Kapitola 2.
Kapitola 2
Boba s překvapením zjistil, že být doma sám se mu líbí.
Byt byl celý jeho. Z kuchyňské jednotky každý den vypadly tři dobře ohřáté koláče.
Boba mohl kdykoli odejít a zase přijít. Mohl se potloukat po kosmoportu, obdivujíc silné bojovníky a představujíc si sama sebe u ovládání lodí. Mohl předstírat, že je nájemný lovec a ‚stopovat‘ nic netušící lidi v ulicích. A když byl dost unavený z neustálého deště, mohl si lehnout a číst si na gauči.
Nebyla to jen samota. Když byl Boba se svým otcem, Jango moc nemluvil. Ale když byl Boba sám, stále slyšel otcův hlas ve své hlavě. „Bobo, udělej tohle. Bobo, udělej tamto.“
Bylo to stejně skvělé jako ho mít u sebe. Lepší.
* * *
První dva dny byly snadné. A za další tři dny se Jango a Zam vrátí. Jak to Boba věděl?
Zbyly už jen tři mořské myši. Každý den úhoř jednu sežral. Každé ráno vzal Boba jednu myš a vhodil ji do úhořovy nádrže.
Úhoř neměl jméno. Byl to jen ‚úhoř‘.
Boba moc neměl rád ty jeho rovné oči a širokou tlamu. Nebo jak vždy mořskou myš celou spolkl – a pak ji celý den trávil.
Nahánělo to hrůzu.
Jango obyčejně krmil úhoře sám. Ale teď to byla Bobova práce. Vzkaz zněl jasně: Vrátíme se, až budou pryč.
Boba věděl, že si jeho otec myslel, že je pro jeho syna důležité, aby se naučil dělat nezbytné věci, i kdyby naháněly hrůzu. I kdyby byly kruté.
Nájemný lovec je bez závazků. To bylo jedno z jeho pravidel. Další bylo: Život žije ze smrti.
Třetího rána, když se Boba vzbudil o ohřál si snídani, stále zůstávaly tři myši.
Rozhodl se jednu ušetřit. Bylo mu těch mořských myší s velkýma hnědýma očima líto. Co když dá úhoři svou snídani – nebo spíš půlku?
V hlavě slyšel otcův hlas: Varuj se rutiny. To je past.
„Dobře, tati,“ řekl Boba.
Boba rozlomil svůj koláč napůl a polovinu dal do nádrže. Zmizela jakoby se rozpustila.
Pak sáhl do mísy a jednu myš vytáhl. Šlo to snadno. Myš se svými malými tlapkami přidržovala Bobových prstů.
Možná ví, že ji nechci hodit úhoři, myslel si Boba. Ale ne, než je hodil do nádrže, všechny ostatní na něj koukaly také tak.
Tahle má pravdu. Musím ji dostat pryč, ale udělám to jinak. Dám jí svobodu.
To byl jeho plán.
Boba vzal myš, prošel s ní halou a sjel dolů turbovýtahem na nádvoří před obytnou budovou.
Položil ji na zaplevelenou zahradu. „Ahoj, malá mořská myško,“ řekl. „Jsi volná.“
Myš na Bobu pohlédla, víc vystrašená než šťastná. Možná dosud nevěděla, co je to svoboda, pomyslel si Boba. Boba ji popostrčil prstem a malé stvoření zmizelo ve vysoké mokré trávě. Jen malé vlnění trávy ukazovalo, kam šlo.
Pak se za ní objevila větší vlna.
Boba zaslechl tiché vykviknutí – a potom ticho.