Kapitola 14.
Kapitola 14
„Jsi docela chytrý mladík,“ řekl Clawdite. Byl to mladý měňavec s hrozivým pomalým hlasem. Vypadalo to, že se jeho tělo před Bobou roztéká a formuje. Nabrala svaly, šlachy, sílu. Na hlavě měl krátké tmavé vlasy. Oči taktéž tmavé.
„Ale ne dost chytrý,“ řekl.
Boba na něj s úžasem zíral. „Ale – “
„Měl jsi ještě štěstí,“ řekl měňavec, který byl Nurim. „Mohl sem ti tu kartu vzít a všechno si nechat pro sebe. Mohl jsem tě zabít.“
Usmál se – byl to ten samý neradostný úsměv, který Boba viděl na Bimmově tváři.
„Ale oceňuji tvou odvahu,“ pokračoval Clawdite. „Jsi mladý a učíš se, zrovna jako já. A nenávidím Aurru Sing. Je to moje soupeřka. Zdá se, že to máme společné. Mohl jsem tě nechal na Úrovni Dva. Tam by tě brzy našla. Ale to by ji potěšilo. Na to ji moc nenávidím.“
Boba na něj zuřivě zíral. „Nemáš žádné právo na to, co je moje!“
Clawdite se rozesmál. „No, vzal sis kartu dřív, než jsem mohl získat zbytek. Jestli najdeš cestu nahoru, zjistíš, že máš dost peněz na to, abys opustil planetu. Ale jen, když budeš dost chytrý, Bobo. Budeš se muset vyhnout Auřře Sing. Musíš najít cestu nahoru. A pak musíš zjistit, jak dostat zbytek svého dědictví.“
Clawdite naklonil hlavu. „Říkal jsem, že Podměstí je součást výuky nájemného lovce. Vím, že je důležitou součástí toho mého. Doufám, že se ti lekce líbila, Bobo.“
A s posměšnou úklonou se Clawdite otočil a rozběhl uličkou.
Boba se za ním díval. Jak jsem mohl být tak bezstarostný? pomyslel si zlostně. Zapomněl jsem základní pravidlo nájemného lovce.
Nikomu nevěř.
Bimm – ne, Clawdite – ho zradil. Přesto měl pravdu. Boba se naučil něco důležitého. Příště tak rychle pomoc přijímat nebude.
Pokud bude nějaké příště.
Ale co teď? Boba se otočil a zadíval se na droida za přepážkou. Hmmm. Nuri byl schopný z Bobova účtu získat peníze. Proč by Boba nemohl? Přešel k okénku.
„Rád bych si vybral zbytek peněz,“ řekl a prostrčil kartu dovnitř.
Droid se na něj podíval. Vzal kartu a protáhl ji čtečkou na své ruce. „Promiňte,“ řekl. „Nemáte povolení tento terminál využívat.“
Vrátil kartu Bobovi. Clawdite musel znát nějaký přístupový kód, který Boba neměl šanci zjistit.
„Cože?“ řekl Boba zuřivě. „Myslíš – ?“
„Promiňte,“ řekl droid. „Měl bych zavolat bezpečnost, aby vám pomohla?“
„Ne,“ vyhrkl Boba rychle. Začal ustupovat.
Pak se zarazil. Předtím, než dal Clawdite kartu droidovi, říkal robot něco – něco o bance.
Boba měl stále kartu. Kdyby věděl, kde jsou peníze uložené, mohl by je vyzvednout sám – bez Aurry Sing!
Vrátil se k okénku. „V jaké bance, že jsou ty peníze?“
Droid sklonil svou pochromovanou hlavu. „Intergalaktická Kuatská Banka. Úroveň Dva. Měl bych zavolat bezpečnost, aby vám pomohla?“
„Ne!“ odmítl Boba rychle. „Chci říct, ne, děkuji!“ nuri měl pravdu – informace měli svou cenu!
