
„Jak jsem řekl,“ opakoval klidně první Eickarie. „Tohle není dobré místo na rozhovor. Prosím: první schodiště.“
Vír sevřel rty a jeho myslí probíhaly jejich možnosti. Za normálních okolností by jazykem přepnul komlink a zavolal zálohu. Aurek-Čtyři a Aurek-Devět byly jen o jednu uličku dál a mohli by tu být do devadesáti vteřin.
Ale v tomto případě měli všechny imperiální útočné jednotky zachovat přísné rádiové ticho. Diktátor měl velmi dokonalý zachycovací systém a dokonce i s imperiálním šifrováním, znemožňujícím odposlouchávání komunikace, by byl schopen určit vysílací polohu. Pokud nebyl na dnešní útok upozorněn, tohle by to rozhodně udělalo.
Pak mohl Vír svým mužům nařídit zahájit palbu, doufaje, že jejich zbroje vydrží dost dlouho na to, aby dokázali hrozbu zažehnat. Ale zvuky střelby poblíž pozorovatelny by je zaměřili rychleji než komunikace.
Kromě toho měli imperiálové tyto lidi chránit a ne je zabíjet.
„Jak si přejete,“ řekl a pokynul svým mužům, aby se stáhli.
„Jste si jistý, že to chceme udělat?“ zeptal se Mrak tiše.
„Kdyby byli na Diktátorově straně, nemuseli by nás zvát na pokec,“ poznamenal Vír. „Mohli by spustit palbu a skončit to.“
„To že nejsou na jeho straně, ještě neznamená, že jsou na naší,“ odvětil varovně Hlídač. „A nelíbí se mi fakt, že je naše senzory včas neodhalili.“
„Nejspíš rušení deštěm,“ řekl Vír, sledujíc displeje. Eickariové byli zaregistrováni teprve teď.
„To si nemyslím,“ odpověděl Hlídač a kývnul na osamělého Eickarie, který stále klidně čekal, až se jeho zajatci rozhodnou.
„Můžeme se jich zeptat uvnitř,“ řekl Vír, udělaje z toho rozkaz. Mrak měl pravdu, to musel připustit; rozhodně si nebyl jistý, jestli to chce udělat. Ale v tuto chvíli neviděl žádnou další možnost. „Zbraně dolů a jdeme.“
Schodiště vedlo do malého krejčovství, které vypadalo, že už je pár let opuštěné. Uvnitř čekal v kruhu podél zdí další tucet Eickariů ozbrojených stejně jako ti venku. Mladík prošel kolem čtyř stormtrooperů k rezavému stolku a sedl si na něj. „Co vy a vaši kámoši děláte dnes v noci v našem městě?“
„Tohle je pohostinství Eickariů?“ kontroval Vír, pokoušejíc si vzpomenout na cokoli co před dvěma měsíci četl o místní kultuře. Do teď neměla s místními četa Aurek moc co dočinění, ale měl pocit, že dalších pár minut to bohatě vynahradí. „Klást otázky bez představení?“
„Neodpovídej!“ varoval ostře mladíka jeden starší Eickarie, přičemž se jeho oranžové skvrny zbarvili rudě a pak fialově. „Mluví levoruce, snaží se vymámit tvé jméno, aby ho mohl prodat Diktátorovi.“
Vír se zamračil a pak mu to došlo. Mluvit levoruce byl eickariský slangový výraz pro lhaní a pravoruce znamenalo mluvit pravdu. „Nemluvím levoruce,“ naléhal na ně. „Pokud máte otázky, nemám dovoleno vám odpovědět. Ale nemluvím levoruce.“
Starší Eickarie si odfrkl. „A neřekne vždy ten, co mluví levoruce, že nikdy...?“
„Klid, Ha-rane,“ přerušil ho mladík. „Alespoň jeho otázka ohledně naší pohostinnosti je pravoruká.“ Znovu se zahleděl na stormtroopery. „Jsem Su-mil,“ řekl. „A vy?“
„Mě říkají Vír,“ odpověděl velitel. „Toto jsou mí spolubojovníci Stín, Mrak a Hlídač.“
Otočil se k Ha-ranovi. „A s respektem vašemu kmeni a jeho představeným,“ dodal, „pokud věříte, že tu jsme proto, abychom dělali s Diktátorem nějaké obchody, pak jste za posledních osm měsíců asi nevěnovali pozornost událostem na této planetě. Naši lidé neúnavně bojují po boku Eickariů a snaží se dostat jeho stisk z jejich hrdla.“
„Tak proč osobně útočíte na jeho pevnost?“ vyprskl Ha-ran. „Proč jí jednoduše nezničíte i s ním uvnitř? Proč riskujete životy, abyste se s ním setkali tváří v tvář?“
Vír se za svou helmou zašklebil. Zdálo se, že tuto noc to zajímá snad každého na planetě. „Proč jste riskovali své životy, abyste se s námi setkali tváří v tvář?“ odvětil.
To nebylo to nejlepší, co mohl říct. „Zavolali jsme vás sem, abychom zjistili, co tu děláte,“ řekl Ha-ran, barvíc své skvrny téměř do černa. „A možná se s vámi dohodnout. Není to důvod, proč se snažíte setkat se s Diktátorem?“
„Jakou dohodu bychom s ním mohli chtít uzavřít?“ poznamenal Hlídač. „Přišli jsme sem, abychom ho zničili.“
„Opravdu?“ odsekl starý Eickarie. „Nebo jste přišli, abyste ho ovládli?“
„Z jakého důvodu,“ trval na svém Hlídač. „Co bychom asi měli...?“
„Hlídači,“ napomenul ho Vír tiše.
„Nevíme, proč jsme dnes v noci tady,“ řekl Vír Ha-ranovi upřímně. Nikdo z nás není tak významný, aby se účastnil zasedání rad princů a představených našeho kmene a získal na ty otázky odpovědi.“
„Říká se jim ‚generálové‘, ne ‚představení‘,“ vložil se do hovoru Su-mil. „A nemáte kmeny, ale jen jediné Impérium Ruky. Nemluvte jako my, stormtroopere.“
Vír se k němu znovu obrátil. Na jeho postoji bylo něco nejasně komického, jak seděl na stolku a nohama klátil půl metru nad zemí.
Ale přitom byl v jeho očích náznak síly a rozhodnosti. „Máte pravdu,“ potvrdil Vír. „Myslel, jsem, že vaši lidé budou spíš rozumět vlastním termínům.“
„My rozumíme mnoha termínům,“ řekl Su-mil.
„Rozumím,“ řekl Vír. „Prosím za prominutí za svou nechtěnou urážku.“
Mladík ho chvíli pozoroval. Pak se jeho oranžové skvrny přebarvili na jantarově žlutou. „Promíjím vám,“ řekl. „Připouštíte tedy, že se chcete s Diktátorem setkat tváří v tvář?“
„Máme rozkazy proniknout do pevnosti a živého ho zajmout,“ odpověděl Vír. „Jak jsem už řekl, nebyly nám sděleny důvody těchto rozkazů.“
„V tom případě mě nechte říct, co si myslíme,“ řekl Su-mil. „Myslíme si, že vaše Impérium Ruky doufá, že s Diktátorem uzavře dohodu – bláznovo ujednání, které zničí všechny, kdo na ně vztáhne ruku. Myslíme si, že jste se s Eickarii spojili pouze z toho důvodu, abyste pro sebe získali silnou pozici.“
„To je směšné,“ naléhal Vír reflexivně. „Nevěřím, že by mí před- mí generálové chystali něco takového.“
„Proč ne?“ ptal se Ha-ran. „To získání eickariských relikvií a pokladů nezajímá ty, kdo cestují mezi hvězdami?“
„Nebo už Diktátor vaším spojencem je,“ dodal Su-mil. „Žádný z Eickariů ho ještě neviděl bez své zbroje. Podle toho co víme, by klidně mohl být člověk jako vy.“
Vír se zhluboka nadechl. Naneštěstí to byla docela trefná poznámka. Pokud věděl, žádný imperiál neměl tušení, jaká bytost vlastně chodí ve zbroji Diktátora.
Ale možnost, že by to byl odpadlý imperiál, mu vůbec nepřišla na mysl. „Neznám důvody pro naše rozkazy,“ řekl. „Ale tohle je moje třetí nasazení pro Impérium Ruky a studoval jsem historii mnohých dalších. Moji velitelé dělají přirozeně chyby, ale nikdy jsem neslyšel, že zradili ty, kdo jim věřil.“
„Takže pro vás je to záležitost důvěry?“ zeptal se Su-mil.
„Ve skutečnosti to je záležitost pro nás všechny,“ odvětil Vír. „Věřit svým velitelům a spojencům a věrnosti těch, kdo vám dali svou důvěru.“
Pokynul ke dveřím. „Právě teď jsou tam venku vojáci, kteří nám dali svou důvěru a spoléhají na nás, že ochráníme jejich boky před útokem. Poníženě vás prosím, abyste nás omluvili a nechali nás tu důvěru nezklamat.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Su-mil na něj hleděl a jak uvažoval, jeho skvrny měnili odstín. Pak se náhle vrátili ke své oranžové barvě. „Nabízím své vlastní ujednání,“ řekl. „V podzemí této pevnosti narazíte na stovky Eickariů, kteří tam byli uvězněni Diktátorem a jeho vojáky. Mnozí nespáchali žádné násilí, ale jen odolávali tyranii. Půjdete je vy a vaši stormtroopeři osvobodit, než začnete bojovat o Diktátorovu vnitřní pevnost?“
Vír se otřásl. Nebyl cvičen, aby s těmito lidmi vyjednával. Nebyl oprávněn s nimi uzavírat nějaké taktické dohody.
