Kapitola 1.
Kapitola 1
Déšť.
Někdo ho nenávidí.
Někdo ho miluje.
Někdo jako Boba Fett si stěží pamatuje chvíle bez něj.
Pravděpodobně je v galaxii volná voda vzácností, ale to na této planetě nemůžete vědět. Padá neustále, dnem i nocí a zalévá tento svět, až na několik plovoucích měst pokrytý oceány.
Ten svět se nazýval Kamino. A město, ve kterém žil Boba se svým otcem se jmenovalo Tipoca City.
Spíš žili. Tohle je příběh o tom, jak odešli, proč a co se potom stalo:
Mohli jste slyšet o otci Boby Fetta. Byl to nájemný lovec. Nejlítější, nejrychlejší a nejobávanější nájemný lovec v celé galaxii.
Boba Fett byl dítě stojící v jeho stínu nebo po jeho boku. Nebo obyčejně obojí.
To když měl štěstí. Když ho jeho otec bral s sebou. A to bylo téměř vždy. Bobovi bylo deset, skoro, ale ne dost starý na to, aby vyrazil sám.
Boba rád chodil se svým otcem. Vidět nové světy, zažít vzrušení z hyperprostoru a někdy dokonce řídit malou, ale smrtící otcovu loď Slave I.
Nájemný lovec je mimo zákon, stopař – a někdy zabiják – za peníze. Nezajímá ho, kdo je jeho cílem nebo od koho utíká nebo proč. Pracuje pro vyšší nabídku, což znamená pro nejbohatší a nejbezohlednější bytosti galaxie. Bez žádných otázek.
Být synem nájemného lovce znamená držet jazyk za zuby a mít oči otevřené.
Žádný problém. Boba Fett byl pyšný na svého otce a na to, co dělal.
„Jsem syn nájemného lovce,“ říkal si pyšně. Důvod, proč to říkal jen sobě byl ten, že nebyl nikdo, komu by to řekl.
Neměl žádné přátele.
Jak můžete mít přátele, když žijete v tajnosti, plížíte se na planetu a z ní a vyhýbáte se bezpečnostním složkám a obávaným vlezlým rytířům Jedi?
Nájemný lovec musí být stále připraven jít kamkoli a čelit jakémukoli nebezpečí. To bylo pravidlo Jango Fetta, pravidlo, kterým žil.
Boba Fett měl vlastní, menší, osobnější pravidlo: Dítě nájemného lovce musí být neustále připraveno jít s ním.
Ve svých deseti letech už Boba viděl větší kus galaxie než mnozí dospělí. Co nikdy neviděl, byl vnitřek školní třídy (protože ve škole nikdy nebyl). Co nikdy neviděl, byl matčin úsměv (protože žádnou matku neměl). Co nikdy neslyšel, byl smích přátel (protože žádné přátele neměl).
Ale jen to, že nikdy nebyl ve škole, neznamená, že byl Boba hloupý nebo nevědomý.
Vždy tu byly knihy. Knihy brané na cesty; knihy čtené doma na Kaminu. Mohl mít všechny knihy co chtěl („Jen dvě naráz, prosím!“) z malé knihovny v ulicích Tipoca City.
Knihovna byla jen otvorem ve dveřích, ale když Boba zazvonil, knihovník mu dal nové knihy a vzal si zpět ty přečtené (nebo ty nudné nepřečtené).
Knihovník, Whrr, byl téměř jako přítel. Přítel, kterého Boba ve skutečnosti nikdy neviděl.
Boba vůbec netušil, jak Whrr vypadá – nebo jestli to byla osoba. Byl jen hlasem za dveřmi knihovny. Ve skutečnosti Boba zjistil, že by Whrr mohl být droid, protože ho slyšel vrčet a klikat, když vydával knihy nebo holohry.
Hlavně knihy.
Whrr neměl holohry rád. „Použij svou představivost!“ říkal. „Najdi tam obrázky! Najdi tam hudbu!“
Boba souhlasil. Knihy měl rád z toho důvodu, že obrázky, které si díky nim udělal v hlavě byly lepší než ty z holoher.
Boba o přátelích věděl z knih.
Mnoho knih bylo o přátelích. Přátelé prožívali dobrodružství, dělali průzkumy nebo se bavili.
Někdy Boba předstíral, že přátele má. (Představování je jen druh přání.)
Ale v hlavě měl stále otcův hlas: „Bobo, zůstaň nezávislý. Pamatuj si: Žádní přátelé, žádní nepřátelé. Jen spojenci a protivníci.“
To bylo Jangovo pravidlo. Bobův otec měl několik pravidel, dohromady jakýsi kodex.
Přesto měl Jango jednu přítelkyni. Také nájemnou lovkyni. Jmenovala se Zam Wesell.
Zam mohla být krásná, ale špatná. Líbilo se jí to. Někdy četla knihy o slavných zločincích a krvavých bitvách.
