Kapitola 20.
Kapitola 20
Sto kreditů.
Boba zkontroloval ceny a zjistil, že mu to jen tak tak stačí na to, aby si najal vznášedlo a ještě mu trochu zbylo na malé jídlo. To prodlužoval jak jen to bylo možné, zvědav, co bude dělat než bude čas na schůzku s Aurrou Sing. Věděl, že by se měl vyhýbat Jediům, kteří ho jistě hledají – a také přemýšlel, proč mu Sing chce loď vrátit. Musí chtít něco na oplátku a nebo je to past. A co když byla chycena Jedii? Naneštěstí to nemohl zjistit.
Zítřejší poledne – vypadá to jako zbytečná ztráta času. Ale nebyla. Bespin měl tak rychlou rotaci, že den trval jen dvanáct hodin. Boba měl sotva čas si na lavičce zdřímnout, než byl čas jít.
* * *
Oblačné vznášedlo bylo malé a elegantní: dvě otevřené kokpitové kabiny nebo gondoly spojené třímetrovou osou, která nesla repulzorový motor. Boba si vybral, že bude sedět v kokpitu s řidičem, malým a pichlavým Ugnaughtem, který, jak si Boba myslel, byl bespinským domorodcem.
„Vy jste odtud?“ zeptal se, jen aby udržel konverzaci... a možná se i naučil pár věcí o této planetě.
„Byli jsme sem přivedeni Lordem Figgem,“ řekl řidič. „Za naší pomoc s vybudováním Oblačného města nám dal svobodu. Jsme mu za to velmi vděční...“
Řidič pořád něco hučel, ale Boba se víc zajímal o jednoduché ovládání vznášedla: volant, který se přimáčkl pro klesání, přitáhl pro stoupání a točil pro zatáčení.
S tímhle bych mohl létat lépe než on!
Jak se Oblačné město v dálce zmenšovalo a vznášedlo prolétávalo kolem mnohobarevných věží mlhy a páry, začal Boba oceňovat exotickou krásu a přitažlivost Bespinu. Atmosféra byla řidší a tenká, a tak bylo na létání nebo vznášení potřeba jen málo energie. Díky její hustotě, vše co spadlo, padalo pomaleji.
Evoluce tu vytvořila tisíce forem malého barevného života, který se se šťastnou bezstarostností krmil jeden na druhém. Boba viděl i větší stvoření. Obrovské beztvaré vznášející se pytle měnících se barev. Byli opatrováváni muži na netopýřích zvířatech.
„Křídlatí jezdci,“ řekl řidič. „Jezdí na thrantách. Nejsou na Bespinu původní. Ale to jen málo z těch, co jsme tady. My Ugnaughti jsme sem byli ve skutečnosti přivezeni...“
„To už jste říkal.“
„Promiň. Prostě jsme tady našli svobodu a jsme za to velmi vděční...“
„To už jste říkal,“ opakoval Boba a koukal z okna. „Támhle. Co to je?“
Oblačné vznášedlo se ve spirálách snášelo skrz mraky. Pod ním Boba spatřil obrovský, kulatý, zrezivělý vrak kovu a plastu, který se nakloněný vznášel.
„Tibannapolis,“ odpověděl řidič. „Jezdím sem alespoň jednou týdně.“
Vypadalo to, jako by bylo celé opuštěné město tvořené škrábanci na plátu, který má každou chvíli sklouznout do odpadní jámy. „Proč sem někdo jezdí?“ zajímalo Bobu.
„Sběr suvenýrů,“ vysvětlil řidič.
„Můžete mi říct, kde je Revolský skok?“
„Můžu udělat něco lepšího,“ řekl Ugnaught. „Vezmu tě tam.“ Místo, aby proletěl mezi zničenými budovami, klesl pod město. Když Boba vzhlédl, uviděl zrezivělé zbytky dolů a továren na zpracování tibannového plynu. Spodek města byl pokrytý řasami, rostlinami, které se řasami živily, létajícími zvířaty, které se živily rostlinami a rostlinami, které se živily zvířaty, co se živily rostlinami.
Tohle je tvrdá realita, pomyslel si Boba. Musím se zachovat jako otec a být také tvrdý.
Revolský skok byl na okraji města – část věže, která se jako zlomený zub vykláněla nad prázdnotou.
Najednou – oranžová skvrna, hladký čumák, krátká a silná křídla, známě milovaný tvar...
Slave I. Tady je! Seděl na zohýbaném plátu pod zakroucenou věží Skoku.
A vedle něj stála Aurra Sing.
Jako obvykle se tvářila hrozivě, rudé vlasy jí v matném světle procházejícím přes mraky zářily. Šílenec, pomyslel si Boba. Ale proč? Zdálo se, že ten hněv je účinnější než jakákoli pomoc.
Jangovým stylem bylo zůstat klidný. A já takový také budu, pomyslel si Boba.
Když vznášedlo zpomalilo, kleslo a přistálo, Bobu překvapilo, že je rád, že Aurru vidí.
Bylo by hezké mít přítele jako byl Garr. Ale co bylo dobrého na příteli, před kterým jste museli skrývat pravdu?
