Kapitola 6.
Kapitola 6
Zatímco si Jango oblékal svou bitevní zbroj, házel Boba jejich veškerý majetek (kterého nebylo mnoho) do rozložitelného batohu.
„Pohni s tím, Bobo!“
Boba věděl, že se jeho otec ničeho nebojí. Ale po té konfrontaci s podivným Jedim se zdál být nervózní. Plný obav. Ne vystrašený, ale... alespoň starostlivý.
A opravdu VELMI spěchal.
Boba doplnil batoh a hodil špinavé nádobí do mycího zařízení. Nemusí to být bůhvíjak srovnané. Kdyby to nebylo tak děsivé, mohla by to být zábava.
„Zbytek nech,“ řekl Jango. „Nemáme čas.“
Pozor na to, co si přeješ! Kolikrát už Boba snil o pobytu mimo bouřlivé Kamino a žití někde jinde, kde svítí slunce – a možná jsou i přátelé?
Teď se to stalo. Odcházeli. Boba by byl rád a teď... Byla tu postel, kde spal a snil. Okno, u kterého seděl, četl si a nebo pozoroval neustálý déšť. Krabice, ve které měl své knihy, oblečení a staré hračky, vše na jedné hromadě.
Je těžké opouštět jediné místo, kde jste žili, zvlášť, když nevíte, kdy se vrátíte zpět. Je to jako opouštět kousek sama sebe. Je to jako...
Boba se zarazil. Nebyl čas být sentimentální. Jeho otec spěchal. Tudíž sebou musí hodit.
A byla tu ještě jedna věc, kterou musí před opuštěním Tipoca City udělat.
„Hej! Kam jdeš?“ zeptal se Jango. Už na sobě měl svou bitevní zbroj, helmu a vše ostatní. Držel něco, co vypadalo jako hák. „Kam neseš ty krámy?“
„Uch, tati... knihy z knihovny?“
Boba doufal, že otec pochopí, že je musí vrátit. Kdo ví, kdy se vrátí zpět? A Boba nechtěl, aby se Whrr zlobil kvůli pozdě vráceným knihám.
„Udělej to rychle, synu,“ řekl Jango. „A když už půjdeš ven -“
Podal Bobovi ‚hák‘. Byl to úhoř. „Hoď ho do moře. Ať se pro změnu zkusí živit sám.“
„Ano, pane!“ Boba rychle vyběhl ze dveří, aby si to otec ještě nerozmyslel. Úhoře měl svinutého okolo ruky a v druhé držel knihy.
Deštěm proběhl tak rychle, jak jen dokázal. Zastavil se na okraji plošiny, odkud vypouštěl mořskou myš. Nahnul se nad zábradlí a hodil úhoře do vody.
Žbluňk.
Boba zahlédl tmavý obrys, záblesk zubů a úhoř byl pryč.
„A je pryč!“ mumlal si, když utíkal ke knihovně. „Život je pro malé a slabé tvrdý. A to všechno je relativní.“
Boba ve spěchu prostrkával knihy dveřmi. Jedna, druhá, třetí...
Whrr šťastně zavrčel. „Tak co tyhle?“ zeptal se zpoza dveří. „Co si o nich myslíš? Dobré?“
„Nebyly špatné,“ řekl Boba. „Ale nemám čas se o tom bavit.“
„Ne? Proč ne? Nechceš zkusit nějaké jiné knihy?“
Normálně si Boba o knihách rád povídal, ale dnes nebyl čas. „Musím jít! Sbohem!“
„Vrať se brzy, Bobo,“ řekl Whrr. „Ale počkej, tady je...“
„Nemám čas!“ Boba neměl to srdce říct mu, že vůbec netuší, kdy se vrátí.
A tak se jen otočil a odběhl.
Jango Fett, vypadající v plné zbroji hrozivě, čekal s věcmi před bytem. Boba si byl jistý, že šílí z toho, jak dlouho byl pryč, ale nic neřekl.
Dvojice došla na malou přistávací plochu, kde parkoval Slave I, malá a rychlá loď patřící nájemnému lovci. Zatímco Boba prováděl předletovou kontrolu, Jango ukládal zavazadla.
