Kapitola 17.
Kapitola 17
Odpočíval jen pár minut.
Co teď? pomyslel si. Už neměl svůj převlek. Jestli se pohne, někdo si ho všimne a vyhodí z hráčského paláce. Pravděpodobně mu seberou jeho kartu. Pak zůstane sám, bez peněz a bez možnosti se z Podměstí dostat.
A to při nejlepším.
Při nejhorším by ho zabili. Nebo chytili otrokáři.
Boba zaťal zuby. To se nikdy nesmí stát. Nedopustí to. Dobrý nájemný lovec se nikdy nenechá chytit.
A on se chtěl stát jedním z nejlepších.
Pořád potřeboval nějaký plán. Kdyby Twi-leka našel – a kdyby to opravdu byl Bib Fortuna – mohl by ho dovést k Jabbovi. Jestli tady Jabba Hutt je – a jestli mu gangster pomůže dostat se na Úroveň Dva...
Je tu příliš kdyby, pomyslel si Boba.
Začal se plazit na druhou stranu stolu. Tady dole byl huttský palác změtí nohou. Boba se rozhlížel po místnosti hledaje pár twi-leckých nohou. Neviděl je – ale viděl něco jiného.
Na vzdálené straně místnosti stála ve stinném výklenku známá stinná postava se zkříženýma rukama. Na sobě měla přiléhavou karmínovou kombinézu a na nohou vysoké hnědé kožené boty. Její kůže zářila mrtvolně bíle i v temnotě hráčského doupěte. Dlouhý pramen jasně rudých vlasů jí padal přes záda. Blýskající modré oči, kterým nic neuniklo, si prohlížely místnost. Viděly všechno.
Aurra Sing.
Bobovo srdce tlouklo jako o závod. Nedokázal si představit, že by se věci mohly ještě zhoršit – ale to se stalo. Byla jedna věc horší, než být zabit nebo chycen – a to bylo být chycen nebo zabit nejpomstychtivější nájemnou lovkyní v galaxii. Aurra Sing slitování znát nebude. Bude jí jedno, jestli je jen dítě, nebo syn Janga Fetta. Pro ní byl podvodník. Někdo, kdo podvedl, aby ji připravil o její bohatství – i když ve skutečnosti nebylo její.
Teď nebyl čas jí přestat vodit za nos. Boba sledoval, jak Aurra pokračuje v prohlížení místnosti. Nečekaně se otočila na podpatku a vykročila – přímo k místu, kde se pod stolem schovával.
Boba zadržel dech a otřásl se. Pozoroval, jak ho pružné hnědé boty míjejí – jen pár centimetrů od jeho nosu. O pár stop dál se zastavily. Slyšel syčení Barabelů v jejich jazyce. Pak zaslechl Auřřin tichý silný hlas.
„Hledám chlapce,“ řekla. „Asi takhle velkého. Hnědé vlasy, hnědé oči. Měl modrou tuniku a černé boty – možná v přestrojení. Podle mě určitě,“ dodala.
„Nikoho jsme neviděli,“ zasyčel Barabel. „Teď nás nech být, pokud se nechceš přidat – ach!“
Boba se naklonil, jen aby mohl vykouknout ven. Jedna Auřřina ruka byla pevně sevřená kolem Barabelova hrdla. Ve druhé ruce varovně držela dýku.
„Nejsem tu, abych marnila čas se špínou jako jste vy,“ vyštěkla. „Odpověz! Viděli jste kluka?“
„Jasssssně,“ zasyčel Barabel a divoce gestikuloval. „Pár minut – přímo tady – “
Boba se prudce nadechl. Neměl času nazbyt. Otočil se a škrábal se ke druhé straně stolu. Tam byla zeď – pevné dřevo. Boba hmatal po podlaze, hledaje nějakou zbraň – tyč, cihlu, cokoli, čím by se mohl bránit. Jeho ruka se zastavila na něčem studeném a tvrdém. Byl to těžký kovový kruh větší než jeho ruka. Zatáhl za něj tak silně, jak jen dokázal. Vážil snad tunu, ale Boba nepolevil, dokud se nepohnul.
K jeho překvapení se podlaha pohnula také. Boba se s úžasem podíval dolů.
Prstenec byl připevněn k podlaze. Nebyl to obyčejný prstenec, ale madlo. Když za něj zatáhl, odsunul z podlahy panel.
Byl tam poklop.
„Radši byste neměli lhát,“ ozval se Auřřin drsný hlas. „Jinak vám na těch vašich škaredých obličejích vyřežu nové šupiny.“
Boba zaslechl kroky – Auřřiny nohy mířily přímo ke stolu. Zatáhl za kruh silněji, snažíce se z podlahy vypáčit celý panel. Kroky se přiblížily. Dřevo zaskřípalo a panel popolezl nahoru. Bobovi se ten zvuk zdál ohlušující. Teď byl panel několik centimetrů nad podlahou. Boba pod něj dal ruce a vší silou zatáhl, až udělal mezeru, kterou se mohl protáhnout. Strčil dovnitř nohy a divoce s nimi zakopal ve vzduchu.
Co když tam žádná podlaha není? Co když ty padací dveře vedou – do prázdna?
„Dobrá, kluku – je to tady!“ ozval se Auřřin hlas přímo nad ním.
Boba se naposledy zhluboka nadechl. Prostrčil dovnitř celé nohy, potom hrudník a ramena. Spustil se dolů a přitom držel dřevěný panel nad sebou. Pod sebou necítil nic, jen syrový prázdný prostor, černý jako vršek Podměstí. Jeden strašlivý moment tam visel zavěšený mezi podlahou nad ním a nicotou pod ním. Pak s povzdechem panel přiklopil. Zapadl bez hlesu. Prsty mu po holém dřevě sklouzly, ruce vlály ve vzduchu. A bez jediného zvuku Boba padal.