Kapitola 15.
Kapitola 15
„Nééé!“
Bezpečnostní lanko se napjalo, trhlo Bobou a Garrem k sobě a pak je roztočilo jako dětskou hračku – obří dětskou hračku, která je odhozena do nejhlubší díry všehomíra.
Do nejhlubší díry, která je všehomírem.
Odplouvali od lodi, odsouzeni k záhubě, jakmile Candaserri zmizí v hyperprostoru.
Oba se pohybovali, padali a převalovali se střemhlav od trupu lodi přímo do prázdnoty vesmíru.
Hluboko do Velkého Nic.
Kupodivu se Boba cítil klidný. Jeho panika byla pryč. Strach byl pryč. Vzpomněl si na něco, co mu otec řekl: Čím jsou věci horší, tím musíš být klidnější.
Měl pocit, jakoby stál a pozoroval kolem sebe otáčející se vesmír. Byla tu Candaserri; potom Garr na druhém konci bezpečnostního lanka; potom jen hvězdy, než zase spatřil loď.
Loď byla pokaždé trochu menší. Za jak dlouho zmizí docela? zajímalo Bobu. Hyperprostorový skok očekával každou chvíli.
„Teffe, jsi tu ještě?“
„Jo.“
„Je to skvělé být tvým přítelem.“
„Taky myslím,“ odvětil Boba. Téměř si přál, aby příteli řekl své pravé jméno. Možná na to ještě nebylo pozdě.
Zahlédl Garra, jak se přesouvá mimo jeho úhel pohledu.
Potom zase hvězdy. Všechny bílé kromě jedné oranžové.
Potom stále přítomná loď.
Oranžová hvězda? Kde se tu vzala?
Boba sledoval, jak se mu hvězda opět vyhoupla před oči. Byla přesně na půl otočky od lodi. Kdyby měl jetpack, mohl by hvězdu použít jako záchytný bod: Zaměření se na ní by zastavilo jeho rotaci a zavedlo ho až k lodi.
Ale jetpack neměl. A jen pár minut vzduchu. Pak se vyčerpá.
A najednou dostal nápad.
„Teffe? Jsi tam ještě?“
„Jo.“
„Co to děláš? Slyším nějaké cvakání.“
„Mám nápad.“
„Jaký?“
„Nemůžu mluvit. Musím šetřit vzduch. Prostě se drž provazu – a doufej v to nejlepší.“
Bobův nouzový skafandr jetpack neměl, ale měl něco, co by se místo něj dalo použít.
Zásobu vzduchu.
Boba odpojil vzduchovou nádrž a sundal si ji ze zad. Vzduch k dýchání měl už jen ve skafandru. To stačilo nejvýš na minutu.
Držel nádrž na břiše a čekal, až zase uvidí oranžovou hvězdu.
Teď! Zmáčkl ventil. SSSSSSSSSS
Otáčení se zpomalilo. Boba opět počkal, až se hvězda znovu ukáže. SSSSSSSSSSSS
Ještě zpomalil. A tentokrát, když ji spatřil, byla loď blíž. SSSSSSSSSSSSSS
Pohybujeme se! Garr se stále točil na druhém konci lana. Ale Boba byl stabilní. Přes rameno viděl loď, která se přiblížila vždy když namířil nádrž proti oranžové hvězdě a vzduch použil jako raketový pohon.
SSSSSSSSSS
Pro každou akci – jako byl unikající vzduch – existovala stejná reakce – jako byl Boba pozadu letící k lodi. Cítil, jak se lano napíná a věděl, že táhne Garra za sebou.
„Co se děje?“ ptal se Garr.
Boba neodpověděl. Všechen vzduch co měl byl zbytek ve skafandru a ten se začal vyčerpávat.
SSSSSSSSSSSSSSSS
Loď byla stále blíž. A blíž. A tam na spodku byly otevřené přetlakové dveře.
Boba znovu zamířil na oranžovou hvězdu. SSSSSSSSSSSSSSS
Blíž a blíž. SSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSS
Vzduch ve skafandru se téměř vyčerpal. Boba lapal do dechu. SSSSSSSSSSSS. Vypouštěl vzduch do vesmíru a přitom ho potřeboval ve skafandru a v plicích...
SSSSS SSSSSSS
V nádrži vzduch docházel také. Boba přes rameno viděl loď, jak se stále blíží. Ale ne dost.
SSSSSSS
Začala se mu točit hlava. Plíce mu úplně hořely a dožadovaly se kyslíku.
Malá oranžová hvězda.
Garr na konci lana.
Loď, obrovská, blízká –
„Teffe, jsi tam? Něco nás táhne k lodi! Museli nás zahlédnout!“
SS SS SSsssss
Poslední doušek vzduchu. Zvládnou to?
„Garre, chyť madlo!“
Slyšel ho Garr? Boba narazil do dveří a odrazil se zpět do vesmíru. Natáhl se k držadlu, ale bylo z dosahu. Jen těsně!
Opět padal a tentokrát už navždy.
A právě v tu chvíli k němu z hrobky smrti a temnoty snů přišel jeho otec, chytil ho za ruku a zatáhl.
Táhl a táhl...
Bobo!