Kapitola 10.
Kapitola 10
Když se Boba vzbudil, byl jeho otec pryč. Na stole ležela snídaně a vzkaz: Buď tady, než přijdu.
Boba vyšel ze dveří.
Slyšel vzdálené bouchání, ale šel jinam, dolů na přistávací plošinu. Slave I už tu nebyl jedinou vesmírnou lodí. Ve srovnání s jinými loděmi všech tvarů a velikostí byla malinká, ale většina byla menší.
Boba se ujistil, že se nikdo nedívá a pak vylezl po rampě do kokpitu Slave I. Sedadlo bylo trochu nízké, ale jinak se cítil dobře. Už si pamatoval ovládače pro oba prostory i atmosféru. Už znal zbraňové systémy, několik laserů a torpéd. Otec ho většinu naučil a zbytek odkoukal sám.
Boba věděl, jak loď nastartovat, naprogramovat navigační počítač a zapnout hyperpohon. O tom si byl jistý dávno před tím, než mu jeho otec svěří vzlet a přistání. Chtěl být připravený.
Představoval si, jak řídí loď, zatímco jeho otec kosí nepřátele laserem.
„Pozor na hněv Fettů,“ zakřičel triumfálně, jak prolétával mezi nepřátelskými stíhači...
„Hej!“
Boba se narovnal – musel usnout! Musel snít.
„Hej, chlapče!“
Byl to Geonosianský strážný.
„To je v pořádku,“ řekl Boba. „To je loď mého otce.“
Vyšel ze Slave I a zavřel ho.
Geonosian se tvářil hloupě, ale přívětivě.
„To tu kolem není co dělat?“ zeptal se Boba přátelsky.
Geonosian se usmál. „Ale ano!“ řekl. „Je tu aréna! Opravdu skvělé!“
„Co se děje v aréně?“
„Zabíjí se věci!“ řekl Geonosian.
Zajímavé, pomyslel si Boba. Dalo se tu něco dělat. „Každý den?“ zeptal se dychtivě.
„Ale ne,“ řekl Geonosian. „Jen občas.“
Pravidla.
Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.
To nebyla žádná součást kodexu Jango Fetta. Byla to součást dětského kodexu, pomyslel si Boba. Nebo by mohlo být.
Boba dělal výmluvy. Byl připravený porušit otcovy zakazující pravidla.
Připravoval se proklouznout ze stalagmitového města na rudou horu.
Snažil se předstírat, že je to správné, že je to něco, co musí udělat.
Hledal dobrodružství.
A právě jedno našel.
První část byla jednoduchá.
Hlavní dveře do stalagmitového města byly na úrovni terénu, hluboko dole pod přistávací plochou. Hlídal je ospalý geonosianský strážný, jehož prací bylo dávat pozor na vetřelce, nikoli uprchlíky.
Bylo snadné kolem něj proklouznout.
Jakmile se Boba nadechl venkovního vzduchu, uvědomil si, jak moc nenáviděl zatuchlý zápach stalagmitového města. Bylo skvělé být venku!
Chtěl prozkoumat třpytící se cestičky, které předtím viděl seshora. Šel za první, kterou spatřil, a která vedla dolů po straně hory. Třpyt vydávaly hranoly rudy mica – nerostu jasného a lesknoucího se jako sklo vyznačující cestu.
Boba zrovna míjel příkrý útes, když zaslechl výkřik.
Pak vrčivý zvuk.
Zastavil se – dál pokračoval opatrně.
Na úzké cestě bojovala dvě zvířata s ostny na zádech. Vrčela a každé drželo konec něčeho, co vypadalo jako zuřivé lano.
Lano syčelo.
Důvod byl ten, že lano byl třímetrový srstnatý had. Oči a tlamu měl uprostřed těla.
Ještěři, jak Boba předpokládal, byli obávaní massiffové. Právě se chystali hada překousnout vejpůl.
Pak spatřili Bobu – a hada nechali být. Boba ustoupil o krok.
Massiffové o krok postoupili. Vrčeli.
Boba udělal další krok. Po pravé straně měl útes, po levé straně a za ním – nic než vzduch.
Massiffové opět postoupili. Tentokrát o dva kroky.
Boba sledoval jejich oči. Cítil, že kdyby se podíval jinam, bez váhání by na něj skočili.
Opět bok po boku postoupili.
Boba poklekl a jednou rukou zvedl kousek micy. Prsty si zjistil, že je ostrý jako nůž.
Najednou vyskočil a hodil ho proti massiffovy napravo.
Zásah! Ale druhý massiff už byl ve skoku k Bobovi. Ten zaslechl zavrčení, ucítil ve tváři horký dech, sklonil hlavu a...
OOWOOOO!
Massiff ho minul a spadl ze skály a kvílel, jak se řítil k rozeklaným skalám dole. Boba se narovnal.
Druhý massiff z jednoho rudého oka krvácel. O krok plíživě ustoupil... Pak se otočil a utekl.
Had ležel na cestě a lízal si rány.
Bobovi tlouklo srdce.
Možná, že porušení pravidel takový dobrý nápad není, pomyslel si. Měl štěstí, že přežil.
Zvažoval, že se vrátí – ale to by bylo zbytečné. Už byl na půl cesty k hoře. Takže překročil zmateného hada a pokračoval v cestě.
Cestu předtím viděl seshora.Věděl, že povede zpět ke vchodu. Proklouzne zpět a otec se nikdy nedozví, že byl venku.
Něco za sebou zaslechl. Něco na cestě.
Že by zraněný massiff?
Boba se otřásl. Ohlédl se. Byl to had.
