Kapitola 14.
Kapitola 14
Rychleji!
Dolů, dolů –
Rychleji!
Kolem, kolem –
Boba už chlad nevnímal, a to ani trošku, přestože měl ohřívač skoro vyčerpaný.
Garr polykal vzduch, otáčel se ve vakuu a přesouval se od jednoho úchytu k jinému.
Nemluvili. Na slova nebyl čas. Spěchali na záď, kde obrovské iontové motory špinili prostor bledě modrou.
Kolik času jim zbývá? Boba nevěděl. Šest minut? Pět?
„Co se stane když...?“ zeptal se Garr, když se dostali na žebro, na kterém byl můstek.
„Když co?“
„Ty víš co! Co když se do lodi nedostaneme před tím, než skočí do hyperprostoru!?“
„Přinejlepším uvidíme záblesk světla a budeme usmaženi na prach výtryskem plasmy při deformaci hyperprostoru.“
„Přinejlepším? Co přinejhorším?“
„Přinejhorším neucítíme nic a žádný záblesk neuvidíme. Jenom se budeme rozhlížet a žádnou loď neuvidíme. Bude pryč. A my tu budeme sami donekonečna plout, dokud nezemřeme.“
Siréna stále vyla, ale oni ji slyšeli jen když se dotkli trupu rukou nebo podrážkou.
Na nejstrmějším místě na křídle šlápl Garr vedle a odletěl pryč. Boba se chytil obruby a držel se jako o život. Bezpečnostní lanko se natáhlo – a škublo Garrem zpět k Bobovi.
„Opatrně,“ varoval ho Boba. Chtěl říct „zpomal“, ale věděl, že to nemohou. Když zpomalí, jsou ztraceni.“
„Idiote!“ řekl Boba, když provaz rozmotal a pustil se dolů přes zadní část křídla.
„Omlouvám se!“ řekl Garr. „Minul jsem úchyt.“
„To říkám sobě!“ odsekl Boba. „Celé je to moje vina. Byl to hloupý nápad!“
Ztratil jsem stopu toho, co je nejdůležitější. To nájemný lovec nikdy nedělá.
Boba přes okno viděl spěchající členy posádky, údržbářské droidy čistící chodby a ve formacích utíkající klonové vojáky.
Kolik jim zbývá času? Tři minuty? Dvě?
Vzduchový zámek byl stále alespoň pět minut daleko...
„Tudy!“ vykřikl Boba. Vypadalo to jako zkratka.
Ponořil se do tmavého „kaňonu“ – mezery mezi zadními nosníky a spodními žebry – a ručkoval dál.
Byla tam tma a úchyty byly daleko od sebe. Garr připevnil Bobu a pak zase Boba Garra, takže se vždy jeden pevně držel trupu.
Boba se ušklíbl, když se dostal na druhou stranu mezery. Jeho risk se vyplatil. Vzduchová uzávěra tam byla stále otevřená, stále osvětlená a čekající na ně – jen sto metrů od nich!
Dvě stě metrů, kdyby šli po trupu. Sto, když to přeplachtí rovnou.
„Zkusme to,“ řekl Boba. „Ten poslední úsek můžeme zvládnout jedním skokem, když se do toho oba pustíme.“
„Ale co když mineme?“
„Tak zemřeme. Ale to se nám stane, i když to nezkusíme. Nemáme čas.“
Boba pohlédl na svého přítele. Byl zvědavý, jestli se na něj dívá tak vyděšeně, jako on na něj. Pravděpodobně ano!
„Dobře,“ přikývl Garr a odhodlaně pozvedl palce, „tedy na co čekáme? Jdeme do toho!“
Sto metrů vzdálený vzduchový uzávěr se zdál tak malý.
Boba smotal provaz do role, vzal Garra za ruku a řekl: „Na tři. Jedna... dvě...“
Nepamatoval si, že by řekl „tři“, ale nejspíš to řekl, protože zjistil, že se volně vznáší ve vesmíru, nepřichycení se ruku v ruce pomalu sunou k osvětlenému čtverci vzduchového uzávěru.
Oba byli zticha. Boba dokonce ani nedýchal. Bylo to jakoby kvůli jedinému slovu nebo nádechu měli svůj cíl minout a zůstat ve vesmíru.
Třicet metrů, dvacet, deset.
Jak se blížili, viděl Boba, že jejich cíl byl mnohem větší, než si myslel. Dveře měli na každé straně držáky, a tak se mohli chytit.
Hned za dveřmi na konci trupu byla anténa.
V poslední minutě se Boba natočil a zjistil, že ve skutečnosti dveře mine.
To nebylo dobré. „Je to na tobě, Garre. Až poplujeme kolem, tak se chyť toho madla.“
„Mám ho!“ řekl Garr. „Tedy skoro...“ další otočka ho dostala těsně z dosahu. Teď pluli na konec trupu.
Naštěstí měli v dosahu anténu. Boba Garrovu ruku pustil a rozmotal provaz. Jakmile prolétal kolem antény, natáhl se a popadl ji.
„Mám ji!“ zařval pro sebe i Garra. Potom se anténa zlomila.