Cvičeni k tomu, aby se pohybovali mezi poslušností a iniciativou...
„Nejsem si jist, jestli se mohu zavázat takovým slibem,“ řekl opatrně. „Mé rozkazy jsou velmi jasné a životy mých spolubojovníků závisí na mě. Většina vnější obrany pevnosti je řízena z vnitřku; čím dřív pevnost dobijeme, tím dřív bitva skončí.“
„Určitě eickariské vězně osvobodíme,“ dodal Stín. „Jenom to nemůžeme udělat dřív, než se Diktátorovi postavíme.“
„Chápu to,“ řekl Su-mil. „Možná bych měl tu dohodu učinit trochu přitažlivější. Když mi to pravoruce slíbíte, dovedu vás do pevnosti cestou, o které Diktátor neví.“
Přes shromážděné Eickarie se přelila vlna šepotu a mumlání jako ozvěna neklidu, který Vír cítil u svých vlastních mužů. Su-milova nabídka očividně všechny překvapila. „Co je to za cestu?“ zeptal se. „Je to blízko? Na povrchu, vzduchem, v podzemí?“
„Neříkej jim to!“ vykřikl Ha-ran. „Tohle je náš boj, ne jejich. Naše odpovědnost, ne jejich.“
„Je to blízko,“ řekl Su-mil. Bez mrknutí oka sledoval Víra.
„To je bláznovo ujednání, Su-mile...“
„Buď zticha, Ha-rane,“ přerušil ho Su-mil klidně. „Tady a teď dávám rozkazy já. Co říkáš, imperiále? Víc ti neřeknu dokud nebudeš souhlasit.“
Vír se opatrně nadechl. Poslušnost a iniciativa... „Nemůžu z mé jednotky zavázat kohokoli kromě sebe,“ sdělil Eickariovi. „Ale jestli nás dokážeš dostat za Diktátorovu obranu, slibuji, že jednotka Aurek-Sedm z Pětisté první legie stormtrooperů udělá vše co bude moct, aby pomohla osvobodit vězně.“
„A vsadím se, že vám nebudeme pomáhat sami,“ dodal Stín. „Velitel o tom bude chtít určitě vědět.“
„Ano,“ řekl Vír. „Nemůžeme riskovat použití komlinků, ale pošlu jednoho z mých mužů zpět, aby kontaktoval velitele čety Aurek a ohlásil mu naší situaci a vaši nabídku.“
„Nemůžeme si dovolit další zdržení,“ varoval ho Su-mil. „Tahle konverzace nám zabrala všechen volný čas.“
„Tři z nás s vámi mohou jít okamžitě,“ nabídl Vír. „Jestli se velitel rozhodne za námi poslat další síly, dohoní nás.“ Pokynul Mrakovi. „Jdi zpět a ohlas situaci a silně naléhej, ať pošlou zálohu. Su-mile, budou moct přijít sem a získat směr k těm tajným dveřím?“
„Nechám tu dva své vojáky, aby na ně dohlédli,“ odpověděl Su-mil.
Své vojáky. Vír cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Tohle nebyla jenom nějaká skupina násilníků nebo gang rádoby mstitelů. Buď je to dobré, nebo moc nebezpečné.
Ale v tuto chvíli měl k obavám mnohem důležitější věci. „Jdi,“ řekl Mrakovi a potvrdil to řádným signálem ruky. Mrak přikývl, přešel místnost, prošel kruhem Eickariů a vyšel ven na déšť.
Vír znovu pohlédl na Su-mila. „Udělal jsem tu nejlepší dohodu, jakou jsem mohl,“ řekl. „Rozhodnutí, jestli bude přijata nebo zamítnuta je na tobě.“
Su-mil se na něj znovu zkoumavě zahleděl, jako by mohl něco zjistit zíráním na stormtrooperskou zbroj.. „Přijímám,“ řekl, pozvedl pravou ruku a udělal nějaké složité znamení. „Já, Su-mil z rodiny Meen-tris, klanu Sav-ro, představený kmene Hu-shi-crive, s tebou uzavírám tuto dohodu.“
„A já, Jorm Whistler Mackenni z jednotky Aurek-Sedm z Pětisté první legie imperiálních stormtrooperů z Impéria Ruky, uzavírám s tebou tuto dohodu,“ opakoval Vír. Připadal si divně, říkat své skutečné jméno, když měl na sobě zbroj, ale situace to vyžadovala. „Kde přesně jsou ta zadní vrátka?“
Su-milovy skvrny zrůžověly v dalším eickariském úsměvu. „Jsou přesně za tebou,“ odpověděl. „Co Diktátor neví je to, že tato pevnost má pozorovatelny tři.“
„Před čtyřmi staletími velel pevnosti vůdce kmene Cro-sal-trei a byl napaden dalšími dvěma kmeny,“ vysvětloval Su-mil, když tři stormtroopeři a dvacet Eickariů postupovali temným tunelem. „Když už bylo jasné, že je bitva ztracena, pokusil se se svojí rodinou a několika vojáky uprchnout. Naneštěstí pro ně o třetí pozorovatelně útočníci věděli a v tunelu je chytili do pasti.“
Vír uskočil, jak pod jeho nohou něco zakřupalo. Nejspíš další kost. Podlaha byla pokryta smetím, všude se válely zrezivělé kusy kovu a občas i kousky světlého oblečení. „Opravdu to vypadá, že tu bitvu prohráli.“
„Tady se nebojovalo,“ řekl Su-mil. „Útočníci jednoduše zasypali oba konce tunelu a nechali je tu zemřít.“
Hlídač něco zamumlal. „Dáváš přednost tomu, že mnozí zemřou ve zbytečném boji?“ zeptal se Su-mil, napůl otočený k ostatním.
„Prosím tišeji,“ řekl Vír a poslal Hlídači varovný posunek. Uzavřeni ve stísněném tunelu s tím, že Eickariové mají převahu sedm na jednoho, to nebyla vhodná doba na diskutování o vojenské etiketě. „Na druhém konci mohou být odposlouchávací zařízení.“
„Nic neuslyší,“ řekl stále zamračený Su-mil. „Tunel je proti detekování a útoku dobře chráněn. Sice vedle Impéria ruky vypadáme primitivně, ale nejsme žádní divoši.“
„Nikdy jsem nevěřil, že jimi jste,“ ujistil ho Vír. To vysvětlovalo, proč nezachytili Su-milovi vojáky dokud se neukázali na schodech. Celá budova pozorovatelny měla jistě zabudovaný stejný materiál, který blokoval senzory, jaký měl i samotný tunel. „Proč to další majitel neobnovil a nezačal používat?“
„Nebylo známo, jaké vybavení pro přežití měli uvěznění nepřátelé s sebou,“ řekl Su-mil. Proto bylo rozumné nechat tunel uzavřený alespoň rok. Než rok skončil, byli vítězové naneštěstí sami poraženi dalším kmenem.“
Vír chápavě přikývl. „Kteří o třetí pozorovatelně nic nevěděli.“
„Správně,“ řekl Su-mil. „A nemohli se o ní dozvědět, protože jejich oběti stačili pozměnit plány toho patra. Tato nejnovější skupina okupantů nevědomky opomenula vlastní záznamy a pravda byla do teď skryta.“
„Jak ses o ní dozvěděl?“ zeptal se Stín.
„Rodina, která měla tu čest být u poslední porážky prince prvního kmene, byla moje,“ odpověděl Su-mil s nezaměnitelnou pýchou v hlase. „Je to historie, která se u nás předává dál a dál.“
Bezpochyby, jako trumf proti nějakému budoucímu nepříteli. Jen málo mohli očekávat, jací nepřátelé to budou.
„Vpravo je větrák,“ zamumlal Hlídač.
„Teď musíme být potichu, Su-mile,“ varoval ho Vír. „Větráky nesou zvuk dobře.“
„Žádný větrák nevidím,“ řekl Su-mil, který natahoval krk dopředu.
„Je zapuštěný do zdi,“ řekl mu Hlídač. „Ale vidím vířivé vzory v prachu.“
„Vidíš pozoruhodně dobře,“ řekl Su-mil, zvedl ruku nad hlavu udělal gesto. Náhle zvuky eickariských kroků a šustění zbraní o šaty zmizely. Tvorové se změnili ve stíny plížící se temnotou, tišší dokonce než stormtroopeři.
Větrák tam opravdu byl, mříž zapuštěnou ve zdi, přesně jak Hlídač předvídal. Jak procházeli kolem, věnoval mu Vír zběžnou prohlídku, ale nenašel ani stopy poplašných zařízení, která tu mohli být nainstalovány. Vypadalo to, že o tomto tunelu Diktátor opravdu neví.