Aurra Sing nebyla přítel ani zdaleka; ale koneckonců věděla, kdo Boba byl.
„Chceš abych počkal?“ zeptal se řidič, když přistáli a spodek vznášedla zarachotil na oceli.
„Ne,“ řekl Boba, vzal si svůj vak a hodil mu poslední kredit. „Drobné si nechte.“
„Hej, díky, kámo,“ řekl Ugnaught. Boba zjistil, že ho natáhl. Ale záleželo na tom? Slave I byl zpátky!
Zamával Auřře. Ona samozřejmě nezamávala. Příliš zaměstnaná mračením se na galaxii. Bobu zajímalo, co by se stalo, kdyby se galaxie zamračila zpět.
A to se skutečně stalo.
BUM! BUM!
Blízko Aurry Sing dopadly dvě laserové střely. Další blízko vznášedla.
Ugnaught vyskočil ven a uháněl do bezpečí blízké budovy. Aurra se přikrčila a dívala se nahoru. Boba se rozběhl za ní a sledoval její pohled.
Z mraků se vynořilo vznášedlo Bespinské vzdušné hlídky a pálilo na Slave I.
„Zradils mě!“ křičela Aurra Sing. Sáhla na bok a vytáhla blaster. Pak se rozběhla ke Slave I.
„Počkej!“ vykřikl Boba a běžel se za ní. „Nic jsem jim neřekl. Jak si můžeš být tak jistá, že to je nějaký Jedi?“
Když Aurra sklápěla rampu, ušklíbla se. „Kdo jiný by mě chtěl zabít? A tak bídně selhal?“
Boba ji dohnal. „Teď odtud můžeme vypadnout.“
„Promiň, chlapče, dohoda se ruší!“ prohlásila Aurra. „Zrušils jí, jakmile jsi Jediům řekl, kde se setkáme.“
„Nikdy jsem nic nikomu neřekl! Já to nebyl!“ Boba hodil vak dovnitř. Motory už běžely. Aurra Bobu popadla a vyhodila ho z lodi. Spadl na ocelový plát vznášejícího se města tak prudce, že si vyrazil dech. Než vyskočil na nohy, rampa se zavřela, motory zaburácely a loď se vznesla.
Boba měl sotva čas uskočit před výtryskem plamene.
„Vrať se!“ pohlédl nahoru. Slave I stoupal k mrakům s hlídkovým člunem v závěsu. Zuřila bitva. Obě lodi plivaly střely, až se nebe zbrázdilo laserovými výstřely.
Boba se toho chtěl zúčastnit. Chtěl zase sedět u ovládání své lodi. Ale jak?
Bezmocně svíral pěsti a sledoval oblohu.
Pak si vzpomněl na oblačné vznášedlo.
Přitáhnout pro stoupání, přimáčknout pro klesání. Snadné.
Boba se pustil do zuřivého pronásledování hlídkového člunu, který zase zuřivě pronásledoval Slave I. Věděl, že jestli se dostanou do vesmíru, nebude mít žádnou šanci. Ale v tenké bespinské atmosféře byly všechny lodě relativně pomalé.
S oblačným vznášedlem se mu létalo směšně snadno. A hladce manévrovalo. Boba cítil, jak mu vzrušením buší krev v žilách. Bylo skvělé být opět u ovládání lodi, i když šlo jenom o malé turistické vozítko.
Boba strmě vystoupal a dostal se skrz mraky zkratkou. Hádal správně: dostal se nad Slave I, kde ho Aurra Sing nemohla vidět. Zpomalila téměř na vznášení.
Něco chystala.
Boba sledoval, jak zaletěla do hustého mračna a tam čekala. Brzy spatřil, na co čekala.
Uviděl hlídkovou loď, jak krouží v mracích a hledá Slave I. Pilot mohl sotva vědět, že z pronásledovaného se stal pronásledovatel a že se Aurra Sing chystá k útoku.
Se zadrženým dechem Boba sledoval, jak hlídkový člun prolétává mraky. Za chvilku přijde laserová palba a zničené trosky a roztrhaná těla posádky hlídkového člunu budou pomalu padat do hlubin bespinské atmosféry, kde budou rozdrceni tlakem a navždy ztraceni v jedovaté polévce těžkých plynů.
A bude to! pomyslel si Boba. Pak člun uviděl zblízka a zjistil, kdo sedí uvnitř. U ovládání seděl bespinský pilot, zatímco rozkazy mu udílela Glynn-Beti. Vedla ní byl Ulu Ulix a vedle něj Garr.
Takže to byl Garr, kdo mě zradil! Musel Jediům říct všechno! Ale přesto... můj přítel. Teď žádné pochybnosti, to by mohlo pomoct...
Ještě pár metrů a octnou se v dohledu Aurry Sing.
Na přemýšlení nebyl čas. Boba přitlačil volant a začal stále rychleji a rychleji klesat. Proletěl těsně kolem čumáku hlídkové lodi. Pilota to tak překvapilo, že strhl loď z kurzu zrovna ve chvíli, kdy Aurra vystřelila.