Kapitola 13.
Kapitola 13
„Hej, Garre, koukni na tohle!“
Byli, kromě několika servisních droidů pracujících na druhé straně, sami v zadním hangáru.
„Co?“ zeptal se Garr. „Jsou to jenom dveře.“
Dveře byli nadepsané JEN V NOUZI.
„Vsadím se, že je dokážu otevřít,“ řekl Boba. Systém vypadal podobně jako jeden z těch, které ho otec učil zkratovat.
„Takže?“
„Takže je tohle naše šance. Vždycky jsi říkal, že bys chtěl vidět můstek a řídící centrum, je to tak?“
„Jasně,“ odpověděl Garr. „Ale tyhle dveře na můstek nevedou. Jsou to dveře od nouzové přetlakové komory. Vedou ven z lodi. Do vesmíru.“
„Přesně. Dělej. Pojď za mnou.“
Boba se obratně vyhnul drátům, nasimuloval kódy a dveře otevřel. Na druhé straně byl malý vzduchový zámek, kolem kterého viselo několik skafandrů. Vypadalo to tam jako v přístěnku se dvěmi dveřmi. Boba věděl, že když se vnitřní dveře zavřou a vnější odblokují, vypustí se vzduch a dveře se otevřou do vesmíru.
V místnůstce fungovaly antigravitační jednotky. Boba a Garr se volně vznášeli kolem skafandrů.
„Ajaj,“ zasténal Garr. „Na tohle nejsem zvyklý. Co když se mi udělá špatně a začnu zvracet?“
„Jenom na to nemysli,“ odpověděl Boba. „Vezmi si skafandr a pojď.“
Všechny skafandry jim byly trochu velké. Byly jen pro nouzovou evakuaci, a tak měli jen malou zásobu vzduchu a baterií poháněné topné těleso, což stačilo na hodinu a půl.
„Hodina bude stačit až až,“ řekl Boba.
„Jsi si jistý?“ obával se Garr oblékaje si skafandr. „Co když se něco pokazí?“
„Co by se mohlo pokazit?“ otázal se Boba, pomohl Garrovi oblek zapnout, oblékl si vlastní a z blízké police vybral dvě helmy.
Plivl do své helmy a utřel ji rukávem. „Díky tomu se nezamlží.“
„Když to říkáš,“ řekl Garr, také plivl do svojí helmy a vytřel.
Když měli oba skafandry na sobě, zabezpečené a zapečetěné, zkusil Boba komlink. Ukázal Garrovi, jak ho má pomocí zápěstního ovladače přepínat.
„Slyšíš mě?“
„Křičíš! Stáhni si hlasitost.“
„Promiň...“
Boba se ujistil, že jsou vnitřní dveře zamčené. Pak se odrazil ode zdi a připlachtil k druhým dveřím. Místo kliky měli kolo.
Tázavě se podíval na Garra a ten zvedl palec.
Boba kolem otočil doleva.
Jedno otočení, dvě.
Právě si začínal myslet, že se nic neděje, když se najednou ozvalo ostré zasyčení vzduchu. Boba se zachvěl, když se do místnosti dostal studený vesmírný chlad.
Boba začal dveře otevírat, když se náhle zarazil. „Málem jsem zapomněl!“ Vzal ze zdi desetimetrovou roli bezpečnostního provazu a jeden konec si přivázal ke svému a druhý ke Garrově pasu.
Pak otevřel dveře a vyletěl ven do vesmírné prázdnoty.
Garr zaváhal, polkl – a vyrazil také.
Vznášeli se v nekonečném moři hvězd.
Bylo to jako padat stále dolů do díry tak hluboké jako celá věčnost. Do díry tak hluboké, že by nikdy nedopadli na dno.
Hvězdy byli věčné a Boba s Garrem proti nim letěli jako smítka prachu.
Ne, pomyslel si Boba, to hvězdy byly prach.
A Garr a já jsme prach prachu.
„Mnohem lepší,“ ozval se Garr statečně. „Co teď?“
„Teď najdeme můstek,“ řekl Boba. „Máme na to něco málo přes hodinu. Ale musíme být opatrní.“
„Já se cítím velmi, velmi opatrně!“ prohlásil Garr.
„Dobře. Musíme zůstat na povrchu lodi. Kdybychom odlétli pryč...“
„Co by se stalo?“
„Nic by se nestalo.“
„Nic?“
„Nic než věčnost. Navěky bychom se vznášeli, otáčeli se ve vesmíru, dokud bychom neumřeli. Nebyla by žádná cesta zpátky, protože tyhle nouzové skafandry nemají raketový pohon. Ale nebuď vystrašený, máme naše bezpečnostní lano.“
„Zním snad vystrašeně?“ zeptal se Garr.
„Ano,“ zasmál se Boba.