Když byli asi dvacet metrů za větrákem, Su-mil znovu promluvil. „Tvoji muži mají pozoruhodné oči,“ zašeptal. „Sám jsem ten větrák neviděl, dokud jsme od něj nebyli na vzdálenost tří paží.“
„Naše helmy jsou vybaveny různými typy senzorů,“ vysvětlil Vír. „Hlídač je technický specialista jednotky, což mimo jiné znamená, že má mnohem lepší sadu.“
„Technický specialista,“ opakoval Su-mil a prohlížel si Hlídače. „Už jsem ten termín slyšel, ale myslel jsem si, že označuje někoho, kdo se zabývá údržbou zbraní a vozidel.“
„Ne tak docela,“ ujistil ho Vír. „Byl bys překvapen, co všechno dokážou.“
„Blížíme se,“ varoval je Hlídač.
Vír zmlknul. Po další stovce metrů v tichosti došli ke konci tunelu blokovaném těžkými dveřmi pokrytými nánosy letité rzi. Na pár minut se všichni drželi zpátky, zatímco je Hlídač a Stín zkoumali a mluvili spolu ve zkrácených technických frázích. Když skončili, vyndal Stín svou tubu s hořlavou pastou a opatrně ji začal vtírat do puklin kolem dveří. Vír poklepal Su-milovi na ruku a naznačil mu, ať se se svými muži stáhne do bezpečné vzdálenosti.
Pasta fungovala s obvyklou potěšující rychlostí a efektivností a nechala odhořet okraje dveří tak, že je dva stormtroopeři mohli vypáčit a odstranit z cesty. Za dveřmi byla další překážka. Kamenný blok držící pohromadě díky šedivé maltě, alespoň centimetr tlusté. „Nepředpokládám, že jste se svými přáteli měli plán jak se přes tohle dostat, ne?“ zamumlal Vír k Su-milovi, když Hlídač zkusmo na vrstvu poklepal.
„Samozřejmě,“ odvětil Su-mil, sáhl do své bundy a vytáhl svou vlastní tubu. „Katalytické rozpouštědlo. Nepoužitelné proti moderním stavbám, ale na materiály z téhle éry to bude stačit.“
„To zjistíme během minuty,“ řekl Vír a předal tubu Hlídači. Ten ji otevřel a začal obsah v malých kapičkách nanášet na šedé linie. Do ticha se ozval syčivý zvuk. Za minutu začali kameny klesat, jak je změkčená a kapající malta nedokázala udržet. Za další dvě minuty ze zdi zbyla jen hromada kamenů.
Malou škvírou ve stropě, kterou uvolnila rozpuštěná malta, začal do tunelu pronikat vzduch. Vír zkontroloval senzory, jestli v něm není jedovatý plyn a dal Hlídači posunkem signál. Hlídač přikývl a odepjal z opasku vláknitý optický přístroj. Jeden konec zapojil do zdířky v helmě a druhý prostrčil dírou ven. Několik vteřin s ním pohyboval sem a tam, zkoumaje, co je dál. „Vypadá to jako stará mučírna,“ řekl tiše. „Pravděpodobně neužívaná – moc prachu.“
„Každopádně zůstaneme zticha,“ řekl Vír. „Jdeme a...“
Odmlčel se, když se kolem něj protáhla hrstka Eickariů, zdvořile, ale pevně odstrkujíc stormtroopery ke straně.
Hlídač pohlédl na Víra, jeho postoj vyjadřoval tichý protest. Vír mu poslal stejně tichý uklidňující posunek; ostatní neochotně ustoupili Eickariům z cesty.
Eickariové odstranili první řadu kamenů, a když začali s druhou, v Vírově helmě se ozvalo pípnutí komlinku. „Všechny jednotky: útok!“ nařídil hlas.
„Radši s tím pohněte, Su-mile,“ řekl Vír. Z jeho vysílačky se linuly rozkazy a taktická hlášení, přerušované zvuky výstřelů. „Četa Aurek začíná s útokem.“
„Pracují jak nejrychleji to jde,“ odpověděl Su-mil. Jeho oranžové skvrny se pod emoční intenzitou mírně ztmavily. „Znamená to, že nám nepošlou žádné posily?“
„Nevím,“ řekl Vír, který vypnul svůj komlink a ostatním naznačil to samé. Nemohli si dovolit být rozptylováni zvuky bitvy, které se neúčastnili. „Můžu zavolat veliteli a zeptat se ho, ale prozradil bych naší pozici.“
„V tom případě to nedělej,“ řekl Su-mil, přičemž se jeho skvrny ještě více ztmavily. „Pokud to máme udělat sami, tak to uděláme.“
Za tři minuty už Eickariové cestu vyčistili natolik, že se dalo projít. Stín a Vír chtěli jít první se svými BlasTechy v pohotovosti a za nimi Su-mil, ale jeho muži se dovnitř dostali první.
Vír si prodral cestu ke dveřím skrz kruh Eickariů. Stín a Hlídač u nich poslouchali, Su-mil byl s nimi. „Hlášení,“ rozkázal a snažil se, aby se do jeho hlasu nepromítla zlost na Eickarie. Tři stormtroopeři byli z celé skupiny jasně nejlépe vybavení a Su-mil to jistě věděl.
I když jak dříve Mrak podotkl, Kariek byl jejich svět. Předpokládal, že jim to dává právo hloupě se hrnout proti jejich obraně.
Hlídač od dveří zvedl helmu. „Je tam mnoho aktivity,“ ohlásil. „Ačkoli všechna v pěkné vzdálenosti. Z echo vzoru hádám, že tam je dlouhá chodba vedoucí rovně od nás a po pěti až patnácti metrech ji křižuje další chodba.“
„Hluk nejspíš způsobují posily mířící k pozorovatelnám,“ dodal Stín. „Nevidím žádný další důvod, proč by tolik lidí mělo být tak daleko v podzemí, zvlášť, když jim přímo nad hlavami zuří boj.“
Vír se otočil k Su-milovi. „Víte kde jsou ty kobky?“
„Vpravo,“ odpověděl Su-mil, doprovázeje to posunkem. „Nemohou být daleko.“
Vír přikývl. Jestli se dokáží žoldákům vyhnout a udržet si moment překvapení, je tu šance, že se jim podaří vězně osvobodit a budou na cestě k Diktátorovi dřív, než žoldáci zjistí, že mají vetřelce ve svém středu. „Jsou ty dveře zamčené?“
„Byly,“ řekl Stín, pootevíraje dveře o pár centimetrů.
Vír pevně sevřel svůj BlasTech. „Vpřed.“
Stín pootevřel dveře o dalších pár centimetrů a vykoukl ven. Pak je otevřel dokořán a přikrčen vyrazil do chodby s Hlídačem a Su-milem vpravo za ním. Vír šel v čele zbytku.
Chodba byla široká, s nízkým stropem a slabě osvětlena. Křižovatka, kterou Hlídač vydedukoval byla osm metrů daleko. Zvuk dunících lakraských kroků plnil okolí, odrážel se od kamenných zdí a ztěžoval tak určení vzdálenosti. Když přebíhali křižovatku, Vír si pomyslel, že vchod do dalších pozorovatelen by měl být několik chodeb od nich, ne moc daleko od jejich současné pozice, přičemž by měly být po levé straně. Pokud dokážou proniknout za hlavní křižovatku nespatřeni, mohli by se dostat z oblasti, kam byla zaměřena vysoká aktivita nepřítele.
Byly už blízko hlavní křižovatky, když je štěstí opustilo.
Šest ozbrojených žoldáků, kteří pádili chodbou málem srazili Stína, který vykoukl zpoza rohu. Jeden z nich překvapeně zapištěl, jak prudce zastavili v neuspořádané řadě. Snažili se pozvednout nepřipravené blastery proti nečekaným protivníkům.
Hlídač a Stín už pálili, jejich BlasTechy chrlily rychlé dávky blasterových střel do hrudních plátů dvou Lakrů na konci řady. Vír se automaticky zaměřil na její druhou stranu, posílajíc záplavu střel do hrudi jednoho žoldáka. Vedle něj stojící Su-mil začal střílet po žoldákovi vedle Vírova protivníka. Těžké dunění jeho projektilové zbraně zdůrazňovalo vysoké štěkání imperiálních blasterů.
Až když se Lakra, na kterého mířil, začal potácet, Vír zjistil, že nikdo další z Eickariů nestřílel.
Což nechalo dvěma Lakrům volné ruce.
První salva Vírovi přejela přímo přes prsa. Ale jen málo střel zasáhlo jeho zbroj. Zbytek minul. Za ním se ozvalo zachroptění, jak byl jeden z Eickariů zasažen zbloudilou střelou.
Pak Su-mil pohnul rukou, nechal být svůj původní cíl a vpálil do obou nezraněných Lakrů dvojici ran.To bylo sotva dost na to, aby je to zastavilo, zvlášť když měli plnou zbroj, ale na rozdíl od BlasTechů dávala projektilová zbraň velké rány. Úder stačil na to, aby jim na půl sekundy vychýlil mušku na strop.
Půl sekundy stačilo. Hlídač a Stín skoncovali s vlastními protivníky a zaměřili se ty, které zaměstnával Su-mil. Vír přesunul mušku na svůj původní cíl a přitom si všiml, že Su-mil učinil totéž.
Za tři vteřiny bylo po všem.
Stín a Hlídač stáli nad kouřícími lakraskými těly a kontrolovali oba konce chodby. „Nic,“ oznámil Hlídač. „Ale ne na dlouho.“
„Potvrzuji,“ řekl Vír, který sledoval Eickarie.
Stále tam stáli, někteří se třásli a ostatní nejistě svírali své zbraně. Všichni zírali na mrtvé nepřátele.
