Kapitola 7.
Kapitola 7
Hrabě nakrčil svůj hákovitý nos.
„Měli jsme tě nechat umýt,“ řekl přezíravě.
Boba se snažil netřást se. Věděl, že nejlepší je neukazovat strach. Jen sevřel otcovu helmu pevněji.
„Tvůj otec tě moc dobře neučil,“ řekl hrabě. „Strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není.“
„Já jsem nic neviděl,“ bránil se Boba. Jasně cítil, jak se hrabětova moc mění v tvrdý hněv.
„Och, opravdu?“ odsekl hrabě opovržlivě. Stál za stolem u „okna“ ukazující modré jezírko pod modrou oblohou: iluze skrývající skutečnou špínu Raxus Prime.
„Opravdu,“ řekl Boba. „Jen jsem vyšel ze dveří. Dál jsem nešel.“
„Možná jsem se měl věnovat tvému tréninku,“ řekl hrabě. Boba pocítil záchvěv naděje. Ten byl ale uhašen dalšími slovy: „Kdybych to udělal, první věc, kterou bych tě naučil by bylo lhaní. Protože v tom nejsi moc dobrý.“
„Je mi líto, že jsem porušil vaše pravidla,“ řekl Boba. A hlavně, že jsem se nechal chytit.
„Líto?“ otázal se hrabě s hladkým a chladným úšklebkem. „Porušil jsi moje pravidla. A to není vše...“
Není vše? Nebylo toho dost?
„Došel jsem k závěru, že toho víš příliš mnoho, když jsou informace tak cenným zbožím.“ Otočil se k Praxovi, který stál ve dveřích. „Není to ironie, že tak malý chlapec může být jediný, kdo zná tak velké tajemství?“
Prax samozřejmě neodpověděl. Boba si nebyl jistý, co to „velké tajemství“ je, že o něm ví. Ale hrabětova poznámka mu vnukla nápad, který by ho mohl zachránit.
„Proč si myslíte, že jsem jediný, kdo o tom ví?“
Hrabě pozvedl obočí – hlavně překvapeně. Třeba hraběte oklamal. „Co tím myslíš?“
„To co jsem řekl,“ odpověděl Boba. Snažil se udržet si chladný strohý hlas v Jangově stylu. „Už jsem to řekl někomu jinému.“
Konečně měl hrabětovu pozornost... stěží. „Mohu se zeptat komu?“ zeptal se starý muž.
„To je moje tajemství,“ blufoval Boba. „A ona ví, komu to říct, když se mi něco stane.“
„Ona?“ Boba zaslechl podtón nejistoty. „Mohl bys mluvit o nájemné lovkyni Auřře Sing?“
Boba se toho okamžitě chytil. „Mluvím o Auřře Sing,“ řekl.
„Mladý blázne! Snažíš se mě zradit?“
„Ne, pane. Jen chci to, co mi patří. Mou svobodu – a kredity mého otce.“
„Svobodu? Kredity?“ V hrabětových očích blýskl chladný oheň. „S dětmi dohody neuzavírám. Zvlášť s těmi, se kterými jsou potíže.“
Zašel jsem moc daleko! zjistil Boba. Ztratil svou poslední šanci.
„Cydone Praxi, víš co ním máš dělat.“
Boba věděl, že nemá smysl odporovat. Jen zavřel oči, když ho Prax zvedl ze země. Helma mu vypadla z rukou a udeřila o podlahu. V duchu slyšel otcův hlas. Máš-li zemřít, udělej to s udatností. Tohle je to, co Jango Fett udělal, bojoval až do konce.
Ta vzpomínka Bobu inspirovala. Už skončil s doprošováním a domáháním se. Čemukoli co přijde, bude čelit s odvahou syna Janga Fetta.
Náhle hrabě pozvedl ruku. Poprvé v jeho tváři Boba spatřil opravdové soustředění. „Co se děje, pane?“ zeptal se Prax.
„Jediové nás našli,“ odpověděl hrabě. Boba se napínal, aby něco zaslechl, ale neslyšel nic. Jak to mohl hrabě vědět?
„Skoncuj s ním a pak se ke mně připoj,“ řekl hrabě stroze a jeho ruka instinktivně nahmátla zakřivený světelný meč.
BAR-ROOOM! otřásl podlahou výbuch.
Hrabě rychle vzal holopad ze stolu a opustil pokoj. Hned na to místností otřásla další exploze. Tahle byla blíž. Ze stropu se začaly sypat malé kamínky.
Cydon Prax na chvíli zaváhal a jeho sevření na chvíli povolilo, jak se ohlížel za svým pánem. Boba spatřil svoji šanci. Vší silou kopl proti nejbližší zdi. Praxem to hodilo dozadu na stůl a při dopadu ho Boba udeřil lokty.
„Ty malý...“
Praxova slova zanikla v sérii výbuchů z venku. Podlaha se rozhoupala jako loď při velkém vlnobití. Dveře vlétly dovnitř a spadly na zem. Vzduch zaplnily zmatené hlasy a blasterová palba.
Boba ještě jednou udeřil a vysmekl se Praxovi z rukou. Popadl upuštěnou helmu a udělal to, co ho otec učil pro případ špatné situace, která se nejspíš nezlepší.
Začal utíkat.