Kapitola 20

Boba si zdrceně sedl na zem pod vířící a točící se Bogdenské měsíce. Zase měl závrať. Čajový účinek už vyprchal docela.

Jeho loď byla pryč. Stejně tak černá kniha s Jangovým kodexem. Stejně jako helma jeho otce – jeho dědictví.

Dokonce i jeho peníze – kromě deseti kreditů.

Všechno bylo pryč. Jak jen mohl být takový hlupák? Jak jen mohl tak pošpinit otcovu památku? Jak mohl důvěřovat „Čestnému“ Gjonovi? Sevřel si hlavu rukama a zděšením a sebeznechucením zasténal.

Pak uslyšel kdákavý hlas. „Těsně, těsně, ano.“

Byl to Aia. „Toho jsem se bál,“ řeklo stvoření. „Proto jsem spěchal zpět. Ale bylo pozdě. Čestný Gjon je podvodník, ano.“

„Jako ty,“ poznamenal Boba. „Taky kradeš.“

„Kradou jen mé prsty,“ řekl Aia pozvedávaje obě ruce. „A jen to, co potřebuji, ano. Abych to dokázal, pomůžu ti najít nepříliš čestného Čestného Gjona, ano.“

Boba pocítil záchvěv naděje. „Kam šel?“

„Do svého obchodu. Tam lodě rozebírá na součástky. Pak nemohou být nalezeny, ano.“

„Rychle!“ vykřikl Boba a vyskočil na nohy. „Než stačí Slave I rozmontovat. Kde má ten svůj obchod?“

Aia ukázal nahoru k rozeklanému měsíci.

„Ale ne!“ sedl si zase Boba. „Vzal ji na jiný měsíc.“

„Ano, samozřejmě. Myslí si, že ho nemůžeš pronásledovat, ano.“

„A má pravdu. Nemůžu!“

„Můžeš,“ odporoval mu Aia. „Pojď. Pojď se mnou, ano.“ Vzal Bobu za ruku a postavil.

„Kdybys byl větší nebo starší, byl by to problém, ano,“ řekl Aia, když ho vedl po cestě. „A nám to jen stačí udělat, ano.“

„Udělat co?“ Cesta se kroutila a obtáčela skalnatý kopec u přistávací plochy.

„Uvidíš, ano.“

Boba viděl – a to se mu nelíbilo – že cesta končí na útesu.

Uchopil Aiovu velkou ruku, naklonil se dopředu a podíval se nahoru a dolů. Nahoře viděl tmu, pár měsíců a mnoho hvězd. Dole viděl jen tmu.

Dostal zase závrať.

„Gravitační vlny přicházejí a odcházejí s měsíci, ano,“ řekl Aia. „Když se dostaneš dostatečně vysoko a víš, co máš dělat, můžeš na nich jezdit. Jako pták ve větru, ano.“

Konečně to Bobovi došlo. Vůbec se mu to nelíbilo.

Chtěl ustoupit od okraje útesu, ale nebyl dost rychlý. Aia skočil dolů a jeho stáhl s sebou.

Boba padal.

Pak ne.

Najednou stoupal. Nejprve pomalu, ale stále rychleji a rychleji. Letěl vzhůru do nebe.

„Musíš jezdit ve správném směru, ano,“ ozval se Aia, jehož plášť se roztáhl jako křídla. Mačkal Bobovi ruku. „Když síla v jednom směru slábne, přestoupíme na jiný, ano.“

Doufejme, pomyslel si Boba.

Aia táhl Bobu za sebou. Klesli dolů, aby zase začali stoupat.

V jedné chvíli byli těžcí a v další nevážili nic.

Boba ignoroval svůj žaludek dokud mohl.

„Fuj,“ komentoval to Aia. „Kdybych to byl věděl... Měl jsem... ano...“

„Promiň.“

Už necítil takovou závrať. Čím víš se dostali, tím do bylo lepší. Všechno, o co se Boba musel starat bylo, aby se pevně držel Aiovy ruky. V mracích kolem se míhali další postavy. Všechny byli malé jako Aia.