Nepřátele, u kterých nehnuli ani prstem, aby je pomohli zabít.
Vír je ještě chvíli pozoroval a pak se otočil k Su-milovi. „Ty jim říkáš vojáci?“ zeptal se.
Su-milovy oranžové skvrny se zbarvily tmavě hnědě. „Ztuhli překvapením,“ řekl nečitelným hlasem. Vír nepoznal jestli to bylo vysvětlení nebo omluva. „Omlouvám se za jejich selhání. Už se to nestane.“
„Rád bych věřil,“ odvětil Vír. „Naneštěstí si nemyslím, že jim k tomu mohu dát šanci.“
„Tím myslíš, že vezmeš svůj slib zpátky?“ zeptal se Su-mil rovnou.
Vír zaváhal. Eickariové dávali slibům mezi osobami, které si sdělili celá jména, velkou váhu. Ale současně měl svůj úkol a rozkazy. „Osvobodíme vaše lidi,“ řekl. „Ale napřed zajmeme Diktátora.“
Su-mil neodpověděl. Vír mu dal další vteřinu, aby vyjádřil svůj názor. „Pak byste měli jít,“ řekl nakonec.
„Kroky,“ vyštěkl Hlídač a Stín ustoupil, aby se kryl za rohem.
„Směr?“ otázal se Vír s nedobrým pocitem v žaludku.
„Může být z obou stran,“ odpověděl Hlídač, otáčející hlavu na obě strany. „S těmi ozvěnami...“
„Nevadí,“ přerušil ho Vír, který dospěl k rozhodnutí. Množství Lakrů by se pořád měli shromažďovat po jejich levé straně kvůli odvrácení útoku čety Aurek. Proto se svojí jednotkou půjdou vpravo. „Jdeme doprava. Možná se kolem nich dokážeme proplížit.“
Vykročil kolem rohu a spěchal dál chodbou a oba stormtroopeři ho následovali. Po deseti metrech chodbu protínala jiná. Slyšeli další dusající kroky, některé určitě blízko...
„Stát!“ ozval se za nimi Su-milův hlas. „Odložte zbraně!“
Vír se otočil, čiré překvapení ho přinutilo zastavit. Su-mil se svými vojáky vpadli do chodby za imperiály a utvořili klasickou dvouřadou palebnou linii. „Co si myslíte, že děláte?“ zeptal se.
A pak se deset metrů za Eickarii objevil tucet Lakrů, hrnoucí se vpřed jako divoká řeka. Za nimi se ozval další hluk, a když se Vír otočil, spatřil další jednotku žoldáků, jak vyběhli z chodby před nimi.
Jednotka Aurek-Sedm z 501. byla v pasti.
„Položte zbraně na zem,“ opakoval Su-mil a zamířil přesně na Vírův obličej. „Dělejte nebo zemřete.“
Nevypadalo to, že mají jinou možnost. „Udělejte to,“ zavrčel Vír, sklonil se a položil svůj BlasTech na podlahu.
Su-mil zvedl jednu ruku nad hlavu a pokynul přicházejícím Lakrům. „Oddaní služebníci našeho Slavného Veličenstva!“ zakřičel. „Zajali jsme je!“
První skupina Lakrů překročila těla svých mrtvých druhů na křižovatce a zastavili těsně za Eickarii, přičemž jejich zbraně mířili na jejich záda. Žoldácký velitel nechal své muže hlídkovat a sám se procpal k Su-milovi, odstrkujíc ty, kdo mu včas neuhnuli. „Copak tady máme?“ zavrčel hlasem, který se podobal zvuku kamenů v odšťavovači ovoce. Blasterem mířil Vírovi doprostřed hrudi. „Imperiální stormtroopeři. Zajímavá kořist.“
Pohlédl stranou na Su-mila. „Pokud opravdu byly chyceni,“ dodal. „Kdo jste a co nezvaní pohledáváte v domově Jeho Slavného Veličenstva?“
„Jsem Su-mil.“ Pohnul rukou, jakoby se už nechtěl imperiály zabývat, když už přišli Lakrové. „Jsem věrný služebník Jeho Slavného Veličenstva, který našel slabinu v útoku imperiálních vetřelců na můj domov.“
„Možná,“ řekl velitel skupiny. „Proč jste tady?“
„Áá, to je příběh veliké eickariské odvahy,“ řekl Su-mil pyšně. „Našli jsme je na ulici s jasným záměrem zaútočit na domov našeho Slavného Veličenstva. Namířili na nás zbraněmi a přikázali nám, abychom je zavedli dovnitř.“
Vír se zamračil. Takhle se to nestalo. O co se to Su-mil pokoušel, udělat ze sebe a svých přátel hrdiny?
„A vy jste to udělali?“ vyptával se Lakra.
Su-mil znovu pohnul rukou. „Ukázali jsme jim, kde je skrytý tunel a provedli jsme je jím.“
„Jak?“ ptal se Lakra. „Oba tunely jsou hlídány.“
„Je tu jeden nehlídaný vchod.“
„Dovedeš nás k tomu vchodu hned jak budou tito nepřátelé zajištěni,“ rozhodl velitel. „Přišli ještě nějací jiní?“
„Ne,“ řekl Su-mil. „Dovnitř jsme vzali jen tyto tři.“
„Ale teď je už někdo může následovat,“ řekl Lakra, odvrátil se a štěkl rozkaz ve svém vlastním jazyce. Jeden žoldák zabručel odpověď a se třemi z nich se otočil a spěchal odkud přišli. Opět opatrně překročili těla svých padlých druhů, vrátili se na roh a zaujali obranná postavení. „A tihle?“ pokračoval velitel a ukazoval přitom na mrtvé žoldáky. „Co se stalo jim?“
„Imperiálové je zastřelili,“ řekl Su-mil pohrdavě. Znovu pohnul rukou. „Já a moji muži jsme se do těch jatek nezapletli.“
„Navzdory tomu, že jste měli zbraně?“ vyštěkl velitel podezřívavě. „A jak jste k nim přišli, když vás vetřelci jen zastavili na ulici?“
Su-milova zbraň se opět pohnula. „Ty zbraně jsou naše,“ připustil. „Řekli jsme imperiálům, že jim budeme pomáhat.“ Znovu pohnul rukou se zbraní. „Ale nikdy bychom zbraně nepoužili proti našemu Slavnému Veličenstvu a jeho oddaným služebníkům.“
Vír se zašklebil. Byl to zrádce, zrádce vlastního lidu stejně jako imperiálů, kteří krváceli a umírali, když se jim snažili pomáhat. A navíc ten nestydatý uhlazený mluvka tady klidně stál mezi svými oběťmi a mířil Vírovi na levé oko.
Levé oko?
Vír se napjal, když mu to konečně došlo. Náhodné pohyby zbraní nebyli náhodné. Su-mil střídavě opatrně ukazoval na Vírovo levé a pravé oko.
Levoruký: lež. Pravoruký: pravda.
Soustředil se na uplynulý rozhovor a tentokrát dával pozor, kam zbraň mířila. Zajali jsme je – lež. Jsem Su-mil – pravda. Jsem věrný služebník Jeho Slavného Veličenstva – lež. Našli jsme je na ulici s jasným záměrem zaútočit na domov našeho Slavného Veličenstva – pravda. Namířili na nás zbraněmi a přikázali nám, abychom je zavedli dovnitř – lež. Ukázali jsme jim, kde je skrytý tunel – pravda. Já a moji muži jsme se do těch jatek nezapletli – lež. Řekli jsme imperiálům, že jim budeme pomáhat – pravda.
Nikdy bychom zbraně nepoužili proti našemu Slavnému Veličenstvu a jeho oddaným služebníkům – lež.
A poprvé od doby, co Aurek-Sedm padl Su-milovi a jeho vojákům do rukou, Vír cítil, jak mu na tváři roste úsměv. Ten Su-mil je chytrý a užitečný společník. A zřejmě doufal v to samé u Víra a jeho stormtrooperů.
Už bylo úplně jasné, co má Eickarie na mysli. Ohledně nehlídaného vchodu do pevnosti mluvil pravdu, ale velitel lakraské skupiny došel k závěru, že vchod je připojen k jednomu ze známých tunelů. Důkazem bylo, že poslal několik vojáků hlídat dozadu.
Což znamená, že jestli četa Aurek poslala posily, měli by dorazit každou chvíli a objevit se uprostřed rozdělených nepřátel.
Přičemž se obě strany dívali špatným směrem.
Jazykem zapnul komlink. „Mraku: hlášení,“ zamumlal potichu tak, aby to nebylo mimo jeho helmu slyšet.
