Kapitola 15.
Kapitola 15
Nikdo desetiletého chlapce nevnímal, zvlášť uprostřed bitvy.
Zvlášť, když šel jako omámený. Překračoval těla a krvavé skvrny, nevšímal si laserových střel prolétávajících kolem jeho hlavy nebo zarývajících se do písku u jeho nohou.
Zvlášť, když ignoroval výkřiky živých a nářek umírajících; ignoroval i vlastní pláč.
Boba byl neviditelný.
Byl neviditelný i pro sebe. Nevěděl, na co myslel, co cítil nebo co dělal. Byl ochromený. Bylo to jako pohybovat se ve snu někoho jiného.
V obou rukách choval otcovu bitevní helmu, zatímco klopýtal arénou ve zbytcích boje; zatímco vojáci ničili poslední droidy a dělové čluny odvážely zachráněné Jedie; zatímco Geonosiané v panice opouštěli arénu.
Nesl zničený kus otcovy zbroje skrz zničený kus světa.
Myslel si, že by mohl otce dát dohromady?
Myslel si, že by mu mohl vrátit život?
Boba si nemyslel nic. Byl ochromený. Všechno bylo pryč, roztrháno.
Rozpadlo se to na kusy. Ty kusy ležely všude. Kusy droidů, části těl, mrtví a umírající. Ti, co byli ještě naživu a někteří, co už nebyli, divoce pálili ze svých blasterů.
Boba prošel okolo poskakujícího droida s ustřelenou levou nohou. Střílel kolem sebe a zasypával palbou horní hlediště a vyděšený dav Geonosianů.
Písek kolem Boby zasypalo několik laserových střel. Boba na to nedbal. Prostě šel.
Přiběhli k němu v běhu střílející přikrčení vojáci v bitevní zbroji. Jeden ho chytil za ruku a strhl ho na zem. „K zemi!“
BUM!
Tam, kde Boba před chvílí stál, vykvetl výbuch. Boba padl na břicho.
BUM!
Další výbuch – a Boba na tváři ucítil spršku písku. Zakryl si obličej rukama a helmou. Když otevřel oči a vzhlédl, spatřil –
Táta! Byl to jeho otec, Jango Fett, který na něj shlížel! Boba se natáhl po jeho ruce a –
Pak si náhle uvědomil, jak se mýlil. To nebyl jeho otec. Byl to voják, který mu zachránil život, nebo alespoň jiný další. Pod zbrojí vypadali všichni stejně. Bylo to jeho dvojče, ale starší. Byl to jeho otec, ale mladší.
Byl to jeden z klonů.
Když se postavil na nohy, s hrůzou zjistil, že vojáci, kteří se vyrojili z dělových člunů byla klonová armáda, kterou jeho otec cvičil na Kaminu. Teď byli na své první akci na Geonosis. A byli neporazitelní, přesně jak jeho otec předvídal. Ale bojovali za špatnou stranu. Bojovali pro nenáviděné Jedie!
Ne! pomyslel si Boba a zaťal pěsti. Jeho zklamání bylo nahrazeno pocity zrady a hněvu.
„Jenom dítě!“ řekl voják. „Ačkoli jeden z nás.“ Běžel s dalšími klony k přistávajícímu dělovému člunu.
„Nejsem jeden z vás!“ mumlal Boba zlostně. „A nikdy nebudu. Já jsem pravý syn Janga Fetta.“
Aréna už byla téměř prázdná. Arcivévodu nebylo nikde vidět. Hraběte nebylo nikde vidět. Boj byl skoro u konce. Poslední dělový člun odlétal a pálil seshora do arény.
To Boba sotva vnímal. Měl hlavu skloněnou, nedíval se vzhůru. Už se o klony nestaral. Měl úkol. Poslední úkol pro Janga Fetta.
Setmělo se. Geonosianské prstence oranžově ozářily polovinu oblohy. Boba, stále s helmou v rukách, chodil v kruzích po aréně a klopýtal po zkrvaveném písku. Konečně našel, co hledal. Vlastně o to málem zakopl.
