Kapitola 4.
Kapitola 4
Další den Boba vzrušeně čekal na určitý zvuk.
Nebo několik zvuků.
Konečně se pozdě odpoledne dočkal: symfonie slabých ťukání a řinčení ze zámku dveří.
Pak se dveře otevřely a dovnitř vešel Jango Fett. Ve své mandalorianské bitevní zbroji vypadal silný a neohrožený.
„Tati,“ řekl Boba. „Kde je Zam?“
„Později.“
Jango si sundal zbroj a položil ji na podlahu do ložnice, zatímco Boba přihlížel. Jango ji nazýval ‚oblek‘. Byl bez ní mnohem menší.
Jeho obličej pod helmou byl smutný a pokrytý starými jizvami. Tvář jeho helmy byla nelítostná a krutá. Bobu nikdy nezajímalo, která z těch tváří je jeho skutečná. Obě byly skutečné: ustaraný otec, nebojácný bojovník. „Kde je Zam?“ zeptal se Boba znovu.
„Proč se pořád ptáš, synu?“
„Mám pro ni nový vtip.“ Vždy si mohl jeden vymyslet.
„Budeš si ho muset nechat pro někoho jiného.“
Pro někoho jiného? Nebyl nikdo jiný! Ale Boba věděl, že by se s otcem hádat neměl.
„Dobře,“ řekl. Svěsil hlavu, aby skryl zklamání a chystal se z místnosti odejít.
„Zam už nepřijde,“ řekl Jango. Boba se ve dveřích zastavil.
„Nikdy?“
„Nikdy,“ odpověděl Jango.
Už jen ten tón říkal, že nikdy.
Když Jango na sobě neměl mandalorianskou bitevní zbroj, nosil obyčejný oděv. Bez jeho helmy by v něm jen málo lidí poznalo nájemného lovce Jango Fetta.
Zbroj byla stará a zjizvená, jako Jango samotný. Vždy když se vrátil z práce, tak ji čistil, ale nikdy ji neleštil. Nechával ji zjizvenou.
„Nikdy nechtěj, aby se leskla,“ říkal Bobovi, když spolu později zbroj čistili. „Nikdy na sebe neupozorňuj.“
„Ano, pane.“
Jangův obličej vypadal mnohem smutnější a starší než obyčejně. Bobu zajímalo, jestli to je kvůli Zam.
Konečně se odhodlal k otázce.
„Mohla nás zradit,“ řekl Jango. „To bylo nepřípustné. To se trestá. Mě by udělala to samé.“
Boba nerozuměl. Co se mu to jeho otec snaží říct? „Něco se Zam stalo?“
Jango pomalu přikývl. „Být nájemným lovcem znamená, že se někdy nevrátíš domů. Někdy se stane něco neodvratného. A když se to stane...“
„Co to znamená, neodvratný?“ zeptal se Boba.
„To znamená něco jistého. Smrt je jistá.“
Konečně Boba pochopil. „Zam je mrtvá, že ano?“
Jango přikývl.
Boba bojoval se slzami. „Jak – jak se to stalo?“
„Nechtěj to vědět.“
Boba cítil, jak se přes něj smutek přelil jako vlna. Následovaná chladnou vlnou strachu. Když se to stalo Zam, mohlo by se to stát i otci?
O tom přemýšlet nechtěl. Jeho otec měl pravdu: Nechtěl to vědět.
Když skončili s čištěním zbroje a dobíjením zbraní, vyšel Boba do deště a prošel až na konec ulic a zpět.
Zam, mrtvá. Už žádné hloupé vtipy. Žádný jasný smích. Osamělý Boba Fett bude ještě osamělejší.
Kamino je pro smutek dobrý svět, protože neustále pršelo. Když jste byli v dešti, nikdo si nemohl všimnout, že pláčete.
Když se Boba vrátil, zjistil, že se jeho otec také byl projít v dešti.
Zajímavé, pomyslel si. Nikde jsem si ho venku nevšiml.
Po večeři Jango řekl: „Bobo, poslouchej.“ Boba samozřejmě poslouchal.
„Co se stalo Zam, se může stát každému z nás. Každému nájemnému lovci. Rozumíš?“
Boba přikývl – ale byla to lež. Sám se přesvědčoval, že nerozumí. Slíbil si, že o tom nebude přemýšlet. Vůbec si to nedokázal představit. Kdo by mohl v boji dostat jeho otce?
„Dobře,“ řekl Jango. „Tak, synu, chci, aby sis vzal tohle.“
Jango vytáhl knihu.
To Bobu šokovalo. Můj otec?! Knihu?!
Jango vypadal, že uhádl, na co myslí. „To není kniha, synu. Je to paměťová jednotka ode mě. Pro tebe, až přijde čas.“
Není to kniha? Vypadá přesně jako ona, asi dva prsty silná s pevnou vazbou. Byla černá, na vazbě nic nebylo. Žádná slova, žádný obrázek. Nic. Ani vzadu, ani vpředu.
Boba ji zkusil otevřít, ale stránky se zdály být slepené. Zabral víc, ale jeho otec zavrtěl hlavou.
„Neotvírej to,“ řekl. „Protože až to otevřeš, tvoje dětství skončí. A na to je ještě brzy. Chtěl bych, abys měl to, já nikdy neměl: dětství.“
Boba přikývl. Přesto byl zmatený. Proč mu otec dává knihu, když nechce, aby ji otevřel?
Pak mu otec řekl:
„Kdyby se mi něco stalo, pak to otevři. Řekne ti to, co potřebuješ vědět. Koho se zeptat. Komu se vyhnout. Co dělat. Do té doby to nech zavřené a schované. Rozumíš, synu?“
Boba přikývl. Hodil knihu (nebo co to bylo) na hromadu knih z knihovny. Nebude to potřebovat. Vůbec. Co by se také mohlo stát jeho otci, nejlítějšímu, nejrychlejšímu a nejobávanějšímu nájemnému lovci v celé galaxii?
Vůbec nic. Nemyslitelné. Což jednoduše znamenalo, že o tom Boba nebude přemýšlet.