Ale na oslavu svého štěstí neměl čas.Za ním se ozvaly zvuky kroků a další drsný smích. Boba se otočil a spatřil několik vysokých, po zuby ozbrojených postav. Nebylo pochyb o tom, že to jsou další piráti.
Je na čase odtud zmizet! Otočil se a tiše se rozběhl uličkou.
Končila v další uličce. Tahle byla dokonce ještě přelidněnější a rušnější než ty předchozí. Boba se na chvíli zastavil, aby popadl dech. Vůbec žádný strach už necítil. Cítil vztek, vzrušení a odhodlání. Nedělalo mu starosti, že by Aurra Sing mohla být tady dole. Jak by ho tu mohla najít?
Takže. Kam půjde.
Rozhlédl se po ulici. Kam až dohlédl byly obchody. Některé byly jasně osvětlené a plné uspěchaných obslužných droidů a dobře oblečených humanoidů a jiných bytostí. Jiné byly temné s jednou nebo dvěmi ponurými postavami hlídajícími vchod. Pár jich bylo v budovách, které spíš připomínaly hromady trosek. Všechny vypadaly jako nějaká hráčská doupata. Většina měla cedule, po kterých přebíhaly a blikaly jasné zelené, zlaté nebo stříbrné znaky.
SMĚNÁRNA VŠECH MĚN
PŘIJÍMÁME VŠECHNY MINCE
ŽÁDNÁ SUMA NENÍ MALÁ!
Boba vyrazil. Ze dveří kolem něj proudily davy na ulici. Robo-nakladače a vznášedlové taxíky byly zaparkované před kasiny, čekající na odvoz právě vyhrávajících zákazníků. Pochybné postavy se skrývaly po celé ulici a číhaly na nic netušící kolemjdoucí. Vysoko nad tím vším byla pavučina zářících trubic. Lesknoucí se kapsle přejížděly mezi Podměstím a Horními úrovněmi. Mezi nimi se proháněly swoopy a spídry.
Něco takového potřebuju! pomyslel si Boba, sledujíc prolétávající swoop. Jakmile zjistí, jak se ke svým penězům dostat, tak by si jeden mohl najmout, aby ho dopravil zpět na Slave I – ačkoli by bylo lepší na jednom letět sám!
„Fuj! Lidská špíno! Jdi mi z cesty!“ zavrčel nějaký hlas.
Boba vylekaně přenesl pohled. Ulici před ním někdo blokoval. Byl vysoký, měl oranžové oči v bledém houbovitě vyhlížejícím obličeji a dlouhý chobot omotaný kolem krku jako přívěšek. Twi-lek.
„Neslyšel jsi?“ vyštěkl Twi-lek zlostně. Ruka mu výstražně zajela pod plášť.
„Omlouvám se,“ řekl Boba rychle a ustoupil na stranu. Twi-lek si ho pohrdavě změřil a pak kolem něj prošel. Boba ho zamyšleně sledoval.
„Počkat,“ řekl si. Dostal nápad!
Otec mu říkal o Twi-lekovi jménem Bib Fortuna. Larvovitý tvor sloužil jako pravá ruka Jabby Hutta a pomáhal mu řídit jeho operace na planetě Tatooine i na dalších místech v galaxii. Třeba tady na Aargau, kde byl huttský hráčský palác. Byla by tu možnost, že by to byl právě on?
Boba se za ním díval. Kdyby to byl Bib Fortuna, mohl by ho dovést k huttskému doupěti.
Boba věděl, že to je velmi nepravděpodobné – ale koneckonců to vypadalo, že se každý v Podměstí věnuje hazardu. Měl by tu šanci využít.
Pustil se za Twi-lekem. Dával si pozor, aby nebyl spatřen a pořád na něj viděl. Občas to bylo těžké, jak se kolem proplétalo tolik bytostí. Přesto ho Boba neúnavně pronásledoval bludištěm Podměstí.
Prověřit to, pomyslel si Boba s úšklebkem. Sledoval svou kořist neuvěřitelně nebezpečným terénem – úplně jako nájemný lovec!