Plazil se za ním.
Boba se zastavil.
Had také.
Jeho ústa uprostřed těla se usmívala – nebo to jako úsměv vypadalo. A zpíval. Byl to nějaký rychlý zvuk podobný zvuku padající vody. V poušti to znělo divně. Bobovi to připomnělo deště na Kaminu nebo jeho vlny.
„Jdi pryč,“ řekl Boba.
Had stále zpíval. Připlazil s blíž.
Boba ustoupil. „Jdi pryč!“
Had se plazil dál. Boba zvedl kousek kamene – ostrý úlomek micy.
„Jdi pryč.“
Had se zatvářil smutně, přestal zpívat a odplazil se mezi kameny.
Boba pokračoval v cestě, ale najednou si všiml něčeho zvláštního.
Tady na malém plácku na boku hory stála malá loď. Vesmírná loď. Delta-7! Mohl by to být...?
Pak Boba někoho – nebo něco – zaslechl za sebou.
Za skálu se skrčil právě včas.
Muž, který kolem něho proběhl mu byl povědomý stejně jako jeho loď. Tak povědomý, jako nevítaný.
Byl to Jedi, který je pronásledoval skrz prstence asteroidů. Musel to torpédo zničit. Obi-Wan Kenobi. Zpět!
Boba zpoza skály sledoval, jak Jedi otevřel kokpit a vklouzl do něj. Boba si myslel, že se chystá vzlétnout, ale on vůbec kokpit nezavřel.
Ať už dělal Jedi cokoli, Boba věděl, že to nebude nic dobrého. Musel ho zastavit. Ale jak?
Ze svého úkrytu měl Boba výhled na vchod do stalagmitového města. Stále tam byl ospalý geonosianský strážný, kolem kterého proklouzl.
Jediho stíhačka byla jeho pohledu skryta – ale Boba ne.
Ale jak by mohl Boba spustit poplach?
Boba popadl největší kus micy, který našel a přeleštil ho rukávem, až se leskl jako zrcadlo. Pak ho použil, aby odrazil sluneční světlo prosvítající skrz prstence. Pohyboval střepem sem a tam až přejel prasátkem přes Geonosianovy oči.
A ještě jednou. A znovu.
Všiml si toho?
Ano! Sešel dolů na cestu k okraji hory. Boba nemohl riskovat, že bude spatřen, stáhl se z cesty a začal šplhat po příkrém svahu nahoru. Když dosáhl vrcholu, viděl geonosianského strážného, jak na okraji útesu kouká dolů. Boba věděl, že Jediho stíhačku musel vidět, protože něco vzrušeně říkal do komlinku.
Úspěch! Nebo to alespoň tak vypadalo. Boba utíkal k základům věže – pak se náhle zastavil.
Brána byla zavřená. Byl odříznut venku. Jak se dostane dovnitř, aniž by byl objeven?
Pak se na něj znovu usmálo štěstí. Brána se najednou otevřela a ven se vyvalila jednotka droidek. Tak spěchaly, aby chytily Jediho, že si Boby ani nevšimly.
Proklouzl dveřmi ještě než se za droidekami zavřely.
V bezpečí! Boba si chtěl oddechnout, když mu na rameno dopadla obrněná rukavice. Bylo to něco mezi zdvořilostí a vážností.
„Kampak, synu?“ zeptal se Jango Fett. „Kdepak si byl?“
„Eh, venku. Pane.“
„Pojď nahoru. Musíme si promluvit.“
Boba následoval otce po schodech do bytu. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Nebylo nic, co by mohl udělat. Byl přistižen venku a věděl to.
Sedl si na pohovku a pozoroval, jak si otec svléká bitevní zbroj a opatrně ji ukládá na podlahu.
„Další dobrodružství?“ zeptal se Jango s letmým úsměvem, když si uvařil hrnek odporného geonosianského čaje z larev.
„Omlouvám se,“ řekl Boba. „Opravdu se omlouvám.“
„Omlouváš za co?“ zeptal se jeho otec.
„Že jsem tě neposlechl.“
„A to je vše?“
„Já – já myslím.“
„Co takhle lhaní mi?“
„Já nelžu,“ řekl Boba. „Přiznal jsem, že jsem byl venku.“
Otci zmizel úsměv ze tváře. „Jen proto, žes byl chycen. Kdybys nebyl...“
„Máš pravdu. Za to se také omlouvám.“
„Přijímám tvou omluvu,“ řekl Jango. „Za trest máš domácí vězení než rozhodnu jinak.“
„Ano, pane.“ Boba si vydechl úlevou. Domácí vězení znamenalo zůstat zavřený; znamenalo to zůstat v bytě. Nebylo to tak špatné, jak čekal.
„Bylo by to horší,“ řekl Jango, „kdybych ti něco nedlužil.“
„Opravdu?!“
„Jistě. Náš přítel Jedi, kterému se nějak podařilo nám uniknout mezi asteroidy. Teď byl díky tobě zajat. Zalarmoval jsi stráže, i když to znamenalo, že se dostaneš do problémů. Udělal jsi správnou věc.“
„Ano, pane. Děkuju, tati. Je mi líto, že jsem tě neposlechl.“
„Mě také, synu,“ odpověděl Jango s úsměvem. „Ale jsem na tebe pyšný.“
„Opravdu?!“
„Bál bych se, jestli jsi mě někdy neposlechl. To je součást dospívání. Součást získávání vlastní nezávislosti.“
Boba nevěděl co říct. To si jeho otec opravdu myslel, že ho neposlechl poprvé?
A tak se jen pokusil zamaskovat úsměv a nic neříkal.