Kapitola 15.
Kapitola 15
Twi-lek dosáhl konce dlouhé úzké stáčející se ulice. Zastavil se před velkou budovou s okrouhlými stěnami a hroty. Dům byl tvarován jako hlava draka krayta. Jako dveře sloužila drakova tlama. Uvnitř Boba viděl hemžící se spoustu různých bytostí, lidí a droidů. Mezi kraytovými zuby zářila holocedule se zelenými a zlatými huttskými písmeny.
Twi-lek zamířil rovnou k ceduli a bez zaváhání vešel dovnitř.
Boba ho sledoval, jak vchází. Srdce se mu rozbušilo. Zatímco byl v Podměstí, viděl už spoustu lidí, bytostí a spoustu droidů. Ale někoho neviděl.
Neviděl jediné dítě. Ani jednu osobu jeho věku.
To poslední, co by chtěl, je upoutat na sebe pozornost. Ticho a nenápadnost byly největší zbraně nájemného lovce.
Ale tady nebyla žádná možnost, jak by mohl proklouznout drakovými zuby do hráčského doupěte bez toho, aniž si ho někdo všimne. Hned za vchodem postávalo několik stráží – Gamorreani. Boba sledoval, jak kolem nich Twi-lek prošel. Lehce se mu uklonili, ale jinak mu pozornost nevěnovali. Když se za chvilku přiblížil párek Wookiů, gamorreanské stráže je prohledali, než je pustili dovnitř.
Jak by mohl Boba proklouznout?
Boba se ohlédl do ulice. Zahlédl dvě další skupiny lidí mířící k huttskému hernímu paláci. Jestli tady zůstane, všimnou si ho. Přinejlepším mu řeknou, aby odešel. Při nejhorším...
O tom si teď nemohl dovolit přemýšlet. Pár metrů od něj se kupila hromada odpadků. Rychle, než si ho mohl někdo z přicházejících skupin všimnout, k ní Boba přiběhl a skrčil se za ní.
První skupina už byla blízko. Boba je už dobře viděl: půl tuctu Jawů, sběračů odpadků. Všichni měli charakteristické jawí pláště s kápí a mluvili spolu v obvyklém jawím blábolení. Jak procházeli, bylo vidět, že jim z pod kápí oči planou jako malé pochodně.
„Hej,“ zašeptal si Boba.
Dostal další nápad – dobrý nápad.
Otočil se rychle začal odpadky prohledávat. Cihly, roztříštěné sklo, útržky kůže. Roztavené zbytky něčeho, co kdysi bylo blasterem. Zlomené hroty kopí. Vybuchlé granáty. Něco, co příliš připomínalo lidskou ruku.
Huttský gamblerský palác byl oblíbeným místem. Ale pravděpodobně nebyl dobrý nápad motat se okolo dlouho.
Náhle Boba našel, co hledal. Sevřel rty, aby se uchránil před triumfálním výkřikem. Byl to jen hadr – dlouhý, šedožlutý kus oděvu, špinavý a plný děr.
Ale jemu stačil. Boba se ohlédl, jestli si ho nikdo nevšiml. Jawové právě dorazili k vchodu. Jeden z nich mluvil se strážemi. Boba si rychle přetáhl hadr přes hlavu. Strašně páchl – vlastně smrděl – ale Boba zaťal zuby a snažil se ho trochu upravit.
Částí si překryl obličej. Natáhl ho dopředu, až mu hlavu zakrýval jako kápě. Zbytek mu sahal pod kolena. Odepnul si z tuniky pásek a těsně si ho připjal přes hadr. To bylo lepší. Byl trochu větší než Jawové, a tak pokrčil kolena. Chodit tak bylo těžké, ale jakmile bude uvnitř, tak si snad nikdo nevšimne, když se zase narovná.
Vykoukl zpoza hromady. Druhá skupina už byla blízko. Byli dost daleko na to, aby je mohl Boba vidět zřetelně, ale byli vysocí a nejasně humanoidní.
A bylo jich hodně.
Radši bych se měl dovnitř dostat co nejrychleji.
Boba se otočil k paláci. Gamorreané kývali a pouštěli Jawy dovnitř. Boba počkal, než v kraytově tlamě zmizel poslední z nich, Pak se zhluboka nadechl a rychle vyrazil ke vchodu.
Ale jakmile se tam dostal, zastavil se. Jeden Gamorrean se na něj podíval a zachrochtal něco, co znělo jako otázka. Výhružně zamával svým dlouhým kopím.
Jeho druh si Bobu skepticky prohlížel. Boba ještě víc pokrčil kolena. Přitáhl si záhyby hadru kolem hlavy a modlil se, aby jeho obličej nebyl vidět. Ukázal skrz vchod naznačujíc, že chce dovnitř.
Potom jeden šťouchl do druhého, zachrochtal a ukázal za Bobu.
„Aarrrgh!“ zavrčel ten druhý. Zlostně zaskřípal kly a podíval se, kam ten první ukazoval.
Boba se chtěl otočit a podívat se – ale ovládl se. Stát tam a přemítal, jestli má vchodem proběhnout.
Bez varování jeden Gamorrean švihl kopím Bobovi nad hlavou a pokynul mu dovnitř.
Boba dychtivě přikývl. Přidržujíc si plášť sklonil hlavu a rychle prošel drakovou tlamou – do huttského panství.