Ten na ně zamával.

„My jsme poslové, ano,“ řekl Bobovi. „My jediní jsme dost lehcí na to, abychom cestovali mezi světy. Ty také, ano. Dokud zůstaneš se mnou.“

Neboj se, pomyslel si Boba a sevřel jeho ruku ještě pevněji, já jsem k tobě přilepený!

Ochladilo se. Boba pohlédl dolů a hned si přál, aby to neudělal.

Bogg 4 teď byla jen vzdálená koule kamene a prachu. Hvězdy jasněly a dýchání bylo stále obtížnější.

Jsme skoro ve vesmíru! zjistil Boba. Vystoupali jsme moc vysoko!

„Támhle, Bogg 11, ano,“ řekl Aia a ukázal nad hlavu, kde malý temný měsíc křižoval oběžnou dráhu Boggu 4. Gravitace obou těles se prolnula a natáhla mraky do dlouhých čar, které se uprostřed spojily.

„Tam kde to pění, se prolínají atmosféry,“ prohlásil Aia. „Tam uděláme skok, ano.“

„A jestli mineme...“

„Vesmír je studený. Věčnost je studená. Drž se a zadrž dech, ano!“

Boba zadržel dech, ale nemohl ho udržet. Jeho prsty byly zkřehlé a ztuhlé chladem. Ucítil, jak mu Aiova ruka vyklouzává.

„Ne!“ vykřikl tiše, protože mu už nezbyl vzduch na výkřik nebo jekot.

Žádný vzduch k dýchání.

Zavřel oči. Beztížný a otáčející se teď odlétal do Velkého Nic. Do nicoty vesmíru a smrti.

Jsem na cestě, tati, pomyslel si. Cítil se překvapivě klidně...

Pak ucítil, jak se ho znovu zmocnila gravitace a zpomalila jeho otáčení. Táhla ho dolů.

Boba už nemohl vydržet s dechem a nadechl se. Očekával chladné roztržení svých plic.

Ale ucítil vzduch. Byl těžce sladký, ale Bobovi přišel báječný.

Otevřel oči a zjistil, že ho Aia znovu zachytil.

Vznášeli se na obloze jiného měsíce. Menšího a zakouřenějšího.

„Bogg 11, ano.“

Snášeli se na zem v široké spirále. Boba spatřil Slave I v malém skalnatém údolí obklopený součástkami hvězdných lodí.

„Naštěstí teprve začal,“ řekl Aia. „Zvládli jsme to, ano.“

Přistáli na malém příkrém kopci. Boba spadl a překulil se, aby se zastavil. Vyskočil na nohy, smetl ze sebe prach a rozběhl se po kamenité cestičce ke své lodi.

Čestný Gjon je viděl a jen zíral. „Co když mi ji nebude chtít vrátit?“ zeptal se Boba a zvedl kámen. Přál si, aby měl u sebe blaster.

„Nebuď blázen. Polož ten kámen. Zloději mají svou čest.“

Ano. Vypadalo to tak. Aspoň někteří.

„Neobviňuj nikoho ze snahy!“ prohlásil Gjon a pozvedl obě ruce. Jeho H’drachiský úsměv vypadal opravdově.

Boba podrážděně přikývl a podíval se do kokpitu. Cestovní vak tam stále byl. Bitevní helma a černá kniha byly stále uvnitř. Možná, že zloději přece jen nějakou čest měli.

Boba vzal knihu a otevřel ji.

Peníze jsou moc.

To mi moc nepomůže, když žádné nemám, pomyslel si Boba. Zavřel knihu a uložil ji zpět do vaku.

Gjon sledoval Bobův každý pohyb.

„Co to říká?“

„Říká to, že bys mi měl vrátit mé peníze.“

„To tedy ne!“ protestoval Gjon. „Spravil jsem ti tu vzpěru, nebo ne?“

„To opravdu udělal, ano,“ přisvědčil Aia.

„Neobviňuj nikoho ze snahy,“ řekl Boba. Všichni se rozesmáli.

Boba si zatím promýšlel svůj další krok.