Byla to Zam, kdo první poznamenal, že by měl Boba číst. „Chceš dobrodružství? Čti knihy,“ řekla. „Až budeš tím vzrušením unavený, můžeš knihu zavřít. Lepší než ve skutečnosti.“
Bobův otec toho moc nepřečetl. „Knihy? Ztráta času,“ řekl. „Studuj mapy, Bobo. Instrukce. Varování. Důležité věci.“Boba tohle všechno četl – ale knihy byly lepší. Zvlášť ty o droidech a hvězdných lodích. Boba věděl, že se jednou mohou hodit.
Někdy si Boba myslel, že mu Zam řekla, aby četl knihy jen proto, že to jeho otec považuje za ztrátu času. Zam Janga ráda škádlila.
Zam byla měňavec, Clawdite. Měnila tvar svého těla, jak si to zrovna situace žádala.
Boba si byl docela jistý, že tohle matky nedělají. O matkách četl v knihách, protože nikdy žádnou nepotkal.
Zdálo se, že matka je docela dobrá věc.
Jednou, když byl ještě malý, se svého otce zeptal, kdo byla jeho matka.
„Žádnou jsi neměl,“ odpověděl otec. „Jsi klon. To znamená můj syn. Perioda. Nikdo jiný, žádná žena, do toho nebyla zapojena.“
Boba přikývl. To znamenalo, že je přesně jako jeho otec, Jango Fett. To znamenalo, že je jedinečný.
Ale přesto si občas přál, aby měl matku.
Boba se svým otcem žili na Kaminu, protože tu měl Jango Fett práci. Trénoval speciální armádu supervojáků pro muže jménem hrabě Tyranus.
Boba rád sledoval vojáky, pochodující v dlouhých řadách hustým deštěm. Nikdy se neunavili a nikdy si nestěžovali, že všichni vypadají stejně – přesně jako jeho otec, ale mladší. Přesně jako samotný Boba, ale starší.
„Jsou také mými klony,“ řekl mu Jango, když byl Boba ještě malý.
To už Boba z doslechu věděl. Ale bolelo to. „Jako já?“
„Ne jako ty,“ řekl Jango. „Jsou jen vojáky. Rostou dvakrát rychleji a žijí jen polovinu doby. Ty jsi jediný můj opravdový klon. Ty jsi můj skutečný syn.“
„Rozumím,“ řekl Boba. Po tom se cítil lépe. Přesto už se nikdy na pochodující klony nedíval. A už se necítil tak jedinečně jako dřív.
Tyranus byl starý člověk s dlouhým hubeným obličejem a očima jestřába.
Boba ho nikdy neviděl osobně – jen jako hologram, když dával Jangovi instrukce nebo se ptal na pokroky s klonovou armádou.
Jango ho oslovoval „hrabě“ a byl pořád zdvořilý. Ale to, jak Boba věděl, neznamenalo, že ho má rád.
Vždy být k zákazníkovi zdvořilý. To také patřilo k Jangovu kodexu.
Jedné noci Boba slyšel, jak jeho otec a hrabě mluví o nové práci na vzdálené planetě.
Hrabě mu řekl, že to může být velmi nebezpečné.
To samozřejmě Bobova otce nezastavilo. Boba byl zvědavý, jestli hrabě nebezpečí nepřecenil, aby se ujistil, že to Jango vezme.
S dospělými nikdy nevíš.
Jango souhlasil. Řekl hraběti, že se spojí se Zam Wesell a vezme jí s sebou.
Když to Boba slyšel, ušklíbl se. Když jdou oba dva, mohl by jít taky. S trochou štěstí.
Další ráno si Jango oblékl svou bitevní zbroj a řekl Bobovi, že se Zam jede na jednu cestu.
„Já taky?“ zeptal se Boba nadějně.
Jango zavrtěl hlavou. „Promiň, synu. Budeš muset zůstat doma sám.“
Boba zanaříkal.
„Nájemný lovec si nikdy nestěžuje,“ napomenul ho Jango hlasem, který užíval jen když citoval kodex. „A to platí i o jeho synovi.“
„Ale...“
„Žádné ale, synu. Tohle je speciální práce pro hraběte. Zam a já musíme jet rychle a nalehko.“
„Já jsem rychlý,“ řekl Boba. „A lehký!“
Jango se zasmál. „Trochu víc lehký,“ řekl a poklepal Bobu na hlavě. „Ale dost velký na to, abys tu zůstal sám. Bude to jen na pár dní.“
Dalšího rána se Boba probudil do prázdného bytu. Sám doma – ale ne úplně sám.
Otec mu nechal mísu s pěti mořskými myšmi. A k tomu vzkaz: Vrátíme se, až budou pryč.
Mořské myši mohly žít jak ve vodě tak na vzduchu. Byly neobyčejně roztomilé s velkýma hnědýma očima a malými tlapkami, které se, jakmile se dostaly do vody, změnily v ploutve.
A byly dobré k jídlu... když jste byli mořský úhoř.
Jangovo domácí zvíře byl mořský úhoř žijící v nádrži v ložnici.
Náhledy fotografií ze složky STAR WARS Boba Fett 1: Boj o přežití