„To je dobře! Kdybych nebyl vystrašený, asi bych se zbláznil!“
Boba se ujistil, že se Garr dobře lodi drží a popoletěl o deset metrů dopředu, kam až mu to lanko dovolilo. Pak si na trupu lodi našel dobrý úchyt.
A hlídal provaz, než se dopředu dostal Garr.
Takto se střídali a „šplhali“ po trupu směrem k můstku. Jeden vždy jistil a druhý vyrazil dopředu a hledal cestu:
Přes a kolem obrovských iontových motorů, z nichž každý za sebou nechával kilometry dlouhou stopu emisí přízračně modrých fotonů podobných kouři.
Nahoru na strmý útes vrchního křídla, přičemž si dávali záležet, aby se nepodívali „dolů“ do studny plné hvězd.
Přes bok lodi po ocelových pásech mezi řadami osvětlených oken.
„Držím se!“
„Jdu vpřed!“
Díky komlinkům se slyšeli lépe než normálně v atmosféře. Pokračovali vpřed využívajíce každý šroub, anténu, okraj a nerovnost na povrchu. Občas oknem zahlédli spěchající členy posádky nebo klonové vojáky pochodující na jídlo nebo ubytovnu.
„Opatrně,“ varoval Boba, který se vždy, když okno míjeli, co nejvíce tiskl do výklenků. „Jestli nás někdo uvidí, jsme v pěkném maléru.“
„Spustí alarm!“ přisadil si Garr. „Budou si myslet, že to je útok!“
Boba s Garrem byli moc blízko na to, aby viděli tvar nebo velikost lodi. Každý hřeben, žebro nebo výduť byly překvapením a skrývaly ty další.
Konečně spatřili hladkou kupoli, která byla velitelskou věží posazenou na hřbetním žebru. Vypadala téměř jako malá loď usazená na hřbetě Candaserri. Mimo předního širokého bublinovitého průzoru tam nebyla žádná okna.
„Budou tam mít alarmy,“ upozorňoval Boba. „Musíme opatrně.“
Dvojice vyšplhala na žebro a nakonec i na vršek kupole. Zajištěni magnetickými podrážkami se opatrně propracovali až na okraj průzoru.
Boba poklekl a Garr hned vedle něj. Nahnuli se přes okraj a pohlédli dolů. Boba se cítil naprosto nekrytý. Kdyby se kdokoli z posádky podíval nahoru, spatřil by dvě hlavy v helmách, které je z vesmíru pozorují!
Mohl se spustit každý lodní alarm.
Ale nikdo nevzhlédl. Můstek byl tichý. Posádka seděla u svých konzol, zatímco důstojníci kolem ní chodili a kontrolovali systémy.
„Nádhera!“ prohlásil Garr „To je hlavní řídící středisko. Tady všechno začíná.“
Kapitán a první důstojníci v jasných uniformách diskutovali s Jedi v plášti u holomapy. Boba poznal, že to je Glynn-Beti, Bothanská Jedi, která ho vyslýchala.
Mám štěstí, že je roztržitá, pomyslel si. Kdyby mě přinutila ten vak otevřít, patrně bych teď byl vězněm.
„Zajímalo by mě, o čem se baví,“ ozval se Garr. „Možná zaslechli o nějakých rodičích. Zase bych rád viděl ty svoje.“
Boba neříkal nic. Byla to trapná chvíle.
„Jednou moje rodiče poznáš,“ řekl Garr. „Budou se ti líbit.“
„Možná,“ odvětil Boba. Pochybuji o tom, pomyslel si.
Boba byl připravený vyrazit, ale čekal na Garra – který měl rád pozorování lidí stejně jako on pozorování hvězd.
Garr ležel na břiše a sledoval posádku na můstku.
Boba ležel na zádech sledujíc hvězdy. Miloval ten pocit, když se díval hluboko do nekonečného moře hvězd a galaxií.
Už byli na vrcholu můstku téměř dvacet minut. Boba zkontroloval zásobu vzduchu a ujistil se, že je stále nad polovinou. Ale jeho ohřívač se vybíjel. Dokázal si představit, jak se mu do skafandru dere vesmírný chlad. Zvlášť u nohou a rukou.
„Měli bysme vyrazit zpátky,“ řekl Garrovi.
„Ještě pár minut, právě se dívají do jiné holomapy.“
„Mapy? Ukaž.“ Boba se otočil se pohlédl dolů.
„To je divná mapa!“ řekl Garr. „Nic z ní nemůžu vyčíst.“
„A sakra,“ zaklel Boba.
„Co je?“
„Měli bysme rychle vyrazit ke vzduchovému uzávěru!“
„Co se děje?“ V Garrově hlasu se ozval náznak strachu.
Pak se rozječela siréna. Oba cítili její vibrace v lodním trupu.
„To je desetiminutový alarm!“ vykřikl Boba. „Sledovali hyperprostorovou mapu. Chystají se ke skoku!“