Bylo to tělo jeho otce, stále oděné v kusech ošoupané a zkrvavené mandalorianské bitevní zbroje.
Boba položil helmu otci na hruď a sedl si vedle něj. Byl unavený a teď byl čas si odpočinout. Uvědomoval si, že mu po tváři teče slza. Otřel si ji pěstí.
Na pláč bylo moc brzy. Boba má stále úkol.
Byla tma, nebo alespoň tak velká tma, jaká může na planetě s prstenci nastat. Bitva se přesunula z arény do širokého okolí.
Geonosiané – teď pod kontrolou vítězných Jediů – vyslali pár jednotek trubců, aby posbírali mrtvé. Ty házeli na hořící hranici. Zničení droidi byli šťastnější. Byli nabíráni nakladačem, aby byli recyklováni.
Boba seděl vedle otce, když se nakladač otočil, aby podruhé přejel přes arénu.
Boba věděl, co má dělat. Nebyl jako klony. Byl skutečný syn Jango Fetta. A jeho úkolem bylo postarat se o jeho tělo. A po celou tu dobu se snažil vypudit pocity, které nechtěl cítit.
Nakladač úpěl a skřípal, jak se přesouval z místa na místo a slepě z písku vybíral další kousky. Boba popadl otcovo tělo a odtáhl ho nakladači do cesty, kde ho vyzvedne. Ve své mandalorianské bitevní zbroji se nakladači jevil jako droid. Zničený droid.
Boba se vyšvihl na nakladač a posadil se vedle otce. V ruce držel bitevní helmu, zatímco robotický nakladač vyrazil z arény cestou do pouště.
Boba plnil svůj úkol. Na ničem jiném nezáleželo.
Aspoň teď.
Droidí smetiště bylo pod útesem, kde Boba spatřil Jediho ve své stíhačce. Byla to neuvěřitelná hromada zničených obvodů, spálených rukou a nohou, kol, hlav a ocelových čepelí a těl.
Nakladač vyložil náklad a zamířil zpět do stalagmitového města. Boba odtáhl otcovo tělo na skalní útes.
Ten byl lepším místem pro věčný odpočinek. Vypadal mírumilovněji a zcela jistě krásněji.
Boba mu sundal zbroj a položil ji stranou. Naposledy se podíval na ty silné ruce a nohy, které ho chránily. Pak našel zlomenou droidí ruku a jako s lopatkou s ní vyhrabal hrob s výhledem na poušť.
Z droidí ruky udělal písmeno ‚J‘ a našel další, ze které udělal ‚F‘. Ty pak položil na hrob.
Jango Fett. Mrtvý, ale nezapomenutý.
Boba se náhle cítil velmi unavený. Sedl si vedle otcovy bitevní zbroje. Přál si, aby měl s sebou něco k jídlu.
Otřásl se. Vítr z pouště byl chladný.
Boba se zaklonil a podíval se na velké prstence kolem planety. Bylo to, jako by ji objímaly. Bylo to znamení míru...
Boba spal celou noc. Jeho sny (které ráno zapomněl) byly o matce, kterou nikdy neměl a o otci, kterého měl tolik štěstí mít. Ráno se vzbudil odpočatý a překvapivě se cítil pohodlně. Pak zjistil, že se kolem něj omotal chlupatý had a udržoval ho v teple.
Boba překvapeně vyskočil na nohy. Písečný had poplašeně vřískl a v panice se odplazil.
Ten samý? zajímalo Bobu.
Na tom nezáleželo. Důležité bylo, že splnil svůj úkol. Jeho otec byl pohřben. Hrob s písmeny JF tomu byl důkazem.
Při pohledu na něj Boba zjistil, jak moc mu chybí jeho otec, který ho chránil, učil, dohlížel na něj – a miloval ho. Teď zůstal sám, úplně sám.
A poprvé a nadlouho se rozplakal.