Kapitola 11.
Kapitola 11
Boba zjistil, že bactová lázeň je jednou z nejsilnějších zkušeností. Dýchal pomocí masky, zatímco byl ponořen v syntetickém gelu, který spravoval každý centimetr jeho těla, ať už zvenčí nebo zevnitř, uzdravoval, obnovoval a občerstvoval každý orgán.
Zabralo to několik hodin.
Svědilo ho z toho celé tělo.
A úplně to smylo pach Raxus Prime.
Mnohem lepší, pomyslel si Boba, když ho proud vzduchu sušil. Pak si oblékl čisté věci, které pro něj Ulu přichystal.
Potěšilo ho, když zjistil, že nikdo jeho vak neotevřel.
„Vypadáš jako nový člověk,“ řekl Ulu, když se vrátil. „Jak vidíš, Teffe, není důvod brečet. Během této války bylo od svých rodičů odděleno mnoho dětí. Jsem si jistý, že většina jim bude navrácena. Zatím budete všichni sirotci, dočasní sirotci, odvezeni do dočasného útočiště v překrásném Oblačném městě na Bespinu.“
Bespin! ožil Boba. Plynný obr byl docela vzdálený, ale byl malým středem galaxie a dobré místo, odkud by mohl začít pátrat po Auřře Sing. Začínalo to vypadal stále lépe.
Boba a Ulu kráčeli chodbami rozlehlé lodi. Bylo to jako na Coruscantu, mnoho pater spojených žebříky a rampami. Ale zde to nebylo tak přecpané jako na turisty zamořených ulicích. Turisty ze všech konců galaxie a ras. Tady se nacházely jen dva základní typy: posádka tvořená směsicí jakýchkoli vnímavých ras a životních forem, lišících se barvou, postavou a tvarem. Ti byli označeni fialovými tunikami. A pak tu byli kloni, naprosto stejní buď ve svých bílých zbrojích nebo rudém oblečení. Když měli sundané helmy, bylo vidět, že jejich prázdný obličej neukazuje žádné emoce ani zájem o cokoli mimo jejich dosah.
Doufám, že až mi bude dvacet, tak nebudu vypadat takhle, otřásl se Boba.
Na Jediho byl Ulu Ulix velmi přátelský. Zdálo se, že postrádá tu agresivní aroganci, kterou si s řádem Boba vždy spojoval.
Nejspíš propadne, pomyslel si Boba.
Přišli na místo, které muselo být jednou z mnoha malých kuchyní, sloužících celodenním směnám. „Ostatní děti budou na večeři,“ řekl Ulu. „Musíš mít hlad. Co by sis dal?“
Nic z výběru mu nepřipadalo známé. Boba ukázal na něco, co vypadalo jako masový koláč za skleněným okýnkem.
Ulu proti sklu napřáhl dlaň a koláč se ve víru laserového světla ohřál. Potom vylétl ven, dočasně osvobozený od lodní umělé gravitace.
„Díky!“ poděkoval Boba a koláč chytil. Chutnal víc než dobře – už uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy měl pořádné jídlo.
Boba neměl Jedie rád – všechny! – ale bylo těžké nemít rád Ula. Byl jiný. Téměř upřímný a srdečný. „Ty si nevezmeš?“ zeptal se Boba. „Můžeš si vzít kus ode mě.“
„Nemám hlad. Už jsem jedl předevčírem.“
Na konci dlouhé chodby v hlubinách lodi byla nocležna. Nikdo tam nebyl, ale místnost byla plná malých postelí.
„Vezmi si nějakou volnou postel, Teffe,“ řekl Ulu. „Ostatní děti se brzy vrátí z večeře. Řeknou ti, jak to tu chodí. Většinou to znamená neplést se do cesty.“
„To je vše?“
„To je vše,“ přikývl Ulu. „Já jsem dozorčí nad sirotky. Je to součást mého výcviku. Snažím se pro vás děti všechno zjednodušit jak jen to jde. Kdyby bylo něco co potřebuješ, dej mi vědět.“
Ulu se usmál a odešel. Boba si lehl na lůžko u stěny. Tohle bude něco úplně nového: místnost plná dětí. Bude mít konečně šanci udělat si nějakého přítele? Zcela jistě to bude něco nového! Otec ho před přátelstvím varoval a sám se mu vyhýbal. Ale Boba byl ještě zvědavý.
Teď byl ale příliš unavený na to, aby o tom přemýšlel. Ulehl a zavřel oči. Zdálo se mu, že sotva se jeho hlava dotkla polštáře, byl probuzen ošklivým broukavým zvukem, jakoby byl napaden hejnem ptáků.
Vyděšeně se posadil. Noční můra?
Otevřel oči. Žádná noční můra. Byly to děti – křičely, ječely, smály se, skákaly po postelích. Boba na ně pohlédl a zaúpěl. Byly neuvěřitelně hlučné a různorodé. Jediné starší děti (jeho věku), které viděl, byly rozděleny do dvou skupin. Malá skupina dívek se podezíravě dívala na malou skupinu chlapců.
Zbytek dětí křičel, smál se a ječel. Vládl zde neuvěřitelný chaos. Boba znovu zaúpěl. Bylo to mnohem horší, než si představoval. Boba Fett, syn nájemného lovce, který dokázal řídit loď a přežil hrabětův útok... uvízl s tlupou malých spratků!
Nepatřím sem! řekl si Boba a přetáhl si polštář přes hlavu doufaje, že usne dřív, než se zblázní.
A měl štěstí.
Měl.
Ve snech nebylo žádné předtím ani potom. Jenom zářivé nekonečné teď. Ve snech nebyla žádná gravitace, žádný hlad, žádný chlad...
„Hej.“
Boba zasténal. Ve snu jel na velkém zvířeti kolem arény, snažil se dojet k otci, ale byl shozen...
„Hej!“
„Já...“ řekl Boba.
„Ty co?“ zasmál se hlas.
„Držím se,“ řekl Boba. Ale nebylo něho se držet. Zvíře bylo pryč.
Boba si sedl a otevřel oči.
Byl v sirotčinci. Hluk se nyní podobal slabému hučení, stále nepříjemnému, ale snesitelnému.
Většina dětí si hrála nebo seděla a rozbíjela své hračky a panenky. Všechny až na jedno, které sedělo v nohách jeho postele.
„Vzbuď se,“ řekl – nebo řekla? To bylo těžké poznat. Dítě na jeho posteli bylo humanoid jako Boba, ale mělo tmavší kůži a kratší vlasy – a velmi veselé oči.
Boba se usmál. Nemohl si pomoci. „Kdo jsi?“
„Jediné dost dospělé dítě v téhle zoo. A jsem přesně to, co potřebuješ.“
„A to je co?“
„Přítel.“