Kapitola 23

Boba už o Raxus Prime četl, ale nikdy ho neviděl. Ani na obrázcích. Proč také? Kdo by o to stál?

Raxus Prime byl tou nejjedovatější planetou v galaxii. Bylo to smetiště pro všechny trosky a zbytky tisíce civilizací.

Z dálky nevypadala špatně. Něco jako Kamino, pomyslel si Boba, když vyskočili z hyperprostoru a napojili se na orbit. Planeta byla zakryta mraky. Krásnými vířícími mraky hrajícími šarlatovou, zelenou a žlutou barvou.

Ale když Slave I prolétával skrz, Boba zjistil, že to jsou oblaka kouře, páry a jedovatého plynu. Zápach byl tak strašný, že pronikl i lodními systémy. Hrozný smrad, ale krásné barvy se objevily, jakmile Slave I minul hranici dne a noci.

Znečištění dělalo překrásné východy slunce. Zdálo se, že Aurru Sing zápach neobtěžuje. Vypadalo to, že ji nevadí nic. „Leť pomalu a nízko,“ řekla. Byla to první věc, kterou řekla po mnoha hodinách. Po celou cestu z Coruscantu.

To Bobovi vyhovovalo. Také jí neměl co říct. Nebyla jeho spojencem, ale protivníkem.

Jakmile se Slave I snesl níž, spatřil Boba poprvé povrch Raxus Prime. Byl pokrytý troskami, odpadem a smetím nakupeným v obrovských hromadách a řadách tak, že to připomínalo groteskní pohoří. Zrezivělé a ohořelé lodě, spálená výzbroj, zničené stroje, rozbité sklo a kusy oceli ležely napůl pohřbené pod hromadami škváry. A to všechno prosakovalo, kouřilo a otravovalo vzduch nahoře a vodu dole.

Ačkoli to vypadalo mrtvě, život tu byl. Boba zahlédl malé hnědé stvoření utíkající přes olejnatou pustinu. Zahlédl ptáky barvy prachu, podobné skvrnám na obloze. Nebyly tu žádná města, ale po každých pár kilometrech označoval sloupec kouře rafinerii nebo recyklační zařízení obsluhované od oleje zašpiněnými droidy.

„Pomaleji, chlapče.“

Aurra se podívala na zápěstní záznamník. „Bude to někde tady. Dívej se po nahnutém kopci a jezeru – támhle to je!“

‚Kopec‘ byla ošklivá hromada odpadků vysoká kolem tisíce metrů. Na něm rostly pokroucené, bezlisté a ubohé stromy vyživované neustálými dešti padajícími z páchnoucích mraků.

‚Jezero‘ byla tůň duhové tekutiny žlučovité barvy. Poslušen Aurryných instrukcí, posadil Boba loď na plochý kus trosek mezi jezerem a úpatím kopce.

„Nevypínej to.“

„Co?“

„Loď. Nech ji běžet. Já odtud odlétám. Ty zůstáváš. Tak je to.“

„Nemůžeš mě tady nechat! Nemůžeš mi ukrást loď!“ vykřikl Boba.

„Kdo to říká? Ta loď je moje odměna,“ odvětila Aurra Sing. Otevřela průlez a sklopila rampu. „V kopci jsou dveře. Jakmile odletím, otevřou se ti. Můj klient tam na tebe čeká. Nezapomeň si svůj vak.“

Vyhodila vak ven na zapařenou a páchnoucí ‚zem‘. Boba se za ním rozběhl a rampa se za ním zavřela.

„Nemůžeš mě tady nechat!“ křičel Boba a snažil se vyšplhat na loď. „Uteču pryč!“

„Rozhlédni se – nemyslím si, že to uděláš!“ zařvala v odpověď. „Letím pryč. Hodně štěstí, Bobo Fette. Doufám, že budeš důstojným nástupcem svého otce. Byl to skutečný chlap. Kdo ví, možná jím jednou budeš taky. Líbilo se mi, jak si zvládl toho barmana.“

Tomu Boba nemohl uvěřit. Zachrání ho, zradí ho, okrade ho a pak ho chválí! A teď ho chce opustit na nejšpinavější planetě v galaxii. V hněvu se zavěsil za průlez, ale místo toho, aby se otevřel, tak se se zasyčením uzavřel.

Teď se cítil opravdu osaměle. Tady nemohl věřit nikomu.

Motory Slave I zavyly. Boba ten zvuk znal. Ustoupil z cesty. Bezmocně sledoval, jak loď – jeho loď! – vletěla do jedovatých mraků a zmizela.

Znovu cítil nebezpečně blízko slzy. Současně téměř nemohl dýchat. Najednou za sebou uslyšel nějaký zvuk.

Otočil se. V kopci byly otevřené dveře. Uvnitř Boba spatřil lehce osvětlenou chodbu vedoucí ke schodišti s kobercem.

Boba nečekal, až ho někdo pozve dál. Kašlaje a dávíce se rozběhl dovnitř.

Co teď? pomyslel si Boba, když za ním dveře zapadly.

Dřív než se mohl rozmyslet, zaslechl za sebou hlas: „Vítej na Raxus Prime, Bobo Fette.“

Ten hlas mu byl povědomý. Stejně tak ten hubený obličej a jestřábí oči.

„Hrabě Tyranus! Chci říct, Hrabě Dooku!“

„Jsi mezi přáteli, Bobo,“ řekl hrabě. „Můžeš mi říkat jak budeš chtít. Nejlépe hrabě.“

„Otec mi řekl, abych vás našel.“

„A já se ujistil, aby se tak stalo,“ odpověděl hrabě. „Vidím, že Aurra Sing odvedla dobrou práci a bezpečně tě sem dopravila.“

„Ano, pane,“ řekl Boba. „Chci říct, ne, pane. Jak jste viděl, tak mi ukradla loď a...“

Hrabě se usmál a pozvedl ruku. „Neměj obavy. Tvá loď je v bezpečí. Od teď bude všechno v pořádku. Musíš být velmi unavený.“

Boba přikývl. Byla to pravda.

„Neobávej se o věc,“ řekl hrabě a položil svou chladnou ruku Bobovi na hlavu. „Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Ponesu ti vak.“

Boba ho následoval po dlouhých schodech. Koberce byly měkké a jemné. Kdo by si pomyslel, že na planetě plné odpadků může být takový elegantní palác? Dokonce i vzduch byl příjemný. Z toho na povrchu planety by každý omdlel.

„Mám s tebou velké plány, Bobo,“ řekl hrabě. „Díky kterým by na tebe byl otec hrdý. Ale napřed si potřebuješ odpočinout. Po tom všem cestování musíš být velmi vyčerpaný.“

Boba přikývl. Za pár dní prožil opravdu dost dobrodružství. Unikl Jediské stíhačce na Geonosis, pak unikl té Jedi na Kaminu, na bogdenských měsících znovu získal svou loď a zúčastnil se nepovedené loupeže, na Coruscantu se utkal s tím barmanem...

Ztratil svou loď, ale zase ji získá zpátky. Hrabě mu to slíbil, nebo ne? Nebo něco takového.

Docela dost pro desetiletého kluka, napadlo ho. Byl unavený. Ale také byl zmatený. Věděl, že by měl být šťastný. Měl štěstí. Splnil první část svého úkolu. Našel Tyranuse. Teď musí najít znalosti.

Tak proč se otřásl chladem, když mu Tyranus položil ruku na hlavu?

Nejspíš to bylo nervozitou, pomyslel si Boba a následoval hraběte po schodech ke svému pokoji. A k neznámé budoucnosti.