Kapitola 19.
Kapitola 18
Zdálo se mu, že padá celou věčnost. Ve skutečnosti šlo jen o vteřiny.
„Au.“ S tupým nárazem dopadl na zem. Chvíli tam jen ležel a popadal dech. Podíval se nahoru. Asi tři metry nad ním rozeznal černý čtverec ohraničený čtyřmi slabě zářícími linkami.
Padací dveře.
Všimne si toho Aurra? Boba nehodlal čekat a zjistit to. Velmi opatrně se postavil a mrkáním se pokoušel přizpůsobit tmě. Seshora slyšel tlumené zvuky hráčského doupěte. Oči si na tmu zvykaly a on už trochu viděl. Slabé světlo z horních padacích dveří mu ukázalo, že je v nějakém tunelu. Táhnul se na obě strany. Otočil se zadíval do černoty.
Kudy teď?
Nad podlahou nad sebou uslyšel zaškrábání bot.
Aurra.
Boba si rychle zvolil cestu dopředu. Tak rychle a opatrně jak jen se odvážil vykročil vpřed s rukama nataženýma před sebou. Několikrát se otřásl, když se jeho obličeje nebo rukou dotklo něco vlhkého a vláknitého.
Pavučiny – aspoň doufal, že to jsou jen pavučiny. Párkrát si myslel, že pod nohama zaslechl suchý škrábavý zvuk mnoha malých nožek. Po několika minutách cesty tmou uslyšel ještě něco jiného.
Hlasy.
Přicházely odněkud zepředu. Boba si všiml, že se tunel prosvětluje. Místo temnoty byl obklopen temnou šedí podobnou kouři. A teď viděl, že se tunel větví. Všechno vedlo do naprosté temnoty. Z několika cest se ozývaly štěbetající a utíkající zvuky.
Boba se otřásl. Jestli si cestu zvolí špatně, může tu bloudit navždy. Ani nechtěl pomyslet, co by tady dole mohlo žít. A za sebou žádné kroky neslyšel. Žádná známka toho, že Aurra Sing jde za ním. Znovu se mu podařilo jí utéct.
Možná už své štěstí vyčerpal.
Světlo přicházelo přímo zepředu. Boba k němu vyrazil. Tak se soustředil na to, aby se tam dostal, že v tunelu za sebou neslyšel jemné chřestění malých nožiček.
Jen po pár krocích tunel náhle končil. Na podlaze zářil slabý čtverec světla. Boba se podíval dolů a spatřil v zemi malou mříž. Skrz ní rozeznal matné tvary ve spodní místnosti.
„Jste si jistý, že tu jsme v bezpečí?“ ozval se zespodu hlas.
„Absolutně,“ odpověděl velmi hluboký pomalý hlas. Zasmál se strašlivým dutým smíchem. „Ho, ho! Můj strýc se sám přesvědčil, že je tohle místo zabezpečené. Bez našich znalostí se sem nikdo dostat nemůže.“
Bobovi se rozšířily oči. Díval se do tajné místnosti! Ta mřížka tu musela být, aby pomáhala při špehování. Boba se pomalu přikrčil, až klečel a nakukoval přes okraj. Dával si pozor, aby se držel zpátky, kdyby se někdo náhodou podíval na strop.
„To je dobře,“ řekl první hlas. Boba zamrkal. Po temnotě v dlouhém tunelu si na světlo zvykal těžko. Ale po pár vteřinách už viděl jasněji.
A z toho co spatřil, překvapeně zalapal po dechu.
V místnosti pod ním seděla ve velkém křesle vysoká, kostnatě hubená postava. Po bocích stáli ozbrojené stráže. Nebyli to ani klonoví vojáci, ani droidi. Byli to svalnatí humanoidi ve stejných šedých uniformách s blastery po boku. Postava, kterou doprovázeli, byl San Hill.
„Podpořit naši věc je v zájmu vašeho strýce,“ řekla hlava Bankovního Klanu. „Hrabě Dooku mě o tom ujistil.“
Boba musel šilhat, aby mohl viděl další postavu v místnosti. Byla velká – vlastně obrovská. Mohutné, rozvalené, slimáku podobné tělo ležící na mnohem větším křesle připomínajícím trůn. Mělo malé, slabě vypadající ruce a dlouhý silný ocas. Pod žabí tlamou visely vrstvy tuku. Také byla obklopena strážemi. Boba nervózně polkl.