Mrakův hlas byl tím nejpříjemnějším zvukem, který ten den slyšel. „Jsme v místnosti za stěnou,“ ozval se briskně jeho hlas. „Situace?“
„Na první křižovatce doprava,“ řekl Vír. Viděl, že se Stín a Hlídač pohnuli, když se ozvali jejich komlinky a poskytli jim zprávy o blížících se posilách. „Nepřátelé rozděleni: čtyři – osm. Spojenci s námi vpravo.“
„Potvrzuji,“ řekl Mrak. „Jdeme.“
„Je dobré vědět, že má Slavné Veličenstvo tak věrné služebníky,“ zahřměl Lakra na Su-mila sarkasticky. „Teď odložíte zbraně na zem.“
„Ale čelíme velmi nebezpečným nepřátelům,“ protestoval Su-mil a ukázal zbraní na Vírovo pravé oko. „Nevíme, kdy bude nezbytné střílet.“
„Lakrové se postarají o nezbytnou střelbu,“ ujistil ho velitel a přesunul mušku z Víra na Su-milův krk. „Teď odložte zbraně.“
„Budeš s tím mít problémy,“ řekl Vír, zvedl pravou ruku a ukázal na Su-milovo pravé oko. „Až kolem sebe uvidíš padat své přátele zjistíš, že přišel čas smrti.“
„Ticho!“ vyprskl velitel a zlověstně se na stormtroopery zadíval. Z Vírova komlinku přišlo dvojí potvrzující kliknutí, když Stín a Hlídač potvrdili jeho zastřený rozkaz. „Už brzy budeš žebrat o smrt.“
„Odpočítávání: tři,“ zamumlal do Vírova ucha Mrakův hlas.
„Ach, to nevím,“ řekl Vír pyšně, snažíc se, aby jeho hlas zaplnil chodbu a překryl případné zvuky kroků. „Vlastně si to nemyslím.“
S posledním slovem do chodby vtrhla skupina mužů v bílé zbroji.
Vír na nic víc nečekal. Jakmile začali posily po rozdělených Lakrech pálit, vrhl se se svými muži na zem.
Nechali tak volnou palebnou linii Eickarii a žoldáky za sebou.
Su-mil slíbil, že jeho vojáci už překvapením neztuhnou. Měl pravdu. Vír ještě ani neuchopil svou zbraň a směs eickariských zbraní už pálila do lakraské jednotky. Než BlasTech sebral a odkulil se, připraven střílet, bitva byla skončena.
Rychle se vyhrabal na nohy. „Hlášení,“ zavolal do svého komlinku.
„V pořádku,“ ozval se Mrakův hlas. „Žádné ztráty.“
To se naneštěstí nedalo říct o Eickariích. Z dvaceti vojáků, které vzal Su-mil s sebou, šest leželo na zemi. Čtyři tiše naříkali bolestí a dva byli mrtví. Dokonce s jejich přesilou si Lakrové připsali pár čárek.
Nakonec doufal, že všechny jejich ztráty způsobili Lakrové. Bylo by velmi nešťastné, kdyby zachránci své cíle minuli.
„Tudy Víre,“ ozval se Mrak. Vír odvrátil zrak od mrtvých Eickariů. Zbytek stormtrooperské jednotky se přesouval zpět chodbou ke křižovatce, kde ležela mrtvá lakraská těla. „Četa v tunelech narazila na silný odpor,“ slyšel. „Nové rozkazy zní: zaútočit z této strany a pokusit se prorazit jejich obranou.“
Vír pohlédl na Su-mila. Eickarie stál nad tělem velitele Lakrů, díval se na Víra a jeho skvrny opět ztmavly. „Promiňte, ale to nemůžeme,“ řekl Mrakovi. „Uzavřel jsem dohodu se Su-milem, že nejdříve vyčistíme podzemí.“
Mrak se zarazil a otočil se na Víra. „Víre, tohle byl přímý rozkaz,“ varoval ho.
„Rozumím,“ odvětil. „Hodně štěstí. Připojíme se k vám, jakmile budeme moct.“
Jeden stormtrooper se zastavil vedle Mraka. „Říkal jsi, že nám nepomůžeš,“ poznamenal Su-mil tiše.
„To bylo před tím, než jsem si byl jistý, že se na tvoje vojáky můžu spolehnout,“ odpověděl Vír. „Dokázali jste, že můžu.“ Jeho oči upoutal pohyb. Mrak dokončil rozhovor se stormtrooperem a klusal zpět k nim, zatímco zbytek pokračoval na druhou stranu. „Doufám, že tu nejsi, abys mi to vymlouval,“ varoval ho Vír, když před ním Mrak zastavil.
„Sotva,“ ujistil ho Mrak. „Došel jsem k závěru, že když se obejdou bez třech, obejdou se bez čtyřech.“
„A kompletní jednotka vojáků je efektivnější?“ zeptal se Stín suše.
„Něco takového,“ souhlasil Mrak. „Jdeme.“
Su-mil nařídil třem svým mužům, aby odtáhli své mrtvé a raněné do relativního bezpečí tunelu. Pak se dvanáct zbývajících Eickariů a čtyři stormtroopeři se Su-milem a Vírem v čele vydali dál do podzemí.
Už se nesetkali s žádným odporem. Vypadalo to, že jednotka, která je překvapila vzadu byla poslední, která byla poslaná podpořit obranu v tunelech nebo na povrchu. Vír věnoval pozornost střídavě hlášením ze vzdálené bitvy, senzorům v helmě a samotné cestě. Zajímalo ho, jestli se může odvážit doufat, že i stráže podzemí byly odveleny do boje.
Takové štěstí neměli. Podle Su-milova varování se on a Stín vyhoupli zpoza rohu a spatřili dvojici stráží s blasterovými karabinami pověšenými na ramenou, stojících vedle masivních kovových dveří.
Přímý útok v podzemí evidentně nikdo pod Diktátorovým velením nečekal. Než stráže hmátli po zbraních, oba stormtroopeři už měli čas na dobrou salvu. Když blasterové střely roztrhali žoldácká brnění, vyskočil Su-mil z úkrytu a skončil to dvěma výstřely své projektilové zbraně. „Musíme spěchat,“ řekl Eickarie, když Lakrové dopadli na zem.
„Počkej chvíli,“ řekl Mrak, když Hlídač vyrazil ke dveřím. „Souhlasili jsme, že vás dostaneme do podzemí...“
„Souhlasili jste, že nám pomůžete osvobodit zajatce,“ přerušil ho Su-mil. „Jdeme. Ihned.“
„Víre?“ zeptal se ho Mrak, myslíc na své spolubojovníky bojující v tunelech.
„Slyšel jsi ho,“ odpověděl Vír, potlačujíc vlastní netrpělivost. „Jdeme.“
Dveře se otevřeli do široké předsíně, ze které vedlo několik schodů dolů do rozlehlé kruhové jeskyně, lemované dalšími zamčenými dveřmi. „Jak rychle je dokážete otevřít?“ zeptal se kolem se rozhlížející Su-mil.
„Dost rychle,“ ujistil ho Hlídač, přistoupil k jedné straně předsíně a zvedl datakartu podobnou čepeli nože. „Vše co potřebujeme je klíč.“
„Jdi na to,“ řekl mu Vír a otočil svou zbraň proti dveřím, kterými přišli „My budeme hlídat.“
S klíčem to opravdu šlo rychle. Ale když se uvěznění Eickariové objevili, mrkajíc v jasném světle jeskyně, Vír vycítil, že je něco špatně. Jakmile spatřili Hlídačovu zbroj stáhlo se mnoho z nich kupodivu zpátky a se stejnou ohromenou nedůvěrou zírali i na ostatní tři stormtroopery. Mnohem zarážející bylo, že se vyhýbali nejenom ostatním spoluvězňům, ale také Su-milovi a jeho vojákům.
Stín na to přišel první. „Jsou z různých kmenů,“ zamumlal.
„A byli zajati, než se zformovala Dohoda Spojených kmenů,“ řekl Vír, který z toho cítil trpkou chuť v ústech. „To znamená, že stále řeší své malicherné mezikmenové spory.“
Myslel si, že mluví dostatečně potichu. Evidentně ne. „Naše spory nejsou malicherné,“ namítl Ha-ran.
Vír se na něj zamračil. Od svých hlasitých stížností v krejčovství zůstal starší Eickarie celou dobu zticha. Jak tak nad tím Vír přemýšlel, uvědomil si, že ať už byl tichý nebo ne, stále se Ha-ran pohyboval poblíž Su-mila.
Zajímalo ho, co to může znamenat, když k němu Ha-ran ztěžka vyrazil. „Ustupte,“ nařídil stormtrooperům. „Su-mile?“
Su-mil byl v mžiku vedle něj, vzal ho za ruku a pomohl mu do schodů. „Byl zasažen?“ zeptal se Stín tiše.
„Neřekl bych,“ odpověděl Vír a prohlížel si Ha-rana. Na oblečení neměl žádné krvavé skvrny ani známky popálení.
„Je pouze starý,“ řekl Su-mil a pokynul stormtrooperům, aby ustoupili. „Starší než si myslíte. Ustupte, prosím. Princ Ha-ran si přeje oslovit vězně.“
Vírovy poklesla čelist. „Princ Ha-ran?“
Ha-ran ho ignoroval a otočil se čelem k zástupu Eickariů. „Ha-ran mish-ra hee-sae sha-kae drof-si-shae-ral,“ zvolal a pozvedl ruku nad dav.
Vír se mračil soustředěním. Celá četa Aurek cestou sem absolvovala dvoudenní kurz hlavního eickariského obchodního jazyka, který jim klidně stačil při jejich řídkých setkáních s místními. Naneštěstí na něj Ha-ran mluvil příliš rychle.
Ostatní na tom očividně nebyli lépe. „Kde je protokolární droid, když jednoho potřebuješ?“ zamumlal Mrak, když Ha-ran pokračoval.
