Kapitola 19.
Kapitola 19
Ačkoli Boba o Bogdenu věděl z databáze, nebyl připraven na to, co našel. Slave I vyskočil z hyperprostoru. ‚Množství satelitů‘, opravdu!
Letěl nad něčím, co vypadalo, jakoby někdo do vzduchu vyhodil plnou hrst oblázků.
Bogden byla malá šedivá planeta obklopená rojem mrňavých měsíců. Boba jich napočítal devatenáct a pak to vzdal. Bylo těžké si v nich udržet přehled. Měly všechny možné tvary a velikosti. Nejmenší byly sotva dost velké na to, aby na nich přistála loď, zatímco ty největší měli místo na hory, jedno nebo dvě města a dokonce i malá moře.
Na měsících se nevyzpytatelně pohyboval den a noc. Některé byly ponořené ve tmě a na některé zářilo světlo. Několik jich mělo atmosféru, ale většina ne. Boba je všechny proskenoval hledaje město s vesmírným přístavem; nebo alespoň městečko s vesmírným přístavem; nebo aspoň městečko.
Mnoho měsíců vypadalo pustě. Boba zaznamenal jednu hruškovitou hromadu, ze které stoupaly vulkanické páry, a další měsíc, který vypadal, jako by byl od pólu k pólu pokrytý náhrobky. Zřejmě byl pokrytý nějakým druhem masožravého břečťanu. Minul jeden celý pokrytý ledem a další s vrstvou popela a doutnajícího prachu.
Konečně Boba objevil zhruba kulatý, napůl osvětlený měsíc. Vypadal obydleně.
Zamířil k největšímu shluku světel, jaký mohl najít. Vrstva atmosféry byla tenká a slabá a zanedlouho se už Slave I blížil k malému městu roztroušenému po několika skalnatých údolích.
Identifikační sken měsíc označil jako Bogg 4.
Boba zamířil ke klínu světel, které vypadaly jako přistávací rampa. Přepnul loď na manuál a začal přistávat.
Klidně a hladce a pak...
Hou! Něco loď rozhoupalo úplně jako větrná bouře.
Boba bojoval s řízením a snažil se zpomalit sestup.
Později si vzpomněl na jeden vtip: „To špatné nebyl pád, ale ten poslední centimetr.“
Stejně jako teď. Povedlo se mu perfektní přistání, až na poslední část.
BUCH!
Slave I se naklonil na bok. Boba se ho snažil vyrovnat, ale loď se nepohnula. Podle chybového panelu ohnul jednu přistávací podpěru.
Aspoň to nikdo neviděl. Přistávací plošina vypadala opuštěně. Boba se vydal na průzkum škod.
Zatočila se mu hlava. Vypadalo to špatně. Dvě podpěry byly v pořádku, ale třetí byla zkroucená téměř na polovinu.
Neměl nejmenší ponětí, jak to opravit. Došel si pro cestovní vak a hledal opravárenský manuál. Ale byla tam jen černá kniha od jeho otce.
Boba ji vyndal. Možná tam bude něco, co mu může pomoct. Jestli ji někdy potřeboval, bylo to teď!
Knihu otevřel snadno. Na displeji byly dva řádky z Jangova kodexu:
Nikdy v obchodě neříkej úplnou pravdu. Vsaď na laskavost.
Zatraceně! Vůbec nic o přistávacích vzpěrách, pomyslel si Boba a zavřel knihu.
Když ji uklízel do vaku, uslyšel za sebou vysoký hlas: „Čí je to loď?“
Boba se otočil.
Blížil se k němu malý humanoid. Měl korálkovité oči, dlouhý čenich a tenké nohy. Boba v něm podle jeho bradky a purpurového temene hlavy poznal H’drachiho z planety M’Haeli. Ale přece na něm bylo něco podivného: Jeho pravá ruka byla nahrazena multifunkčním nářaďovým nástavcem.
Měl na sobě plášť a na kapse nápis:
ČESTNÝ GJON
KOSMOSERVIS
SPRAVÍME VŠE!
„Moje,“ řekl Boba. Pak si uvědomil, že je mu jen deset a hned se opravil. „Chci říct – mého otce.“
„A kdepak je tvůj otec?“ vyptával se H’drachi.
„Momentálně tu není,“ řekl Boba. „Ale můžete mluvit se mnou.“
„Čestný Gjon k vašim službám,“ odvětil H’drachi. „Tohle je mmoje přistávací plocha. Což znamená, že mmi dlužíš přistávací poplatek. A vypadá to, že mmožná budeš potřebovat opravit.“
„Vypadá to tak,“ souhlasil Boba. Pocítil závrať a sáhl do kapsy pro kredity, které mu dal Whrr. Původně za chtěl nakoupit jídlo a palivo. Ale teď...
„Kolik za opravu té podpěry?“
„Kolik mmáš?“ Boba už chtěl říct, že má dvě stě padesát kreditů, ale pak si vzpomněl na radu černé knihy:
Nikdy v obchodě neříkej úplnou pravdu. „Dvě stě kreditů“
Gjon se na něj usmál. „Taková náhoda. To je přesně tolik, kolik to stojí.“ Takže přeci jen mi kniha s opravami pomohla, pomyslel si Boba, když mu předával svých dvě stě kreditů. Stále mu pro sebe zbylo padesát.