Boba zrovna dokončil kontrolu, když zaslechl kroky. První myšlenka byla, že se s nimi Taun We přišla rozloučit.
Takové štěstí neměli.
Byl to ten Jedi Obi-Wan Kenobi. Ten, co byl u nich doma a ptal se na všechno možné.
A utíkal.
„Stát!“ zařval.
Jó, bezva! pomyslel si Boba.
Jango myslel na to samé. Pozvedl svůj blaster a vypálil. Přitom přikázal Bobovi: „Bobo, jdi na palubu!“
To mu nemusel říkat dvakrát. Dostal se do kokpitu a sledoval, jak jeho otec zažehl jetpack a vyletěl na střechu nejbližší budovy. Tam zaklekl a začal po Jedim střílet.
KA-WHAP!
KA-WHAP!
Přestože nikdy se Slave I neletěl sám, znal Boba všechny ovládače a zbraňové systémy. Sáhl nad hlavu a zapnul hlavní systém, takže loď byla připravena k odletu jakmile jeho otec rozmáčkne toho Jediho.
Pak dostal lepší nápad a aktivoval ovládání blasterových kanónů.
Boba to zkoušel už mnohokrát, a tak věděl, co má dělat. Zamířil na Jediho a zmáčkl spoušť.
SKA-PLANG!
Zásah! Nebo skoro!
Jedi byl tvrdě sražen na zem a světelný meč mu vypadl z ruky. Boba chtěl vystřelit znovu a skoncovat s ním, ale jeho otec mu vletěl do cesty.
Jango se snesl z budovy a postavil se Jedimu tváří v tvář.
Jedi udeřil.
Jango úder vrátil.
Skvělé! pomyslel si Boba. Nikdy předtím svého otce v kontaktním zápase bojovat neviděl a bylo to úžasné.
Jediho mystická Síla nebyla proti Jangově mandalorianské zbroji žádným soupeřem. Jedi prohrával. V zoufalství po Jangovi sáhl, ale ten použil jetpack, aby se dostal z dosahu a odkopl ho.
„Jó!“ křičel Boba, i když věděl, že ho otec nemůže slyšet.
Jedi upadl a sklouzl k okraji plošiny, který se klenul nad bouřícími vlnami. Vypadalo to, že hodlá použít svou takzvanou Sílu a přitáhnout si meč do ruky, ale Jango jeho plán prokoukl. Ze zápěstního vrhače vystřelil poutací drát, který se Jedimu omotal kolem zápěstí.
Pak Jango znovu zapnul jetpack a táhl Jediho k okraji plošiny – a vody.
„Do toho, tati!“ křičel Boba.
Ale Jedi drát zachytil o sloup. To ho zastavilo a umožnilo vyskočit na nohy. Pak drátem škubl...
SPROINNGG!!
Jango tvrdě udeřil do plošiny. Jeho jetpack odlétl, prskal... a vybuchl.
BARRROOOM!
Ale ne! Boba to celé viděl. Snažil se zamířit lasery, ale oba muži klouzali k okraji – a k obrovským vlnám pod nimi.
„Tati!“ ječel Boba. „Tati!“ Bouchl do krytu kokpitu, jakoby jeho křik a úder pěsti mohl otci pomoci od jisté smrti.
Ale ještě nebyl konec. Jango uvolnil drát z úchytu na vrhači. Pak použil šplhací háky bitevní zbroje, aby se zastavil.
Mezitím Jedi sklouzl přes okraj.
Boba se opřel v sedadle a třásl se úlevou: jeho otec byl v bezpečí. A triumfoval: Jedi byl pryč!
Za okrajem. V moři.
A je pryč! pomyslel si Boba.
Rampa se spustila.
Boba se z pilotního sedadla dostal právě včas.
Jeho otec obsadil jeho místo. Motory se probudily k životu a loď vylétla do bouře zuřící okolo.
Boba pohlédl dolů do vln. Po Jedim nebylo ani vidu, což bylo očividné. Kdo by mohl plavat v tom hloupém rouchu? Jistě ho stáhlo dolů.
„Život je tvrdý pro malé a slabé!“ řekl Boba tiše.
„Cože?“
„Říkal jsem: Skvělá práce, tati!“