„Říkal: ‚Já jsem Ha-ran z rodiny Mish-ra, klanu Sha-kae, princ kmene Si-shae-ral‘,“ překládal potichu Su-mil. „ ‚Jsem tu, abych mluvil o přítomnosti a budoucnosti.‘ “
Mrak sebou škubl. „Víre, nemáme čas na řeči.“
„Ticho,“ nařídil Vír. Teď se na Ha-rana díval úplně jinak. Eickarisští princové se málokdy účastnili bojů a nikdy bez doprovodu padesáti tisíc vojáků. Tohle byl patrně rekord. „Pokračuj, Su-mile.“
„ ‚Přítomností je, že jsme uprostřed konečné bitvy proti našim utlačovatelům‘,“ pokračoval Su-mil v překladu. „ ‚Ale pokud nepřijmete novou budoucnost, že se utvořily Spojené kmeny Karieku, nebudeme na tom lépe, než když přišli.“
„To nechápu,“ ozval se Stín. „Proč se staráme o to, co si myslí taková banda otrhaných vězňů? Neměli by být vděční za to, že jsou volní a prostě neudělat co po nich chceme?“
„Nerozumíš,“ řekl Su-mil a jeho oranžové skvrny se zbarvili tmavě žlutě. „Tohle nejsou nějací obyčejní zločinci nebo obyčejní protivníci Diktátorovy tyranie. Mnozí z nich mají vysoké postavení a byli zajati, aby si Diktátor zajistil dobré chování jejich kmenů.“
„Moc to nefungovalo, co?“ poznamenal Hlídač. „Rukojmí nebo ne, stejně celá planeta podepsala Dohodu o Spojených kmenech.“
„Diktátor měl stále na výběr jestli je popraví nebo je při útěku použije jako živé štíty,“ řekl Su-mil. „Proto jsme se obávali vašeho neočekávaného útoku a proto jsem trval na tom, aby byli osvobozeni než se dostanete do vnitřního paláce.“
„Rozumím,“ řekl Vír. „Nemohli jste je nechat zabít; ale také jste si nemohli dovolit dostat je ven a vrátit jejich kmenům. Kdyby jste to udělali, zase byste spadli do nekonečného kruhu kmenových válek.“
Su-mil se na něj zahleděl. „To je vskutku pravda,“ potvrdil. „Jsi bystřejší než jsem myslel.“
„A ty zase nejsi tak zoufalý jak jsem si myslel,“ vrátil mu Vír. „Nech mě hádat: nikdo z nich není z tvého kmene?“
„Správně,“ řekl Su-mil. „Důležité je, že jsou hlavně z Ha-ranova kmene a jeho spojenců. Proto také s námi dnes šel. Když jim o míru mluví právě on, má největší šanci je přesvědčit.“
„A funguje to?“ zeptal se Stín.
Su-mil pohlédl do davu. „Obávám se, že ne,“ konstatoval. „Členové kmene Si-shae-ral naslouchají, ale ostatní jsou netrpěliví a nesoustředění. Nejspíš věří, že to je podvod.“
„Mezitím máme vlastní věci na práci,“ řekl Mrak ponuře. „A nemyslím, že si můžeme dovolit se tu motat moc dlouho.“
Vír neochotně přikývl. Podle proudu rozkazů a hlášení ze svého komlinku došel k závěru, že zbytek čety Aurek bojuje o ostatní dva tunely. „Má pravdu, Su-mile,“ řekl. „Musíme jít a postarat se o naše záležitosti.“
Už se otáčel, když ho něco napadlo. „Ledaže byste je pozvali s sebou, aby viděli, co dokáží lidé, kteří spolu vzájemně nebojují.“
Su-milovy skvrny se zbarvili do zeleného odstínu jen o něco světlejšího než zbytek obličeje, což byl eickariský ekvivalent zamračení. „Poukazuješ na vojáky Impéria Ruky?“
„Samozřejmě,“ chytil se toho Hlídač. „Ukážeme jim, jak spolupracujeme na zneškodňování Lakrů, kteří si je podrobili.“
„A možná přitom zajmeme Diktátora,“ dodal Stín.
Su-milovy skvrny v úsměvu zrůžověly. „Myslím, že to shledají poučným,“ souhlasil. „Možná by Ha-ran měl pozvat i členy vlastního kmene.“
„Proč ne?“ přikývl Vír. „Jsem si jistý, že si užijí pozorováním, jak kmeny Hu-shi-crive a Si-shae-ral svrhnou Diktátora.“
„Navrhnu to.“ Skvrny se vrátili zpět do neutrální oranžové. Su-mil se otočil a tiše rozmlouval s Ha-ranem.
Vír pokynul Hlídači a Stínu. „Někde tu musí být zbrojnice pro stráže,“ řekl. „Najděte ji.“
Přikývli a odešli. „Tohle by už nemělo dlouho trvat,“ varoval Mrak a neklidně sevřel svůj BlasTech.
„Rozumím,“ řekl Vír. Sledoval dav a snažil se odhadnout jeho reakci na Ha-ranovu nabídku. „Ale jestli tohle vyjde, tak se nám zdržení vyplatí.“
Vyšlo to rychleji než Vír čekal. Když byli vystaveni možnosti, že nějaké jiné kmeny získají všechnu slávu, ani nenechali Ha-rana domluvit a už se hlasitě dožadovali, aby se mohli připojit. Na Vírovo doporučení princ nové bojovníky rozdělil do tří skupin, přičemž každá skupina obsahovala členy různých kmenů.
Za pět minut byli připraveni a vyzbrojeni ze strážní zbrojnice. Dvě skupiny, pod velením Stína a Mraka a podpořené několika Su-milovými vojáky, se vydaly do tunelů, kde se četa Aurek stále snažila prorazit obranou Lakrů. Třetí skupina, ve které byl Vír, Hlídač a zbytek Su-milových sil, vyrazila do Diktátorovy vnitřní pevnosti.
„Nevěřím tomu zdánlivému bezpečí,“ ozval se Su-mil, když skupina procházela prázdnými chodbami. „Určitě musí z tohohle směru očekávat útok.“
„To závisí na tom, jestli už někdo zjistil, že jsme tady,“ odpověděl Vír, dávaje pozor na případné nebezpečí. „Nezapomeň, že první hlášení těch dvou jednotek, které jsme dostali, bylo zjištění, že útok přichází z tajného vchodu do jednoho ze známých tunelů.“
„A protože to hlášení bylo i poslední,“ dodal Hlídač, „máme slušnou šanci, že se dostaneme dost daleko, než si uvědomí, co se stalo.“
„Ale jistě nebudou předpokládat, že útočníci neprorazí,“ namítl Su-mil. „Jistě se budou připravovat na další boj.“
„Á, to budou,“ řekl Hlídač a najednou pozvedl ruku. „A to zrovna tady.“
Skupina se zastavila. Po třech metrech se chodba rozšiřovala do široké místnosti s vysokým stropem s kamennými stěnami ozdobenými barevnými vlajkami a dekorativními štíty. Pravděpodobně patřili poslednímu kmeni, který pevnost vlastnil, ještě než přišel Diktátor a vyhnal ho. Nacházelo se tam několik dlouhých dřevěných stolů obklopených těžkými dřevěnými židlemi. Ve zdi naproti jejich chodbě byli velké kovové dveře.
„Tohle je síň pro bouřkové hostiny,“ identifikoval Su-mil místnost. „Tady se slavilo v pohodlí a bezpečí, když jarní bouře ohrožovaly věže.“
Vír přikývl. Podle plánu podlaží, který jim vůdce Eickariů popsal byla vnitřní pevnost kruhovou místností obklopenou velkou kruhovou oblastí rozdělenou na čtyři části. Podle zakřivení stěn si domyslel, že tato místnost je jednou z těch čtyř částí. „Už jsme skoro tam,“ řekl. „Pasti?“
„Ne moc,“ řekl Hlídač, který se rozhlížel kolem a zkoumal místnost. „Stopa výbušnin: granáty pod některými stoly a židlemi.“
„Řídící frekvence?“ zeptal se Vír.
„Žádné,“ řekl Hlídač lítostivě. „Žádné nosiče. Hádám, že nejsou dálkově ovládané. Pravděpodobně odpalované detektorem, reagujícím na blízký pohyb.“
„To je zlé,“ řekl Vír. Kdyby byly odpalovány na dálku, Imperiálové by mohli vyhledat řídící frekvence a rušit je. S detektory pohybu toho moc udělat nemohli. „Hádám, že se učí. Co jiného?“
„Dvě střílny pro snipery, každá na jedné straně dveří za těmi dlouhými prapory. V každé je jeden Lakra,“ řekl Hlídač. „Dveře samotné jsou pod proudem silným dost na to, aby zabily banthu a Diktátor má u sebe pravděpodobně padesát Lakrů. Kromě toho tam nic není.“
„Budeme tu jen stát?“ zeptal se Su-mil.
„Trpělivost,“ poradil mu Vír a mračil se na elektrické kovové dveře. Něco se mu na tom nelíbilo. „Snaží se lokalizovat ty granáty.“
Jeden z vězňů něco zavrčel. „Říká, že to není možné,“ přeložil Su-mil.
„Řekni mu, že bude překvapen tím, co je pro Impérium Ruky možné,“ odvětil Vír a stále studoval dveře.
