Kapitola 10.
Kapitola 10
Bimm na Bobu zíral. Pak se s respektem uklonil. „Samozřejmě, mladý pane. Jsem tu, abych ti pomohl – za poplatek, jak jsem už zmínil.“
Nuri si vzal Bobovu kartu. Jeho prsty byli jemné, chlupaté a velmi velmi teplé. Boba se trochu zamračil. „Kolik ten poplatek bude?“
Nuri si kartu prohlížel ve žlutém světle průchodu. Opatrně si ji prohlížel. „To záleží...“
Boba se k němu přiblížil. Snažil se zjistit, co mohl na kartě vidět. „Záleží na čem?“
„Na tom, jakou má tohle cenu,“ zvedl Nuri kartu. „Mohu ti zařídit, že své kredity získáš bez, eh, komplikací.“
Bimm se významně podíval ke dveřím vedoucím k Úrovni Dva. Boba věděl, že těmi „komplikacemi“ myslel Aurru Sing.
„Jak to uděláš?“ zeptal se Boba.
Nuri pokrčil rameny. „Vyhnu se pozornosti. Jsem si jistý, že sis všiml, že na Aargau je mnoho pravidel.“
„Viděl jsem,“ přikývl Boba.
„No, a někteří z nás – mnoho z nás – mají svá vlastní pravidla. Právě jsem ti prokázal důvěru, mladý muži, tím, že jsem ti svěřil mé pravé jméno. Ale než tohle zkontroluji – “ pozvedl kartu „ – ti také musím věřit. Musím vědět, že nejsi nebezpečný, ani hledaný. Musím vědět tvé jméno.“
Boba pomalu zamyšleně přikývl.
To musel připustit. Líbila se mu představa, že ho někdo považuje za nebezpečného. Dávalo mu to pocit síly. Dávalo mu to pocit, že má tajemství.
Což samozřejmě měl. Věděl, že hrabě Tyranus a hrabě Dooku byli jedna a tatáž osoba. To bylo nebezpečné tajemství – ale dávalo mu moc.
A on byl jediný, kdo to věděl.
Také byl samozřejmě hledaný – hledaný Aurrou Sing!
Boba pohlédl na Nuriho. Bimm stále držel jeho kartu a vyčkával.
„Mé jméno,“ řekl Boba pyšně, „je Boba Fett.“ Bimm na něj jen zíral. Za chvilku se uklonil. „Bobo, pane,“ řekl. „Je mi ctí.“
Boba se také uklonil, i když trochu neobratně. „Mně také – nuri.“
Bimm se znovu napřímil. Najednou byl plný obchodu.
„Teď,“ řekl Nuri a rozevřel svou bledě žlutou vestu. Pod ní měl tenký kožený opasek. Na něm visel okrouhlý předmět: nějaký druh počítače.
Nuri si pohrál s počítačem a ten se probudil k životu. Vzal kartu a pak ji vložil do horní části počítače. Počítač pípal a blikal. Rozsvítila se malá stříbřitá obrazovka. Na ní byly znaky a čísla, kterým Boba nerozuměl.
Musí to být v bimmisaarijštině, pomyslel si.
Nuri sledoval displej a četl si v něm. Jeho chlupaté obočí se překvapeně pozvedlo. Pohlédl na Bobu a řekl: „Tedy! Jsi docela zámožný mladý nájemný lovec, Bobo, pane! Stojíš za velký obchod.“
Boba přikývl. „Vím.“
„Píše se tu, že to jmění pro tebe získal někdo jménem Jango Fett,“ pokračoval Bimm. „Tvůj otec?“
„Ano,“ řekl Boba.
„Je tedy s tebou? Je jedinou osobou, které je umožněn přístup k jeho pokladu.“
Boba zavrtěl hlavou. „N-ne,“ řekl. Nedokázal z hlasu vytěsnit smutek. „On – on se mnou není.“
Bimm na něho upřel pohled plný sympatií a pochopení. „Rozumím,“ řekl. Asi minutu přemýšlel a očima přejížděl z Boby na kartu.
Konečně řekl: „Ta Aurra Sing. Není někdo, koho bych chtěl za svého pronásledovatele. Zabila mnoho lidí. Mnoho mocných lidí. Tady na Aargau jsme neutrální. Ale nejsme hloupí. A nejsou nám nesympatičtí ti, kdo jsou v nouzi.“
Usmál se na Bobu a pak mu kartu vrátil. „Tady, Bobo, pane. Pomůžu ti získat tvůj poklad. Bude tě to něco stát, ale nemusíš mi to platit předem. Platbu vyčtu z karty.“
Boba se na něj zadíval. „Děkuji,“ řekl. Vzal si kartu a vrátil do kapsy. „Víš, ve které bance ty peníze jsou?“
„Ne. Abys to zjistil, musíš se vrátit zpět na Úroveň Jedna k bezpečnostní přepážce.“
Bobovi se rozbušilo srdce. Střelil pohledem ke dveřím vedoucím na Úroveň Dva.
Někde tam venku po něm Aurra Sing pátrá.
A jak ji znal, tak si opatřila zbraň, ať už to je zakázané nebo ne.
Pak se otočil k Nurimu. „Není tu jiná cesta,“ zeptal se, „jak se dostat nahoru?“
Malý tvor se usmál. Konejšivě položil ruku na Bobovu paži. „Bobo, pane, říkal jsem ti, že tady na Aargau mají někteří z nás vlastní pravidla. A tak máme i vlastní místo. Místo, kde ostatní pravidla neplatí – a naše ano.“
Otočil se a pokynul k temnému průchodu za nimi. „Jestli si to přeješ, tak tě vezmu do na naše místo.“
Boba se podíval napřed na Bimma a potom do průchodu. Cítil, jak ho v krku píchá strachem a vzrušením. „Jak se to místo jmenuje?“
Nuri se zadíval do průchodu a usmál se – podivně a vědoucně se usmál.
„Jmenuje se Podměstí.“