Kapitola 9.
Kapitola 9
Boba si myslel, že Geonosis se od Kamina bude lišit školami, dalšími dětmi a spoustou dalších věcí.
Bylo jiné, to ano, ale to bylo vše.
Na Kaminu stále pršelo; na Geonosis téměř ne. Kamino bylo celé pokryto mořem; Geonosis bylo územím rudého písku s velkými skalnatými věžemi podobnými kopím, nazývané stalagmity.
Ve skutečnosti vypadala planeta neobydleně. To si Boba pomyslel, jakmile přistáli.
Jango Fett se Slave I přistál na římse jednoho stalagmitu nebo skalní věži.
Ubytujeme se na téhle skále? zajímalo Bobu, když loď dosedla a motory vyhasínaly.
Pak se otevřely dveře ve skalní stěně a objevili se údržbářští droidi, aby se o loď postarali.
Boba měl oči navrch hlavy a následoval otce dveřmi, které se ukázaly být vchodem do rozlehlého podzemního města s dlouhými chodbami a obrovskými místnostmi. Vše bylo propojeno a osvětleno žhnoucími trubkami a všude se rozléhala ozvěna kroků a hlasů.
Stále to vypadalo prázdně. Jedinými obyvateli byli vzdálené spěchající stíny. Nikdo je nepřivítal; nikdo si nevšiml desetiletého chlapce jdoucímu po otcově boku.
Když stoupali po schodech k bytu, který jim byl dočasně přidělen, Jango synovi vysvětlil, že Geonosiané jsou stále pracující trubci. Jejich planeta byla výrobním centrem bitevních droidů. „A lidé, co droidy vyrábějí nejsou o moc chytřejší nebo zajímavější než oni,“ řekl Jango.
„Tak proč jsme tady?“ zeptal se Boba.
„Obchod,“ odpověděl Jango. „Ten, kdo si najal moji ruku...“
„...najal si mě celého,“ dokončil Boba.
„Správně,“ řekl Jango. Pocuchal synovi vlasy a usmál se na něj. „Jsem na tebe velmi pyšný, synu. Rosteš do nájemného lovce stejně jako tvůj starý otec.“
Byt s vyhlídkou na poušť byl vysoko v kamenné věži. Jango odešel, aby se sešel se svým zaměstnavatelem a zanechal tam Bobu s vážným varováním: „Buď tady, než přijdu.“
Po několika hodinách o samotě Boba věděl, že se nemýlil. Geonosis byl nudný. Mnohem nudnější než Kamino.
Nuda je někdy jako mikroskop. Malé věci díky ní vypadají obrovsky. Boba počítal každičký kámen ve stěně a každičkou puklinku v podlaze.
Znuděný kameny a puklinami vyhlédl z úzkého okna a pozoroval prachové bouře na pláních a prstence na obloze.
Boba si přál, aby si koupil nějaké knihy. Jedinou kterou měl, byla černá kniha od jeho otce, a tu on otevřít nesměl. Byla v krabici s oblečením a starými hračkami, nestála ani za pohled.
Musel něco podniknout. Ale jak?
Buď tady, než přijdu. To neznamená, že by nesměl opustit byt. Jen nesmí jít moc daleko.
Boba vkročil do chodby a zavřel za sebou dveře. Kamenná chodba byla prázdná a tichá. V dálce Boba slyšel bouchání. Znělo to jako oceán na Kaminu.
Mohli by na této pouštní planetě být oceány?
Boba prošel chodbou a vykoukl za rohem. Zvuky byly hlasitější. Teď to znělo jako vzdálený buben.
Za rohem byly dolů vedoucí schody. Pod nimi další hala. Na jejím konci další schody.
Kamenné schody vedoucí do temnoty. Boba se po nich vydal, pomalu krok za krokem. Čím dále šel, tím větší byla tma.
Čím větší tma, tím hlasitější bouchání. Opravdu to znělo jako obrovský buben.
Boba měl pocit, že by měl být daleko odtud, ale nechtěl se jen tak otočit zpět. Ještě ne. Ne dokud nezjistí, co dělá ty zvuky.
Konečně dlouhé spirálovité schodiště skončilo v úzké chodbě. Na druhém konci byly těžké dveře. Bouchání bylo tak hlasité, že se třásly.
Boba se téměř bál se podívat. Už se otáčel nazpět. Pak v mysli uslyšel otcův hlas: Udělej to, čeho se nejvíc bojíš a najdeš odvahu, kterou hledáš.
Boba otevřel dveře.
BUM
BUM
BUM
Nebyla tu žádná mořská bouře, žádné bouchání do obrovského bubnu. Ale Boba zklamán nebyl. To co viděl, bylo mnohem zajímavější.
Nahlížel do rozlehlé podzemní místnosti osvětlené žhnoucími lampami a plné pohybujícími se tvary. Jeho oči, přivyklé tlumenému světlu, viděly montážní linku, kde obrovské stroje lisovaly ruce a nohy, kola a čepele, hlavy a těla. Hluk byl ohlušující. Po vylisování byly těžké díly barvy rzi dopraveny do centrální oblasti, kde je zamračení Geonosiané montovali dohromady do bitevních droidů, které poznal jakmile měli hlavu na místě.