Su-mil se odvrátil a ve svém obchodním jazyce tiše promlouval k ostatním Eickariům. „V pořádku,“ řekl Hlídač. „Granáty jsou pod těmi dvěma židlemi,“ ukázal na dvojici židlí nejblíž k nim, „pod tím stolem,“ určil jeden ze stolů na pravé straně, „a pod tou a tou židlí,“ skončil výčet ukázáním židlí na druhé straně sniperských střílen. „Ty poslední tam jsou pravděpodobně proto, aby komukoli zabránili připlížit se k těm sniperům z boku. Pak tu jsou další, ale ty jsou stranou našich optimálních útočných vektorů.“
„Dobře,“ řekl Vír, očima přejížděl přes zaminovanou oblast a vymýšlel postup. Kombinace sniperů a granátů pod židlemi byl trik, který už u Lakrů viděl: když bude nějaký útočník stát, dostane ho sniper; když se skrčí, bude roztrhán výbuchem. „Pošleme Eickarie zpět do chodby a odpálíme dva nejbližší granáty. Výbuchy by nám měli poskytnout dostatek krytí, abychom se dostali dost blízko dveřím a vyhnuli se stolům. Až budeme přede dveřmi, použijeme provazy, chytíme ty dvě židle po stranách, přitáhneme je ke střílnám a odpálíme. To by mělo ty odstřelovače vyřadit nebo je zdržet než ty dveře otevřeme.“
„To zní dobře,“ řekl Hlídač, uchopil pušku jednou rukou a připravil si vrhač lanka. „Su-mile, stáhni je zpět.“
Su-mil vydal rozkaz a zbytek Eickariů ustoupil o pár kroků. „Jak odpálíme ty granáty?“ zeptal se. Ke svým lidem neudělal ani krok. „Nebude snadné je přes ty židle trefit.“
„Dívej se,“ řekl Vír, uvažujíc, jestli nemá trvat na tom, aby Su-mil ustoupil k ostatním. Ale mladík by zcela jistě odmítl a na hádky neměli čas. „Hlídači?“
„Připraven.“
„Vpřed.“
Se slabým zasyčením stlačeného vzduchu Hlídačovo lanko vystřelilo k jedné zaminované židli. Hák na konci se zachytil za opěradlo, a jak Hlídač trhl zápěstím, židle poskočila zpět, nahnula se ke straně a spadla na zem tak, že těžké dřevěné sedadlo bylo přímo mezi stormtroopery a ukrytým granátem.
Místností ještě nedozněla ozvěna pádu a Vír už přes okraj židle hodil nárazový granát v dosahu senzorů toho pod židlí.
Dvojitý výbuch byl ohlušující, nebo by byl, kdyby v helmách neměli protisonické opatření. Fyzický efekt byl ohromný. Síla výbuchu mávala se vším, co jí stálo v cestě a do vzduchu metala oblak třísek a prachu. Sotva výbuch dozněl, Hlídač už střelil své předtím uvolněné lanko na druhou blízkou židli. Další hod, další převržená židle a k prvnímu výbuchu a mračnu trosek se přidal další.
O polovinu úderu srdce později už byli oba stormtroopeři v pohybu, přeběhli část místnosti v ostrém úhlu, aby se vyhli nastraženým stolům, pak zamířili do původního směru a zastavili před elektrickými dveřmi. Vír měl lanko připravené, v druhé ruce svíral svůj BlasTech. Mírně se chvěl, jak se snažil ovládat obě zařízení.
„Převrhněte ty židle,“ ozval se mu u ucha Su-milův hlas. „Já to odpálím.“
Vír překvapeně zamrkal. Su-mil šel za nimi a teď se krčil mezi oběma stormtroopery s připravenou vlastní zbraní. „Dobrá,“ řekl, sklonil pušku a vystřelil lanko. Hák zachytil, a s oběma rukama volnýma bylo snadné židli převrhnout a přisunout ji před střílnu. „Teď!“
Su-mil vypálil. Vír se zapotácel, jak do něj narazila tlaková vlna, která hrozila, že ho srazí na zem. Pohlédl na zadní displej a ujistil se, že jeho obrněné tělo Su-mila kryje. Z druhé strany se ozval druhý výbuch. „V pořádku,“ hlásil Hlídač. „Kryjte mě a já začnu s těmi dveřmi.“
„Dobře,“ řekl Vír a pozvedl BlasTech. Exploze ze zdi strhla zdobený prapor a odkryla vyduté kovové dveře s rovnými průzory. Vypadalo to, že za nimi nic nehýbe; výbuch alespoň ukrytého snipera omráčil.
S druhým sniperem tolik štěstí neměli. Vír se otočil a spatřil ústí těžkého blasteru, jak se natáčí k vetřelcům u dveří. „Jdi za mě!“ štěkl na Su-mila, zvedl zbraň a vypálil dávku do průzoru.
Nic. Blaster se stále natáčel k nim-
A náhle z chodby vypálila ničivá smršť střelby. Eickariové, které Su-mil poslal zpět do bezpečí běželi přes místnost a přitom stříleli na lakraského snipera.
Střelec na novou hrozbu zareagoval přesně jako vycvičený voják. Nechal být svůj cíl a zaměřil se na přibíhající Eickarie. Když začal střílet, pár jich padlo s výkřiky bolesti.
Ale bylo jich hodně a Lakra měl příliš málo času. Když se zapojil i Vírův BlasTech, tři vězni přeběhli místnost, zády se přitiskli ke zdi kolem střílny, vsunuli do průzorů zbraně a vypálili. Sniperův blaster naposledy vypálil, pak se zvedl nahoru a zapadl zpět dovnitř.
„Sha-mees craa shes-ayi,“ ozval se Su-mil. „Pochválil jsem vaším jménem jejich udatnost,“ dodal k Vírovi. „Věřím, že to je zasloužené.“
„Absolutně,“ ujistil ho Vír, když další pár Eickariů vypálil pár ran do tiché střílny, ujišťujíc se, že zůstane tichá. „A přidej naše díky za včasnou pomoc a pak jim řekni, aby se rozptýlili a hlídali, než ty dveře otevřeme.“
Su-mil vydal rozkaz a Eickariové se poslušně rozmístili po místnosti. Převrhli stoly a židle a přikrčili se za nimi. Stará nepřátelství nebo ne, pomyslel si Vír, nic nespojí lidi tak jako společný nepřítel.
Obrátil pozornost zpět ke dveřím. Hlídač před nimi klečel, zbraň položenou vedle sebe a téměř dokončil spojení komponentů, které potřeboval k bezpečnému otevření. „Stav?“
„Téměř hotov,“ hlásil Hlídač.
Vír přikývl a otočil se zpět k Su-milovi. „Za minutu...“
Odmlčel se. Su-mil na dveře upřeně zíral a jeho skvrny byli temně zelené. „Co se děje?“
„Ty dveře,“ pronesl Su-mil pomalu. „Něco na nich není v pořádku.“
Vír cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Jeden voják se špatným pocitem může být nervózní nebo reagovat přehnaně. Dva vojáci se stejným špatným pocitem bylo něco, čemu se mělo věnovat pozornost. „Dokážeš říct co?“
„Ne,“ řekl Su-mil a jeho skvrny ještě ztmavly soustředěním.
„Počkej chvíli, Hlídači,“ řekl Vír a systematicky očima přejížděl po dveřích. Senzory stále zaznamenávaly silný kov nabitý vysokým napětím. Zámek? Ne; vypadalo to v pořádku.
Rozhlédl se po místnosti, kde se Eickariové připravovali k boji, bolestně si uvědomujíc utíkání drahocenných vteřin. Diktátor musí být hluchý a hloupý, když nezjistil, že tu má vetřelce a vůbec ho nezajímá, že padlo tolik jeho Lakrů, že ještě neudělal nic, aby tu hrozbu zažehnal.
Ve skutečnosti byli téměř u nich. Vír pohlédl zpět do chodby, kterou přišli a napůl čekal, že uvidí dav Lakrů, kteří jdou proti nim. Ale kam až dohlédl zpět, byla chodba prázdná.
Kam až dohlédl zpět...
Podrážděně si odfrkl. Tak jasné a tak očividné. „Nech toho,“ řekl Hlídači. „Tohle nejsou dveře.“
„Cože?“ zeptal se Hlídač ohromeně.
„Je to návnada,“ odvětil Vír a ukázal za něj. „Umístil bys dveře od pevnosti na konec cesty, kde má každý nepřítel padesátimetrovou dráhu na rozjezd beranidla?“
„Nebo na odstřelení raketou,“ dodal Su-mil. Skvrny mu opět zoranžověly. „Samozřejmě. Skutečné dveře jsou ukryté a nenavazují na žádnou chodbu.“
Vír přikývl. „Tak je najděme.“
Netrvalo to dlouho. Když věděl, po čem se dívat, tak o pár metrů vedle pravé střílny našel tenkou puklinku v omítce. „Tady to je,“ oznámil ostatním.
„Musíme spěchat,“ varoval oba stormtroopery Su-mil, když začali mazat pastu kolem dveří. „Mohou tam být jiné východy, kterými by mohli uniknout.“
„Žádný, o kterým by tvoji lidé nevěděli,“ řekl Vír a na chvíli zaměřil pozornost na bitevní hlášení. „I kdyby nějaký měli, tak by jim to nepomohlo. Četa Aurek prorazila oběma tunely a spojili se s Mrakem, Stínem a tvými zbylými lidmi. Za minutu budou na cestě sem.“
„Myslíš, že na ně máme čekat?“ otázal se Hlídač.