Byl to snad Jabba Hutt? Pokud ano, byl mnohem více nechutný, než jak mu ho otec popisoval.
Slimákovité stvoření zavrtělo hlavou. „Můj strýc má vlastní názor,“ prohlásil burácivým hlasem. „Nenechá se nutit, zvlášť ne hrabětem Dooku.“
„Proč tu váš strýc není?“ zeptal se San Hill konejšivým, ale podrážděným hlasem. Vypadal rozzlobeně a netrpělivě. „Chci uzavírat obchody s Jabbou osobně, ne s nějakým poskokem!“
„Gorga není žádný poskok!“ zaburácel Hutt a udeřil se malýma rukama do hrudi. „Můj strýc je zaneprázdněn dozorem nad našimi zájmy na Tatooinu. Pokud uznáte za vhodné, můžete ho tam navštívit. Ale to vám neradím,“ dodal Gorga se zasmáním.
Boba se zašklebil. Takže tohle byl Jabbův synovec! Stěží si mohl představit něco víc odpuzujícího než byl Gorga. Ale vypadalo to, že to bude muset zkusit, než se s Jabbou setká.
Boba ucítil popíchnutí zklamání a nervozity. Doufal, že tu Jabba bude, aby mu dal radu – znalosti, které zločinecký šéf má.
Ale Jabba tady nebyl. Byl na Tatooinu.
Musím se dostat na Slave I, pomyslel si Boba zamračeně. Musím se dostat na Tatooine.
V Podměstí promarnil hodně času. Měl informace, které potřeboval k získání otcova jmění. Bylo v Kuatské Bance na Úrovni Dva. Měl svou kartu. Na Úrovni Jedna na něj čekal Slave I. Všechno co musel udělat bylo dostat se do banky, dostat kredity a měl by mít dost na to, aby se dostal z Aargau na Tatooine.
Už jen pomyšlení na létání ho povzbudilo. Vyrazí zpátky tunelem k padacím dveřím. Určitě vymyslí, jak je otevřít a vylézt nahoru. Pak vymyslí, jak se dostat na Úroveň Dva. Když už se sám dostal takhle daleko, ne?
Zvládne to.
Tak tiše jak jen dokázal se Boba začal po centimetrech od mříže odsouvat. Pak se otočil a rozběhl se tunelem zpět. Zatáčel se a zatáčel a Boba znovu spatřil boční chodby, černé a zívající jako obrovská ústa.
Nedívej se do nich. Sleduj jen svůj tunel!
Už před sebou viděl odštěpek světla z padacích dveří. Rozběhl se ještě rychleji.
A najednou se zastavil.
„Ne!“ zašeptal.
Uprostřed průchodu se k němu něco plazilo. Bylo to něco přes půl metru dlouhé s mnoha černýma, kloubovitýma nohama a dlouhým kloubovitým tělem. Nad kusadly to mělo dvě dlouhá klapající klepeta. Korálkovité oči byly upnuté na Bobu. Pak to klaplo oběmi klepety naráz a vyrazilo rovnou k němu.
Kreč!
Boba ho nakopl. Zaslechl, jak klepeta klaply a ucítil, jak se otřely o jeho nohu, když vykopl. Odskočil na stranu, ale kreč byl příliš rychlý – následoval ho a stále dorážel proti jeho botě.
Boba kopl znovu. Tentokrát ucítil uspokojivou ránu, jak škorpionovité stvoření zasáhl. Kreč odlétl a s hlasitým prásknutím narazil do stěny tunelu.
Ale teď Boba slyšel další zvuky – další malá, klapající stvoření uhánějící průchodem.
Otočil se, aby se rozběhl k padacím dveřím.
A vrazil přímo do vysoké postavy. Byl to muž nosící stejnou šedou uniformu jako stráže obklopující Sana Hilla v Gorgově úkrytu.
Ale tohle nebyl žádný strážný nebo nějaký poskok. Měl uniformu vysoce postaveného zaměstnance Sana Hilla, široký dekorativní pás a výraz, ve kterém se mísilo podezření s rozkazovačností.
„Kampak?“ otázal se.