Navíc mu v rámci zdvořilosti H’drachi odpustil přistávací poplatek.
Boba mu dal přístupové kódy ke Slave I a zamířil ke světlům městečka. Jakmile vykročil, pochopil, proč bylo přistání tak obtížné. Něco měsícem otřáslo a on neušel ani deset kroků a už skončil v příkopě.
Vyhrabal se na nohy – a znovu padl na kolena. Hlava se mu točila víc než kdy předtím. Bylo to, jakoby se pod ním třásla zem – ale teď všechno vypadalo klidně.
Skály stály na místě. Zem se ani nepohnula.
Boba se znovu opatrně postavil. Udělal krok a pak další. Čím dál tím líp. Závrať se vracela a odcházela a Boba konečně zjistil, co to způsobuje.
Byla to gravitace! V jednu chvíli byla silná, aby v dalším okamžiku zeslábla a nakláněla ho jednou dopředu a pak zase dozadu. Přicházelo to ve vlnách.
Boba znovu vykročil a z jedné strany se přidržoval skalní stěny lemující cestu. Tak se mu povedlo dostat se na okraj města nepozorován.
Nebo si to myslel.
„Vidím, že jsi tady nový,“ ozval se za ním nějaký hlas. „Nový, ano.“
Boba se otočil a spatřil vychrtlého muže v dlouhém černém plášti. Vypadal jako člověk, až na to, že měl místo vlasů bílé peří a jeho dlouhé prsty měly mezi sebou nataženou tenkou plovací blánu. Obličej měl pobledlý a vyzáblý.
„Mohu to říct podle tvé chůze,“ řekla bytost v dlouhém plášti. „Podle tvé chůze, ano.“
„Takže?“ zeptal se Boba. Z gravitační nestability se mu dělalo špatně a necítil se moc přátelsky. „Proč tu síla gravitace klesá a stoupá jako vítr?“
„Proč, přesně jsi to vystihl,“ řekl ten muž, nebo co to vlastně bylo. „To dělají křižující se dráhy měsíců. Někdy se vyruší, někdy zdvojnásobí sílu. To chůzi ztěžuje. Proto místní upřednostňují létání, ano.“
Boba pod pláštěm hledal nějaká křídla, ale žádná nenašel. „Vy jste z tohohle světa?“
„Z Boggu 4? Ne. Ze všech měsíců, ze všech měsíců, ano. Řeknu ti, jsi docela dobrý, chlapče, Docela dobrý, ano.“
„He?“
„V chůzi. Téměř jsi na to přišel, ano.“
Navzájem se představili a společně vyrazili do města.
Aia (jak se jmenoval) Bobovi vysvětlil, že Bogdenské měsíce jsou jakýmsi rájem nezákonnosti, kde neplatí zatykače a nepadají otázky.
„Co to znamená?“ zeptal se Boba.
„To znamená, že nikoho nezajímá, že tu sám obchází desetiletý kluk. Nikdo, ano.“
A byla to pravda. Boba byl na Boggu 4 ještě neviditelnější než na Kaminu nebo Geonosis. Ulice byly plné bytostí ze všech koutů galaxie chodících stejným kývavým krokem a nevěnujících Bobovi a jeho společníkovi nejmenší pozornost.
Gravitace kolísala, jak nad nimi (a neviděně pod nimi) přelétávaly další měsíce, míjely se, některé tmavé a některé světlé. Boba měl stále závrať. Ale už to začínal zvládat.
„Takže mi řekni,“ začal Aia. „Proč jsi tady, ano?“
„Krátká návštěva,“ odvětil Boba opatrně. Nebyl si jistý, komu věřit a komu ne. „Hledám jistého muže, který si najal jistého nájemného lovce.“
„Mnoho nájemných lovců na Boggu 4,“ řekl Aia. „Nebezpeční lidé, ano. Přicházejí si sem odpočinout a obchodovat s informacemi. Shánět novou práci. Obyčejně se spojují jen mezi sebou, ano. Nikdy se svou kořistí. Není na tebe vypsaná odměna, že ne, ano?“
Boba se zasmál. „Kdepak. Sám jsem synem nájemného lovce.“
„Tady tedy,“ řekl Aia a zastavil se před nízkou hospodou. Dřevěný vývěsní štít hlásal: MILÝ LOVEC. „Tady lovci odpočívají, ano.“
Boba se kouknul přes okno. Bylo to tam téměř prázdné. Viděl dlouhé stoly, kapající svíčky a kouřící oheň. „Počkám tady,“ řekl Boba, „než Čestný Gjon spraví mou loď.“
„Čestný Gjon?“ zeptal se Aia. „No tedy, ano.“
„Děje se něco?“
„Chci říct ne, nic. Nech to být. Tady tě opustím, ano.“
„Nepůjdeš dovnitř?“ otázal se Boba. Aia byl jeho jediný průvodce. To poslední co si přál bylo, aby zůstal sám na cizím místě.