„Ne,“ řekl Su-mil pevně s lesknoucíma se očima. „Došli jsme až sem. Ať jim ukážeme naši cenu.“
„Kromě toho od tamtud pořád kontrolují hlavní obranu,“ připomněl Vír. „Čím dřív je dostaneme, tím dřív ji vypneme.“
Za třicet vteřin byli připraveni. „Opatrně,“ varoval Hlídač Eickarie, kteří se shromáždili přede dveřmi. „Až se otevřou, půjde do tuhého.“
„A řekni jim, ať nás nechají jít první,“ dodal Vír, když Su-mil překládal Hlídačovo varování. „Pořád mají velkou palebnou sílu a my jediní máme zbroj.“
Su-mil vydal další rozkaz. „Nebojte se,“ řekl Vírovi. „Uděláme, co je nezbytné.“
„Dobře,“ řekl Vír a pokročil. „Hlídači: vpřed.“
Hlídač stiskl detonátor a hořlavá pasta vzplála se svou obvyklou spolehlivostí. Vír naposledy zkontroloval senzory, napůl očekávaje, že někteří Lakrové na poslední chvíli vyrazí ve výpadu ven. Ale Diktátor očividně preferoval to, aby jeho bodyguardi zůstali mezi ním a útočníky.
Hořlavá pasta zasyčela v konečném zášlehu a Vír zachytil několik prasknutí, než se celé dveře rozsypaly ve spršce zčernalého štěrku. Jak ho zasypal déšť kamínků, reflexivně uskočil-
A byl málem sražen na zem, jak se přes něj začali Eickariové cpát. S výkřiky vzdoru se hrnuli dveřmi.
„Počkat!“ křičel Vír. „Su-mile...“
Ale Su-mil se přidal k davu proudícímu dveřmi. „Náš svět!“ zavolal přes rameno. „Náš způsob!“
S tím zmizel uvnitř. Zevnitř se ozvaly těžké zbraně. Vír zaklel, znovu získal rovnováhu, snažil se protlačit zadním vojem Eickariů a bezmocně poslouchal zvuky střelby a křik raněných.
Náhle jak střelba začala, tak skončila. Vír se konečně protlačil dovnitř.
Vypadalo to tam jako na jatkách. Všude byla eickariská těla, některá se ještě hýbala, ostatní byla mrtvá. Další tucet stále stál. Několik si bolestivě svíralo těla nebo končetiny. Před nimi ležel tucet Lakrů, posledních Diktátorových bodyguardů. Nikdo z nich se nehýbal.
A za nimi, stále ve své zdobené zbroji, byl Diktátor samotný.
Rozpažený ležel na zádech. Nad ním stál Su-mil, který mu přišlápl zápěstí se svou připravenou projektilovou zbraní.
Ale nemířil na Diktátora, aby vystřelil poslední ránu, kterou si žádala eickariská čest. Mířil na půlkruh Eickariů naproti němu.
Pohlédl na Víra, který prošel mezi nimi. „Říkal jsem jim to,“ zasípal; teprve pak si Vír všiml spáleného oblečení na jeho levém boku. „Ujednali jsme se. Osvobodili jste naše lidi; nechal jsem Diktátora naživu.“
„Děkuji,“ řekl Vír a zapnul komlink. Za hlavní clonou hlášení okrajově vnímal, jak Hlídač vypíná obranu pevnosti. „Velitelství; Aurek-Sedm,“ ohlásil se. „Pronikli jsme do pevnosti a vyřadili obranu.“
„Potvrzuji, Aurek-Sedm,“ ozval se hlas. „Co Diktátor?“
Su-mil se postavil vedle Víra. „Máme ho,“ řekl. „Díky Eickariům.“
Su-mil byl ještě na ošetřovně, kde ho Vír našel. „Tady jsi,“ řekl a předstoupil před mladíka. „Doktoři říkají, že už jsi zdravý natolik, abys mohl odejít.“
„Slyšel jsem, děkuji,“ odpověděl Su-mil. „Ale rozhodl jsem se, že zůstanu, dokud se úplně neuzdravím.“ Jeho skvrny zvědavostí dostali bledě modrou barvu. „Nosíš zbroj dokonce i v nemocnici?“
„Rozkazy,“ řekl Vír. „Tvoji noví velitelé nejsou moc nadšeni, když jim Diktátor nebyl vydán a popraven. Někteří lidé vypadají, že si vybíjí zklamání na každém, koho potkají venku.“
„Nejsi jediný, na koho to tak působí,“ řekl Su-mil smutně. „Moje role v těchto událostech je podávána ve špatném světle.“ Mávnul rukou kolem sebe. „Jeden důvod proč tu zůstávám je, že je to lepší než návrat domů.“
„Tvá role byla pomoct ukončit válku a zastavit útisk tvého světa,“ připomněl mu Vír.
„Tenhle postoj vypadá oproti ostatním nedůležitě,“ řekl Su-mil. „Každý vidí, že jsem uzavřel bláznovo ujednání, které Eickarie stálo jejich právo na pomstu.“
„Kdyby ses mě zeptal, řekl bych, že díky právu na pomstu se vaše kmeny zmítali ve válce celá staletí,“ podotkl Vír. „Koneckonců, ať už tvoji lidé pochopí či nepochopí větší význam, historie tvé činy ocení. A tvé ujednání.“
„Možná,“ namítl Su-mil. „Ale historie je ještě daleko. Než přijde, musím vydržet pohledy a šeptání a vybledlou oranž mého lidu.“
„Oh, ta budoucnost přijde dřív, než si myslíš. Tvá nově utvořená Mezikmenová Rada byla na toto odpoledne pozvána na schůzi, kde se dozví, proč ve skutečnosti chceme Diktátora živého.“
„A ten důvod je?“
„Protože stejně jako vy, ani my nemáme tušení, kdo, nebo co, on vlastně je,“ vysvětlil Vír. „Když se tady procházel zakovaný v železe, nikdo nedokázal říct, jestli to je jen další Lakra, odpadlý Eickarie nebo příslušník rasy, se kterou jsme se ještě nesetkali. A jestli je pravdivá poslední domněnka, musíme zjistit co je zač, odkud přišel a jestli je ohledně dobývání cizích planet výjimkový nebo je takový celý jeho druh.“
„A?“ pobízel ho Su-mil.
„Vítězem je číslo tři,“ řekl Vír ponuře. „Zcela nový druh, nenašli jsme ho v žádných našich souborech. Je trochu divoký, ale podařilo se nám z něj vypáčit umístění jeho domovské planety a teď připravujeme kontaktní jednotku, která se tam podívá a spojí se s nimi.“
„Věřím, že budete opatrní.“
„Neměj strach,“ ujistil ho Vír. „I nejdivočejší lidé ztichnou, když zjistí, že jim nad hlavou krouží několik hvězdných destruktorů. Jestli představují hrozbu, náležitě se o ně postaráme.“
„Nikdy jsem hvězdný destruktor neviděl,“ odvětil Su-mil. „Doufám, že jednou to privilegium mít budu.“
„Myslím, že by to šlo zařídit,“ řekl Vír a ponořil hlas do hodnotícího tónu. „Byl jsem instruován, abych se tě zeptal, jestli bys neměl zájem připojit se k imperiální Pětisté první.“
Su-milovy skvrny překvapením temně zrudly. „Já?“
„Proč ne?“ opáčil Vír. „Jsi inteligentní, bystrý, máš znalost boje a schopnost uvažovat. Navíc máš vůli věřit svým velitelům a spolubojovníkům a poslouchat rozkazy, i když neznáš důvody, které se za nimi skrývají. To všechno dohromady je pěkně vzácný balík, kterého si pětistá první vždy cenila.“
„A vy do svého vojska přijímáte nelidi?“
„Jak jsem řekl, je to vzácná kombinace,“ řekl Vír. „Pokud se tvůj svět stane členem Impéria Ruky, jsi vhodný.“
„Předpokládáte, že se k vám Kariek přidá.“
Vír se rozhlédl, aby se ujistil, že v doslechu nikdo není. „Ve skutečnosti už začalo vyjednávání na toto téma,“ prozradil Su-milovi tiše. „Mám pocit, že tvoji velitelé budou vděční za neustálou imperiální přítomnost v tomto systému, jakmile se ukáže, že jsou Diktátorovi lidé stejně nepřátelští jako on.“
Su-mil se zahleděl z okna. „Nechápej mě špatně,“ varoval ho Vír. „Taková nabídka z tebe automaticky neudělá důstojníka. Budeš pracovat, a to tvrdě, než si vysloužíš právo nosit bílou zbroj.“
„Když uspěji, nebudu mít žádné pochybnosti, jestli jsem svůj lid skutečně opustil,“ podotkl Su-mil tiše. „A pokud selžu, ten pocit tu zůstane.“
„To je možné,“ připustil Vír. „I když se tví velitelé rozhodnou se k Impériu Ruky připojit, může trvat dlouho, než to lidé přijmou.“
„A tak mi nabízíš další bláznovo ujednání,“ řekl Su-mil a jeho skvrny zrůžověly v zahořklém úsměvu.
Vír pokrčil rameny. „Někdy ta ujednání fungují až ke konci. Přemýšlej o tom a až budeš připravený, dej mi vědět.“
„Já už jsem připravený,“ řekl Su-mil a vstal. „Pokud nemáš žádné pochybnosti.“
Vír se za maskou usmál. „Jak už to chodí, mám připravený transport.“
Náhledy fotografií ze složky STAR WARS Bláznovo ujednání