Pak smontovaní droidi v dlouhých řadách putovali z jeskyně vysokým průchodem do tmy.
Boba fascinovaně přihlížel. Proč vyráběli tolik válečných strojů? Bylo těžké uvěřit, že je v galaxii tolik bitevních droidů a droidek ježících se čepelemi a blastery.
Představoval si je v akci, jak spolu navzájem bojují. Bylo to vzrušující – a trochu děsivé.
„Hej, ty tam!“
Boba vzhlédl. Po spojovacím můstku k němu spěchal strážní droid.
Boba se rozhodl k rozumnější činnosti než bylo vysvětlování kdo je a co tady dělá. Zabouchl za sebou dveře a utekl.
Buď tady, než přijdu, řekl Jango. Boba stačil zavřít dveře bytu a už slyšel kroky na chodbě.
Zvládl jsem to těsně! pomyslel si Boba, když jeho otec otevřel dveře.
Byli s ním dva muži. Jeden byl Geonosian nosící na větvovitém těle a barelu podobné hlavě nádherné a propracované ozdoby označující jeho vysokou hodnost. Druhý byl oblečen mnohem jednodušeji, ale připadal mu povědomý.
„A jak vidíte, hrabě Dooku, tak jsme velmi pokročili,“ řekl Geonosian.
Byl to hrabě. Boba ho poznal. „Není to hrabě Tyranus?“ zeptal se Boba otce, který za dveřmi pověsil svou bitevní helmu.
„Psst,“ řekl Jango. „Jsme jediní, kdo ho znají pod tímto jménem.“
„Á, tak to je ten chlapec?“ řekl hrabě. „Jednoho dne z tebe bude velký nájemný lovec.“
Poplácal Bobu po rameni. Gesto bylo laskavé, ale ruka byla studená a Boba pocítil chlad.
„Ano, pane,“ odpověděl a odtáhl se.
Jeho otec po něm střelil nesouhlasným pohledem a všichni tři muži se odebrali do kuchyně na poradu.
Boba byl zahanbený. Byl nezdvořilý. Chlad musel být z jeho představ. Hrabě Tyranus byl Jangovým zaměstnavatelem. Boba mu dlužil nejen respekt, ale i důvěru.
Jednoho dne z tebe bude velký nájemný lovec. Jeho slova mu zněla v hlavě. Doufal, že se to jednou stane.
Bitevní helma jeho otce visela za dveřmi. Boba ji sundal a odešel s ní do ložnice.
Chtěl vědět, jak vypadá zevnitř. Chtěl mít pocit, jako by byl Jango Fett.
Zavřel za sebou dveře a nasadil si helmu na hlavu. Otevřel oči a – „Páni!“
Boba čekal, že to uvnitř helmy bude tmavé, ale nebylo. Uvnitř obličejové části přebíhaly všechny možné displeje. Většina z nich označovala zbraně a systémy pro přežití:
RAKETOVÉ ŠIPKY
SONICKÝ PAPRSEK
ZÁPĚSTNÍ VRHAČ
JETPACK
HROTY NA BOTÁCH
KOMLINK
DÁLKOMĚR
Bylo to jako být v kontrolní místnosti velmi malé, kompaktní a dobré lodi. Ale byla tak těžká. Boba mohl stěží hýbat hlavou. Sundával ji, když tu náhle –
Cvak.
Boba slyšel, jak se dveře do ložnice otevírají. Ale ne. Tak teď je ve velkém průšvihu!
Nebyl. Jango Bobovi sundal helmu a přitom se smál. „Neboj, synu, tvá vlastní zbroj ti padne lépe.“
Boba pohlédl otci do očí. „Moje vlastní?“
„Až budeš starší,“ řekl Jango. „Tuto bitevní zbroj jsem dostal od Mandalorianů. Až se jednoho dne staneš nájemným lovcem, budeš mít vlastní.“
„Ale...“
„Žádné ale,“ řekl Jango. Pokusil se o úsměv. „Neboj se, tvůj čas už přichází.“
Natáhl ruku a pohladil Bobu po hlavě. Tentokrát žádný chlad.
Později v noci zaslechl Boba podivný zvuk. Nebylo to bouchání, které slyšel předtím. Nebylo to otcovo chrápání z vedlejší postele.
OOWOOOO!
Bylo to něco daleko a neuvěřitelně osamělé.
Přešel k úzkému oknu a pohlédl ven. Noc na Geonosis byla jasná jako den na oblačném Kaminu. Planetární prstence vrhaly na poušť měkké světlo.
Vpravo od stalagmitu byla rudá stolová hora. Sem a tam jí protínaly jasné dráhy světelných záblesků, jakoby byla dlážděná diamanty.
Hora vypadala zajímavě, ale byla přísně zakázána. Jango říkal, že se tu nacházely obávaná zvířata, nazývaná massiffové, která slídí po skalách a písku.
OOWOOOO!
Znovu – osamělé a smutné zavytí. Massiff, pomyslel si Boba. Zní spíše opuštěně než nelítostně.
Znal ten pocit.
Chtělo se mu zavýt taky.