Kapitola 22.
Kapitola 22
Naprostá tma.
Potom oslepující světlo.
Slave I se otřásl, zatočil, zaskřípal a zasténal.
Motory byly zbytečné. Se silou bouře se měřit nemohly. Loď letěla tam, kam ji bouře poslala, což bylo dolů, dolů, dolů...
Slave I byl stavěný na to, aby vydržel vakuum vesmíru, a ne, aby přečkal nesmírný atmosférický tlak plynného obra jako byl Bespin. Na průzoru kokpitu se objevila prasklina; Boba ucítil štiplavý jedovatý puch.
„Drtí nás to!“ křičela Aurra. „Myslela jsem, že míříme do vesmíru!“
„Já taky,“ odpověděl Boba.
Jejich hlasy byly brzy přehlušeny ječením větru. Boba se loď snažil udržet a zachránit jim holý život. Slave I se třásl, klepal, otáčel a převaloval. Blesky kolem nich létaly v obrovských ničících vlnách jako světelné vlnobití.
Boba viděl: Obličej Aurry Sing se odrážel v průzoru a poprvé vypadal vyděšeněji než naštvaně. Ten pohled ho vyděsil. Věděl, že jeho tvář svědčí o ještě větším strachu.
Pak bylo náhle po všem.
Ticho bylo děsivější než hluk. Boba věděl, že je mrtvý – všude viděl hvězdy.
Studené, malé, tiché hvězdy.
„Dokázali jsme to,“ řekla Aurra. „Dobrý let – na hloupého kluka.“
Boba neodpověděl. Byl úlevou zesláblý. Dokázali to. Slave I vyletěl do vesmíru. Odvážná malá loď vyšplhala na stěnách bouře až na bespinský orbit. Nikdo je nemohl sledovat.
„Musíme si promluvit,“ řekl Boba. Byl vyčerpaný, ale cítil novou odvahu. „Tohle je moje loď. Chci ji zpátky. Hned.“
„Později,“ zasmála se Aurra Sing. „V tomhle systému je několik planet, na kterých budeme méně nápadní. Ledaže bys tu chtěl počkat, až si nás Candaserri všimne?“