„Ne, já, eh... moje náboženství mi to zakazuje, ano.“
„Náboženství, u mý plazí nohy!“ Najednou ve dveřích hospody stály dvě postavy. „Nejde dovnitř, protože to je zloděj!“ řekl jeden. „A ví, že my to víme!“ dodal druhý.
Po pravé straně stál ptáku podobný humanoid se širokým zobákem. V něm Boba poznal Diollana. Po levé straně byl zelený plazí Rodian. Boba věděl, že příslušníci obou druhů se často stávají nájemnými lovci.
„Ten muž je hledanej pro kapsářství!“ řekl Diollan.
„Mě taky něco šlohnul,“ přisadil si Rodian.
Popadli Aiu každý za jednu ruku. „Ach, ne, ano, ne!“ křičel Aia vyděšeně. Škubal sebou, ale osvobodit se nemohl.
Boba pomyslel na radu z černé knihy: Vsaď na laskavost. Možná, že když si Aiu zaváže, vyplatí se to. Alespoň by získal průvodce. „Kolik vám dluží?“
„Dvacet kreditů,“ řekl Diollan.
„Mně taky,“ ozval se Rodian.
„Tady,“ odpočítal Boba každému dvacet kreditů. Už mu zbylo jen deset. Zajímalo ho, jestli si za to koupí aspoň něco k jídlu.
Lovci nechali Aiu jít. Jakmile byl volný, rozevřel Aia svůj černý plášť jako papírového draka, pokrčil nohy v kolenou...
...a skočil. Přímo nahoru. Vyletěl nahoru a pak přes střechu z dohledu.
Boba to zděšeně pozoroval. Tak mizí jeho investice.
Rodiana s Diollanem to sotva zajímalo. Otočili se a šli zpátky do hospody. Boba je následoval. Určitě mu něco dlužili. Udělal jim laskavost, vrátil jim jejich peníze. „Možná byste mi mohli pomoct,“ řekl. „Jste nájemní lovci?“
„Jasně,“ odpověděl se smíchem Rodian. „Seš hledanej?“
„Já jsem syn Janga Fetta. Možná ho znáte.“
Oba na Bobu pohlédli s novým zájmem. Společně si sedli ke stolu a objednali si jídlo a čaj. Čaj byl slabý, ale pomáhal proti závrati. Vlastně čím víc ho Boba pil, tím mu bylo líp.
„Tvýho tátu známe,“ řekl Rodian.
„Dobrej lovec a dobrej chlap,“ dodal Diollan.
Boba jim vypověděl příběh Jangovy smrti a dalších událostí. Doufal, že jim jako otcovým kolegům může věřit.
Nějakým způsobem se Bobovi mluvením o otcově smrti ulevilo. Jakoby to nebyla tragédie, ale příběh. Možná proto si lidé vyprávěli příběhy – aby se přes ně přenesli.
„Můj otec se zmínil o jednom klientovi. Myslím, že ho našel tady.“
„Jméno?“
„Hrabě, eh...“ Boba věděl, že jméno Tyranus asi nikdo znát nebude. „Hrabě Dooku,“ použil jméno, které měl hrabě na Geonosis.
„Dooku?“ zeptal se Diollan.
„Tady není!“
„Musíš na – Coruscant!“ řekli oba současně.
„Jste si jistí?“ zeptal se Boba zmateně. Na Coruscantu měla Republika a Jediové hlavní sídlo. Jak by tam Tyranus mohl být?
„Jasně, absolutně jistý!“ řekl Rodian. „Fakt. Jdi do hospody Zlatá rána ve Spodním Coruscantu,“ ozval se Diollan.
„Řekni barmanovi koho hledáš,“ řekli zase současně. „Ten bude vědět, co dělat!“
„Díky!“ poděkoval Boba. Chtěl zaplatit, ale lovci zaplatili za něj. Znovu jim poděkoval a vyrazil na přistávací plošinu, kde nechal svou loď.
Jakmile odešel, tak se Diollan s Rodianem otočili s úsměvem k sobě.
„Tohle je ten nejlepší druh odměny,“ řekl jeden.
„Ten druh, co se doručí sám a ušetří nám palivo... a problémy,“ přisadil si druhý.
Účinek čaje už vyprchal. To Boba poznal, když dorazil na plošinu. Zase dostal závrať. Ne tu samou, jako předtím, ale slabší.
Bogdenské měsíce vířili po obloze. Některé malé, některé větší, některé tmavé, některé světlé.
Boba mohl stěží uvěřit svému štěstí. Našel správný měsíc, Bogg 4. Našel správné nájemné lovce, Diollana a Rodiana. A na první pokus objevil kontakt na Tyranuse. Dokonce se naobědval a neutratil ani kredit!
Vsaď na laskavost. Myslel si, že prokazuje laskavost Aiovi. Místo toho ji udělal těm lovcům a vyplatilo se to.
Jediné co musel udělat, bylo vzít loď a dostat se na Coruscant.
Byl tu jeden problém. Plocha byla prázdná.
Slave I byl pryč.
