Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 6.

24. 2. 2008

Kapitola 6

Bobovi se šlo přes páchnoucí hromady odpadků těžko.

Snažil se udržet si věž přímo za sebou a vzdálené světlo dveří před sebou. To by měla být nejkratší a nejrychlejší cesta zpět do Dookova podzemního doupěte.

Tam kde byla páchnoucí zem mokrá, se mu lepila na boty a tam kde byla suchá, se drtila na jedovatý prach.

Na Raxus Prime byly jen trosky a odpad. Boba prošel lesem zničených strojů a potrhaných drátů. Šplhal přes rozmočené útesy z vyřazených zařízení a sbíhal hory špíny. Ze všech hromad stoupala hnědá pára, zatímco po jejich stranách prosakovaly páchnoucí tekutiny.

Helma mu pomáhala dýchat, ale neuchránila ho před zápachem škodlivé atmosféry. Boba stejně spěchal. Neměl na výběr; musel být v doupěti dřív než Prax, jinak hrabě zjistí, že porušil jeho pravidla a vyšel si ven. Ale co to vlastně objevil? Kombajn na Sílu? Co to bylo?

„Uch!“ Boba uklouzl na špinavém kusu trosek a smykem se zastavil. Byl na okraji bublajícího hnědozeleného jezírka nějaké břečky. Vypadala pěkně odpudivě. V hladiny stoupala mlha, která páchla jako zkažená rikknití vajíčka.

Ať se rozhlížel jak chtěl, jediná cesta vedla přes jezírko. Vyrazil vpřed – jeden krok, pak další. Odporný sajrajt se Bobovi vléval do bot, ale o to se nestaral. Šel dál. Nájemného lovce trocha špíny nezastaví.

Setřásl z bot usazený sliz a těžce se plahočil přes další prosakující hromadu. Dokonce i přes helmu byl zápach strašný. Ale seshora viděl, že jasně osvětlená vrata Dookova doupěte jsou jen pár stovek metrů daleko. Už tam skoro byl!

Musel se jen dostat přes další jezírko. Dlouhé, ale úzké – na šířku mělo jen pár metrů. Boba opět sklouzl na okraj.

Kolem jezírka rostly páchnoucí kapradiny a samo jezírko mělo trochu světlejší barvu než to předchozí. A vypadalo hlubší. Mnohem hlubší.

Boba sebral veškerou odvahu a šlápl do kapradin. Bota se mu ponořila do bláta. Udělal další krok a už mu břečka dosahovala k vršku bot. Pokusil se vytáhnout levou nohu; pouze se ještě ponořila.

Další krok a už měl kapalinu nad kolena. Už byl za polovinou, ale uvízl. Cítil, jak ho sajrajt stahuje hlouběji a hlouběji.

Boba se pokusil ustoupit, ale nemohl. Namísto toho se propadl až po pás.

Znovu se snažil nohy vyprostit, ale jak sebou házel ho jen do lepidlu podobné břečky potápělo víc a víc.

Brzy klesl po krk.

Mlha mu pronikala do helmy a znesnadňovala mu dýchání. Na nohách cítil pálivý pocit. Jakoby měl nohy v kyselině.

Já se rozpouštím!

Jen helma mu umožňovala dýchat a přežít. Zdálo se, že se z nějakého důvodu přestal potápět a rozleptávat. Ale na jak dlouho? Potopil se až po bradu. Za chvilku bude mít pod hladinou i ústa a nos. Do helmy mu proteče pěkná hromada hnusu... ale jak dlouho to bude trvat?

Boba horečně hledal jakoukoli možnost úniku. Z hromady trosek na druhé straně jezírka spatřil trčet roli drátu, ale ta byla moc daleko. Kousek blíž ležela tyč, ale stále byla z dosahu. Všude kolem sice rostlo rákosí, ale na to, aby ho udrželo bylo moc slabé.

Pak si Boba uvědomil: samostatnost. To znamená použít všechno dostupné.

S úsilím vytáhl ruku a popadl nejdelší rákos, který našel, a u kořenů ho ohnul. I přes rukavice cítil, jak je stonek slizký. Použil ho jako dlouhý ohebný hák a s jeho pomocí posouval drát do dosahu vlastní ruky.

Ano! Drát byl celkem silný. Boba si ho omotal kolem ruky a začal táhnout.

Už bylo téměř pozdě. Z toho jak nemohl dýchat ho pálily oči a ruce mu slábly. Sebral všechny své síly a zatáhl...

Drát se začal uvolňovat z hromady smetí. Uvolnil malý obláček prachu a melou lavinu. Pak sebou znovu škubl. O něco se zadrhl.

Boba opět zatáhl, tentokrát o mnoho opatrněji. Drát stěží držel na okraji starého kusu nějakého stroje. Jestli se vysmekne, už mu nebude pomoci.

Tohle byla jeho poslední šance. Ani se neodvažoval dýchat a táhl se ke břehu. Jedna noha se uvolnila... pak druhá...

Boba popadl trs rákosu a vytáhl se z páchnoucí břečky na slizký břeh. „Fuj!“ Obyčejný oslizký plát kovu mu nikdy nepřipadal tak krásný.

Byl volný.

Boba se vmísil do davu droidů, hlídačů a dělníků mířících do širokých, jasně osvětlených vrat. Nikdo si ho nevšímal a Prax také nebyl nikde vidět.

Dokonce nevadila ani ta špína. Mnoho ostatních bylo od kopání ušpiněno jako on.

Boba si sundal helmu a začal ji čistit. Zachránila mu život, to bylo jasné. Právě zjistil, proč byla pro jeho otce tak důležitá... a proč bude důležitá i pro něj.

Boba se připojil k dělníkům ve sprše, která mu smyla nejhorší špínu z oblečení a z bot a potom ho osušila. Jediné co musel teď udělat bylo dostat se do pokoje a nikdo nezjistí, že byl venku.

Vylezl ze sprchy – a bolestivě se zašklebil, když ho za rameno popadla hrubá silná paže.

„Pojď!“ Ten hlas byl nezaměnitelný. Boba otevřel ústa, aby vysvětlil, že nechtěl porušit pravidla, že to je všechno omyl.Ale k čemu to bylo?

Cydon Prax ho neposlouchal a vedl Bobu k hraběti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář